Kniha Anděl strážný: Je v prodeji na alueshop.webnode.cz ZDE!
Sledujte Zápisníček, kde vycházejí aktuální zprávičky. Nejnovější příspěvek: 16.02.

I. / Pravdivá pohádka / Sobota

30. března 2009 v 10:21 | Alue |  Zážitky: Přírodní Bytosti
Nadešel víkend, kdy moji spoluobyvatelé odešli cosi zařídit a mě nechali doma...

Sobota

Jen co se za nimi zaklaply dveře, ucítila jsem naše domácí skřítky. V tu ránu mi bylo jasné, že tu nebudu sama, ale že si užijem bezva víkend.
...
Do vaření svého oběda jsem se dala už po desáté hodině dopolední. Skřítci se mi smáli, že jsem žrout, ale já na ně udělala ksicht a dala se do toho.
Výsledek mého snažení chutnal a vypadal skvěle, ale bylo toho moc, takže mi půlka ještě na talíři zbyla a tu jsem později zdlábla ohřátou na večeři.
Když jsem pobíhala po kuchyni, jeden skřítek neustále dělal randál a druhý mi pořád šťouchal do koše a zavíral ho.
Ale když jsem si pak ke stolu nesla oběd, pokoušela jsem pro změnu já je, protože skřítci u nás doma zatím obědy nedostávají... dělala jsem jim pořádné chutě. - Skřítkům to bylo docela jedno. Řehtali se. Zato víly na květinkách se zvědavě na mě dívaly. A protože to tu je jak v pralese, měla jsem k obědu docela slušné obecenstvo...
...
Když jsem měla uklizeno, dala jsem se do výroby levitované vody. Jedna várka pro nás na pití a druhá do fontánek v zasedačce. - Předím mě ale chytla žízeň... vytáhla jsem z ledničky modrý demižon, ale uvnitř nádoby se vytvořil podtlak a nešel mi otevřít. Zkoušela jsem to i různou látkou, ale nic. - Když už jsem měla ruku celou červenou, začala jsem mrčet, že ,,Mě to nejde otevřííííít..."
V tu ránu jsem si vzpomněla na naše veliké domácí skřítky. - Zavolala jsem na ně přes celý dům: ,,Pomoooc!" - V tu ránu se dostavili dva zelení mužíci. Ani jsem jim nemusela říkat, co od nich potřebuji. Stejně mě celou tu dobu z povzdálí sledovali a vsázeli se, jestli to dám, nebo nedám. - Stoupli jsem si všichni tři k demižonu, který stál na lince. Já ho chytla první a skřítkové na moji ruku dali své ruce... odpočítali jsme: tři, dva,jedna....teď! - A víčko demižonu se odšroubovalo skoro samo! - ,,Díky." - Byla jsem jim vděčná za učínnou pomoc, ale zároveň mě napadlo: ,,Aspoň k něčemu jsou ti nezbedové dobří." - Oni to samozřejmě slyšeli a začali se řehtat.
Pak ale zazlobili nanovo, protože když jsem otevřela kohoutek na odtékání vody u levitační mašiny, tak z něj nevylezla ani kapka. - ,,Co to?" - ,,Vždyť je tam nalitých pět litrů!" - Vzala jsem mašinu a naklonila ji, stejně nic. - Tak jsem kohoutek zavřela a znovu pustila - a? - najednou voda tekla! - Stála jsem jako opařená a brblala, že si země už i levitačka střílí a ze zasedačky se ozval zas ten známý smích.
...
Když už bylo vše hotovo, roztopila jsem kamna, protože čtyři zurčící fontánky mi k radosti nestačily. Pohled do chladných kamen mi prostě vadil. - Napěchovala jsem je vším co hoří a po asi hodinovém zápolení, kdy se skřítci zase vsázeli jestli to chytne nebo ne, přestaly kamna čadit a začal v nich zpívat oheň.
Vítězoslavně jsem usedla do prostředního, nejpohodlnějšího křesla, které na mě už čekalo, protože zbylá dvě zasedli skřítci.
,,Tak co, ušatá?" - Pokusil se jeden o konverzaci. - ,,Sám seš ušatej." Odověděla jsem mu, načež se druhý skřítek začal bouřlivě řehtat, jak jsem ho pěkně utřela :D
... Sáhla jsem po knížce ,,Léčení s vílami" od Doreen Virtue a říkala si, jestli mě ti dva vůbec nechají v klidu si číst, protože jsou velice hluční už jen tím, když sedí v těch proutěných křeslech a neustále v nich rupou. - Kupodivu nechali. Jen víla z cikasu, který stojí těsně vedle mě si opět sedla do středu listu, ze kterého měla nejlepší výhled na mou knížku a začetla se se mnou...
... Tahle víla je vůbec nějaká zvědavá... včera jsem přečetla jinou knížku od Doreen, opět o vílách a to ji přečetla vážně celou na posezení se mnou a přišel se podívat i jiný skřítek... zkrátka je asi zajímá, co o nich lidé píší.
... Vždycky jsem se na cikasovou vílu podívala... ona mi přestala číst přes rameno, zakoukala se mi do studánek těma jejíma velkýma zelenýma očima a četlo se dál... jednou jsem na ni koukla a vidím, že si sedí spokojeně na listu, v levé ruce má něco žlutého, pravou rukou ulamuje, strká si to do pusy a žvýká až se jí uši hýbou. - Pohled na cpoucí se vílu mě udivil a pobavil. ,,Co to žereš, prosimtě?" - ,,Já nežeru. Já jim." Pravila víla s předstíranou vážností a nacpala si do pusy další sousto. ,,A co to máš?" - ,,To co ty." Pravila víla s úsměvem. - Otočila jsem hlavu na druhou stranu, kde na stole ležel balíček otevřených Besipek. ,,Aha? To je to žluté..." Napadlo mě, jak jsme s Laurelem spásali v Karviné anýz... já si nasypala hrstku do dlaně, Laurej položil ruku na tu moji, zkopíroval si energetický otisk anýzu na mé ruce a už měl vlastní verzi jemnohmotného anýzu. ,,Ať slouží!" - Každý uzobával ze své dlaně a bylo nám bájo... - tahle víla to zřejmě umí taky.
- Vzala jsem jednu Besipku, otočila se zpátky k víle, strčila si ji do pusy a napodobila její výraz při jezení, až se mi i ty uši zahýbaly. - Víla vykulila oči, upustila svůj oběd, padla na záda a začala se smát.
...Najednou se za cikasem objevil znenadání Laurej. ,,Čááu," ozvalo se od skřítků rozvalených v křeslech, kteří na chvilku odtrhli pohled od plápolajícího krbu. Maličká cikasová víla, která měla v puse už zase sousto, přestala žvýkat a překvapeně na Laureje koukla.
,,Nazdárek Laureji, sedni si." - Načež se Laurej zakřenil: ,,Nemám kam, Aluško." - ,,No jo, křesla obsadili skřítci," došlo mi. ,,Tak si sedni sem." - A přišoupla jsem Laurejovi židličku... Laurej si sedl, zavřel oči a spokojeně rozjímal...
Pak mě ale napadlo, že chudák Laurej je tam nějak bokem, přisunula jsem mu tedy židličku blíže do našeho kruhu. U toho jsem pošoupla bez varování křeslo i s jedním ze skřítků. - Lekl se, zabručel a vyvalil na mě oči. - Začala jsem se smát, otočila se a posunula ještě o kousek Laurejovi židli, načež mě skřítek za mnou žertovně pleskl přes záď.

Dělala jsem jakoby nic a šla raději přiložit do krbu. U toho jsem přemýšlela, jak se asi moji noví domácí kamarádi jmenují... od skřítků se ozvalo zamyšlené zabručení a vtipy ve stylu ,,Budulínek". - ,,A já jsem Aiko!"ozvala se ostýchavě víla z cikasu. - Sedla jsem zpátky do křesla: ,,Aiko? Skutečně se jmenuješ Aiko?" - Víla se usmála a spokojeně pokývala hlavou...


 


Anketa

Už jste se někdy setkali s lesními bytostmi?

Ne
Ano
Žeby jo?
Nevěřím na ně

Komentáře

1 Janča Janča | 30. března 2009 v 11:47 | Reagovat

Alue, to je krásný...:)

2 Sole Sole | 30. března 2009 v 13:02 | Reagovat

Opravdu moc pěkné, ani k tomu není co dodat ♥

3 clario clario | E-mail | 30. března 2009 v 16:36 | Reagovat

:-):-):-) krása:-):-):-)

4 Lirka :) :D Lirka :) :D | E-mail | Web | 30. března 2009 v 17:26 | Reagovat

Aluško, já MILUJI Doreen ;) mám taky od ní dvě nížky s vílami (jedna z nich, s názvem "Víly" je ÚŽASNĚ ilustrovaná :D ) a pak taky o andělech, Tvůj život ve stvětle (moje bible ;) ) apod. :) prostě ÚŽASNÉ a strašně ji mám ráda :)

5 Lirka :) :D Lirka :) :D | E-mail | Web | 30. března 2009 v 17:26 | Reagovat

* světle ;)

s láskou L. ;)

6 cvrček cvrček | E-mail | 18. listopadu 2010 v 5:14 | Reagovat

Milá Alue - snad mě to napadlo při čtení titulku - viděla jste pohádku Pravdivá pohádka? Pokud ne, podívejte se na ni - mohla by se Vám líbit! :) Je kouzelná! Viděla jsem ji před mnoha lety, když jsem byla malá - odnesla jsem si z ní tehdá samozřejmě jiné věci, než které byly podstatné. Avšak byl to jeden z prvních impulsů, kdy jsem přestala pochybovat a vydala se na cestu víl, skřítků, nymf a dalších bytostí:) Mimochodem nemohu Vám neposlat úsměv slečno - jste úžasně sluníčkový člověk!:)

Nový komentář

Vezměte na vědomí, že diskuse je moderována. Než se nový komentář začne zobrazovat, musí jej nejdříve schválit autor blogu.

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama