V e-shopu Alue.cz jsou nové Brazilské křišťály. - Aktuální výběr ZDE
Sledujte Zápisníček, kde vycházejí aktuální zprávičky. Nejnovější příspěvek: 14.11.

Jak člověka změní samota?

16. června 2014 v 2:54 | Alue K. Loskotová |  Zamyšlení
Spousta lidí má ze samoty strach. Bojí se být sami doma, sami spát doma, sami být přes den, sami někam jít (i do podniku). Samota jako taková mnohé lidi děsí nejenom kvůli pocitu ,,když mě někdo přepadne tak mi nikdo nepomůže", ale ze samoty mají strach hlavně lidé, co se nemají moc rádi a neumí si užít okamžiky jen sami se sebou. Přitom samota může být tím nejlepším lékem na úzkost a skvělou možností dělat věci jinak, než běžně.
Když jsme sami a nikdo nás neruší, nestimuluje, a nemusíme se nikomu nijak přizpůsobovat, začíná konfrontace s tím, jací doopravdy jsme. A toto poznání může být pro někoho děsivé. Jsou na světě lidé, pro které je největší trest, zůstat sám jen se svými myšlenkami, bez vnějšího tlumícího stimulu, jako je třeba televize.

Já mám samotu ráda, ačkoliv jsem člověk celkem společenský. V samotě jako takové vidím spoustu úžasných výhod a spoustu možností lépe poznávat sama sebe, než když je mi někdo nablízku. Mít možnost zůstat sama se sebou a svými myšlenkami, má na mne velice relaxační vliv a je i zajímavé sledovat, jak mě samota postupně mění na jiného člověka.
Samozřejmě, že se nic nemá přehánět, protože všeho moc škodí. I příliš mnoho samoty škodí... Ale není to tak úplně na škodu, mít občas pár dnů jen sám pro sebe, nebo i celý týden. A když ne týden, tak alespoň to jedno odpoledne. Ale za sebe tedy musím říct, že nejvíc se měním a poznávám, když jsem sama co nejdéle.

Teprve notná dávka samoty mi pravidelně ukazuje, jak moc se každý den přizpůsobuji lidem okolo mne a jak silný mají na mne různí přátelé vliv. I když jsem sama sebou a dělám věci po svém, přesto nejsem stejná sama a nejsem stejná s někým, ani s nimi. Jakobych existovala 2x, jedna verze byla pro lidi a druhá byla přirozená, ta moje.



Výrazně to jde u mne poznat při výletu do přírody. Když jsem sama, je to pro mne kompletně jiný svět. Když jsem v přírodě s někým, i pouhá přítomnost toho člověka mě rozptyluje a les je pouhým lesem. Když chci být v tom úžasném světě přírodních bytostí, musím tam jít vždy jedině sama... Ale poslední dobou zjišťuji, že je to tak se vším...

V čem všem jsem jiná?
Zpívám... Zpívám hodně, zpívám často, zpívám hlasitě. Anglicky, japonsky, německy, česky, je to jedno. Cokoliv si vzpomenu a už jedu... Když nejsem sama, nezpívám skoro vůbec. Jakmile všichni odejdou, je ze mě úplný slavík.
A často když nad tím tak přemýšlím, na jednu stranu je to škoda, že se někdo, kdo má zpěvavou povahu, neustále musí krotit. Ale na druhou stranu, přece člověk nechce jiné lidi rušit.
Já třeba k práci potřebuji ticho a když v místnosti kde pracuji někdo vykládá, nebo telefonuje, brnká mi to po půlhodině na nervy a to jediné co si přeju je, aby šel mluvit někam jinam, nebo aby prostě jen alespoň na chvilku zavřel pusu, protože čtu jednu větu už po desáté a nemůžu se soustředit. Čím hlasitěji mluví, tím víc mě to ruší a zpomaluje tempo mé práce.... A to je další velká změna, kterou sleduji, když jsem osamotě:

Když jsem sama, propadnu se úplně do svého vnitřního světa. Celý život, neustále, bez ohledu na to kdo se mnou je či není, mám svůj svět. Který je velice pestrý a který mě umí hodně zabavit. Když jsem byla dítě, byli lidé, co mě za to nenáviděli a bylo jich mnoho, co mi můj svět vyčítali... No vlastně je to tak dodneška. Buď mě za to většinou lidé milují, nebo nenávidí.
Ale já se z něho nedám vytáhnout, protože jsem zkrátka taková, je to základ mé osobnosti, zdroj inspirace, motivace k učení, moje vědění... bez něj bych byla úplně jiný člověk a rozhodně by to byl horší člověk.

Jiní lidé mě z něj proto nikdy nevytáhnou, ale mají na mne vliv takový, že se do toho svého světa méně propadám. (záměrně píšu ,,propadám", protože je to něco jako hluboká studna. Čím hlouběji jdu, tím víc tam toho najdu a tím víc se i vzdaluji od tohoto světa, který pro mne o to více přestává být zajímavý.)
Ve společnosti se více soustředím na světy jiných lidí a jejich vnější podněty, nejdu díky tomu až tak hluboko do svého světa. (Samozřejmě je to velká výhoda, protože když mi někdo v minulosti dělal zle, stačilo zalézt do svého světa. To dělá z člověka takovou želvu, co si zaleze prostě do krunýře a všechno přečká.)

Když mi ale pár dnů nikdo není nablízku, úplně propadnu svému světu, což má mnoho výhod. - Například je to schopnost čtyři hodiny (i více) v kuse, naprosto fascinovaně a soustředěně něco psát. To pak vznikají ty nejlepší části mých knih.
Jakmile mi do toho někdo vstoupí, udělá zvuk, nebo mi přeruší soustředění, je to v tahu. Ticho a samota, možnost úplně se propadnout do své vnitřní studny, je pro moji práci to nejlepší a přináší nejlepší výsledky. Úplně přestanu vnímat co je okolo a jedu si to svoje, vytahuji ze své studny ty nejlepší špeky a čím víc toho vytáhnu, tím víc se do toho ponořím. Je to jako začarovaný kruh, který přeruší jedině někdo druhý, nebo únava.
Někdy se přistihnu, že když jsem delší dobu sama a propadnu víru myšlenek a psaní, tak datluji do klávesnice úplně vášnivě, se zápalem a jakobych ani nevnímám písmenka, vidím jen ty obrazy, co mi lítají v hlavě... Prostě umím být úplně mimo, i se klidně tvářím, směju, dojímám nebo pláču, jak to všechno prožívám.
Jako dítě jsem tohle měla s kreslením, byla jsem u toho mimo, kompletně zabořená sama do sebe (taky jsem byla osamělé dítě, takže stačilo jen sednout k papíru a už to jelo samo). Umím to i dneska, akorát víc píšu, takže se to přesunulo na jiné aktivity.
..... Ale když mě někdo každých deset minut u psaní vyruší, není tohle pro mne možné a zůstávám na povrchu. Ani z toho nemám takový požitek.

Absolutně nemožné je něco psát, nebo se soustředit, když vás někdo vyruší co pět minut, ideálně 5x vyhodí od klávesnice. Navázat na strunku, kterou vám někdo v procesu přeruší opakovaně, je takřka nemožné a kvalita textů tím trpí.

Když jsem sama, tak den co den neustále zpomaluji. To je opět jedna z mých vlastností, která se nejvíce rozvine, když můžu zapadnout do svého vnitřního světa.
Prakticky to vypadá tak, že mám spoustu času úplně na všechno, nikam se nehrnu, nikam nepospíchám, nic mě nerozhodí, nic mě nevystresuje. Stává ze mne úplný flegmatik, který je schopný klidně celý den něco číst, učit se, něco psát, flákat se někde venku, anebo si dělávám věci navíc do němčiny. Je zajímavé, že články v časopisech si překládám, jen když mě nikdo neruší a můžu to číst i nahlas a zkoušet přízvuky, výslovnost. Když nejsem sama, není na tohle vůbec čas, protože mě pořád někdo úkoluje a popohání.
Zajímavé je ale i to, že to co považuji za důležité stíhám a dělám, takže třeba moje práce nijak zpomalením nikdy neutrpí, ale úplně se vybodnu na to, co důležité podle mě není. Na to je ,,vždycky čas"... A to je třeba nádobí. Umyju ho, až nastane vhodný Kairós, jinak prdět na to. Kairós může přijít kdykoliv, klidně i v deset večer, před spaním. Ale je to Kairós, takže mě to neobtěžuje, jako kdybych umývala podle chronosu.

Klasický hodinový rozvrh se mi pomalu rozpadne. Klasický zvyk, že se obědvá v určitou dobu, uklízí se v určitou dobu, cokoliv dalšího, všechno jde mimo mě... Z času chronos přejdu do individuálního času Kairós. Čas Kairós je náš vnitřní čas a neřídí ho žádné ručičky hodinek, řídí ho naše vnitřní chuť něco dělat. Zajímavé je, že v čase Kairós, když ho necháte v klidu přirozeně rozvinout, existuje i vhodný čas pro úklid, že na to nečekaně dostanete chuť, náladu a energii, takže to neděláte z donucení, ale naopak s chutí!
Chronos je čas vhodný podle toho, kolik vám ukážou ručičky. Pro většinu lidí je to normální, ale já se na chronos celý život musím nutit, ve skutečnosti v něm ale vůbec nežiju, ani nemyslím.

Díky samotě jsem zjistila, že čas chronos držím, jen pokud musím kvůli někomu jinému a musím se mu přizpůsobovat. Když jsem sama, plně padnu do Kairósu, takže nádobí, úklid, to vše se dělá úplně chaosálně, oběd tehdy, až prostě dostanu hlad. Čištění zubů, až si dopiju čaj... Neexistuje pro mne od-do. To jen pokud mám s někým schůzku, potřebuji chytit autobus, nebo chci jít nakoupit a vím, že zavírají brzy. Dochvilnost je moje silná vlastnost, přestože vlastně žiju v Kairósu. Život má zvláštní smysl pro ironii...
Jinak je na všechno čas, když se mi do něčeho nechce, tak všechno počká, jen málo co nepočká.

Postupem času jsem si zvykla, že když jsem sama, můžu kompletně rozhodit i další ze svých klasických zvyků. Což je zavírání a zamykání dveří od koupelny, nebo WC. Když je člověk sám, je dokonce i příjemnější koupat se s otevřenými dveřmi, protože si může ve vedlejším pokoji pustit svoji oblíbenou hudbu, kterou by jinak zavřené dveře tlumily a voňavé olejíčky z vany se hezky rozplynou i do chodby.
Když sama nejsem, nemůžu si pouštět na co mám chuť a když mi do toho někdo vstoupí, tak mi to bez zeptání rovnou vypne, nebo úplně ztlumí. Takže pro hudbu je při mé samotě neustále prostor a otevřené dveře. Doslova... A to ještě více umocňuje můj vnitřní svět.

S tím souvisí i celkový přístup k oděvu ve stylu ,,kašlat na to". Když na to člověk není zvyklý, být sám a nahatý, cítí se první trochu divně, ale jak jednou zjistí všechny benefity pohodlí, které plynou například už jen z obyčejného vynechání podprsenky, stane se z toho velice příjemný zvyk.

Chodit se koupat s otevřenými dveřmi, uvařit si oběd až když mám hlad, nebo nenosit podprsenku, to jsou pro mne všechno takové menší výstupy ze své klasické komfortní zony. Což je fajn, protože člověk poté tolik netrpí dopady z pocitu stereotypu. Už jen tím, že přes den uděláte něco úplně jinak, než jak jste zvyklí, udělá váš den zajímavějším a tím pádem se nenudíte, ani nemáte pocit že trčíte ve stereotypu. Důležité však je, dělat něco, co není omrzelé a co vyvolává alespoň trošku nějakou emoci, či pocit dobrodružství.

Ráda vyhledávám i tzv. polosamotu, spojenou s výstupem z komfortní zony tak, že například když jedu někdy navečer přes město, tak nejedu hned domů. Když dostanu hlad, zajdu si prostě sama na pizzu, dám si dvě deci vínka, posedím, porelaxuji, udělám si procházku městem, po cestě si koupím něco malého pro radost a přijedu domů až o dvě hodiny později, než běžně.
Jít se sám někam najíst, dát si víno a u toho jen tiše sledovat dění okolního věta, je velice příjemné. Jste a přitom nejste sami a díky tomu se můžete maximálně ponořit do svých myšlenek a u toho si naplno užívat chuť dobrého jídla. Když jste s někým a soustředíte se na něj, povídáte mu, tak kolikrát jíte, aniž byste si plně uvědomili, co. Nebo jak moc je to vlastně dobré.
Jezení osamotě, pokud člověk umí dobře vybrat, se stane mnohem větším gurmánským požitkem, než jezení v něčí společnosti.

Není to tak, že bych nebyla ráda s někým. Upřímně řečeno, i přehnaně moc samoty mi nedělá dobře. Ale když jsou dny vyvážené, třeba půl týdne s někým a půl týdne sama, vyhovuje mi to celkem dost. Protože díky tomu mám čas být sama sebou, být super pomalá, být flegmoušek, být ten člověk co má na všechno hromadu času, být ten co si může jít sednout pěkně s notebookem a čtyři hodiny datlit aniž by po něm někdo něco chtěl, mít v kuchyni neumyté nádobí, aniž by to kohokoliv obtěžovalo, udělat si obří mojito do skleněné konvice a celé ho sama vyžahnout, zpívat metalové písničky, aniž by to kdokoliv slyšel... Je to super. Samota je prostě v tomto ohledu moc příjemná, na nikoho se nemusíte ohlížet.

Také se mi skvěle experimentuje v kuchyni, nebo si patlám na hlavu různé čerstvě vykoumané olejíčkové zábaly, domácí masky, zkouším nové čistící a detoxikační vychytávky, doslova si tímto způsobem hraju... To opět umocňuje můj vnitřní svět, kdy se úplně nechám unést nějakých nápadem a hned vyskočím, realizuji. Spontánnost je příjemná, když vám do toho nikdo nezasahuje.
Měli byste mě vidět, když na něco zajímavého přijdu a když to testuji. - Člověk úplně v jiné realitě.

Zase je ale otázka, jak moc by se mi rozpadl chronos, kdybych byla ponechána třeba měsíc úplně osamotě a jestli by to nebylo spíše kontraproduktivní. Protože společnost druhých lidí, ačkoliv mě často ruší, má na mě zase jiný konstruktivní vliv. Kromě společnosti jako takové (kterou samozřejmě chce a potřebuje každý člověk), je to podpora. Jedno jestli slovní, nemusí být ani žádný problém, u kterého je podpory zapotřebí... Ale když jsou lidé spolu, vzájemně se energeticky doplňují a podporují (pokud vztahy fungují a nejsou u vás energetičtí upíři). Pro mne to má za následek zrychlení mého přirozeného tempa. Což je sice fajn, ona trocha organizace a popohánění mi ve zdravé míře prospívá, více toho stihnu a být neustále jen zahrabaná ve svém světě občas přinese i nějakou tu nevýhodu. Jako je třeba zapomětlivost na klasické přízemní věci... Takže ne, není to pouze o výhodách, ono je občas dobré, když mi někdo ten můj svět trošku hlídá a trošku mě v něm ruší.

Ale po nějaké době mě to začne obtěžovat a chci zase v klidu zpomalit a to už se těším, až zase budu pár dnů sama a budu moct zapadnout do Kairósu, zpívat, rochnit se ve vaně a poslouchat svoji hudbu, patlat si na hlavu olejíčky a přemýšlet nahlas.

A co se na samotě líbí vám? :)


Kam dál:
• Líbí se vám tyto stránky? Doporučte přátelům adresu http://aluska.org/
• Líbí se vám publikované články? Za pár dní vám může pošta doručit i knihu! - Podrobnosti ZDE
• Používáte Facebook? Pomozte propagovat tento článek a použijte prosím tlačítko ,,To se mi líbí" níže pod reklamou, děkuji!
• Chcete mít přehled o videoaktivitách Alue na YouTube? - Můžete se přihlásit k odběru: ZDE
Elektronický obchůdek: www.kramky.cz/alue


 


Komentáře

1 Fox Fox | E-mail | 16. června 2014 v 3:16 | Reagovat

Hezký článek. Já jsem moc rád sám doma, a taky si všechno dělám individuálně, protože se mi ručičky hodin zdají jako dost omezující. Bohužel není samota jako samota. Když je člověk daleko od domu a nemá kolem sebe žádného kamaráda delší dobu je to blbý. Teď jsem pracovně odjetý na delší dobu pryč, jsem tu 15 dnů a začíná na mě přicházet první krize. Takže samota supr ale nepřehánět :) ideální je to asi jak píšeš 50:50 + -

2 all-is-magic all-is-magic | E-mail | Web | 16. června 2014 v 7:11 | Reagovat

Já v poslední době moc sama doma nejsem, protože mamka je na mateřské. Pak se mi diví, jak jsem ráda, když vypadne s malým někam ven a já si můžu řádit ve svém království :D V těch chvílích jsem jak tajfun, dělám věci, které bych za normálních okolností neděla, vstávám později, jím kdy chci, nikdo mě neotravuje... pohoda :)
Ale jinak jsem více tvor společenský... Člověk to má mít tak nějak vyvážené, všeho s mírou :))

3 Viktor Viktor | 16. června 2014 v 9:09 | Reagovat

Polosamota je naprosto super, rád chodím sám do čajovny, je tam krásná atmosféra na přemýšlení, a čajů co hrdlo ráčí :D

4 zlá žena zlá žena | 16. června 2014 v 9:09 | Reagovat

Musím říct, že největší výhodu vidím právě v tom zpívání a pouštění hudby:) Nejlépe zároveň. Pustím hudbu naplno a představuju si, že ta zpěvačka jsem já, vymýšlím různé pohyby a že jsem na pódiu a dělám velkou show. Nevím, jestli to o mně něco vypovídá :D Ve skutečnosti jsem mezi lidmi spíš nenápadná.

5 Míra Míra | 16. června 2014 v 10:17 | Reagovat

Tak je pravda, že samota je dobrá u psaní, ale mě se často stává, že se u psaní ruším sám (napadají mě samé blbosti) :D Stává se ti to Alue také? Je to, jako by ses chtěla podvědomě rozesmát :)

6 Perun Perun | 16. června 2014 v 10:26 | Reagovat

Samota je naprosto úžasná věc, naučí vás poznat sebe samotného. Když jste v ní delší dobu, zjistíte, že můžete dělat cokoliv sám bez toho aniž byste měli pořád někoho za zadkem, nakonec vám dá svobodu dělat cokoliv a jít kamkoliv, bez toho aniž byste čekali na názor druhého a chtěli vědět co si o tom myslí. Je to prostě absolutní svoboda. Ale hlavně nejlepší způsob jak poznat sebe sama, tam venku nic nenajdete, všechno je uvnitř a objevíte to jedině v samotě.

7 Kéšava Kéšava | E-mail | 16. června 2014 v 10:46 | Reagovat

Já osobně jsem taky samotář. Možná více než je zdrávo. Scházím se jenom s osobami, které jsou nezbytně nutné pro společeské přežití (práce, rodina). Jinak ohledně samoty. V minulosti byli kultivujicí se katoličtí, křesťanští, nebo na východě taoističní, budhističtí poustevníci, kteří žili osamoceni v horách bez kontaktů s lidmi a civilizací. Někteří z nich se samotou zbláznili. Pakud se samota přežene do extrému, tak je to jeden z největších druhů utrpení. Myslím, že vleklá samota dokáže i silného člověka srazit na kolena. Já jsem delší samotu zažil, když jsem dva měsíce putoval v horách Jižního Tyrolska jenom s batohem na zádech. Dokud jsem putoval, tak to bylo dobré, ale když jsem se delší dobu zdržoval třeba v nějaké zřícenině kde jsem přespával, tak na mě začala dost tíhnout samota. Zase mě ta cesta, ale posílnila a pomohla my najít sám sebe.
V menší míře samota, pokud je člověk v civilizaci a není úplně odříznutý od lidí si myslím, že je prospěšná.

8 Erika Erika | E-mail | 16. června 2014 v 11:04 | Reagovat

Se samotou to mám stejně jako ty, Alue:-)A například s přítelem se cítím dost podobně, sama sebou, na nic nehrajeme a někdy je to sranda:-)Ale jsem ráda sama se sebou:-)

9 Petra Petra | 16. června 2014 v 12:13 | Reagovat

Já bohužel sama zatím být nemůžu. Doma pořád někdo je a už mi to těch osmnáct let leze na nervy (a pak se mi všichni diví, že se odstěhuji, jak jen to půjde). A tak si někdy po vyučování zalezu do prázdné vedlejší třídy nebo zajdu do knihovny, domů se nikdy moc netěším. Ale jakmile vím, že tam nikdo není, třeba že se někdo zpozdí, to domů upaluju a užívám si to. Ten vzduch je doma hnedka jiný, když jsem tam sama.

10 Petra Petra | 16. června 2014 v 12:30 | Reagovat

Jo, ještě co se stereotypu týče, miluji stránky http://nestereo.cz, kde Petr Krejčík vymýšlí různé věci a způsoby, jak si zpestřit den. :)

11 lenka f lenka f | E-mail | 16. června 2014 v 12:44 | Reagovat

No samota je určitě dobrá na to, když si člověk potřebuje něco uvědomit, promyslet, stanovit si jak dál, zamyslet se nad sebou ... a možná i někdy na nějakou práci (když např. něco složitého píše). A pak samozřejmě, když si potřebuje fyzicky či psychicky odpočinout - a to jak aktivně nebo pasivně. Jinak, ale co si budem povídat, stojí za prd.

12 Raja Luthriela Raja Luthriela | Web | 16. června 2014 v 14:53 | Reagovat

Jo, samota je fajn. Lidí se mi diví, ale když je člověk půl dne ve škole a pak další půlden po hromadě s rodinou, tak člověk využije jakékoliv minuty, kdy může být sám. Proto možná chodím tak ráda na procházky. Klidně i se psem. Ten mě ani neruší.

13 Ley Ley | 16. června 2014 v 15:51 | Reagovat

Já jsem raději sama... Zvykla jsem si na to, že se mnou nikdo není, přátele mě tak nějak opustili a já zjistila, že sama se mám mnohem lépe... Někdy bych teda byla ráda s někým, protože potřebuji tu polosamotu ve škole... Že jsem obklopená lidmi, sice se o mě nezajímají, ale jejich přítomnost mi dělá dobře. To je snad jediný důvod, proč mám ráda školu... Mohla bych si nějaké přátele najít, ale jsem tak složitá osobnost, u které je těžké se podívat do hloubky a nikdo neví, s jakými záměry myslím, proč dělám to a to... Většina lidí mě nechápe a já nechápu je... Jsem raději sama...=)

14 Lenka Lenka | 16. června 2014 v 16:46 | Reagovat

Tak já si myslím, že takhle to má většina lidí, nebo by spíš měla kdyby chtěla a kdyby k tomu měla řádné podmínky...Jen teda nevím, jak tohle dát dohromady s dítětem...To mi kvůli tomuhle přesně máma furt nadává, že mě chce vidět jak budu takhle fungovat s rodinou a já jsem na to vlastně taky docela zvědavá:D...Teda kdybych měla při koupání otevřené dveře myslím, že by mi byla asi zima a bála bych se, že někdo akorát příjde domů, nedejbože s někým..:DLidé mě hodně inspirují, takže když jsem s lidmi pak mám nápadů na psaní habaděj, díky tomu jak je pozoruji a zjišťuji nové věci, ale samota je taky moc fajn;) jen teď už jsem toho teda taky moc nenapsala, protože my jsme taková velká uřvaná španělská rodina...a pak když nikdo nekřičí mě od počítače vyžene hlad:D Moc krásny článek, řekla bych nejlepší za tenhle rok a vůbec poslední dobu. Takový moc příjemný, pohodový, nepobuřující..:D

15 Lori Lori | 16. června 2014 v 17:11 | Reagovat

Ja som si plne uvedomila aká je samota super, v neprehnanej miere, keď som bola 3 týždne u babky.
Žiadna televízia, žiaden mobil, internet, len ja, stromy, moje myšlienky.
Viem, že som dlho len tka sedávala a sledovala obrázky v hlave, ktoré mi chodili len tak z ničoho nič ( a potom som začala vidieť energie :) )
navyše čas ktorý som strávila sama so sebou, kreslením si, spievaním ,písaním alebo len obyčajným počúvaním hudby mi pomohlo byť psychicky stablinejšia a radostnejšia :)

16 mariankosnac mariankosnac | 16. června 2014 v 17:46 | Reagovat

Na samote sa mi páči tá sloboda, že človek neni obmedzovaný inými ľuďmi.  Napríklad keď som chodil bicyklovať s rodičmi alebo kamarátom, vždy som musel ísť tak ako chceli oni, kamarát bol lepší cyklista a musel som ísť jeho tempom, teraz sa chodím bicyklovať sám a chodím si ako sa mi chce, chvíľu rýchlo chvíľu pomaly, môžem sa kďekolvek zastaviť a otočiť. No keď je človek sám, zistí že mu nemá kto nakúpiť, zaplatiť účty atď, musí sa sám o všetko postarať, a potom mu dôjde že tá samota vlastne žiadna sloboda neni.

17 Venëa Venëa | E-mail | Web | 16. června 2014 v 18:24 | Reagovat

Kdybych mohla, tak bych o samotě strávila celé letní prázdniny. Fungovat "chronos" jsem se za 14 let života nenaučila, takže pak se mi často stane, že doháním něco do školy na poslední chvíli v ten nejméně vhodný okamžik

18 Cherryna Cherryna | 17. června 2014 v 0:58 | Reagovat

Ááá bože Aluš, úplně mi mluvíš ze srdce! Já jsem úplně to samé! Vždycky se mě máma ptá co budu dělat v mém volnu, jestli mám nějaké plány s holkama atd a já řeknu že ne, že si chci udělat den sama pro sebe. A  ona mi na to odvětí jestli mi nebude smutno...vůbec! Já si vždycky naplánuju krásně den. Ráno si jdu zaběhat do parku, ještě po běhu se chvilku procházím, sednu si na lavičku a poslouchám jen hudbu, nechám na sebe svítit slunce, poslouchám zvuky větru..no prostě relaxuji a jsem úplně ponořená do svých myšlenek že i mp3jku musím vypnout aby mě nerušila. Kdyby na mě v tu chvilku někdo bafl tak mě dostane úplně a já odskočím půl metru :D. No a potom podle nálady buď si pustím film, nebo chvilku relaxuju u seriálu, pak jdu většinou tak na 3 hodinky malovat. Nebo někdy třeba jedu do města a zajdu si na kafe a prostě jen tak sedím, přemýšlím a koukám po lidech.  Miluju moje samotné dny, jak ty říkáš, dají ti strašně moc dobrých nápadů a inspirují úplně nejvíc. Jednou jsem byla s partou lidí na chatě, kamarádka mi řekla že pojedou jen maximálně tři čtyři lidi a nakonec nás tam bylo asi 8. Všichni jsme se mačkali v jedné malinké chatce celý víkend a já myslela že už asi půjdu skočit do řeky kterou jsme měli za chatou a nechám se dobrovolně odplavit pryč :D. Ne ale samozřejmě mám taky ráda svoje kamarády a nedala bych na ně nikdy dopustit, ale samota je holt samota...

19 Janina Janina | 17. června 2014 v 7:47 | Reagovat

Děkuji za článek, mám to úplně stejně. V dětství jsem nebyla doma ani jinde téměř nikdy sama a o to víc si vážím každé minuty, kdy sama jsem. Samotu si moc užívám. Ráda sama běhám, jím, čtu si...ale nerada sama spím. To je asi jediné, kdy dávám přednost milované osobě. I když občas spát sama mi vlastně taky docela vyhovuje :-)

20 vladka vladka | E-mail | 17. června 2014 v 8:47 | Reagovat

Blbě slyším, a tak si užívám ticho samotu, když už nemůžu úplnou samotu.A navrch doposamotu. To je manžel o patro níž v obchodě a děti v ideálním případě obě ve škole. Noční košile, župánek, bez naslouchátka. Mě ruší hluk a lidi odjakživa a přitom lidi miluji. Mám to přesně jako Ty Aluško- půl na půl ráda.
Polosamota uprostřed města je fajn- přesně z těch důvodů, co píšeš. Pracuji s lidmi a jsem vymluvená a tak ta pohoda bez hluku a lidí je fajn. Jen mě děsí samota v přírodě- a proto do ní sama chodím k večeru- na vzdory  tomu..
Chtěla bych se naučit komunikovat se stromy a ostatními bytostmi, vím že jsou, že existují, ale když se opřu o nějaký strom- připadám si jako blázen.. uvidíme...

21 Amálka Amálka | 17. června 2014 v 12:57 | Reagovat

Hezký článek, také to mám skoro stejně. Hlavně jsi mi úplně mluvila z duše s tím zpíváním o samotě! Někdy, když jsem delší dobu mezi lidmi a jsem nucená se krotit, mám pak úplný absťák:)

22 ? ? | 17. června 2014 v 20:22 | Reagovat

Ahoj Alue, jaktože má bůh sedm a půl rukou?

23 Bofinka Bofinka | 17. června 2014 v 20:56 | Reagovat

Miluju samotu :-)))

24 M.T. M.T. | 17. června 2014 v 21:15 | Reagovat

[21]: Vidíš, a já myslela, že lidi moc nezpívají :)! Absťák z nedostatku zpívání řeším tak, že si alespoň pobrukuju - tak, aby to neslyšeli ostatní :)

25 Amálka Amálka | 18. června 2014 v 19:53 | Reagovat

[24]: no vidíš, já si to myslela taky a ono se nás najde:-)

26 Al One Al One | E-mail | Web | 20. června 2014 v 10:11 | Reagovat

Umět být šťastně sám je základ. I pro sebe i pro vztahy s druhými lidmi. Člověk najede na svoji vlnu, zrelaxuje a pak zas očištěn od ruchu světa lépe je pak na něj znovu připraven a naladěn. Pěkný článek.

27 Lu-Aquarius Lu-Aquarius | E-mail | 22. června 2014 v 2:01 | Reagovat

Díky za tento článek Alue. Ačkoliv jsem se před lety snažil "nebýt sám" (a přišly i časy, kdy se mi splnily má přání do puntíku), tak poté jsem se nějaký čas trápil, že zůstávám sám, pak jsem se s tím smířil a poslední léta jsem za samotu rád. Taky si občas zpívám, nebo povídám sám se sebou (anděly), a nejvíce humoru i jiných emocí zažiji sám se sebou o samotě. Lze si to nádherně užít :-) Vřele doporučuji vyzkoušet :-)

28 Petra Petra | 22. června 2014 v 16:20 | Reagovat

Ono asi ne nadarmo trávili mudrcové roky sami na poušti, že ? :-) Význam pro očistu mysli to má ohromný. V menší míře vlastně stačí i jen nemluvit (s lidma) i když jsou v mém okolí (typicky je to vidět ráno v metru, kde hodně lidí je uzavřených sami v sobě a jakoby chtěli ještě odpočívat/spát, než se budou muset nastartovat a vydat napospas činnostem  které neodpovídají tak úplně jejich potřebám). Evidentně přirozená potřeba organismu ... společností nerespektovaná.

Podle mých zkušeností ale pár dní samoty (typicky dovolená) nestačí.
Pro mě osobně z tohoto hlediska zatím největší význam mělo, když jsem byla jako samoživitelka/svobodná matka na mateřské dovolené a zároveň jsem se na to odstěhovala do vesnice kde mě vůbec nikdo neznal. Bylo to čerstvě po rozchodu s otcem mého dítěte, situace moc růžová nebyla. Nakonec jsem zůstala 6 let víceméně sama (1x za 14 dní výlet do města na nákup potravin,sem tam jsem zašla na poštu, a jednou za čtvrt až půl roku dvoudenní návštěva rodičů, to je vše). Čas jsem trávila péčí o zahradu/domov/dítě, na slunci a čerstvém vzduchu. Samozřejmě první rok a půl dítě nemluvilo, rádio ani televizi či internet jsem neměla. Bylo to poprvé v mém životě (vpodstatě od narození-školky!), kdy mi opravdu nikdo do ničeho nemluvil a nebylo nutné se přizpůsobovat/překrucovat. Tehdy jsem si teprve uvědomila, kdo jsem, co skutečně potřebuji ... potažmo jaká spousta věcí, které jsem dříve považovala za nezbytné je jen naočkovaná zvnějšku, ale ta reálná potřeba tam není. Mysl se mi sama přirozeně vyčistila, přičemž dítě mě v tom v nejmenším nerušilo. Naopak -tím, že jsem zároveň o něj pečovala jsem neměla ani na sekundu pocit "ztráty času" či depresi z neužitečnosti/nezaměstnanosti/zbytečnosti. Nastartovala se mi imunita (předtím jsem byla vždy na podzim a na jaře nachlazená), zjistila jsem například že nejsem vůbec "sova", jak jsem si celý život myslela - najednou mi vstávání nedělalo žádné potíže... A ano, souhlas s Alue - bylo to jednoznačně tím načasováním - tělo a mysl mají svůj individuální čas, který je bohužel společností narušován.
6 let bylo akorát, pak přišla už potřeba kontaktu s lidma. Resp. já ji necítila, spíše jak dítě rostlo začalo mě už ovlivňovat (a dostalo darem od babičky televizor!) a s blížícím se nástupem do školy bylo vhodné aby se dítě začalo socializovat. Nicméně určitá změna je u mě už trvalá, těch 6 let je znát. Nenechávám se už tolik lidma vtahovat do něčeho co mi není přirozené. Což mimojiné znamená, že mám teď mnohem méně přátel a navíc to přátelství funguje jinak- je volnější. Ne že bych se už nenechala ovlivňovat - to samozřejmě nechám, ale nyní dokážu rozeznat které změny má přirozenost neakceptuje a byla by to jen "falešná hra" a tedy ztráta času/energie/zdraví. Poznám přítele podle toho jaké má na mě jeho přítomnost fyziologické účinky. Nechám se ovlivnit, to jistě ano, ale neubližuju si při tom. Bez těch 6 let bych takového respektu sama k sobě dosáhnout nemohla, protože jsem byla zmatená vším tím co se kolem mě dělo, co kdo říkal, co jsem četla, slyšela v televizi ve škole. V té samotě jsem našla sebe. Život se mi uspořádal a zjednodušil.

Samota je jako zrcadlo. Zprostředkování jednoduché pravdy bez jakýchkoliv kudrlinek, dogmat a deformací.

29 Petra Petra | 22. června 2014 v 16:34 | Reagovat

[16]:
Svoboda přeci není o tom, že za tebe někdo něco dělá, proboha !! (naopak se tím zavazuješ). Člověk se osvobodí tehdy, když za sebe převezme zodpovědnost, ne tím že ji hodí na jiného v bláhové naději, že tak si "více užije". Tím že předáš svou záležitost na bedra jiného se totiž vystavuješ riziku, že ten druhý udělá chybu, která bude ale fatální pro tebe, ne pro něj. Tvoje podvědomí to mooooc dobře ví, a pokud není ta zodpovědnost na tobě, pak se stejně nedokážeš nikdy úplně uvolnit, a vůbec nic si neužiješ (zatímco druhý za tebe maká). Nikdy totiž nelze nikomu důvěřovat tolik jako sám sobě. To za prvé. A za druhé, čas se nedá vrátit. Jakmile dojde k nějaké chybě, vždycky pak stojí spoustu další energie ji napravovat. Je to prostě zbytečné.  

Mimochodem tímto sebeklamem o "svobodě" bez zodpovědnosti trpí hodně lidí :-)

30 Lorána Lorána | E-mail | 29. června 2014 v 21:20 | Reagovat

Už nějakou dobu s tímto pojmem "samota" vedu boj :-) Jsem samotář, což zapříčiní dlouhé hodiny bytí sama se sebou... Jenže vzhledem k různým událostem v životě, jsem se stále nenaučila být sama se sebou klidná a vyrovnaná. Nemůžu nic dělat, do ničeho se mi nechce protože mám vnitřní pocit, že musím udělat něco důležitého, jenže nevím co. Frustruje mě to a často koukám na hodiny. Nedej bože abych vstala později jak o půl 8(přes víkend) pak mám pocit naprostého zmaření času.....

ALE :-) Věřím, že to zvládnu. Vy jste to taky krásně zvládli, jste skvělí! Brzy se k Vám přidám ;-)

31 Eliška Eliška | 4. září 2014 v 21:50 | Reagovat

[20]:Zdravím, já žijí už delší dobu bez přátel nevím v čem je problém, ale nemám štěstí na lidi které by mě dokázali pochopit jak mi je když se jim svěřím s tím, že nikoho nemám že bych si ráda našla  milé a hodné přátelé ale narážím neustále na negativní lidi.Už jsem ze všeho unavená a zoufalá, že nemám štěstí na pozitivní lidi kteří by mi pomohli se
se z toho dostat a poradit mi co dělám špatně atd. Samota je opravdu v životě pro člověka neštěstí a utrpení zvlášt' když je člověk na to sám a nemá komu se vypovídat a svěřit jak mu je.Kolikrát mám pocit, že to v dnešní době nikoho nezajímá jak se daří druhému apod.

32 Tomáš z Teplic Tomáš z Teplic | E-mail | 2. února 2016 v 19:22 | Reagovat

Ahoj všem.
Má Životní cesta mne také nyní po několika vztazích přivedla do města, kde jsem prakticky úplně sám, bez rodiny, bez skutečných přátel vyjma snad jednoho přátelství. Je to něco, co člověka noří do prázdnoty. I když již mám práci, jsem sám, protože jsem na sebe vždy upnul energetické upíry. Je jich plný svět.
Snažím se nyní díky přítomného okamžiku a tolteckym učením poznat sám sebe a zkusit umět být sám se sebou šťastný.

33 andrea andrea | 7. listopadu 2016 v 8:22 | Reagovat

Mám to úplně stejně jako Alue. Volitelná , dobrovolná a nevynucená samota je skvělá.Pro mě už nelze bez toho existovat.
Lidi mě v drtivé většině jen ruší.

34 Radek Radek | 4. února 2017 v 7:45 | Reagovat

Na tento článek jsem narazil úplně náhodou a s několikaletým zpožděním se k němu taktéž musím vyjádřit. Sám to mám trochu jinak v tom, že samota je mým vlastně už nejoblíbenějším stavem vůbec, lidi kolem nepotřebuju a spíš se do interakcí s nimi nutím (např. v práci, kde to občas jinak nejde). Nebaví mě komunikovat a nemám nejmenší problém být sám i týden a víc, jen mezi několika stěnami. Na druhou stranu, tu samotu prožívám a vnímám defakto stejně. Nemohu se nabažit okamžiků, kdy nechávám otevřené dveře bez toho, aniž by mě někdo vyrušoval, můžu si po bytě chodit nejlehčeji, jak to jen jde (leč to občas klesá až k nudismu, nicméně tam mám stále soudnost), či dělat si věci dle sebe a bez jakéhokoliv časového nátlaku. Doteď jsem ani netušil, že to volné braní času má vůbec nějaké označení, nebo že se vůbec oficiálně dělí na dva druhy.

Nový komentář

Vezměte na vědomí, že diskuse je moderována. Než se nový komentář začne zobrazovat, musí jej nejdříve schválit autor blogu.

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama