Kniha Anděl strážný: Je v prodeji na Alue.cz ZDE!
Sledujte Zápisníček, kde vycházejí aktuální zprávičky. Nejnovější příspěvek: 15.7.

5. / Nesmyslné názory mého raného dětství, ve kterých dnes vidím smysl

31. října 2013 v 2:54 | Alue K. Loskotová |  Zamyšlení

7. ,,Zásek": ,,Nech ten strom, vždyť ho to bolí!"
Nikdy nezapomenu na svoji první vzpomínku na dévy stromů. - Stálí čtenáři ten zážitek dobře znají, popisovala jsem ho opakovaně, i v rozhovorech. Protože když se mnou dělá někdo rozhovor, většinou mu to nedá a zeptá se, jak vlastně vypadalo moje první setkání s přírodními bytostmi, když o nich píšu?
Tohle je další úplně nejlepší zážitek celého mého života... Pár ,,nejlepších" by se ještě určitě našlo, ale asi to už neobsadí první příčku.

Když jako kojence, který ještě z ničeho nemá rozum, ležíte v kočárku, jedete v podzimu alejí stromů a koukáte na ty holé koruny, nevíte vůbec co to je... Přemýšlíte o tom, ale nevíte to.
Pak se ale ty koruny nádherně zeleně rozsvítí a vy začnete slyšet hlasy, které vycházejí z okolních stromů.
Nerozumíte těm slovům, česky ještě neumíte, ale vnitřně cítíte, že vás stromy vítají na tomto světě a že mají obrovskou radost, že vás vidí a že tu jste.
Přivítání mé vlastní mámy, že jsem na světě, si nějak nepamatuji. Nevím jak vypadalo, možná jsem ho zaspala, nebo mi nějak vypadlo... Nebo mě vítala, ale já nevěděla, že mě vítá, takže možná mi to jenom nedošlo... Nevím.
Ale přivítání stromů si pamatuji naprosto jasně, jakoby se to stalo před rokem. A vlastně vždycky když je jdu ven obejmout, prolétne mi hlavou to, jak mě tu vítali a jsem prostě šťastná, vděčná. Jenom mě trochu mrzí, že nevím, kde se ta alej nachází. Možná ji jednou najdu, ale spíš mám obavu, jestli ty stromy už nebudou pokácené. Skoro všechny moje milované stromy z dětství jsou dnes pokácené, taky je to jeden z důvodů, proč se nerada na ta místa vracím.



Pamatuji si také, že hlasy které jsem slyšela, zněly mužsky, trochu hluboce, mluvilo jich víc a byly velice příjemné, uklidňující.
Tedy od kojence jsem sice nevěděla co to je strom, ale věděla jsem, že když to vypadá ,,takhle" tak že je to živé, mluví to, svítí to zeleně a má to duši. O tom nebylo pochyb. To byl první, asi nejdůležitější poznatek mého novorozeneckého života.

Takže jsem vyrůstala s úctou ke stromům a nesla dost špatně, když mi někdo nějaký strom zničil.
Ve školce to byl však taky trochu kámen úrazu. Už víte, že mě děti nemusely, protože jsem byla mimozemšťan, jenomže já jim to vlastně ani moc nemám za zlé, protože si moc dobře pamatuji, že když jsme byli jako školčata třeba v zahradě a já viděla, že se tam někdo věsí na ty keře, že je láme, nebo že tam ubližuje stromům, hned jsem šla za ním a zbuzerovala ho, že ,,co si to dovoluje, proč tomu stromu ubližuje když se nemůže chudák nijak bránit a jak by bylo jemu, kdybych já takhle došla a prostě mu beze slova zlomila ruku a ještě se tomu smála...! hm? HM? HM?!"
To dítě vůbec nevědělo která bije a pak se mi vyhýbalo, protože ze mě dostalo strach. - Okolí to považovalo na ,,zásek", ale bylo v tom něco mnohem víc.
Když máte tuhle vzpomínku, jednoduše nemůžete nemít úctu ke stromům, vždyť to jsou první bytosti, které mi přímo promluvily do duše, když jsem se narodila. Pro mne to byl první plnohodnotný kontakt, bylo v něm všechno... Jak by z toho nemohlo vzniknout něco speciálního?

Byl to trochu problém, protože jsem pak automaticky všechny lidi, které jsem viděla, že bezdůvodně a bez pardonu ubližují něčemu živému, měla za debily, barbary a nechtěla jsem s nimi mít nic společného... To nás dost oddělovalo a taky to nikdo nechápal.


8. ,,Zásek": ,,Nech moji hračku, vždyť pláče!"
Odmalička mě spojovala obrovská úcta k hračkám a předmětům, které jsem měla ráda a se kterými jsem si často hrála. Dnes vím - i jsem o tom už před časem psala článek - že když nějaký předmět máme rádi, hrajeme si s ním, chováme se k němu jakoby byl živý, začne se dít něco zvláštního.
Tato věc - například plyšový medvídek - začne obsahovat a vyzařovat inteligentní energii, která reaguje na to, jak se s ní zachází. Je dokonce schopna komunikovat se svým majitelem, který ji má rád. Dá se tedy říci, že jakoby ožije a začne mít duši.
Věci nové, z pásové výroby, které ještě nikdo nevlastní, nemiluje a nehraje si s nimi, tuto energii nemají... Tak velkou sílu má myšlenka a obyčejná láska k hmotné věci.
Děti mají také tento speciální dar ,,oživit" všechny své hračky, se kterými si hrají. Pak se jim třeba stane, že hračky které v jejich hrách dělají klaďase, milují moc moc moc a ty, které používají jako záporáky, dávají bokem, nechodí s nimi spát, někdy se jich i bojí. Nejde o tu hračku, ale o energii, kterou do ní vložili. A pokud si dítě z nějaké hračky vyrobí záporáka tím, že ji do té pozice opakovaně staví, záporák se z ní energeticky stane.
Čili proto malé děti tak lpí na svých hračkách, které milují. Proto s nimi spí, proto je tahají s sebou. Pro ně jsou to živí kamarádi, kteří s nimi komunikují a dělají jim společnost. Není to jejich výmysl, je to Zákon Vesmíru.

Jako malé dítě jsem v tom žila, ale nechápala jsem proč to tak funguje, proč se to děje. A tak se mi stávalo, že když se v dětském pokojíku udělal bordel, nemohla jsem nechat různé nedvídky, králíky apod. na zemi, měla jsem totiž vtíravý žravý pocit, že tam na zemi ,,pláčou", že jsou pohozené.
Snažila jsem se tomu pocitu jako malá bránit, protože jsem mu nerozuměla. Ale i když jsem dělala, že nic neslyším a šla pryč, za chvilku jsem se stejně musela do pokoje vrátit, z bordelu vysbírat všechny hračky které ,,plakaly" a hezky jsem je posadila na jejich místa, ještě jsem je i hladila a omlouvala se. Nedalo se tomu pocitu odolat, bylo to jako instinkt.

Cítila jsem tu energii i z hraček cizích dětí. Takže když jsem třeba přišla za někým na návštěvu a ten dotyčný zahodil hračku na zem a nechal ji tak, místo něj jsem ji zvedla a omluvila se. - Nikdo to nechápal, že po cizím dítěti uklízím jeho hračky.

Byla jsem ,,divná", protože jsem mluvila k hračkám cizích dětí...
Dokonce si i pamatuji, jak jsem byla u známých na návštěvě a dvě holky mi říkají: ,,Vidíš tu pannu zahozenou u skříně? No tak s tou už si nehrajeme, je stará a hnusná."
Byla tam zahozená taková velká mrkačka... Jak já odmalička nesnáším panenky, co vypadají jako mimino, tak mi jí bylo příšerně líto.
Řekla jsem jim proto, že té panence je to strašně líto, že už ji nemají rády, že by se jí měly omluvit a alespoň ji někde posadit na důstojné místo, protože po tom co spolu zažily, si ta panenka zaslouží úctu a nechápe, proč ji najednou zavrhli, jenom protože je stará. Že to není fér, první ji milovat a pak ji takhle hnusně zahodit, pro nic za nic...
Ty holky se na mě dívaly jako na šílence. Samozřejmě to neudělaly, nepochopily a já si říkala, že jsou obě příšerně kruté, necitelné... Pak jsme tam strašně dlouho na návštěvě nebyli :)

Dělo se mi to i ve školce a to byl také problém. Děti si ne vždy hrají šetrně, takže když se strhla nějaká přetahovačka o hračku, dřela jsem nehty do stolu, protože jsem z toho měla úplně příšerné pocity.
Panenky ve školce měly hodně tvrdý život, s těmi se zacházelo fakt příšerně... Hračky ve školce byly ale jiné než ty domácí, protože jejich energie byla hodně nesourodá, rozladěná, jakoby schizofrenní. Pokaždé totiž daná hračka na chvilku patřila někomu jinému, ten jí přiřkl roli a dal do ní svoji energii. Pak přišlo jiné dítě, vzalo hračku, vtisklo do ní zase tu svoji.
A pak jsem ji zvala do rukou já - když to náhodou šlo - a měla jsem z ní pocit, že ta hračka vůbec neví čí je, neví kdo je a že by raději patřila jenom jednomu člověku, že se jí ve školce ani trochu nelíbí, stejně jako mně... Ten pocit mě zaručeně děsil, protože jsem mu nerozuměla. Měla jsem dokonce pocit, že si ta hračka přeje, abych si ji vzala domů, jenomže jsem věděla, že to nejde udělat.
Přesto jsem ji uctivě pohladila, posadila na poličku do normální pozice, případně panence dala zpátky ruce, nohy, hlavu... a dělala jsem, že jsem to její prosebnictví neslyšela.... Šílené!
Dost to příspívalo ke stresu, který jsem tam zažívala a dodneška když o tom píšu, vůbec mi z toho není dobře.

Zajímavé je, že ten pocit mám i v dospělosti. Na stole, kde mám svůj noťas na psaní (Ten je vyloženě pracovní, na knihy, na tvorbu videí, na přípravu důležitých článků. Bez internetu.), mi sedí hezký bílý medvěd. Dostala jsem ho od svého strýce, když mi bylo 14, se slovy:
,,Jejda, tobě už je 14? A já ti pořídil medvídka, na to už jsi trochu stará, jejda... No tak snad ti i tak udělá radost, víš moc rychle rosteš, my jsme to se ženou koukám neodhadli, chtěli jsme ti něčím udělat radost."
Strejdu jsem viděla jednou za sto tisíc let (Já mám dojem, že tak 5x za život?) a mám na něho jenom samé dobré vzpomínky, takový usměvavý chlápek, moc hodný... Klidně bych ho ráda někdy viděla znovu, tehdy jsem ho viděla úplně naposledy... pak už nikdy.

Ojé a jakou jsem měla radost... Je to jedna z nejkrásnějších hraček, jakou jsem kdy dostala a možná právě proto, že jsem na něho už byla stará, vypadá méďa pořád jako nový, akorát jednou se pral, protože jak pořád někde sedí, po letech se zaprášil.
V životě bych si nedovolila s ním mrsknout o zem, protože v době kdy mi bylo 14, jsem měla hodně těžké dětství a začala jsem mu po večerech svěřovat své problémy, když jsem zrovna nemohla jít ven, a íct to stromům. A medvídek vždy trpělivě poslouchal.... Až se v něm zabydlelo něco, z čeho mám pocit, že je to hodně inteligentní, moudré a že mě to hlídá... Proto jsem ho nezapomněla při odchodu z domova vzít s sebou.

I když loučení s jinými věcmi bylo těžké. Představte si, že máte tento dar, je vám 16 a odcházíte z rodného domu, kde je spousta věcí z vašeho dětství. Prožili jste s nimi všechno, dobré i zlé. A teď se na vás všechny dívají a jsou nešťastné, že je opouštíte.
Musela jsem se omluvit všem, které jsem tam nechala. Musela jsem se omluvit i několika rostlinám, které jsem nemohla vzít s sebou (Většinu jsem si ale vzala.) ... Ale některým se prostě už omluvit nedalo, museli jít se mnou. Méďa vyhrál Jackpot, teď mi sedává na stole. Znáte ho z videí ,,Alutyjátr", dělal tam pomalého vrátného Víle Matrikářce... Alutyjátry byly taky fajn, akorát že mi pak došly nápady a asi jsem na to i trošku zestárla a přestalo mě to tak bavit... Tak jsem se teď dala na komedie jiného rázu, zatím mám nápadů hromady a snad se ještě méďa před kameru při nějaké příležitosti dostane.

Zajímavé bylo i točení Alutyjátrů. Když nějaká hračka nebyla zrovna před kamerou, tak jsem ji nehodila vedle sebe, ale opatrně posadila, že jako počká, až zase přijde na řadu... Zkrátka to dodržuji pořád.
A když přijdu třeba k někomu jinému do pokoje, kdo má u sebe plyšáky, také si jich dost vážím... Ale nemusí to být ani plyšáci.

Když mi bylo 16, spřátelila jsem se v Rakousku s paní okolo 50 ti let, která mě tam vzala na výlet na zámek, pak mě vzala k sobě domů, nakrájela mi meloun a pak mi povídala o svém dětství. Ukázala mi hrníček, ze kterého pila každé páno kakao, když byla malá.... Byl to malinký šálek béžové barvy, který měl na sobě namalovanou tvářičku, byl na krajích trošku oťukaný. ... Šla z něho nepopsatelná energie.
Moje přítelkyně si ho hýčkala jak oko v hlavě, měla ho na poličce a říkala mi, že ten šálek miluje, že když ho vidí, vzpomíná na všechno krásné, co jako malá zažila, na svoji hodnou maminku...
Mimochodem jsem ji teď nedávno znova potkala, po pěti letech. Vypadá pořád stejně... Já prý taky. A ani jedna z nás nechápe, že už to je 5 let, obě na to setkání vzpomínáme jako na nedávné.
Už se těším, až budu mluvit německy plynně, až si budeme moct pořádně popovídat.

POKRAČOVÁNÍ ČLÁNKU PŘÍŠTĚ


Kam dál:
• Líbí se vám tyto stránky? Doporučte přátelům adresu http://aluska.org/
• Líbí se vám publikované články? Za pár dní vám může pošta doručit i knihu! - Podrobnosti ZDE
• Používáte Facebook? Pomozte propagovat tento článek a použijte prosím tlačítko ,,To se mi líbí" níže pod reklamou, děkuji!
• Chcete mít přehled o videoaktivitách Alue na YouTube? - Můžete se přihlásit k odběru: ZDE
Elektronický obchůdek: www.kramky.cz/alue
 


Komentáře

1 Ameline Ameline | 31. října 2013 v 8:49 | Reagovat

Prosímtě, a jak jsi to vlastně s tím odchodem z domu provedla? Mám kamarádku - taky je jí 16 - která zažívá doma opravdu peklo, navíc tam není bezpečno - natvrdo fyzicky. Mezi lidmi, co znám, by byla možnost, aby bydlela i si vydělala na živobytí, už jsme to řešili... jenže to nejde právně. Její rodiče by fakticky kdykoliv mohli zavolat policii a v ideálním případě nás i obvinit z únosu. A zplnoletnění funguje, jen kdyby byla těhotná a chtěla se vdávat, pokud vím.

2 Alue Alue | E-mail | Web | 31. října 2013 v 9:31 | Reagovat

[1]: Já to měla snažší v tom, že mě doma nechtěli. Jako neplnoleté ti to musí rodič odkývnout a pak je to v klidu.
Poraď jí, ať dojde přímo za rodiči a vyloženě si řekne o souhlas opustit domov. Jestli ji bijou, tak by ji měli pustit, určitě ji tam taky nechtějí, jinak by se chovali jinak. Ze začátku třeba budou cukat, pak se jim to rozleží v hlavě a nakonec ji můžou vyšoupnout sami. Možností je víc, podle toho jak moc psychopatickou rodinu má.

3 Lori Lori | 31. října 2013 v 10:20 | Reagovat

Ach a to si pamätám ako som sa ako malá hrávala s hračkami a môj záporňák bol pomerne sympaticky vyzerajúci panáčik akurát že po pár hrách som ho už nechcela zobrať ani len do ruky :D
  takisto som mala milovaného medvedíka a  stalo sa mi, že raz niekto buchol do niečoho ,ja som sa nezľakla ale keď som sa zahľadela na toho medvedíka, dostala som pocit, akoby sa strašne zháčil, mne ho prišlo ľúto a utešovala som ho.

4 Domča Domča | E-mail | 31. října 2013 v 10:51 | Reagovat

Týjo ted mě tak napadlo jak píšeš s těmi schizofrénními hračkami ve školce, jestli to tak například náhodou nefunguje i u lidí...když například hodně střídají partnery, nebo si nechají od druhých ubližovat či třebas zůstávají někde poblíž špatných energíí...že pak vlastně ty lidi ani nevědí pořádně "čí jsou"...

5 K. L. K. L. | 31. října 2013 v 11:00 | Reagovat

Nezměnila se barva programu dní za dvojtečkou u toho „Co nás čeká“ z červené na oranžovou, nebo mám jen takový pocit?

6 B B | 31. října 2013 v 11:03 | Reagovat

Krásna spove´d Alu, Ďakujem
Mala som medveďa, strihala som mu vlasy a holila ho, až bol HOLOHLAVÝ. - Skôr som mala časovo vymedzenú vecičku, predmet, hračku, tých  bolo v mojich časoch žalostne málo, takže každá nová vecička bola vítaná. Prišla mi na um scéna z filmu ET Mimozemšťan - deti schovali Ítiho medzi hračky , do bezpečia. :-)

7 Alue Alue | E-mail | Web | 31. října 2013 v 12:14 | Reagovat

[5]: ... Mno... Původní barva byla zelená :)

8 Blue Blue | 31. října 2013 v 13:53 | Reagovat

Dodnes mám problém, když někdy v létě šlápnu omylen na mravence. Jinak to, s tím hrníčkem a hračkami, mi připomnělo, jak vždycky kluci vyprávěli, že mají jejich tátové v hospodě vlastní půlitr a nikdo jiný z něho nesmí pít ;-)

9 Mery Zola Mery Zola | 31. října 2013 v 14:39 | Reagovat

Krásný článek, se kterým plně souhlasím! :) A myslíš si, že i kámen má duši? Nemyslím nějaký hýčkaný a milovaný, ale prostě kámen v přírodě.

Opravdu pěkné, také mám plno svých oblíbených věcí, které vždy stěhuji do ložnice, kde je pak úžasná atmosféra :D

10 Ameline Ameline | 31. října 2013 v 15:31 | Reagovat

[2]: To nepustí, hodně na ní visí :( A sociálka nic nezjistí. Tam je to strašně složitý. Jde častěji o psychické násilí než fyzické, ale zato jsou tam věci pro běžného člověka dost... těžko představitelné, že se takhle můžou zachovat vlastní rodiče - nechci to rozmazávat, ale rozhodně nejde o nějáké pubertální neshody.

Jedna kamarádka chtěla takhle vybudovat nějáký "internát", kde by neplnoletí mladí lidé dostali možnost dostudovat bez podpory rodičů - systém brigád, práce na pozemcích a podobně. Ona stále potkává takové případy, to je nějáký osud, mě jen mrazí, když mi to povídá... Bohužel zákony tohle tak něják neumožňují. Prostě za nezletilýho odpovídaj rodiče a proto je na rodičích zákonně závislej a basta. A tihleti lidi by si často spíš ukousli ruku, než "propustili" dítě - jednak by tím stvrdili, že jsou houby rodiče, jednak by nad ním ztratili moc a o tu jde často především. Z toho mála, co jsem v dysfunkčních rodinách viděla, bylo ohromný štěstí, že ti doma dovolili odejít... A stejně za tebe zákonně zodpovídali, ne? Nebo jste to měli něják oficiálně právně "narovnaný"? Úplně nevím, zda jsi o tom někde nepsala. Ty sis zajistila bydlení, práci (i vystudovaní lidé mají problémy sehnat práci, která by jim umožňovala vlastní bydlení...) a pak se prostě přestěhovala? Jak to fungovalo se školou? Promiň, jestli se ptám příliš osobně...

11 Alue Alue | E-mail | Web | 31. října 2013 v 16:10 | Reagovat

[10]: Nechci to tu veřejně rozmazávat, je to osobní a navíc už 5 let staré téma.

12 Ananas Ananas | E-mail | 31. října 2013 v 16:24 | Reagovat

to s těma hračkama si pamatuju :-) měla jsem fůru plyšáků a chtěla jsem se všema spát, jenomže jich bylo tolik, že by se ke mně všichni nevešli, tak mi jich pak bylo líto, když jsem je za chvíli měnila za jiné a omlouvala jsem se jim za to :-) měla jsem totiž pocit, že jsou smutné, tak jse je ujišťovala, že je mám pořád ráda a určitě si je k sobě zase brzy vezmu :-)

13 Ameline Ameline | 31. října 2013 v 18:16 | Reagovat

[11]: Omlouvám se.

14 adeláč adeláč | 31. října 2013 v 21:11 | Reagovat

Alue, vím, jaký máš názor na ničení stromků o Vánocích a jak to nesnášíš. V tom s tebou souhlasím. My míváme - hlavně kvůli mně - stromek v květináči, který potom přesadíme k babičce na zahradu (už jí tam pomale roste les :D ). Nejvíc mě ale mrzí, že já mám stromek živý, v květináčku, potom si nějakou dobu roste spokojeně u babí...a pak přijde strýc. A prostě ten strom uřízne a dá si ho do pokoje. Jasně, roste jich tam hodně...ale není to smutné? Prostě si přijít a "můj" stromeček uříznout?
P.S. No jo, Vánoce se blíží :D

15 B B | 1. listopadu 2013 v 9:43 | Reagovat

[14]:
Keď už živý - tak mu poďakovať za vôňu, farbu, život, ktorý poskytuje domu. Pohladiť ho a povedať mu, že ... Z detstva si pamätám, že po uschnutí a opadaní ihličia sa rozrezal na kúsky, z nich stiahli dedovia kožu a urobili "kvedlačky" do kuchyne. Boli také milé, jemné, iné ako z obchodu. - Tiež nemávam stromček živý /hlavne kvôli financiám/, ale roky sme mávali zavesený od stropu veliký konár/větev/ z borovice. Nezotnuli sme ju celú, len použili jej jeden konár :-)

16 Andy Andy | 1. listopadu 2013 v 15:05 | Reagovat

Ahoj Alu, já taky od mala nesnáším panenky co vypadají jako mimino. Ve dvou letech jsem ji dostala k vánocům a třískla s ní o zem, že nechci panenu. :-) Nevíš čim to je? Okolí mě moc nechápalo, bavili mě jen zvířecí hračky.

17 Alue Alue | E-mail | Web | 2. listopadu 2013 v 10:32 | Reagovat

[16]: Nevím. Mně z nějakého důvodu plastová miminka vždy připadala vulgární, měla jsem pocit, že to není normální a že to nepatří ani dětem do ruky.
Osobně mám dojem, že strkat dětem do ruky plastová mimina je tak trochu tlak na jejich psychiku. - Že je to vzkaz: ,,Jsi holka, budeš proto mít panenku a až ti dozrají vaječníky, tak porodíš reálné dítě z masa a kostí  a budeš se o něho starat."
Je to takové podvědomé kodování toho dítěte. Je možné, že mi tahle zpráva hodně vadila, protože si chci o všem rozhodnout sama a to že máš ženské přirození ještě neznamená, že máš vůči němu nějakou plodící povinnost a že tě to předurčuje k určitému osudu a že ti to má samo vybrat hračky.
Plastová miminka mi vadí dodneška, i když už s nimi nepřijdu do styku. Ale stačí to někde jenom vidět třeba na obrázku a už se ve mně budí odpor. Přitom proti skutečným dětem vůbec nic nemám.

18 Alue Alue | E-mail | Web | 2. listopadu 2013 v 10:34 | Reagovat

[16]: Uznej, celkově je to nějaké divné. Proč by si malá holka, co ještě ani neví o čem je život, měla hrát na mateřství? Mně to přijde jako krást děcku jeho dětství, které je už tak samo o sobě zatraceně krátké a náročné díky škole. Vychovávat přece má až jako dospělá, tak na co nějaké panenky? - Má si užít bezstarostné období a ne něco vychovávat, i když je to jenom z plastu.

19 Ameline Ameline | 2. listopadu 2013 v 13:06 | Reagovat

[18]: Taky jsem neměla ráda panenky (s výjmkou jedné, která v jistém věku byla velká jako já a říkala básničky) později jsem vzala na milost aspoň bárbíny, ale umělá miminka jsou prostě strašidelná - přitom od celkem mladého věku vím, že starat se o děti je to, čemu se ve svém životě chci věnovat. Já měla ráda kostky, hlavolamy, stavebnice a pastelky :D Ve školce mi stavebnici vždycky zabavili, že si s ní chcou hrát kluci a dali mi do ruky ožižlaný "mimino". Genderový role jsou na houby.

20 Andy Andy | 2. listopadu 2013 v 17:06 | Reagovat

[18]: To je fakt, ta nucená představa, že budeš muset být matkou je pro dítě svazující. I teď, když je mi 20 a někdo se zeptá jestli už se těšim, tak to nerada poslouchám. Prostě až to přijde, tak to budu řešit. Podobný pocit jsem měla, když jsme si z dětmi hráli a vychovatelka na nás: ''počkejte až si přestanete hrát a budou se vám líbit kluci''. To jsme vůbec nechtěli slyšet, že si vůbec přestaneme hrát. To byl fakt vrchol od ní :-). Hrozná představa v tom věku. S kamarádkou jsme se domlouvali, že až nám bude třicet, tak si potají budeme hrát s legem. :D Jojo,... Ale ty panenky a třeba i klauni mi taky vadí do teď, no.

21 melisa melisa | 2. listopadu 2013 v 22:29 | Reagovat

S temi hrackami jsi mi udelala OOObrovskou radost. Nejsem divná !!!! Huráá!!! Jednoho dne (je tomu jiz 10 let) se mi dostala do rukou takova vetsi plysova mys... Naznala jsem, ze je to "kluk" a dostal jmeno Mishutka...No, ale porad to byl jen plysak, nez se jedno dne prevratil a me to zacalo vadit. Jakoby me neco rikalo, at ho posadim..., ale ja si rikala, ze prece nebudu posazovat plysaka...No nakonec mi to nedalo a sla ho posadit. Od te doby to byl víc nez jen plysak. Po nejake dobe "zacal i mluvit". Jen mi bylo zahadou, jestli to je jen moje fantazie (to, co mluvi) a nebo jestli to mluvi on zkrze me..:-) Ale zajimave je, ze ja bych nekdy ani nic takoveho nevymslela a jeste k tomu me to vetsinou rozesmeje, to co "rekne"... Ockama se kouka, jakoby do duse. Rikala jsem uz davno, ze neni jen plysovy, ale ze je zivi. I kdyz má ušitý už deset let stále ten stený "ksicht", stejne vypada kazdy den jinak a jako by meni i "oblicej". Je to takové zajímavé stroreni, ktere mi vzdy zvedne naladu. Muj chlap tomu neveril...Ze pry !s plysakama se nebavím! a ejhle...par mesicu a uz mi ho bere a povida si s nim...Mel z nej i z prvu "strach"..., protoze on se opravdu diva do duse :-)
Nedavno jsem byla u fotografa a tam se valeli v jedne bedne pohazeni plysovi medvedi...Mela jsem strasnou chut tam jit a vsechny je hezky posadit...No neudelala jsem to, abych nebyla za blazna.:-) Vcera kouknu z okna a dole v mokre trave lezel brichem dolu plysovy zajic...bylo mi ho lito...Zase jsem mela sto chuti jit dolu a aspon ho posadit...:-)

22 Bílá vrána Bílá vrána | 13. srpna 2014 v 15:50 | Reagovat

Jo jo....
panenky jsem také nesnášela, rodiče se sice divily, ale vůbec jim to nevadilo, spíše naopak. Přece jen jsou dosti drahé a já vždy chtěla plyšáky.....kočky, psy, koně, králíky... a nebo ty takové figurky zvířat, no prostě čím víc zvířat, tím líp.
Jen tak mezi náma, je mi 14 a skoro všechny plyšáky ještě mám a že je to pořádná armáda.

23 Amnell Amnell | 30. září 2014 v 11:44 | Reagovat

Když nad tím tak přemýšlím, tak jsem měla takového malinkatého medvídka akorát do tehdejší ručky a ten na mě také mluvil. Pak jsem o tom raději přestala mluvit, ale pořád na něj myslím, jako na někoho, kdo mě opravdu rozuměl. Jenom škoda, že nevím, kde skončil - hned bych si ho vzala zpátky, kdybych ho někde našla. A víte co? Ve druháku, asi před nějakými 5 roky jsem dostala plyšového pejska a tomu se prostě nejde neomluvit, když mi třeba v noci spadne z postele. A zbytek mých plyšáků má jména. Každý svoje :-)  Poslední dobou se dívam na svět tak trochu jinak díky těmto stránkám. A také díky Lúmennce.

Nový komentář

Vezměte na vědomí, že diskuse je moderována. Než se nový komentář začne zobrazovat, musí jej nejdříve schválit autor blogu.

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama