V e-shopu Alue.cz jsou nové křišťály z Madagaskaru. - Aktuální výběr ZDE
Sledujte Zápisníček, kde vycházejí aktuální zprávičky. Nejnovější příspěvek: 16.12.

I. / Živá energie v hračkách, aneb ,,Živé a neživé předměty"

9. září 2009 v 19:49 | Alue |  Energie
Na úvod několik krátkých příběhů, abyste se lépe do toho dostali:

Když jsem ještě byla malinká, měla jsem pokojíček společný se svojí o rok mladší sestrou. Často jsme si v pokojíčku hrávaly a naše hry byly tak nápadité, že jsme používaly ke hře prakticky vše, co se nacházelo v našem dosahu, nejlépe někde v pokojíčku.
Není se proto čemu divit, že po našem hraní to potom vypadalo jako po výbuchu atomovkou, protože pokud se stavěl lunapark pro panenky, morčata nebo plyšáky, nebo když jsme si hrály se stavebnicemi, měly jsme ve zvyku povětšinou naše výtvory rozbořit a rozkopat, což bylo to nejlepší zakončení dobré hry pro nás malé prcíny.
Nikdo se nezabýval úklidem, protože jsme byly unavené, nebo jsme přesunuly působiště ven na zahradu, kde se z kůlny vytáhlo kdeco, až našeho dědu mrazilo.
A právě v tyto dny jsem si všimla té zvláštnosti.
Seděla jsem na své posteli a dívala se na ten strašný nepořádek, kde se po různu povalovali naši plyšáci.
Hnědý pejsek, šedivý myšák, růžová králičice s pruhovanou sukýnkou, můj oblíbený mýval… zkrátka všechno a všichni.
Sedím a koukám a najednou mi začalo být těch pohozených hraček líto. Měla jsem pocit, jakoby všichni ti pohození plyšáci potichu plakali, nebo jakoby byli smutní, že si s nimi už nehrajeme a takhle ošklivě je pohodíme, potom co nám tak dobře posloužili. Snažila jsem se toho nevšímat, ale i když jsem si něco bokem kutila, jakoby na mě zezadu volali neslyšitelným hláskem, který prosil o nápravu. Před tímto hláskem jsem nebyla schopná nikam uniknout.
Cítila jsem se strašně. Začala jsem uklízet, ale velice zvláštním způsobem. První jsem zvedla všechny plyšové hračky. Začala jsem těmi, ze kterých jsem měla nejsilnější pocit, že pláčou. Byli to většinou ti nejoblíbenější, nebo ti, se kterými se nejvíce hrávalo.
Po jednom jsem je zvedala, každého jsem pohladila, omluvila se mu, dala mu pusu a jemně ho položila někam na poličku, kde jsem postupně vyskládala všechny jako jednu velkou rodinku.
Potom jsem většinou uklidila všechno okolo, ale někdy se mi nechtělo, takže kdybyste tenkrát vešli do našeho dětského pokoje, uvidíte nepořádek, jen plyšové hračky pěkně posazené na poličkách.
Odsunu bokem, že tohle vnímání ve mně podpořilo pořádnost. Dělala jsem to, protože jsem nedokázala nevnímat plačící hračky na koberci.
Nikdy jako malá jsem nedokázala pochopit, jak to ty hračky dělají, ani kde se to ve mně bere. Nemohla jsem si to vymyslet. Tohle se mi dělo pokaždé, když se nějaká námi používaná panenka nebo plyšák někde pohodila. ( Já si hrála s plyšáky, barbínky jsem nikdy neměla ráda, nudily mě. Zato sestra jo a musela mě často uplácet, abych si s nimi hrála. )
Když jsem jako malá nemohla spát, občas jsem si k sobě nějakého plyšáka vzala. Ale zvláštní je, že bezpečně a dobře jsem se cítila jen s těmi, které jsem měla oblíbené a kteří v našich hrách zastupovali roli kladných postav. ( Někdo být záporák musí.)
Jiné hračky mi na zemi ani moc nevadily. Byly to třeba stavebnice, knihy, ale i oblečení.


Bylo léto, ležela jsem na nafukovacím lehátku na moři a užívala si slunce. Ten den hodně foukal vítr a moře se hodně vlnilo. Moc se mi to líbilo, pěkně mě to houpalo jako miminko v kolíbce.
Představila jsem si, že moře to nedělá kvůli větru, ale že se houpe, aby mi udělalo radost. Potají jsem tomu v koutku duše uvěřila a láskyplně se podívala na vodní hladinu. Byla krásně modrá a tančila.
Bylo mi tam moc dobře a v návalu idylky jsem začala potichu zpívat milou písničku, kterou jsem slyšela kdysi v páté třídě od své jediné tehdejší kamarádky a spolužačky na soutěži. Moc se mi tenkrát líbila a ona mě ji naučila. Dodnes si pamatuji asi třetinu textu včetně melodie.
V tu chvíli mi ta písnička přišla jako nejlepší volba pro moře a jako poděkování, že mě tak pěkně kolébá.
Zpívá se v ní o lásce, kdy dívka v podobě metafor zpívá svému milému, jak moc ho má ráda.

,,Tak jako slunečnice každým dnem,
Otáčí se za sluncem,
Tak já stále hlavu svou obracím jen za tebou...

Tak jako karavany pouští jdou,
Jdou za tichou oázou… - začala jsem mít pocit, že se moři líbí co zpívám, protože to se mnou začalo houpat ještě víc než předtím a dokonce přesně do rytmu a do melodie.
Klesám hlasem, přichází vlna, nabírá vodu a s mým hlasem klesá i lehátko s mým tělem… zvyšuji tony a nadhoupne mě vlna… chvíli je melodie ve středu a nic se mnou ani nehlo…

Ponořila jsem obě ruce do vody a představila si, že to co zpívám se přes moje ruce rozléhá po celém moři, jakoby to byly vysílače.
A protože myšlenka i zvuky jsou energie, moře začalo opět odpovídat přesným kopírováním vln podle mého hlasu. Tak jsem poznala, že nic jiného slyšet nechce, že tohle se mu líbí.
Žádné víly ani mořské pany jsem bohužel neviděla, zato jsem cítila, jakoby se tyto bytosti spojily v jedno vědomí s vodou a poslouchaly stejně napjatě jako voda.

V jednu chvíli jsem ztichla a na oplátku zase poslouchala já moře… šplouchy šplouch… zavřela jsem oči a začala přemýšlet, když tu najednou mě z přemítání vytrhl něčí zpěv. Skutečně, slyšela jsem hluboký ženský hlas, jak přichází odněkud pode mnou a zpívá přesně moji melodii! - Jakmile jsem se na ni začala soustředit, melodie zmizela.

Moře pro mě ožilo. Už nebylo ,,hezký modrý chladivý šplouchavý", ale obrovská cítící bytost, která vnímá a odpovídá.

A v tu chvíli jsem měla pocit, že se celé moře skutečně vlní jen pro mě, že skutečně poslouchá jen moji písničku a že se z toho raduje. Bylo mi tak krásně, že mi už nic na světě nechybělo. Zůstala jsem tam tak dlouho, že jsem si spálila zadek J


Jak je něco takového možné?
Jak může malé dítě vnímat něco takového? Kde se bere ta podivná síla, která dokáže takové věci? V lidské mysli? A jak to vlastně funguje? Kde jsou zákonitosti?

Nezažili jste náhodou podobné věci i vy, když jste byli malí, nebo teď v dospělosti? Když jsem to zažila já, proč ne vy?

 


Aktuální články

Reklama