V e-shopu Alue.cz jsou nové křišťály z Madagaskaru. - Aktuální výběr ZDE
Sledujte Zápisníček, kde vycházejí aktuální zprávičky. Nejnovější příspěvek: 01.12.

Nejdivnější schůzka na světě / 4.

3. srpna 2014 v 2:54 | Alue K. Loskotová |  Ženy, Muži, Vztahy
4. Díl zážitku ,,Nejdivnější schůzka na světě"

Když nechal strom stromem, pobídla jsem ho k pokračování v cestě. To se mu nelíbilo. Začal si zase stěžovat na horko, na slunce, na horký beton a vymínil si posezení na tom zeleném plácku.
Inu, co naplat, co jsem s ním měla dělat...
Sednu na lavičku, kývnu na něho. ,,Nene, na sluníčku já moc bejt nemusím." Řekl zase Chosé, vytáhl tu vybufetěnou igelitku a sedl si na ni.
Chvilku povídáme, až se hovor stočil k mému kocourovi. - Podivil se, že mám kočku...(To už jsem nechala plavat.)
Říkám, jaký je to hodný kocour, že spolu máme skvělý vztah, a že je tak rozmazlený, že se někdy chová jako mimino. Sedne do chodby a řve, že se chce pochovat.
Chosé optimisticky pookřál: ,,Tak to máš dobrou přípravku na dítě." Už předtím jsme narazili tématem na zvířata a on se divil, že rozumím psům. Říkám, že jsem se psy prakticky vyrostla. - Pes je mnohem náročnější než kočka, to je určitě větší děcko, ale to nic podobného nepoznamenal. Sice se dá očekávat, že když se člověk umí chovat dobře ke zvířatům, tak mu to půjde i s dětmi, ale dítě a zvíře se přesto srovnat nedá.
Co mě na tom zarazilo je, jak si prostě hned spojil. - Má kočku, rovná se PŘIPRAVENÁ NA DÍTĚ ... Celý den mě pořádně nevnímá a probere se tehdy, když se hovor dá stočit na množení?
Přešla jsem to větou, že tohle snad nikdy nebyl můj problém a pokračovala dál.
Po chvíli jsme se konečně zvedli, že půjdeme... Chosé se UŽ ZASE ptal, jestli je to daleko.

Říkám že ne, že tak 20-25 minutek, podle toho, jak rychle půjdeme. Protáhl obličej... šli jsme... Horko, hic... Beton se div neroztíkal. Chosé skučel a stěžoval si jako rozmazlená nanyna. Bylo to k nevydržení!!! - Přesto šel pořád bosky.
A to už mi bylo jasné, že si ty boty fakt nevzal. Lhal mi, že je má u sebe a neměl.

Když už jsme byli skoro u rybníčků a Chosé pořád pusu plnou stížností, říkám už lhostejně: ,,Měl sis vzít boty."
Odpovědí mi bylo velmi podrážděné: ,,To už teď vím taky!"
A nastala dlouhá trapná chvíle ticha, během které jsem se sebe ptala, proč tohleto mám zapotřebí, proč se na to prostě už nevyser nevyseju??? - Ale zachovala jsem si nervy a nakonec jsem toho ubulence dotáhla až do cíle.



Chosé smočil horké nohy v potoce, co tekl od rybníků. Na tu malou chvíli byl zdánlivě spokojený. Prošel se tam trochu v bahně a pak jsme pokračovali dál, podél vody. Místo hovoru šel Chosé dva kroky přede mnou a začal si pískat. Nemelodické něco a potichu... Jakobych tam vůbec nebyla.
Neříkala jsem nic a hlavou se mi pletly otázky, proč teda za mnou vůbec jezdil, že pískat si mohl klidně doma a já mohla místo zabíjení celého dne pracovat.

Prošli jsme kolem dvou rybníků. Ačkoliv tam nebyl beton ale příjemná chladná cestička trochu se šterkem, bahýnkem a loužemi, Chosé nějak nebyl spokojený... Přitom tam bylo tak krásně a to jsme měli štěstí, že v tom hicu vůbec bylo kam jít.

Už asi potřetí opakuji, že je tu krásný malý lesní potůček, který skoro nikdo nezná, že k němu vede malinká vyšlapaná stezka, že je tady kousek.. Chosé nereagoval skoro nijak, tak jsem ani nevěděla, co by vlastně chtěl.
Když jsme došli na rozcestí, ptám se, kam by rád a vysvětluji, co kam vede.

Poručil si cestičku, co vedla do vesničky, ačkoliv jsem mu říkala, že tam pak už nic nevede, ale jít klidně můžeme... Po dvaceti metrech se Chosé zastavil, že se mu už nechce a je hic a kdesi cosi a čůrat... Navrhuji znovu odpočinek u potůčku, že už dál tedy nepůjdem.
Chosé přikývl. ,,No, to bude dobrý, už se mi fakt moc chodit nechce."

Měla jsem chuť jít si někam rvát vlasy, že tento exot nevydrží jít půlhodinu v kuse bez remcání, vůbec neví co chce a přitom projel pomalu celý svět! Ale ok... Vracela jsem se zpátky, nechala Chosého vyklepat žížalku a potkali jsme se znovu na rozcestí.

Vzala jsem to rovnou k potůčku. Když jsme prošli kraťoučkou stezkou, měla jsem obrovskou radost z toho, co vidím. Dřív tam totiž byl jen potok a přes kámen se skákalo na druhou stranu potoka. Teď, jen co jsme prošli houští, vidím nad potůčkem ,,lávku". Ze železných traverz, natřenou na šedo. Vypadala celkem nově. Říkám: ,,Hurá, to je super, už jsem tady delší dobu nebyla, tady dřív byl jenom takovej šutr, tady si máme úplně skvěle kam sednout!"

Chosé ale moc radost neprojevil... A to má přece rád přírodu, fakt nevím kde jinde by se mu tedy mělo líbit, když ne tady??? Zajímalo by mě, co by udělal, kdyby tam ten můstek nebyl. Ale to nechme teď stranou, protože následuje jedna z těch nejlepších schíz celého dne:

Kašlu už na Chosého, bylo mi horko, taky už jsem se těšila, až si dám nohy do studeného čistého potoka. Sundala jsem boty, kabelku, položila jsem si bolerko na ten mostík (Takový tenoučký černý hacafráček, co se přehodí přes ruce, když se v létě trošku ochladí. S trochou snahy se na tom dá i sedět, když nechcete mít špinavý zadek. A ta sukně byla bílá... Jinak bych se s bolerkem necrcala.), sundala boty, položila je vedle sebe na mostík a vykasala sukni ke kolenům, abych si ji nenamočila. Jen co zuju boty a zvednu sukni, Chosé ožil a rozsvítil se jako vánoční stromeček.

Povídá najednou slizce: ,,Jé, tvoje nohy, to já jsem ještě neměl vůbec čas jim věnovat... pozornost."
Ta pomlka před posledním slovem nebyla tak divná, jako celá ta jeho věta.
Podívala jsem se na něj jako na psychouše:


Nahodila znechucený výraz a ptám se: ,,Ty seš nějakej footfetišista, nebo.. co?!"
Chosé nějak nepobral, že mě absolutně znechutil/vyděsil/pohoršil/ajánevicoještědalšího a pokračoval si v klídku svoje: ,,Nooo, trošku jo." Mávl rukama směrem k mým nohám: ,,Ukaž, můžu si sáhnout?"
Odpovědí mu bylo moje rázné, hlasité a velmi hrubé: ,,NE!!"

Nastala další dlouhá trapná chvíle ticha, ale Chosé byl stejně splachovací, patrně mu ani nedošlo, co se právě stalo. - Proč by mě měl sakra ohrabávat???
Kdyby mi tohle udělal nějaký pořádný chlap, dostala bych fakt strach, že mě snad ještě tady v přírodě přepadne a sežere. A nějak netaktně bych se v rámci svého pudu sebezáchovy vypařila. Ale tohle byl přece Chosé, o hlavu menší než já, tak mě to nechalo v klidu.
Říkala jsem si, že kdyby něco náhodou zkusil násilím, jedna pořádná preventivní facka by to určitě spravila, že se ho nemusím bát.

Po chvilce se zavrtěl na mostu. ,,Tady je to nepohodlný."
,,Cože? Nepohodlný?" Nechápu. ,,Vždyť můžeš být rád, že tady ten mostík je, jinak tady byl jeden šutr. Buď rád, že si máš na co sednout."
Tu jsem si všimla, že Chosé sedí na té vybufetěné igelitce.
Rejdím nohama v potočních šutrech a bahýnku, když tu chosé vymyslel další pitomost: ,,Tady to mě studí do zadku."
Koukám na něj a nechápu: ,,Ve třiceti stupních celsia tě přece nic nemůže studit do zadku."
,,No jo, tobě se to říká, tady ten igelit neizoluje jak to tvoje."
Byla jsem chvíli ticho, nevěřila jsem, že se v tom šíleném hicu bavíme o tom, že někoho studí zadek. Přišlo mi to celé takové... Neskutečné.

Chosé vstal, stoupl do potoka, udělal dva kroky, obešel mě a zadíval se na moje Riekery, položené vedle mě na mostě.
(Ještě než budu pokračovat, tak než jsme došli k vodě, poznamenala jsem tak mimoděk (vycpácka do ticha) - k tématu o botách -, že zrovna tady ty moje sandálky, co jsou Rieker a byly celkem dost mastné, jsou zajímavé v tom, že vůbec nejsou tak pohodlné, jako každá jiná obuv od této firmy bývá. Přitom oni vyrábí nejenom velikost na moji velkou nohu, ale hlavně se v tom suprově chodí. Tyto jako kdyby byly výjimka... Chosé mi na to neřekl vůbec nic, asi mě zase nevnímal a byl někde ve svém světě. A pak se stalo u potoka následující:)

Kouká na ty moje boty a ptá se: ,,Co kdybych si sednul na ty tvoje boty? Vadilo by ti to?"
Nezaváhala jsem ani minutu: ,,No, tak to mi by teda fakt VADILO."
Chosé viděl můj nepřejícný obličej a tiše se zase po chvilce usadil na igelitku.

Když se na ní zase začal nespokojeně vrtět, říkám mu: ,,Tak si sedni na tu svoji tašku, když tě to teda studí do zadku." (samozřejmě jsem tomu kecu nevěřila, jenom jsem zkoušela jeho reakce)
,,To je moc práce," odpovídá Chosé.

Jeho odpověď jsem nepobrala a celkem mě naštvala: ,,Jak moc práce? Já to tak dělám běžně. Vysypeš obsah a sedneš na to. To je hodně tlustá tkanina, na tom ti nebude chladno ani náhodou."
,,Nene, to se mi nechce."

Nastala další trapná chvíle ticha, během které se mi udělal nad hlavou černý mrak a lítaly blesky. ,,Tak na svoji tašku si nesedne, to je línej si z ní vyndat věci, ale na moje drahý krásný nový čistý bílý sandálky od Riekera by se uprdelil?! No já nevěřím svých uším! Je toto možné???" Drtila jsem v hlavě nadávky.

Moje zamyšlení přetrhl Chosé otázkou, ,,jestli už nepůjdem".
Kupodivu jsem stále zachovala klid: ,,Proč? Vždyť jsme teprve před chvíli přišli. Je tady krásně, máš tady čistej potok, kam bysme chodili? Mě se tady líbí"

Chosé protáhl obličej, tak pokračuji s argumenty: ,,A kam bys asi tak šel? Je přes třicet stupňů, nemáš boty, všude je beton co pálí a ještě je brzo. Co bysme dělali a kde? Buď rád, že jsi tady schovaný u lesa a můžeš sedět na lavičce a chladit si nohy v potoce. Vždyť je to taky luxusní."
Chosé byl ticho... a začala vedle něj být nuda.
Potok byl veeeeelice příjemný, ale nebylo co dělat, o čem mluvit.

Z nudy jsem začala brát do nohy kamínky z potoka a házet je po proudu. Když se mi podařilo metnout jeden extra daleko, zaradovala jsem se nahlas.
To Chosé pochopil patrně jako výzvu. Začal mě napodobovat a házet kamínky také. Když mě asi na pátý pokus přehodil, podíval se na mě dravě a utělal vítězoslavně: ,,Chachá!!!"
Koukám na něj nejistě: ,,My hrajeme hru, kdo dohodí dál?"
,,Nezačala jsi to jako první hrát ty?" diví se Chosé.
,,Ne, já jen komentuju sebe." Odpovídám a přestávám házet šutry, nějak mi to pokazilo zábavu. Nám zkrátka nefungovala komunikace absolutně NIJAK.
Vzpomněla jsem si, jak jsme šli na toto místo. Často navádím lidi, když někam spolu jdeme, protože oni obyčejně jezdí za mnou, ne já za nimi, takže já jsem logicky ten, kdo prostředí zná. Ze začátku říkám slovy: ,,tady doleva, tady doprava, tady přejdem silnici, tady rovně..." pak mě to po chvilce přestane bavit a místo toho povídám o něčem jiném a vždycky jenom ukážu rukou, kam dál... Všichni lidé to vždycky pochopili a zahnuli jsme společně, jak bylo potřeba. Ze začátku se naladili slovně a pak jim stačilo jenom ukázat a v pohodě šli, nepotřebovali na to návod.
S Chosém se mi stalo, že hned jak jsem přestala říkat nahlas kam zahneme a místo toho jsem mu za přechodem nataženou pravačkou ukázala (s vééélkým předstihem) že zahneme doprava, tak Chosé jakoby byl mimo, šel pořád rovně a šel by doleva, protože dám už byl trávník. A já nečekala, že půjde doleva, tak jsme na sebe skoro šlápli, místo toho jsme do sebe jenom drbli, zastavili se a já říkám ,,Co je? Vždyť jsem ukazovala doprava..."
A Chosé byl úplně ztuplý, jakoby mu ještě nikdy nikdo neukázal rukou směr... Tak jsem upustila od normálních gest a v případě potřeby navigovala slovně.

Po chvilce trapného ticha (snad už stého za ten den) koukám, že nějakých 7 metrů od nás jsou červené bobule.
,,Ty hele, není to červený rybíz?"
,,Taky na něho teď koukám," odpovídá Chosé. Vstáváme a jdeme k němu.
Fakt to byl rybíz. A skvěle zralý, moc dobrý. - Ďobeme a já uvažuji nahlas, že je to zvláštní, že to tady musel někdo vysadit, člověk běžně v lese u potoka rybíz nepotkává.

Chosé namítl, že ,,je toho trochu málo a že by ještě tady mohly růst maliny a třesně, nebo tak něco k tomu."
,,Buď rád, že máš rybíz, už takhle je to vzácnost." Říkám mu překvapeně a myslím si, že ještě přírodu bude poučovat, jak má růst :D
Kdybyste mu darovali prase ze zlata, bude si ještě stěžovat, že jste mu neuvázali červenou mašličku a že nevoní po Vanilce?

Po nějaké době, kdy už jsem se potoku nabažila, jsme se chystali zvednout. Říkám mu: ,,Mám nápad. Zpátky už nepůjdem, projdem to tady celé do konce, už toho není moc a dojdeme na autobus. Popovezem se zpátky odkud jsme vyšli, přes ten horký beton už tě nepotáhnu."
,,To je dobrý nápad." Souhlasil Chosé a šli jsme.
Patrně ocenil moji snahu mu to ulehčit, takže si na tu malou chvíli přestal výjimečně stěžovat že je horko a že zem pálí a že chce stín a bla bla... Místo toho si po cestě zase potichu pískal svoje meluzíny.
,,Ok, nejsem tady." Myslela jsem si a sledovala ho, jak si suprově vystačí sám se sebou a jak mě skvěle ignoruje, aniž by ho třeba napadlo, že to pro mě může být trapné, nebo nepříjemné.

Konečně jsme dorazili k zastávce. Po cestě byla sice trocha žhavé země, ale Chosé se kupodivu ovládal. Možná tušil, že kdyby ještě pokračoval v tom svém rozmazleneckém chování, byla bych možná už schopná ho poslat do Pr..ahy.
Ale legrace byla i na zastávce:

Dojdeme k automatu a koukáme na něj... Říkám, že pojedem jenom kousíček, že nejlevnější stačí. Chosé kouká na ten automat už celkem dlouho a nějak tupě, bez slov.
Napadá mě ,,No ty kráso, on asi neví, co má zmáčknout..." Ještě jsem ho chvíli nechala tupě koukat a u toho se bavila představou, jak je možné, že tento člověk, co už byl v tomto městě snad milionkrát a sjezdil celý svět, si nějak neporadí s automatem na lístky, když je to na něm navíc namalované i s obrázky?

Když Chosé pořád nic nedělal a jenom koukal na automat, přerušila jsem jeho utrpení a koupila si lístek po sebe. Neříkala jsem nic, bylo mi jasné, že to fakt potřebuje ukázat. Pak už si ho hned koupil. A já uvažovala, jak to asi dělal všechny ty roky předtím?
Ale Chosé mě nešetřil ani potom...

Kouknu na jízdní řád: ,,To je skvělé, budeme čekat jenom 9 minut, to jsme přišli akorát."
Stojíme sotva dvě minuty a Chosé začíná brblat: ,,Já bych si tady někam sednul..."
Ukazuji mu na zastávku a říkám: ,,Tady je uvnitř posezení, můžeš si sednout tam." (chápete, šli jsme asi 20 minut a předtím seděl tak hodinu, možná víc!! :D ááááááá!!!!)
Chosé na moji větu nereagoval a po chvilce znovu opakuje, že by si chtěl sednout.
Znovu mu ukazuji na zastávku a znovu opakuji, že jsou tam lavičky, že může. - Teprve na druhý pokus Chosému přecvaklo a šel tu zastávku očíhnout.

Vešel dovnitř, sedl na lavičku, počkal tři vteřiny, pak vstal jako bodnutý včelkou a za slovního spojení ,,Tady sedět nebudu, chci sedět radši venku", vyšel ven a sedl si holým zadkem přímo na špinavý chodník... Tedy ne holým zadkem, ty lněné kalhoty měl oblečené. (Kdyby ne, tak už tam určitě nejsem.)

A tak jsme byli na té zastávce, Chosé seděl na zemi u silnice, ani se neobtěžoval vytáhnout si tu igelitku. A já tam nad ním stála a bylo mi trapně... Zkoušela jsem mu to naznačit tichým rýpáním: ,,Pomoc, pomoc, policie, tady na zastávce se zabydlel nějaký bezdomovec a sedí tam na zemi u silnice, běžte ho sbalit..."
Čekala jsem, že se Chosé zastydí a vstane z té země, ale nereagoval. Nedočkala jsem se ani blahosklonného ,,Cho cho... ty máš ale blbé vtipy."
Nulová reakce, neřekl nic. Doufala jsem, že v tu chvíli kolem nás neprojde ani neprojede nějaký známý a nebude se mě pak ptát, co to bylo za ,,kamaráda". Naštěstí ale nic, uf.

Pokračování příště


Kam dál:
• Líbí se vám tyto stránky? Doporučte přátelům adresu http://aluska.org/
• Líbí se vám publikované články? Za pár dní vám může pošta doručit i knihy! - Podrobnosti ZDE
• Používáte Facebook? Pomozte propagovat tento článek a použijte prosím tlačítko ,,To se mi líbí" níže pod reklamou, děkuji!
• Chcete mít přehled o videoaktivitách Alue na YouTube? - Můžete se přihlásit k odběru: ZDE
• Používáte VIMEO.COM? Účet Alue na Vimeo najdete ZDE
Přispějte na stránky Aluška.org
 


Anketa

Vídáte okolo sebe jiskřičky?

Občas nějakou zahlédnu
Ne

Komentáře

1 BE BE | 3. srpna 2014 v 5:21 | Reagovat

Aluško, dnes som tu prvá. Myslela som si, že už bude "happyend" ale ništ. Aj tak ti  vďaka , lebo som sa nasmiala situáciám s Chosem a s tím chozením... Páči sa mi ako píšeš, si úprimná a vtipná. Tak do toho... :-)))

2 fluttershine fluttershine | 3. srpna 2014 v 7:44 | Reagovat

Jéj, to ještě nekončí? Fakt nechápu, jak jsi to vydržela.

3 Hvezda jasna Hvezda jasna | 3. srpna 2014 v 8:58 | Reagovat

Je tedy fakt, ze mam kamarada, ktereho mam moc rada, co tez byl snad vsude po svete, navic znamy muzikant, ale kdyz me navstivil v zemi, kde ziju, myslela jsem, ze ho zabiju. Nerozhodny, porad " ja nevim, necham to na tobe... " Kdyz nakonec neumel rozdelat ani ohen na grilu a ze zahrady se opet ozvalo:" Zuziii?", odpovedela jsem:" Ku*va, co je zas?" , tak trpeliva jako ty jsem nebyla:-D. Na jeho obranu ale musim rict, ze kdyz navstivim ja jeho, je o me dobre postarano. Jsem o dost starsi nez ty, takze si jeste pamatuju doby, kdy byli muzi opravdu muzi. Ted mi prijde, ze z muzu se stavaji zeny a naopak. Ty chlapi proste nejak meknou a slecinkovati a my zensky uz si dokazem poradit i bez nich. Neni to vsak skoda?:-D

4 mk mk | 3. srpna 2014 v 9:21 | Reagovat

a toš pak si tu štamprlu nedé :D

5 Alue Alue | 3. srpna 2014 v 9:28 | Reagovat

[2]: Dobře že vydržela, tato série má až neuvěřitelně vysokou čtenost. - Pomalu abych sepisovala jenom podobné ,,wtf efekty", lidi to zajímá víc než cokoliv jiného.
Sice se občas najde nějaký co nadává, nebo za tím vidí levárnu, ale čte to stjně jako ostatní. :D ... Koneckonců je stejně jedno co napíšu, vždycky se to někomu nelíbí, i když je to třeba převzaté.

6 aves passeri aves passeri | Web | 3. srpna 2014 v 9:33 | Reagovat

Tenhle díl mě ovšem pobavil velice :-) Už dlouho jsem nečetla žádnou beletrii, i když poslední dobou jsem si říkala, že to zas můžu zkusit. A určitě zkusím, protože krásně odráží (aniž by to člověk musel - v tomto případě naštěstí - zažít na vlastní kůži), s čím má kdo problém. A říká se, že to je právě to místo, na kterém by pak měl zapracovat, protože vnější svět by ho neměl rozházet. Zatím mi většina věcí, na které jsi reagovala odsuzujícím tónem, přišla jako nepodstatné maličkosti. Ale s nekomunikativním chlapem, který si pořád jen stěžuje a ještě mi chce sahat na nohy, jen tak, z ničeho nic, no to bych teda nevydržela :-))))))

7 Alue Alue | 3. srpna 2014 v 9:39 | Reagovat

[6]: No počkej co bude v posledním dílu, bylo to ještě horší :D

8 InstanTia InstanTia | Web | 3. srpna 2014 v 10:37 | Reagovat

To by mě fakt zajímalo co v tom báglu má :D A řekla bych, že jsi na konci ťala do živého :)

9 SonyFalko SonyFalko | E-mail | 3. srpna 2014 v 10:47 | Reagovat

Ještě pár takových Chosů ve tvém životě a můžeš o tom napsat povídky. Myslím, že by se to dobře prodávalo.

10 Jirka Jirka | 3. srpna 2014 v 10:52 | Reagovat

[7]: Já jsem tipoval že chtěl aby ti dělal maminku, to jsem nebyl daleko od pravdy, vždyť si mu maminku celou cestu prakticky dělala.

V autobuse to bude horší tím že tam budou lidi a on bude brblat před nimi. A myslim si že až ho opustíš že nebude vědět jak se dostat "domů" a že to po tobě bude chtít nějak vyřešit.

11 K. L. K. L. | 3. srpna 2014 v 10:53 | Reagovat

[7]: Poslední díl bude reakce Chosého na to, že jsi o něm napsala články?

12 Šílený žabí kůň Šílený žabí kůň | 3. srpna 2014 v 11:17 | Reagovat

Přiznám se, že jednou jsem z takového podivného setkání natvrdo utekl. To se na mě jednou cestou z práce nalepila holka mýho kolegy a pořád mě vyslýchala, jestli jí náhodou nezahýbá.
Nakonec mi tak lezla na nervy, že jsem prohlásil, že "asi tak 5km támhle tím směrem je nádraží a jede mi to za 15 minut, takže budu muset běžet dost rychle. Ty máš autobusovou zastávku za příští zatáčkou a jede ti to za hodinu. Nazdar."
A závodním tempem jsem zmizel v lese.

13 Aria Keboke Aria Keboke | 3. srpna 2014 v 13:05 | Reagovat

:D Normálně, když jsem četla to "vyklepat žížalku", tak jsem si představila, jak Chosé nabral někde po cestě mezi prsty na nohou žížalu a teď se jí bude zbavovat. :D Až pak mi to došlo... Začíná to vypadat dost šíleně, já už bych asi s jekotem zdrhla. Bych s ním nastoupila do busu a pak nečekaně na nějaké zastávce na poslední chvíli vystoupila a zamávala mu na rozloučenou. Ten chlap je jak zhulenej.

14 Cherryna Cherryna | 3. srpna 2014 v 13:20 | Reagovat

Sáhnout si na nohy??? WTF?? :D Tak to je gól :D:D:D...a ještě se tě zeptá na takovém místě...

15 Števo Števo | 3. srpna 2014 v 13:30 | Reagovat

:-D

Tak to pri mne by si sa cítila ako princezná oproti Chosého správaniu. V´daka týmto článkom som dostal chuť ťa navštíviť :-)

Kedy a kde sa stretneme? ;-)

16 tarantule* tarantule* | Web | 3. srpna 2014 v 13:31 | Reagovat

Znovu jsem se skvěle pobavila :D Fakt nechápu, jak jsi to s ním vydržela tak dlouho. Hádám, že nakonec řekne, že si všechny ty svoje cesty vymyslel :D

17 Colliode Colliode | 3. srpna 2014 v 17:04 | Reagovat

Jáj...! :D na jednu stranu jsem si říkala, ještě že se mi to nestává... ale potom jsem si taky vzpomněla na zážitky s jedním týpkem. To se stalo v mém období, kdy jsem se rozhodla se všemi mluvit naprosto otevřeně a na rovinu... Zde se mi to trošku zvrtlo.

Když tak vyberu pár nejlepších zážitků, tak mi jednou hodil v jedenáct večer na krk svého psa asi na půl hodiny a já tenkrát vůbec nevěděla, co s ním... (To jsem ještě neuměla říct ne :)) A úplně "nejlepší", na co si vzpomenu, bylo, že mě jednou vzal kolem ramen a otevřeně se v mužské mluvě zeptal na sex, jakože "vtípek"... :D
Když jsem mu pak napsala, že už se s ním nechci vídat, druhý den mi ještě napsal ožralý, jako by se nic nestalo... :D
Ovšem musím uznat, že jsem se z toho naprosto poučila a už bych nenechala nikoho, aby si mě zařadil jako potencionálního "fuck buddy".

18 Lorána Lorána | 3. srpna 2014 v 18:39 | Reagovat

Kdybych nevěděla, že jsi to zrovna ty v tom příběhu, Alue, bála bych se že ta slečna na konci zemře bolestivou a tragickou Chosé-smrtí... 8-/

Nedokážu si představit jaký byl Chosé kdysi. Mi nikdo nenakecá, že se z něj stal Chosé přirozenou cestou...nebouch se někde? neuhodil do něj blesk nebo nesněd něco hooodně skaženého? Nemají v tom prstíky mimozemšťani nebo se kdesi na Malorce potápěl moc hluboko a praskla mu nějaká cévka...?

:-D

19 kalamity jane kalamity jane | 3. srpna 2014 v 19:06 | Reagovat

Bože co to je za hroznýho chlapa?! O-o A normálně když si ještě představím kolik jich na zeměkouli je :D

20 Katrin Katrin | 3. srpna 2014 v 19:30 | Reagovat

Opravdu super příhody. Nasměju se opravdu hodně a vždycky se těším na pokračování- trochu mi je líto, že to už končí :D
Chosé mi trošku připomíná jednoho mýho učitele- taky ekomagor...
Bydlí ve vlastnoručně uhnětený chatrči. Pití si nosí v zavařovací skleničce- proti pití ze zavařovaček nic nemám, ale ta náplň je odporná (neodvažujeme se zjistit co to vlastně je). Jo a sranda je, když nám mluví o ekologii, o tom, jak chudáci lidé v afrických zemích umírají kvůli našim počítačům atd. a pak si vytáhne z kapsy Samsung S4... Ve škole nosí bílý lněný kalhoty a k tomu nějakou lněnou košili super oděv doplňuje o rozkřápané černé sandálky, které si u vchodu do třídy sundá a na parketách si chodí bosky.
Jednou vrazil do třídy, já si něco stříhala z papíru, a on zařval, jestli někdo nemáme nůžky, že si potřebuje něco odstřihnout. Divili jsme se o co mu jde. Pak nám ukázal černý nehet, který si nějak chytře ukopl, tekla mu z něho krev a on nás žádal o nůžky, aby si ho odstřihl!
Pak ještě jednou pronesl:"Máte někdo nůžky?" To už jsem nůžky hodila do tašky a rezolutně mu řekla NE. Vím, že mě viděl, jak si něco stříhám, ale co si má co stříhat jeho černý paznecht MÝMA školníma nůžkama?! Tohle mi už normální nepříjde...

21 Alue Alue | 3. srpna 2014 v 19:35 | Reagovat

[18]: No určitě měl trošku nějaké originálnější sklony i předtím, ale nebylo to žádné psycho. I když...? - Třeba mi jednou došla nečekaně od něho zpráva, že mě jde navštívit. V neděli odpoledne, zničehonic... a taky šel na špatnou adresu.
Tak to už mě tehdy trochu vyděsilo, že někdo kdo ani pořádně neví kde bydlím (protože jsem mu to samozřejmě neřekla), jen se domnívá, se ke mě klidně bez ptání a bez domluvy ,,spontánně" pozve - rozumět nacpe.
Tak jsem mu rychle odepsala a poslala ho pryč.... Tak to bylo asi takové to první varování. Že ve mě fakt hrklo.

Stalo se mi to víckrát i u jiných lidí, pokaždé ve mě hrklo stejně. Prostě najednou dojde zpráva ,,jsem tady deset metrů, za chvilku ti zazvoním u dveří" a ty vůbec nevíš o tom, že bys tomu člověku kdy vůbec svěřila tu důvěru a řekla mu své skutečné bydliště... A pokaždé to prostě byl nějaký nekňuba, asociál, buran, prostě někdo kdo neví, že nepozvaná návštěva je pro pracující a vytížené lidi neslušnost. Speciálně v neděli, kdy má skoro každý nějaký program.... ,,Přepadovky" fakt ne. Přepadovky jsou v pohodě u malých dětí vzájemně, kdy se tak nějak ví, že po škole mají většinou čas, ale ne u dospělých lidí.

Přiznal se mi, že chlastal ayahuascu, možná za to můžou ty drogy...? (do článků jsem nedala úplně všechno, to by pak mělo 20 dílů a ne 5)

22 Alue Alue | 3. srpna 2014 v 19:36 | Reagovat

[19]: Neboj se, ti normální naštěstí ještě nevymřeli, jenom nejsou tolik vidět a člověk se první musí prokousat záplavou Chosé-ctitelů.

23 Alue Alue | 3. srpna 2014 v 19:39 | Reagovat

[20]: Fuj, to je ale ekl... co na to ředitel? To je taky magor, že tohleto klidně zeměstnává a pustí k dětem? - A pak mají být mladí lidé v pohodě, když jim dělají vzory tyhle existence.

24 malé srdce malé srdce | Web | 3. srpna 2014 v 21:03 | Reagovat

Hodně jsem se nasmál:-D Teda, já proti Chosému nic nemám, neznám ho, ale to je tak velmi vtipně napsané, že se nedá ubránit smíchu. Velmi dobře se to čte a i když je to dlouhé, pokaždé to dočtu až do konce a na konci lituji, že už je konec. Ale já myslím, že lidé se mohou změnit a věřím, že se jednou změní i Chosé. Když to tak pročítám, napadá mě hodně otázek. Po tom všem, co jsi s Chosém prožila, nemáš ho aspoň v koutku duše tak nějak ráda?  Nebo tě nechává úplně chladným? Jinak, kam ty na ty výrazy chodíš?:-D Vyklepat žížalku - přiznám se, že mi trochu trvalo, než jsem se dovtípil:-D Nebo vybufetěná igelitka, hacafráček a mnoho dalších suprvýrazů - kde ty na to jen chodíš?:-D

25 Hmm Hmm | 3. srpna 2014 v 23:16 | Reagovat

No neviem mám pocit, že proste mu šlo iba o jediné, resp. si namýšľaľ, že sa mu to akýmsi spôsobom môže podariť...

26 @ @ | 3. srpna 2014 v 23:26 | Reagovat

[5Boha jeho,já snad přestanu čumět na IE na porno a budu se tady těšit na novej díl téhle "Aluškanovely".]

27 Alue Alue | 4. srpna 2014 v 7:24 | Reagovat

[24]: No tak samozřejmě mu přeju, aby se z toho nějak dostal a našel štěstí, ale už u toho být fakt nemusím... Na zdejší články evidentně nepřišel, ale kdyby na ně přišel třeba později, mohla by to být pro něj šance k nápravě a zamyšlení se nad sebou.

Dokud mi nějaký člověk vysloveně nejde po krku, nechce mě  zlikvidovat, okrást, zabít, nebo moje webovky vypnout, a nehodlá mě sežrat v lese, tak se na něho moc zlobit neumím.

28 kalamity jane kalamity jane | 4. srpna 2014 v 7:56 | Reagovat

Ještě jsem si vzpomněla, když jsem jednou šla z knihovny tak naproti mě šel menší muž a řekl mi v podstatě to stejný co tobě o těch nohách.. Tak přemýšlím... nebyl to Chosé?! :D

29 Z Z | 4. srpna 2014 v 11:33 | Reagovat

Neco me rika, ze v poslednim dile dojde k pokusu o znasilneni

30 Katrin Katrin | 4. srpna 2014 v 13:17 | Reagovat

[23]:: Ředitelce to je někde :D A to jsem ještě na gymplu- nevím, co učí na základkách :D V šestnácti už mám nějakou tu odolnost vůči těmto lidem vybudovanou, ale co chudáčci ti malí roztomilí prváčci, které učí toto...
Pak ještě si také oblíbil, že když s někým mluví, tak mu dá hlavu těsně před jeho obličej... Dřív jsem se snažila nenápadně odtáhnout pryč, ale teď mi to je jedno a dva kroky dozadu udělám rovnou :D
Na toto "divné" chování ho upozorňovali i jiní učitelé, on řekl, že takový je a basta.

31 @ @ | 4. srpna 2014 v 15:00 | Reagovat

[Né,to nebyl Chosé,ale úchylnej dědek.28]

32 Alue Alue | 4. srpna 2014 v 17:56 | Reagovat

[30]: Tohle je druh energetického upírství a potřeby s druhými lidmi manipulovat. Kdy ty jdeš agresivně vpřed a jiní lidé před tebou ustupují, protože narušuješ jejich intimní zonu. Tak z nich tím saješ energii.

Mě tohle jednou dělal jeden hnusnej právník, táhlo mu z huby a stál ode mě 20 cm. A já vždycky udělala dva kroky vzad, tvářila jsem se sice nepřátelsky, ale nenašla jsem odvahu mu říct, že mu táhne z huby a ať respektuje můj intimní prostor.
Jemu to nedošlo, byl absolutně sebestředný, tak se pokaždé posunul blíž ke mě a tak jsme půlhodinku cestovali po jeho kanceláři.
Ale co se dá dělat, když s tím člověkem musíš něco vyřídit a nemůžeš ho poslat do pr. a jít pryč...

To ho mám odstrčit rukou, nebo mu to narovinu říct?

33 Marie Marie | 4. srpna 2014 v 17:58 | Reagovat

Ahoj Alue, vím, že to nepatří pod tento článek, ale je to důležité.V jednom tvém článku jsem se dočetla o čaji Křemíková bomba.Koupila jsem si ho, ale nechápu dávkování.Co to znamená pít čaj "nadvakrát" ? :D děkuji

34 Alue Alue | 4. srpna 2014 v 17:58 | Reagovat

[29]: Jáj, ty mi teda přeješ :D Ale o hlavu menší chlap tě neznásilní, toho kopneš a utečeš, nedožene tě.

35 Alue Alue | 4. srpna 2014 v 18:00 | Reagovat

[33]: Jakože vyluhuješ pytlík do dvou deci, půl vypiješ dopoledne a půl odpoledne... Já na to kašlu, dám si pytlík do dvoulitráku a dám si ho k večeři. S přesličkou chutná líp, bez ní je nějakej jalovej a není to ono.

36 Luz Luz | 4. srpna 2014 v 21:14 | Reagovat

[34]:  Na to se asi nedá tak jistě spoléhat... Že je někdo malý neznamená, že nemůže mít sílu nebo být atleticky zdatný

37 Tom Tom | 4. srpna 2014 v 23:43 | Reagovat

Vsadil bych se, že dost podobný výraz, co je v té animaci, jsi už v nějakém videu udělala i ty sama... :-D

38 Tatiana Tatiana | E-mail | 5. srpna 2014 v 0:29 | Reagovat

Aluško..musíš ještě hodně žabáků políbit....:-))))reakce na 19...

[22]:

39 honza honza | 5. srpna 2014 v 15:17 | Reagovat

32 K tomu upirství.Přišel jsem jednou s kámošem do jednoho baru ve vedlejším městě (taková pánská jízda) a tam byl kluk kterého jsem roky neviděl a začal do mě šít že se diví že už nejsem mrtvý apod. Byl jsem v té době dost nemocný.Měl tam i partičku kamarádu.Tak popíjíme s kámošem pivko a já jsem na na toho týpka začal projektovat tmu,celého jsem ho do té tmy zahalil,a tu najednou se začal ošívat a i jeho společníci začali být na něj agresivní,nakonec z toho baru zmizel jako pára nad hrncem :-) Vím že to byla černá magie,ale ten jeho drzý výšklebek a neustálé šití do mě už nešlo vydržet.Lepší než kdyby to skončilo rvačkou.

40 Alue Alue | 5. srpna 2014 v 19:11 | Reagovat

[38]: Díkybohu že nemusím...

41 Mrkev Mrkev | E-mail | 6. srpna 2014 v 12:31 | Reagovat

Já tohle znám, na vejšce jsem měla spolužáka, co byl úplně stejný tip.Ze začátku mi velice vadil, vlastně kolem sebe šířil takový dost nepříjemný pole, vedle něj vám prostě bylo divně. On se taky velice zajímal o "duchovno", je to vitarián, hrozně medituje, snaží se žít bez pěnez, pořád mluví o Duškovi atd., ale zapomněl na jednu věc, že s duchovním poznáním musí přijít i to morální. Poněkud se předběhl a teď se v tom dost motá. Hlavu má taky v pejru, většinu času vás vůbec nevnímá. Hladí si kameny, stromy a tváří se, že si s nimi povídá. Místo aby se zapojil do kolektivu na školním výletě, sedí na stromě a "medituje" či co. Místo aby aby se bavil s vámi, dá přednost tomu, jak na vás působí. Přitom jeho nitro je dost zkažené řekla bych, neprosí vás o něco s laskavostí, řekne vám to jakoby podmíněně, takže vyhovíte mu tak leda ze slušnosti, jestli vůbec. Myslí si o sobě, že žije v proudu života, mě příjde, že to je všechno nepřirozené, všechno si vydobije od ostatních lidí, nic není způsobeno nějakým štěstím. (Třeba že si kamarád řekne, dneska mám chuť chodit bos a vy si zrovna usmyslíte, že budete celý den v parku, kde je příjemná tráva a jemu by to přišlo naproti. Ne on si nejdřív nevezme boty, jakoby si to vynutí a pak od vás čeká, že mu sprostředkujete dar z vesmiru, ze teda budete chodit po trave. Vis jak to myslim, proste na vas hodi svoje ocekavani a snazi se vas prinutit k tomu, aby ste mu vyhoveli a pak pronasi, ze mu vzdycky vesmir prinese to co chce.) Příliš se jakoby zamotal do "duchovních" věcí, myslím, že chce být lepší člověk, ale zapomněl, že to se dělá přes vaši vlastní spokojenost, ne přes to, že tak vypadáte před lidmi. Paradoxně si tak taky vystavil kolem sebe mříž a vše co dělá, rádoby duchovního, jenom mu způsobuje problémy a důvody ke stížnostem, protože na to není připravený. Ze syrové stravy tak akorát chřadně a je mu pořád zima, ale tváří se, že je všechno v naprostém pořádku. Tyhle lidi si neuvěřitelně lžou, protože před sebou chtějí vypadat lepší. Ta lež je z nich nahony cítit. To je tak neuvěřitelně cítit ve vzduchu, že kde kdo se v jeho blízkosti cítí divně a nepříjemně. Náš Váša má taky takové kecy -  né to já už nedělám, já to mám zpracovaný. Jo, prd a vořech.. Nejhorší je, že to sám sobě ale nikdy nepřizná. Nu, co naplat, já mu jen držím palce, aby k sobě někdy začal být opravdu upřímný. A přála bych to i Chosému, protože žít ve svym vlastnim vězení ze svých vlastních lží.. Uff, to je děs a věř mi, veliký trápení! Ještě jsem ti chtěla napsat něco o tom, proč je to takovej suchar. Řekla si to správně, protože se bere moc vážně. Je zamotaný v samolibosti až běda a snaží se to kompenzovat "buddhismem" nebo jak to nazvat. Jeho hlava se zabývá myšlenkami typu - a když udělám tohle, nebude to projev ega? Neříká to moje ego? Jsem to vlastně já? Když jí odpovím tohle - bude to láska? A podobě. Jsou v tom zamotaný až po uši, vedla sem nastokrát podobný rozhovory z Vášou, koukla se pod kapotu. V takovým maglajzu je těžký žít, myslím, že Chosé potřebuje spíš pomoct. Ps: Moji odpověď zveřejňovat nemusíš, chtěla jsem se s tebou jen podělit o vlastní zkušenosti :)

42 Alue Alue | 6. srpna 2014 v 15:18 | Reagovat

[41]: No jo, ono i to takzvané pseudo-duchovno může být lidem s psychickými problémy velmi užitečné, alespoň zezačátku. Jenomže problém nastává ve chvíli, kdy se na to člověk upne, z POMŮCKY si udělá MODLU. A bez vlastní zkušenosti papouškuje co kde všechno načetl a slyšel. Když guru řekne ,,skoč z okna", skočí z okna a bude na to ještě hrdý i v nemocnici. Když máš vědomosti podložené životní praxí, tak nezblbneš, ale jakmile se uzavřeš do krusty svých představ, místo aby ses rovnoměrně vyvíjela, tak je z tebe Váša a Chosé. Nejhorší je, že jim nepůjde pomoct, dokud si na to sami nepřijdou. Nemůžeš pomáhat někomu, kdo si myslí, že je úžasný a duchovní. - Ten musí první otevřít oči a uvědomit si, že je mimo, že ho to pseudoduchovno úplně zmámilo a skutečný život mezitím někam zmizel. Pseudoduchovno, to jsou všechny ty sekty, náboženství a směry, co zní strašně sluníčkovsky, dobře mastí člověku ego, vyhrožují karmou, ale v praxi jsou k ničemu, lidi z toho akorát zblbnou a bývají zmatení, pořádně nevědí kde je nalevo a kde napravo. Skutečná duchovnost plyne z vlastní přirozenosti, Z MOUDROSTI, z toho co je člověku dáno a z jeho charakterových kvalit. Ne z toho, kolik má diplomků a zasvěceníček.

43 Katrin Katrin | 6. srpna 2014 v 20:30 | Reagovat

[32]:: Tak to jsem netušila, že by to mohlo být i upírství :) Vždycky jsem to považovala spíš za vadu :D Ale je to fakt, kvůli tomu, že je jedinej učitel u kterýho mám strach prezentovat, protože vždycky tak divně čučí a absolutně ztrácím kontrolu nad tím, co říkám- mluvím k tématu, ale slova mi skáčou a jen málo toho, co říkám dává smysl :D.. Třeba jsem vykouzlila větu "Macocha se připravovala ke skoku do propasti.". Jsem normální a to, že jsem jako vygumovaná se mi stává jen o těchto hodinách. :)
Nejhorší je, že když s tím člověkem musíte vydržet, tak se moc na upřímnost hrát nedá...
Dneska nebudu moct dospat, protože se už děsně těším na závěrečný díl o Chosém! :D

44 Ameline Ameline | Web | 6. srpna 2014 v 23:01 | Reagovat

[32]: Tohle je taky upírství? Heleme se... Setkala jsem se s tím u lidí, kteří se mě pokoušeli vnutit názor, nepříjemné. Ale vždycky se mi to povedlo vyřešit. Sebrat se, mobilizovat síly, narovnat se, ramena dozadu - zastavit se, zapřít - tohle je MŮJ prostor. Většinou nátlak uvolní. Pokud ne, neohroženě krok kupředu. A trvat si - v duchu samozřejmně - na svém právu zabírat toto místo, jako by se nechumelilo. Když dotyčný zjistí, že neustoupíte, téměř jistě se stáhne, pokud ne, pak aspoň nejednáte v nevýhodě toho, kdo ustupuje.

[42]: Znám i několik lidí, kteří jakoby "zamrzli". V minulosti bývali skvělí (představte si, že vám do místnosti vejde slunce. Který rutinně vytahuje lidi ze srabu a katapultuje vzhůru), ale něco se stalo, životní rána, že se uzavřeli a utekli do svejch vzdušnejch zámků, nicméně stále mají ty své techniky, které stále trochu fungují, mají znalosti, teď už nepodložené prožitkem a jsou přesvědčení, že je vše v pořádku. I když jsme o tom mluvili - co říkám je pravda, vědí to, je to tak správně, tohle je plán, který má tyto a tyto výhody, maj to na háku...

45 Alue Alue | 7. srpna 2014 v 8:01 | Reagovat

[44]: No ano, to se nevylučuje. Když ti někdo vnucuje názor, je to manipulace a na manipulaci musí první ovládnout tvoji energii a získat převahu.

Udělat krok dopředu mě tehdy sice napadlo, ale bohužel už nebylo KAM ten krok udělat a navíc ten pach z pusy byl příšerný...

46 Mrkev Mrkev | E-mail | 7. srpna 2014 v 8:18 | Reagovat

To je velká pravda co říkáš Alue, určitě je to velký podíl na jejich bláznovství. Jak jsem ale poznala Vášu a jsem taková dosti zkoumavá, nechala jsem se inspirovat knihou Jak si lidé hrají, která mluví o tom, že člověk hraje různé hry s okolím, aby dostal jejich pozornost pro sebe. Třeba žena, která se bojí světa, si schválně najde muže, který ji všechno zakazuje, aby nemusela poznat vlastní strach. Ale já šla ještě dál, zamyslela sem se nad tím, proč to lidé dělají, proč vlastně hrají hry a jednoznačně jsem došla k nespokojeným vnitřním dětem. A rozhodně si myslím, že i tohle je případ našeho Váši, možná to měl Chosé podobně. S Vášou jsem debatovala dlouhé hodiny a zkoumala jeho nitro. Myslím, že potřebuje mít pocit, že je v něčem dobrý, něco zvládá dodržovat a vybral si způsob, jak může ukázat všem lidem že je úžasný, protože je přeci hrozně duchovní. Jeho rodiná situace tomu přesně odpovídá. Rodiče milovali víc jeho bráchu, který byl pracovitý a rád pomáhal na statku. Váša už byl jiné povahy, chtělo se mu spíš toulat po přírodě a tak si to sám pro sebe omluvil - práce je špatná, protože to není "duchovní". Nepřijali ho a tak on nepřijal ani sám sebe a má potřebu být lepší a lepší, bohužel duchovnost je jenom nástroj k získání pozornosti, je to dost nebezpečný nástroj. A tak teď Váša žije ve sklepě, kde mu na hlavu teče voda. Ale co, on přeci musí být za každou cenu pozitivní! Co myslíš, že ti řekne na otázku jak se mu bydlí? Všechno je strašně úžasný, vesmír mu splnil přání protože tam má malé okénko a teče mu tam jenom málo. No chápeš to.. nevidí prostě realitu no.. kdyby ten člověk viděl že žije jenom v mysli a rozumu, která mu přikazuje jaký má být.. :) na jednu stranu je to smutný, myslim že tyhle lidi to maj se sebou docela těžký. Pořád vevnitř musí bojovat.. :)

47 Alue Alue | 7. srpna 2014 v 8:26 | Reagovat

[46]: Sakra ale tohle je zlý. Oproti tomu je Chosé úplně za vodou. Ale když je podle něj práce špatná, tak ji nehledá, ani nenajde a to znamená, že neexistuje východisko z této situace.

48 Luz Luz | 7. srpna 2014 v 12:03 | Reagovat

[46]:  Podle toho celkoveho popisu to u tehle osoby bude jenom poza. Ale jinak - je obdivuhodne, pokud nekdo dospeje k tomu, ze opravdu dokaze byt spokojeny, i kdyz nic nema. Nerikam cilene se odrikat hmotneho sveta, to uplne nejde ani to neni nutne. Ale nejak se naucit nebyt na tom zavisly. Protoze nikdo nema jiste, ze o to jednou neprijde, a nase schopnost stesti by nemela zaviset na vecech, ktere jsou nejiste a muzeme je ztratit.

49 Ameline Ameline | Web | 7. srpna 2014 v 12:42 | Reagovat

[45]: Byl pro mě přínosný jeden seminář asertivity, kdy jsme byli spárovaní a měli odhadovat jen z neverbálních signálů osobní prostor druhého a zastavit se na jeho hranicích. Přestože to není něco, nad čím člověk běžně přemýšlí, každý v vesměs věděl, kde je to ještě v pořádku a kde ne. Zajímavé bylo, že lidé byli konzistentní v tom, zda druhému do prostoru vstupují, nebo si naopak nechávají ještě větší vzdálenost. Já odhadovala dobře, ale byla jsem upozorněna, že lidem říkám, že je to v pořádku a můžou blíž i když jsem se nevědomky ošívala, nastavovala bokem aby to nebylo tak konfrontační, více-méně se STYDĚLA, že potřebuju prostor. To bylo tehdy dost podstatné zjištění.

Taky jsme hráli zajímavou hru na krále (jiný kurz, dva roky dále). Pozadí byl příběh, že jsme v zemi, kde hledají nástupce krále, přičemž tam nefunguje nástupnická posloupnost, ale kandidáti si ve dvojicích proti sobě stoupnou a střídavě tvrdí "já jsem král". Kdo je nejpřesvědčivější, ten usedne na trůn. Nebylo to pojaté jako soutěž, spíš si zkusit takovouto situaci. Zajímavé bylo, že nejsolidněji působili ti, kteří se s druhým nehádali, nebojovali, ale prostě to oznamovali jako nezpochybnitelný fakt. Pevný postoj, nenechat se zvyklat tónem druhého, dát si na čas, přímý pohled do očí. Dobrá škola.

50 Mrkev Mrkev | 7. srpna 2014 v 12:43 | Reagovat

Samozřejmě, ale k takovýmu poznání může dojít jenom člověk, kterej už na to má. Nemůže mít tenhle postoj člověk, který to v nitru stále potřebuje, ale navenek se tváří, že je svatý a nelpí na majetku. Mimochodem, Váša zbírá věci, které najde u popelnic, má toho krabice....

51 Alue Alue | 7. srpna 2014 v 12:59 | Reagovat

[50]: Sbírání haraburdí, to je dokonce porucha, která má jméno. ... Jak říkám, Chosé je oproti tomuhle úplně zlatý.

52 Alue Alue | 7. srpna 2014 v 13:01 | Reagovat

[49]: To zní zajímavě... to jsou alespoň praktické semináře, na takový bych si někdy zašla.

53 Lenka Lenka | 13. srpna 2014 v 18:12 | Reagovat

Tak fackovat to jo, ale na féra mluvit ne jo?:DNapadlo mě, nebude mít v tom báglu nějakou mrcinu?proč si vůbec neodešla?Jinak za vším vidíš něco. Ptá se na práci a ty si myslíš, že se ptá na peníze. Dobrou přípravu na dítě bych brala taky jako vtip, kterými se můžu zasmát. Domýšlíš si, vymýšlíš a zamýšlíš a předsudky taky hrají svou roli. Slušnost vychází z poslušnosti a naopak. Ty chodíš s bílou sukní do lesa? Také si někdy takhle na boty sedám když není jiná možnost, ale v jeho případě bych si sedla na ten narvany bágl rovnou. A s tim ovocem bych to taky brala jako vtip, navíc určo to nemyslel tak, že chce něco přírodě nařizovat i když jestliže si ty řekla, že to tam asi někdo vysázel, tak bych se nedivila...Přijde mi nějakej nervozni asi nevěděl co, nebo tam má fakt mrcinu. Ale taky si mu mohla třebas lézt na nervy proto chodil vepředu hvízdal si, zpíval a nevnímal tvoje řeči:D

Nový komentář

Vezměte na vědomí, že diskuse je moderována. Než se nový komentář začne zobrazovat, musí jej nejdříve schválit autor blogu.

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama