Kniha Anděl strážný: Je v prodeji na Alue.cz ZDE!
Sledujte Zápisníček, kde vycházejí aktuální zprávičky. Nejnovější příspěvek: 20.9.

Jaký to všechno má vlastně smysl?

24. listopadu 2014 v 2:54 | Alue K. Loskotová |  Zamyšlení
Aneb otázky do tmy
Poslední dobou si pokládám hodně těžkých otázek. Ne že bych si je nepokládala běžně, ale teď za posledních pár měsíců je to takové zhuštěné... Nedávno jsem tak přemýšlela nad tou svojí misí a nad tím, jaká vlastně jsem a nakolik se pro ten úkol vlastně hodím. Vidím spousty nedostatků, které mám a které mi všechno v mnoha věcech zpomalují, nebo ztěžují. To má asi každý, nikdo není úplně dokonalý... Ale například si pokládám otázku, proč jsem stydlivá a proč nesnáším velké skupiny, když by vlastně pro výkon mého povolání (a mise) to mělo být naopak?
Co třeba bytostně nesnáším jsou ty situace, kdy jste středem pozornosti. Nikdy mi to nedělalo dobře. Třeba na základní škole jsem měla dva týdny dopředu průjem, když jsem věděla, že mám mít referát. Třeba o knize. Vždycky jsem měla z referátů jedničky, protože mě ten stres tak hnal, že jsem je uměla kolikrát slovo od slova zpaměti...



Tak si říkám, jestli když vybírali duši pro tento úkol, jestli neměli sáhnout po nějaké jiné, která by udělala: ,,Pff, to je toho, no referát, no.. A když se přeřeknu, tak se zasmějem." A nebude si z toho dělat hlavu. Jsou povahy, co se těší. Na referát, na vystoupení, že budou mluvit před lidmi, že budou mít přednášku.... A to přitom není vůbec nic pro mě.
Vypozorovala jsem na sobě, že mizím ve chvíli, kdy je kolem mě více než pět osob. Do pěti lidí, pokud jsou mi všichni příjemní a mám je ráda, se cítím dobře. Sice se musím trochu zrestartovat, abych přivykla té hromadě hlasů a pohybu, ale zapadnu a umím si to užít. Ale jak je jich 6, 7, 8... Tak se někam tiše zdejchnu. A pokud to nejde, tak si udělám odstup. Třeba dva metry od té velké skupiny a to mi pomůže cítit se zase dobře.
Je to asi charakteristické pro introverta... Nemůžu s touto svojí vlastností vůbec nic udělat, byla jsem taková odmalička.
Odmala mi doma i ve škole všichni vyčítali, že se straním lidí. Že když je skupina, tak jdu vzadu, ideálně ještě dva kroky od té skupiny... Když se sedělo ve třídě, byla jsem úplně v zadní lavici, seděla jsem sama, přede mnou byla ještě jedna prázdná. Jak si tam někdo sedl, už jsem byla ve střehu. A to jsem přitom většinou měla třídu kolem 21-23 lidí, bývají i větší třídy... Stejně to na mě bylo moc. Říkali mi, že jsem nafrněná, že nemám nikoho ráda a učitelé to brali jako nějaký problém... Snahu o přesazování jsem nesla s velikou nelibostí, protože ono oddělené místo mi dělalo naopak dobře a měla jsem tam větší klid, mohla jsem se uvolnit. Tak jsem se pokaždé zase přesunula zpátky, navíc k oknu.
... Stejně tak se vždycky strašně moc řešilo, že mám jenom jednu dobrou kamarádku a o nikoho dalšího nestojím... No, radši budu mít jednoho dobrého přítele, než hromadu povrchních známých, co mě stejně za rok podrazí, nebo pomluví, jenom abych mohla o sobě vykládat, že jsem oblíbená a mám kopu přátel. Kravina. Dneska mám skutečně dobrých přátel dokonce vícero, na jedu ruku se mi nevlezou, můžu jim fakt říct všechno a považuji to za zázrak, ve který jsem kdysi ani nedoufala.
... S věkem se skoro nic nezměnilo. Nezměnilo to ani přestěhování do velkého města. Zvykla jsem si na davy, i na přeplněné MHD. Když si mě nevšímají a nemluví na ně, tak jsem si na to zvykla celkem v pohodě, ale jak v tom městě nejsem, tak tomu davu zase rychle odvykám.
... Na jednu stranu si pokládám otázku, jestli by pro mě nebylo lepší, kdybych byla showmen. Takový ten co vyskočí na podium, všechny oslní svým ostrým jazykem, vtipem a údernými slogany, publikum jásá... A ono to tak není. Jsem sice schopná v dobrém rozpoložení natočit nějaké střelené video kde se chovám jako typický extrovert, ale před kamerou je to jiné než v realitě a - věřte nebo ne - i před tou kamerou se musím první osmělit a trochu rozjet, rozpovídat. Záznam začíná dávat smysl až třeba po deseti minutách stydlivého ticha, které vystřihnu.
Možná je to trošku roztomilé... Ale říkám si, kolik jsem takhle mohla zažít přednášek, akcí, školení, kurzíků, koncertů a všeho, kdybych měla ráda velké skupiny a davy. Někdy se sebe ptám, jestli jsem náhodou o něco nepřišla a pak se sebe ptám, jestli vůbec o zkušenosti tohoto typu stojím? Protože když o něco fakt stojím, tak jsem se vždycky nějak přemohla, o tom to není.
... Na druhou stranu se ptám sama sebe, jestli by mi nakonec ono showmenství na jednu stranu nepřidalo, ale na druhou neubralo? Nebo vyloženě něco neznemožnilo? Protože už bych to třeba nebyla já? Lidé co se živí písmem píšou knihy, showmeny živí proříznutá pusa a ti knihy tím pádem nepíšou. Tak to už bych vlastně nebyla vůbec já... Kdo by teda dělal ten blog a poradnu a knihy a všechno?
Asi k té introvertní spisovatelské povaze se to hodí víc, být tichý, plachý, být raději sám a přemýšlet si. Posledních pár měsíců jsem objevila krásu samoty a normálně se začínám na to těšit, když vím že budu pár dní sama a vůbec nikoho neuvidím. A normálně jsem fakt spokojená, i toho celkem dost napíšu, anebo si dobře odpočinu a srovnám myšlenky.
Jediný živý tvor, který mě v tu chvíli neruší, je kocour, nebo jakékoliv jiné zvíře. Asi proto, že na mě nemluví, ale většinou jen tiše kouká, ale mě to připadá jako rozhovor. Akorát jiný... Takový co není obtěžující a rušivý. Prostě na jiné úrovni.
Mám moc ráda osamělé večery. Já se zabývám čím chci, potichu si někde zalezu a občas přijde kocourek, schoulí se ke mně a kouká. Jakoby poslouchal myšlenky. Když se soustředím, tak si sedne jako sfinga a tváří se velmi důležitě. Když odpočívám, tak usne... A je nám spolu dobře.
... Tak se sama sebe ptám, jestli když jsem takový tichý ,,samotář", jak asi jednou v budoucnost ponesu rodinný život, který bývá plný shonu, pohybu, hlasitého zvuku a ranního vstávání?
Postupem času se ze mě stává ranní spáč. Každé ráno, kdy nemusím vstávat, si vychutnávám, protože žiju v přesvědčení, že chození do školy mě sprostě okradlo o strašně moc let klidného spánku, beru to jako křivdu, jako krádež a mám právo si ho vynahrazovat, klidně až do smrti... Nebo dokud nepřijdou děti.
Neříkám, že se to vyloženě stane, ale jsou různé povahy a mezi ně patří i dítě, co vám o šesti ráno začne skákat po hlavě ,,mamko vstávej mám hlad a už nemůžu spát"... Tak se schválně válím i proto, že vím, že můžu... Za pár let třeba už nebudu moct.
... Mám dny, kdy se mi nic nechce. Absolutně nic. Někdy si tak říkám, že by mě ti nahoře mohli vyměnit za někoho výkonnějšího. Za někoho kdo bude rád v davu, kdo bude dobře snášet hluk, brzké vstávání a kdo bude mít větší zápal do všeho. Znám takové zapálené povahy a prostě jenom nevěřícně kroutím hlavou... Nikdy jsem tolik energie ani nadšení pro všechno možné neměla a nevím, kde se to v těch lidech bere. Mají to prostě dané odmalička... Stejně jako já mám některé věci dané odmalička.
... Tak si občas, když jdu spát, pokládám tyhle otázky a ptám se tam nahoru, jestli jsou si jistí, že vybrali dobře, protože když kolem sebe vidím všechny ty lidi, říkám si, jestli nebyl tehdy ještě nějaký lepší adept na tento náročný úkol...? A nahoře je chvíli ticho, ale pak si uvědomím, jak hloupou otázku to vlastně pokládám.
Představte si, že jste nějaký ten nejvyšší konstruktér a potřebujete mít duši podle plánu s určitými vlastnostmi v určitém čase na určitém místě. Potřebujete tu duši první nachystat, aby mohla dělat co je potřeba, takže ji musíte vybrat nejenom pro ten hlavní úkol, ale ještě ji dostatečně obrnit aby hodně vydržela, pak ji vypustíte do toho ,,terárka", pár let ji tam proliskáte aby se nachystala a doučila se ty potřebné další vlastnosti pro výkon toho daného úkolu a pak až teda může plnit. Když to přežije... A když si tak představím, že bych měla vybírat takovou duši já, podle mě to je věda jako blázen!
A jelikož každá duše nemůže mít úplně všechno a jelikož nejvyšší konstruktér pod parou nebývá, tak prostě vybrali dobře. Možná by byl k mání nějaký větší showmen, nebo někdo kdo by měl rád davy, nebo někdo s větším zápalem pro všechno, nebo někdo více výkonný, kdo by neměl dny, kdy se na všechno vykašle a jenom hladí kočku.... Možná jo, ale už by třeba neprošli tím ostatním.
... Tak se sebe ptám, co je vlastně ta věc, která mi umožňuje onu odolnost v situacích, kdy by s tím každý jiný už dávno praštil? Uvědomuji si, že je to jakási moje rozpolcenost. Že se ve mně snoubí jak nevídaná křehkost, tak i pořádná drsnost. Na jednu stranu umím být něžná žena, na druhou stranu jsem tak trochu chlap. Dám si pivo, řeknu ,,hovno" a pustím si metal... Další den si pustím Shivaya mantru a jdu si povídat s anděly. Je to zvláštní, ale tak já opravdu žiju.
Obě osobnosti jsem já a vždycky jsem taková byla, i jako malá. Když je mi dobře a když se všechno vyvíjí jak má, mám sklon být něžná žena... Jak se věci začnou hroutit, přejdu na drsňáka, ale není to úplně pravidlo. Hlavně když se věci začnou hroutit, tak se úplně zavírám sama do sebe, že začne být jedno, co se děje kolem, jakoby začnu žít v úplně jiném světě. Jsem trochu jako želva. Prostě zalezu... A tak si říkám, že i tohle je vlastně super vlastnost a že to určitě moje nedostatky vyvažuje. A mám ráda obě svoje poloviny, ani za jednu se nestydím a nepotlačuji je. Jak křehkou ženu, tak i metloše, co si dá pivo. Jsem spokojená s oběma, ale kdysi mi dalo dost práce, obě svoje stránky přijmout a naučit se je respektovat a nezanedbávat, neodmítat. Od té doby jsem se sebou spokojená a nalézám zalíbení v o to více různých věcech a směrech.
... Přesto se tak sebe ptám, jestli jsou i jiní lidé takto zvláštně ,,přepůlení" a koho to vlastně napadlo, že pošle na ten úkol zrovna takovou povahu? Přijde mi to fakt zvláštní a mám dojem, že ta drsná část je jakoby dodaná pro tuto misi, ale když se jí začnu stranit, poruším v sobě rovnováhu a je to hned špatně.
... Někdy se tak sebe ptám, jaký to má vlastně všechno smysl, to pomíjivé lidství. Připadám si jako taková malá muňka buňka, co si myslí jak je všechno kolem ní podstatné a přitom je to jenom takové nepatrné hemžení. A z pohledu Vesmíru řeknete ,,Švec" a ta muňka buňka najednou není a s ní mizí i všechna ta dramata, příběhy.... Všechno. A ta síla, která všechno to šílené nepatrné mikro hemžení řídí v rovnováze, je geniální. A geniální síla blbě nevybírá.
... Přesto se tak sama sebe pořád ptám, jestli si někdy na to zvyknu, že tady jsem a že jsem člověkem a mám nějaký úkol. - Když jsem byla malá, tak jsem si myslela, že se jednou přestanu na svět dívat jako na neznámou planetu a budu ho brát tak nějak všedně, jak je... A ono ne.
Před pár dny jsem se přistihla, jak si fascinovaně prohlížím papilární linie na svých rukách. Nic na nich nebylo, byly stejné jako kdysi a já na to stejně koukám, jakoby to tělo ani nebylo moje... No ono není moje, já to vím a v tom je onen zakopaný pes, tak si ho pořád prohlížím jako nějaké dílo. Přitom to dílo už nosím 22 let, tak bych si mohla už zvyknout, no ne? ... Nezvykla jsem si.
Dívám se tak na všechno. I na zvířata, rostliny, brouky.. Proto mě tak vždycky fascinovala anatomie, proto se zajímám o zdraví a stavbu těl všeho živého. Zkoumám to se zaujetím jako bytosti z cizí planety, přestože já fyzickou domovskou planetu nemám! Narodila jsem se tady... Do otroctví.
... Tak se ptám sama sebe, kdy přestanu tyhle věci zkoumat jakoby byly cizí a nové a kdy si na ně konečně zvyknu? Nebo to je taky něco, co mi zůstane? Napořád? Budu si ještě v sedmdesátce prohlížet svoje ruce a divit se, že je fakt mám a jak to vypadají? ... No, asi ano.
Někdy se tak sama sebe ptám, jak by vypadal svět, kdybych se vůbec nenarodila. Jestli by se v něm vůbec něco změnilo, za tu dobu co tady jsem? Je to takový ekvivalent na otázku, jestli můj život má vůbec nějaký smysl, nebo od čeho tady vlastně jsem... Jestli to moje malé hemžení vůbec na něco je i z toho vnějšího pohledu?
... A dělám si rekapitulaci, jak by se teoreticky věci odvíjely. A docházím k jedinému závěru a to je ten, že kdybych se nenarodila, tak v mé rodině se stane úplně to samé co se stalo, takže to by bylo úplně jedno. Akorát by možná moje mamka nevydržela tak dlouho, to je možné. A dál? ... Jediní lidé, kteří by měli jiné životy kdybych se nenarodila, jsou paradoxně moji čtenáři. Jedno jestli knih, nebo blogu, to se stejně prolíná... Jinak mám pocit, že všichni lidé v mé bezprostřední blízkosti by měli životy skoro úplně stejné, takže je to jedno, to by taky vyšlo nastejno. Tahle myšlenka bude vypadat jinak, až budu mít svoji rodinu, protože pak už to nebude pravda. Ale zatím? Vlastně to jediné co měním, jsou lidé, které často ani neznám. Není to podivný úkol? Není to paradox?
Chodí mi různé dopisy. Nad některými i pláču, protože jsou zkrátka úžasné. Píšou mi lidé, které jsem nikdy v životě neviděla, úplně srdceryvné příběhy o tom, jak jsem jim změnila život. A já jenom kroutím hlavou a nechápu, jak je možné že někomu tak pomůžu aniž bych ho kdy vůbec viděla a s někým můžu pět let žít a nakonec stejně ani nevím, jestli si ten člověk vůbec všiml, že existuju, jestli jsem mu vůbec nějak ten život změnila... Tohle jsou věci, které tak trochu nechápu.
Jediný život, který se odehrává přímo vedle mě a o kterém můžu říct, že jsem ho významně změnila, je život mého kocoura. Proto, že je na mě závislý a kdyby se tehdy na mě nepověsil, tak nevím co by s ním dneska bylo. - Je to můj miláček.
Inu... asi jo, asi jsem na tomto světě něco změnila a ještě hlavně změním. Není to tak, že nula od nuly pojde. Vidím to místo, které by jinak bylo prázdné. A byl by to problém, protože - už to nepočítám - mezi těmi různými dopisy je i anorexie, bulimie, sebepoškozování, sebevraždy a takové různé životní chuťovky, zlořády a neřády, opravdu zákeřné a vážné. To není jen tak nějaké plácání do vody, aby řeč náhodou nestála.
Když si uvědomím, že největší smysl mojí existence (zatím!) tkví ve více či méně známých/neznámých lidech a pár zvířatech (aktuálně moje kočka), nevím jestli se tomu mám zasmát, nebo zůstat čumět jako puk.
... Někdy si tak říkám, jestli je tohle fakt to nejlepší, co jsem mohla kdy udělat a přemýšlím, jak bych asi vypadala a žila, kdybych měla tu možnost žít - Jako všichni ostatní. Jednak je tu problém, že toho nejsem schopna, dělat věci jako ostatní lidé. Já dělám všechno jinak. Když jsem byla malá, tak mi každý den vyčítali ,,No ty musíš mít furt něco extra", jakože všichni šli doprava a já jako jediná šla doleva. Takže vlastně i kdybych v životě měla tu možnost, žít stejně jako moji ostatní vrstevníci, asi bych toho stejně nebyla schopná a v nějaké fázi bych se z toho obecného vzorku stejně odloupla. Protože kdyby ne, tak bych to nebyla já.
... A přemýšlím tak nad sebou, jak bych si asi vedla v tom scénáři, který vedou skoro všichni ostatní, ale pak zjišťuji, že bych v tom scénáři buď vůbec nemohla být, protože by mi to nebylo podobné. A nakonec se oklikou vrátím zpátky na začátek, protože zjistím, že tak jak žiju je to jednak nejlepší verze a i když jsou mnohé kapitoly strašně smutné, tak bych je stejně za ten řadový život nevyměnila, protože nemám vlastnosti lidí, kteří ty životy vedou. Čili by mi to buď nešlo, anebo šlo, ale byla bych z toho úplně hotová.
... Někdy tak přemýšlím nad tím, jak bych asi žila, kdybych měla normální hodné a živé rodiče, co by se měli rádi a měli by rádi i mě a starali by se a tak... A to už je ale něco, co si absolutně, ale ani trochu nedokážu představit. Hledím fascinovaně na lidi, kteří tohle mají a nechápu. Třeba že moji vrstevníci dostávají od rodičů měsíčně pár tisíc jako příspěvek na studium, nebo na bydlení. Připadá mi to úplně úžasné a jako z jiné planety, že tohle někdo v mém věku má automaticky, jenom proto, že má rodiče... Protože kdybych tohle měla, tak by to fakt dost věcí vyřešilo. Ale s tím se určitě pojí i spousta jiných věcí, které asi tak úžasné nejsou a které v tom už nevidím... nebo nepojí? Asi jak kde.

Čím to je?
https://www.youtube.com/watch?v=DTJmJH4qMoU

A takhle dokážu přemýšlet donekonečna, hodiny a hodiny rozebírat takto těžké otázky... Tak teď je asi načase to nějak uzavřít, ale uzavřít se to nedá. Jak říkám, řeším toho poslední dobou strašně moc.


Komu to uteklo, tak tady jedna letošní narozeninová fotka. (S odrostem! juch!)
Kam dál:
• Líbí se vám tyto stránky? Doporučte přátelům adresu http://aluska.org/
• Líbí se vám publikované články? Za pár dní vám může pošta doručit i knihu! - Podrobnosti ZDE
• Používáte Facebook? Pomozte propagovat tento článek a použijte prosím tlačítko ,,To se mi líbí" níže pod reklamou, děkuji!
• Chcete mít přehled o videoaktivitách Alue na YouTube? - Můžete se přihlásit k odběru: ZDE
Elektronický obchůdek: www.kramky.cz/alue
 


Komentáře

1 Mára Mára | E-mail | 24. listopadu 2014 v 6:11 | Reagovat

Potřebuješ si odpočinout :) jeď na dovolenou někam do karibiku. Zasloužíš si to.

2 Iveta Iveta | 24. listopadu 2014 v 6:32 | Reagovat

Krásně napsané. Hodně k zamyšlení, já myslím, že kdybys byla větší extrovert nebo showman možná bys byla úplně jiná. Záleželo by ti hlavně na uznání ostatních (proč jinak by se někdo chtěl předvádět) a ne tolik na tom co si myslíš ty sama. Ve své popularitě bys možná zpychla a přestala tolik přemýšlet, hloubat a pídit se, protože bys uvěřila vlastní bezchybnosti. Tím, že jsi víc sama máš asi možnost se víc ponořit do svého nitra a zklidnit mysl abys mohla mluvit s anděli a rozvíjet sama sebe. Myslím, že přesně tak to má být...

3 spetr spetr | 24. listopadu 2014 v 8:05 | Reagovat

Tak s těmi lidmi to mám úpně stejně. Naposto identické pocity, a ubíhajícím časem je to spíše intenzivnější.

4 Míra Míra | 24. listopadu 2014 v 8:44 | Reagovat

Alue :)
To je v pořádku. Takové otázky si pokládá každý. Ty máš nejspíš teď jenom víc-přemýšlecí období. A s tou introverzí si nic nedělej... pro někoho jsou i dva cizí lidé příliš :)

5 BE BE | 24. listopadu 2014 v 9:07 | Reagovat

Ahoj sluníčko :-)  Rozumiem ti, robila som ako malá to isté, ako väčšia to isté, ako babka teraz to isté. Akorát nemám kocoura... nemám otca, mamu, brata, sestru, babku dedka, manžela,, milenca, priateľov pár... Mám 3 decká a 4 vnúčata a to je najväčší poklad. Ale  zas som sama, lebo sú ďaleko , všetci v zahraničí. A tak je tu ten Pc, mobil a skype. Ale mám super kamoša, BOHA, nie deduška na obláčiku, je mojou súčasťou, objavila som že sa schovával, či ja som ho schovávala až objavila, v genome. Prosto sme Aluško prišli sem robiť to čo robíme, aby sme spoznali jednu stránku života, v ktorej je ona tichá a krásna Samota.  
Myslím sme sa pripravovali vedome a neboli sme len tak "vtaženi za křídla".
Nebudem veľa hovoriť, ty si povedala skoro všetko, ... máš dar slova, ako ja, a s tým hulvátstvom to mám podobné, akorát , že to nevykrikujem nahlas, na stránkach, medzi ľuďmi. Aj ma to štve, ale čo už... :-D Som to Ja a makám na tom, aby odišlo.  Prajem Ti vo svojej zemskej misii hlbku, a vedz, že tu robíš sakra dobrou práci.

6 BE BE | 24. listopadu 2014 v 9:11 | Reagovat

Dávam znova, lebo mi možno nezobralo ..

Ahoj sluníčko :-)  Rozumiem ti, robila som ako malá to isté, ako väčšia to isté, ako babka teraz to isté. Akorát nemám kocoura... nemám otca, mamu, brata, sestru, babku dedka, manžela,, milenca, priateľov pár... Mám 3 decká a 4 vnúčata a to je najväčší poklad. Ale  zas som sama, lebo sú ďaleko , všetci v zahraničí. A tak je tu ten Pc, mobil a skype. Ale mám super kamoša, BOHA, nie deduška na obláčiku, je mojou súčasťou, objavila som že sa schovával, či ja som ho schovávala až objavila, v genome. Prosto sme Aluško prišli sem robiť to čo robíme, aby sme spoznali jednu stránku života, v ktorej je ona tichá a krásna Samota.  
Myslím sme sa pripravovali vedome a neboli sme len tak "vtaženi za křídla".
Nebudem veľa hovoriť, ty si povedala skoro všetko, ... máš dar slova, ako ja, a s tým hulvátstvom to mám podobné, akorát , že to nevykrikujem nahlas, na stránkach, medzi ľuďmi. Aj ma to štve, ale čo už... :-D Som to Ja a makám na tom, aby odišlo.  Prajem Ti vo svojej zemskej misii hlbku, a vedz, že tu robíš sakra dobrou práci.

7 dozaj dozaj | E-mail | 24. listopadu 2014 v 9:12 | Reagovat

Zdravim. Ja byl na tom podobně.-)
Každy asi hledame svych dvanact apostolu.-)

8 Spiiiidy Spiiiidy | E-mail | Web | 24. listopadu 2014 v 9:30 | Reagovat

Podle mě to je tak, že čím silnější a starší duše, tím se před narozením s vyšším vedením domluví na obtížnějších úkolech a vytvoří takovej rámec života, kterej je pro takovej těžkej úkol vhodnej.  Tohle naříkání naprosto chápu, míval jsem (a mívám) dost podobný stavy. A víš, co si pak řeknu? "Hele, ty vole, kdybys v tomhle životě neměl takový výzvy, co v něm máš, tak se unudíš k smrti a zakrníš tady."
No a kor když jsme sem přišli záměrně do týhle doby jednoho z mnoha "konečnýho vyrování účtů" jedný z civilizací, co tu žije. Za těch několik tisíc let je tohle nejvhodnější doba na ty nejdůležitější lekce. Tím pádem si můžeš říct něco jako - "když jsem tady, v tomhle období, tak jsem fakt hustá." (já si to říkám dost často xD)

Na jednu stranu to tady totiž už horší být nemůže. Lidi jsou totálně zmamlasení systémem, neví už ani kde je pravá a kde levá a do toho tu jsou ti, kteří do toho vidí, říkají "podívej, je to tak a tak" a ostatní je mají za totální šílence. A to je právě ten typ zkušenosti, kterej je dost potřebnej.

Navíc, každej z nás toho změnil obrovský množství, což si často ani neuvědomuje. Žádnej člověk, kterej s tebou přišel do styku, ať už internetově nebo osobně, by NEMOHL mít bez Tebe stejnej život. To je prostě nemožný. Ty miniaturní změny, který se v člověku odehrajou např. přečtením jednoho článku, v průběhu měsíců a let vygradujou do větších změn.  Takže není potřeba se takhle shazovat a říkat si, že Tvůj život nemá smysl. Má. A velkej. ;)

9 Alue Alue | Web | 24. listopadu 2014 v 10:21 | Reagovat

Děkuji za zajímavé komentáře, je to pěkné mít možnost se trochu o své náročné myšlenky podělit.

[8]: Tak já třeba neříkám, že můj život nemá smysl, jen se ptám, jestli nejde některé věci dělat líp a taky už pomalu přecházím do nové kapitoly svého života, přehouplo se mi 20 a to člověk začne směřovat zase někam trochu jinam a hledá nové hodnoty.

10 vlaja vlaja | E-mail | 24. listopadu 2014 v 10:48 | Reagovat

nebudete sa zhromaždovat a jeden pred vas predstupovať /rečniť/predstupuju pred zhroždenie egoisti nekdo to ma obracene/nerado sa ukazuje/ asi maš ego/len ego sa boji stydi rado ukazuje/fakt telo niesi Ty je to forma ktoru si vytvorila /delaš hodne dobreho/tiež som sa len tak zamyslel

11 Spiiiidy Spiiiidy | E-mail | Web | 24. listopadu 2014 v 10:54 | Reagovat

[9]: Jo, to je fakt, kolem týhle doby jsou ty změny přece jenom o dost větší. Já takový velký změny mívám poslední dobou každej půlrok :D

P.S. Vždycky jde některý věci dělat líp, a vždycky jde některý věci dělat hůř. Asi tak bych to řekl :-)

12 vlaja vlaja | E-mail | 24. listopadu 2014 v 10:57 | Reagovat

asi Ta tym naprogramovali musiš byť stale extra /ked Ty to viac krat vraveli/

13 Alue Alue | Web | 24. listopadu 2014 v 11:21 | Reagovat

[11]: No ano, po dvacítce se to fakt láme a změn je poměrně dost.... Kamarádka mi říkala ,,no počkej, až se ti přehoupne těch 22, tak tě chytne mateřský hormon" - A já nestačím koukat a divit se sama sobě, ale já se po večerech utápím v idealistických představách, jak s děckama blbnu v listí... Nebo vidím hezké malé děti, a rozplývám se, snědla bych je, odnesla bych si je domů....
Prostě těch změn je hodně, ale tohle už je věc, kterou jsem do článku ani nepsala, to by bylo nekonečné povídání.

14 Farah Farah | 24. listopadu 2014 v 11:42 | Reagovat

Jejda, dělala jsem to stejně. Začlo to taky stejně, vzadu v lavici a ještě jedna byla předemnou volná :D Aluš, v tom, co píšeš, se poznávám! Taky mívám období, která mě nutí více se ponořit a toužím po povídání o hlubších tématech a někdy kápne slza. Neznamená to ale, že jsem nešťastná, tuhle mi jedna kamarádka řekla: Proč se jednoduše nerozhodneš být šťastná? ..Povídám jí: Ale jsem šťastná! Jen otevřeně čas od času pustím ventil a nechám taky mluvit pocity a brečím né kvůli bolesti ale uvědomění si vděku samotného za to, že je dar UMĚT BÝT z něčeho totálně naměkko. Jinak s těmi skupinkami mám taky zpětně dojem, že to je dáno tím, jak jsem ovlivněna vlastní potřebou sdílet a naslouchat, jenže do časového okna se chce pak natěsnat víc a víc lidí a pak tam ta esence sdílení je zmatečná a naslouchání se rozptýlí a jakoby se vytratí. Je mi z toho chladno u srdce a pak si říkám: Je vás tu moc, tak se určitě stejně dobře zabavíte i beze mne, kvůli rozptýlené pozornosti, kdybych měla něco hodit "do kotle", tak vám smysl a podstata věcí stejně ujde, tož já mizím... :) A tak to mám. Někdy se přistihnu- přítel mě na to upozornil- jak obdivuje tu schopnost, kdy se dám do řeči jentak s někým na ulici, u golfu... no ano, prostě to tak je a mě to táhne jednat tím směrem, aby kromě mě zase tu byl někdo, komu se rozjasní den. Naopak s rodiči to nejde komunikačně tak, jak bych bylo ideální. Zatím jsem zůstala u přání, že když to dokážu k cizím lidem, tak snad časem i k nim. Telefonát po měsíci, co jsem s rodičema nebyla v kontaktu, tak trval už né do minuty, ale každému dvě minutky konverzace o něčem, co baví a zajímá obě strany, nenucený, řeč už tolik nestála. Zatím mám záměr to dostat na 4minuty. Abychom si zvykali. A přesně, jak říkáš, Aluš, též mám momenty řevu a drsnosti a pak zase momenty, kdy bych se rozplynula něhou, takže v té rozdvojenosti nejsi sama a mám Tě ráda. Tíhnu ke své něžné stránce, protože pak mi je líto, když někomu vynadám a je mrzutost, že jsem tentokrát ve svém záměru pozvedávat lidem ducha, pohořela :P

15 M. M. | 24. listopadu 2014 v 13:42 | Reagovat

Jsem ráda za tenhle blog a Tvoji otevřenost na tohle téma. Strašně mě ten článek potěšil, protože takových introvertů je málo a je fajn vědět, že nejsem sama. Já taky odjakživa nesnáším být středem pozornosti. Referáty či prezentace byly utrpení, nervozita na mě byla vždycky hodně vidět a třeba ve velkých OC mě ta přítomnost tolika lidí přímo vysává. No prostě v hodně věcech to cítím přesně jako Ty, jenže mně to omezuje život, protože "práce doma" je opravdu málo a nebo alespoň já o takových pozicích moc nevím. Dala bych já nevím co, aby mi bylo umožněno pracovat z domu.

Moji kamarádi jsou z velké většiny extroverti, a tak v pubertě jsem byla za zvláštní, když jsem neměla touhu chodit po diskotékách a pařit. Stejně tak nemám ráda akce s mnoha lidmi, na které mě můj nejlepší kamarád zve. Mám ale svou "dušičku", svého přítele, který na tohle taky moc není a tak si v pohodě vystačíme sami, jdeme se projít do přírody, kouknem na film, jdem na večeři...

Nesnáším "akce" na rychlo, všechny důležité kroky si potřebuju pořádně promyslet a nesnáším, když se na mě nějakým způsobem tlačí a když mě někdo do něčeho nutí. To dám zpátečku. Jsem prostě citlivá, mám ráda samotu nebo jen jednoho či pár lidí kolem, taky potřebuju hodně spánku a klidu....A tu drsnou stránku mám v sobě taky, ale v tom smyslu, že dokážu pěkně zanadávat, když mě něco fakt se...:-D No prostě jsem jaká jsem a s věkem je to ještě mnohem inzenzivnější (Je mi 24.)...

Děti chci časem taky, ale vím, že mě to bude možná trochu vysávat, protože samota a chvilky, kdy může jen tak sedět a hloubat, zmizí úplně. Mám se ráda za to jaká jsem a introverzi si nevyčítám, ale v tom světě, kde se "nosí extroverti" je to hrozně, opravdu hrozně moc vysilující. Pomalu každá pracovní nabídka obsahuje "tah na branku", "komunikativnost", "ambiciózní osobnost"...

A já bych přitom nejradši seděla někde v koutku a měla od všech klid.

16 moudravrba moudravrba | E-mail | 24. listopadu 2014 v 14:23 | Reagovat

Ahoj.

Možná jsi na inteligenční a moudrostní úrovní úplně jinde, než jiní lidé a proto si nemáš s kým co povědět, jenom s pár lidmi. Ve starověkém řecku říkali:,,Prokletý svou velikostí". Musíš prostě zdolávat to co jiní nemusí. Ostatní si žijou svoje jednoduché životy a neřeší nic, ani ostatní lidi. Ty ano a proto je to pozoruhodné.

Proč tě vybrali? Nevim. Možná by bylo bezpředmětné vybrat člověka, který je středem pozorností, musí se předvádět a chodí po večírcích lovit holky/kluky, aby získaval nové kámoše a povrchní známosti na noc. Souhlasím s Ivetou, že na toto poslání se extrovert nehodí, protože ten neumí být sám, neumí rozjímat o životě a dělat samostatnou práci, kterou děláš ty. Možná ti andělé nahoře nechcou, aby ses kvůli lidem skazila a zapoměla na svoje poslání.

Je ti 22 let. Většina lidí za celý život nedokázala to, co ty jsi dokázala za tak krátkou dobu. Dalo by se říct, že teď už ti jen stačí sedět s nohama na stole, až do konce života, umřít a nemusíš litovat nenaplněného života. Nebyla by to, ale škoda, když už ses  narodila na tento svět a ještě ti zbývá tolik času?

Souhlasím se Spiiidy, že čim starší duše, tím těžší zkoušky. Myslím, že ti nahoře tě nechcou vidět spadnout na tuto úroveň lidství a udělají co je třeba (i za cenu tvoji bolesti, osamělosti) aby tě před tím uchránili.

Z mého pohledu jdeš dobrou cestou..

17 moudravrba moudravrba | E-mail | 24. listopadu 2014 v 14:27 | Reagovat

Jenom by jsem se chtěl zeptat pro ty nezasvěcené. Co to je za misi, kterou musíš vykonat? Nikde o tom ve tvém článků nepíšeš, tak jen aby jsme věděli.
(Můžeš odpovědět do dotazníku)

18 eve.line eve.line | 24. listopadu 2014 v 14:57 | Reagovat

Tak v tomto zamyšlení se hodně vidím. Jsem na tom stejně, taky jsem stydlivka a trémistka, což mi neuvěřitelně komplikuje život, akorát s tím rozdílem, že už mi je 30! Školní referáty pro mě byly taky utrpením, někdy i jen obyčejné zkoušení! A taky si říkám, co všechno mi uteklo. Všemu se už ale musím asi jen smát, jinak by to bylo na blázinec :-)
A co se týká tvého polemizování, zda se pro tento život (úkol) hodíš, nebo jestli by se na to nehodil někdo lepší – myslím, že sis na to z větší části odpověděla sama. A jen jsem chtěla dodat, že je přece vždycky pro každý daný život vybrán ten nejvhodnější člověk (duše), nebo snad ne?! Kdyby existoval někdo vhodnější, lepší a šikovnější, nebyl by snad místo tebe? Vybírá snad někdy ten nahoře někoho, kdo by daný úkol nezvládl, nebo ho zvládal zbytečně špatně, problémově a neefektivně? Je na světě z pohledu tvořivé síly něco zbytečného, neužitečného a nepotřebného? Já myslím, že není nikdo, kdo by byl na tvém místě lepší než ty.
Ano, možná by jsi mohla být šoumen, čistý extrovert, bavič davů, uznávaný spíkr atd... Ale měla by jsi zároveň i ostatní dobré vlastnosti, které máš teď? Byla by jsi zároveň stejně tak přátelská, milá, empatická, citlivá, laskavá, tvůrčí, talentovaná, atd.? Neříkám, že se tyto dva typy povah a vlastností nemůžou propojovat. Zřejmě jsou empatičtí extroverti a nebo laskaví šoumeni. Ale asi si to stejně dost dobře neumím představit. Podle mě, sedí k citlivému člověku jemnější povaha, kterou asi extrovert nemívá.
Je ale jisté, že by jsi byla taky taková, pokud by jsi nebyla stydlín? Je to samozřejmě jen spekulování. Ale taky si často pokládám stejné otázky a říkám si, jak by to bylo super, nebýt trémistka. Pak ale spekuluju dál... byla bych ale pořád stejně empatická, tak milující a obětavá? Vždycky když mě přepadnou pochyby o mých špatných vlastnostech, zamýšlím se i nad těmi dobrými, kterých si velmi vážím. A vždycky dojdu ke stejnému závěru: nemít své špatné vlastnosti, je možné, že bych neměla třeba ani ty dobré.
Omlouvám se za tak dlouhý blábol, ale tvůj článek ve mně vzbudil hodně emocí, takže jsem tě jen chtěla maličko podpořit a chtěla jsem jen říct, že by jsi teď potřebovala přesně to, co bych potřebovala i já: aby tě někdo pevně chytil za ramena, pořádně s tebou zatřásl a co nejvíc tě povzbudil!!! Jsi opravdu ten nejvhodnější člověk pro tuto práci, jaký jen může být! Všechno děláš tím nejvhodnějším a nejlepším způsobem a svou prací ovlivňuješ řady lidí! Mě jsi svojí stydlivostí velice sympatická, protože jsem stejná. Jsi pro mě vzor, že i s takovouto povahou se toho dá spoustu dokázat. Kdybys byla extrovert, možná bys hodně přednášela a usnadnilo by ti to spoustu věcí. Kdybys ale nebyla introvert, možná bys neovlivnila tolik stydlivých lidí bez sebevědomí, což je pro mě větší a smysluplnější úspěch. Myslím, že je pořád spousta takovýchto lidí, kteří tě potřebují takovou, jaká jsi teď. Tím ale nechci říct, že by jsi na sobě neměla pracovat :-)
A doufám, že budu mluvit i za ostatní, když řeknu, že tě mám ráda právě kvůli tvé nynější povaze a psát tvůj blog někdo jiný, nejspíš bych nebyla pravidelnou čtenářkou. Takže děkuji za tvoji práci, tvůj blog a tvé pravé já! :-)

19 Amálka Amálka | 24. listopadu 2014 v 16:30 | Reagovat

Moc zajímavé úvahy k zamyšlení...
Také se od malička cítím zvláštně "přepůlená, rozpolcená", jak píšeš. Obě stránky beru za plnohodnotné součásti své osobnosti a žiju vlastně neustále mezi dvěma extrémy - někdy tichá, křehká, plachá citlivka, co vyhledává samotu, jindy rázná a praktická žena, co se ráda ve společnosti napije. "Tys měla být chlap" mi říkají často. Vysvětluji si to taky tak, že tahle druhá stránka vyvažuje tu první, abych se tu z toho nezbláznila a zůstala nohama na zemi, když je potřeba:)

20 Mára Mára | E-mail | 24. listopadu 2014 v 16:36 | Reagovat

[17]: To zatím nikdo neví a je to nejspíše tajné, leč také by mě to zajímalo. No ono se stačí kouknout na Aluščinu tvorbu :)

21 Jindra Jindra | 24. listopadu 2014 v 16:51 | Reagovat

Šoumenství nech Jolandám a Plamínkům. My tě máme rádi přesně takovou, jaká jseš:) Jinak samozřejmě chápu, jak to myslíš, sám jsem na tom taky tak. Včetně těch referátů ve škole. Proto mě tento článek hodně zaujal a naprosto s tím souzním.

22 @ @ | 24. listopadu 2014 v 17:41 | Reagovat

[1]:A nebo jeď do Pelhřimova...

23 Alue Alue | Web | 24. listopadu 2014 v 18:07 | Reagovat

[22]: ... prohlídni si krematorium, ať víš, do čeho jdeš. :D !!!

[18]: Moc díky, z publikování tohoto článku se mi v hlavě asi trochu odlehčilo.

24 Aria Keboke Aria Keboke | 24. listopadu 2014 v 18:14 | Reagovat

Krásná úvaha, Alue, a můžu jen říct, že Ti dost rozumím. Takové otázky jako Ty si pokládám dost často, a při jedné takové úvaze jsem si uvědomila jednu strašně podstatnou věc, že jsem dokonalá. Nikdo na světě není jako já, protože jsem jedinečná, nikdo nikdy nebude jako já, ani kdyby mě naklonovali, protože duše je jen jedna. Já jsem dokonalá já. :) A  to stejné platí pro všechny. Takže je hloupost hnát se za nějakou normovanou dokonalostí, protože ta pravá dokonalost je být sám sebou. :)

Ptala ses, jestli je ještě někdo s rozdvojenou osobností, ano já jsem. Akorát že já nemám mužskou a ženskou stránku, já mám dětskou a rozumnou stránku. Strašně dlouho mi trvalo, než jsem se se svojí dětskou stránkou naučila vycházet, pořád jsem ji upozaďovala, nadávala jí, že je hloupá a byla jsem nešťastná... až když jsem se naučila mít ji ráda, tak jsem přijala samu sebe.

Taky jsem teď našla něco, co mě baví a co vnímám jako své poslání, ale je to práce s lidmi, úzký kontakt s jinými lidmi a komunikace s nimi, což je pro mě dost problém, taky jsem introvert, ale to je jen malinký nedostatek, protože mám dar, který to vyváží. A upřímně si myslím, že to stejné máš Ty. Jsi dokonalá Ty s velkým darem. :)

Taky jsem se dřív ptala, jaké by to bylo, kdybych neměla dětství jaké jsem měla, kdybych měla dokonalé rodiče, ale pak jsem došla k závěru, že bych to pak nebyla já, protože to co se stalo, zformovalo moji osobnost a já jsem za to vděčná, i když to nebyl med. Co, kdyby se pak ze mě stala nějaká namyšlená, rozmazlená fiflena, nebo zlá osoba? Rozhodně bych pak neměla to, co potřebuji pro svoji práci, protože můj dar rozkvetl právě díky tomu co se stalo.

Přeji Ti hodně štěstí a lásky, Alue a díky za to, co pro nás děláš.

25 fluttershine fluttershine | 24. listopadu 2014 v 18:24 | Reagovat

Ahojky :-) No ano, změnila jsi život spousty lidí. A ti lidi díky tomu změnili život dalším lidem, jelikož je tohle posunulo...ty jsi je posunula.
Pokud jde o bytí ve skupinách, mám to podobně. Nejlépe je mi s jedním, maximálně dvěma lidmi, se kterými si povídám. Netvrdím, že jsem na tom stejně. Ve škole si neodsedám. Já naopak nesnáším úplnou samotu. Myslím tu úplnou samotu, kde je kolem vás spousta lidí a vy jste sami, vás nikdo nechce. Tenhle pocit nesnáším. Ten, že by se beze mě tolik lidí obešlo. Když jsem s nějakými lidmi, dává mi to (falešný) pocit, že za něco stojím.
Tohleto znělo skoro depresivně, což já většinou nebývám. Před pár dny jsem měla úplně úžasný večer. Jen jsem seděla a kreslila. Ačkoliv to nevyšlo tak úplně (dobře, naprosto vůbec) jak jsem chtěla, byla jsem naprosto spokojená, že jsem se zase o kousek zlepšila. Sním o tom, že bych jednou chtěla kreslit nádherně. Proč ne? :-)

26 Jindřiška Jindřiška | 24. listopadu 2014 v 18:37 | Reagovat

No konecne neco poradnyho, kvalitniho, normalniho, lidskyho, osobniho a peknyho. Nemam rada neosobni clanky, jsou totiz takove chladne, zatimco tohle hreje. Myslim si ze je to bezny, lidi v sobe maji oboji i tu lepsi i tu horsi stranku, otazkou pak zustava zda i tu horsi umi vyuzit v dobre. Jedine co mi v clanku vadilo byla neustale opakovana veta nekdy tak premyslim...Tvoje otazky nejsou nejak hrozny a tragicky narozdil asi od otazek lidi co ti pisou ty dopisy...Ja jsem taky rozdvojena osobnost, napadaji me stejne myslenky, veci a trebas to ze clovek umi poradit druhym az nestaci zirat...

27 Amélie Amélie | 24. listopadu 2014 v 19:00 | Reagovat

Aluško,
moc děkuji za vše...jsi tady pro nás čtenáře.

28 Romi Romi | 24. listopadu 2014 v 19:10 | Reagovat

Alue...přidám moji zkušenost s referátem, který stejně v tý době na zdš nikoho nezajímal. Ty jsi měla průjem, já se táhla před tabuli s tím, že koktám..ano, opravdu to pro mě bylo těžký. Často jsem si psávala omluvenky jen abych nemusela do školy. Doma jsem zažívala tresty v podobě nekomunikace několik dnů, posloucháním sexuálního projevu mather což na mě působilo jako sadistické mučení..nikomu nebylo možno se svěřit..dnes bych to vyjádřila básněmi Charlese Bukowskeho.
Hle, přišel r.2002 a já ochutnala homeopatíka a čuměla:) jak blázen, že nemusím skrývat a tvářit se, že mě nikdy soused neosahával na mé ještě dětské hrudi..následně se mě ujala kineziologie a dostavilo se větší odblokování a já zjišťovala o sobě neznámé věci - asi jak to vyjádřil Spííídy. Najednou jsem všechny ty tyrany opouštěla, což nebylo jednoduché, prošla jsem si dematerializací, vyházela totálně šatník atd...
Objevila jsem v sobě literální tvorbu a sílu jiného rozměru..
Alue tvoje diskuze o stoupajících energií a jejich projevech je pro mě studna.,i já si myslím, že jsem nějaká stará vypráskaná duše co jsem z nějakého důvodu vlítla.
Zajímalo co považuješ za svou misi,..díky za odpověď.

29 lenka f lenka f | E-mail | 24. listopadu 2014 v 20:52 | Reagovat

To proč jsi sem přišla na planetu Zemi a s jakým úkolem jsi napsala už v roce 2008 do svého zážitku volný pád. Tak na to mysli, řada bytostí co přišla taky z toho světa si třeba ani nevzpomene, proč tu mají být. Kdybys měla skvělé rodiče a všechno na co by sis jen pomyslela, jak možná vidíš i u jiných, tak je možné, že by ses zabývala právě těmi pomíjivými věcmi co všichni ostatní a na svůj úkol by sis nevzpoměla. Třeba jo třeba ne, ale tvá práce má určitě smysl, jemnohmotný svět si nám "obyčejným" lidem krásně přiblížila a seznámila jsi nás s ním. Čtu tvůj blog už od začátku a to je na mě co říct a pořád mě baví. Možná máš takové myšlenky, jaké máš, také z toho důvodu, že něco ve tvém životě tě neuspokojuje a neplní tvá očekávání. Ale to víš jen ty, je to určitě hodně soukromé a tady vše na sebe říkat nebudeš. Tak na tom zapracuj. Je jasné, že nebudeš pořád ta malá Aluška - jako v roce 2006. Ale nevidím jediný důvod pro to, proč by měl být tvůj život nenaplněný. Vždyť jsi šikovná holka, ty si už nějak poradíš. :):)

30 V V | 24. listopadu 2014 v 20:53 | Reagovat

-----NEVER GIVE UP----

31 Martin Martin Martin Martin | E-mail | 24. listopadu 2014 v 21:54 | Reagovat

[18]: krásně napsáno :)

Alue, ty jsi prostě k sežrání taková jaká jseš :)

32 I I | 24. listopadu 2014 v 22:14 | Reagovat

Víš Alue, díky tobě jsem přišla na hrozně moc věcí. Za to ti moc děkuju a chci říct - jestli opravdu bude "boj světla a zla" (i když on už stejnak je), tak ty si ta, která nám ukazuje správnou stranu.:) Si moc důležitá, ale to víš ty sama. :)

33 iriska iriska | 24. listopadu 2014 v 22:34 | Reagovat

Ahoj Alue, obdivuju tě za publikování tohoto článku (nejen tohoto, samozřejmě :) myslím, že toto co píšeš je velmi intimní. Mám úplně podobné pochybnosti o sobě, hodněkrát jsem se snažila předělat anebo spíš se přiučit trochu drsnějších vlastností, průbojnosti, dravosti..., ale zjišťuju že si je můžu akorát na chvíli "vypůjčit", ale není to moje přirozenost, pak se stejně zase vracím ke své povaze, klidné a plaché. Taky si říkám že to mám dost blbé protože jedno z mých povolání obnáší být středem pozornosti. Hodně si to pak kompenzuju samotářskými činnostmi. Tak mě tento článek hodně povzbudil k tomu, být sama sebou a nebojovat s tím. To že máme určité vlastnosti má nějaký dobrý důvod. Moc ti děkuji a přeju mnoho další tvůrčí inspirace.

34 Mireček Mireček | E-mail | 24. listopadu 2014 v 22:44 | Reagovat

Prožíval jsem podobné situace, domnívám se, že hodně utváří naše hodnocení sebesama naše okolí a lidé s kterými sdílíme své životy. (hlavně ve věku kolem 20-ti) Zpočátku jsem měl pocit a potřebu se vyrovnat a sladit se s okolím, kamarády a žít tak nějak podobně jako oni, ale nikdy mi to vskutku nesedělo (dělal jsem to z donucení, abych zapadl a měl takříkajíc klid) Nechápal jsem spíš módu typu "každý víkend se někam musí vyrazit, musí se pít atd."  Dnes, když se mě ptají co dělám? V neděli jsem četl knížku... a oni koukají a koukají :-) A tak nějak mám tušení, že to byla pro ně "jiná" odpověď, ale na to už kašlu. Osobně si myslím, že ona samota je velkým klíčem k pochopení sebe a vlastního já, každého to má něco naučit, at už je to sebeláska, forma donucení k nějakému důležitému kroku, či jen forma uklidnění svého stavu a duše. Každá duše má svůj plán. I Alue si jistě prošla stezkami trnitými a jen ona sama ví jaký z toho má pocit a co jí to dalo a nedalo, mě tahle různorodost a pestrost každého jednotlivce přijde super. Alue přijde super, že rodiče obdarovávají kamarády jakýmsi obnosem, otázkou je zda ti dotyční jedinci si oněch peněz váží víc jako jedinci kteří si to musi tzv. vybojovat sami. V mém okolí se kupříkladu pohybují lidé, kteří jsou neustále nemocní a i přesto když by jim člověk rád pomohl, je nakonec obviněn za hloupý nápad či za to, že to či ono je příliš drahé. (nevím co víc je pro tebe dražší než tvé zdraví?) Na druhou stranu jsou tu lidé, kteří celý život pijí a kouří a nikdy nemocní nebyli a na druhou stranu znám tvorečky co svůj život jedou tak neuvěřitelně zdravě a přesto jsou nemocní neustále. Dle mého naše životy mají vyšší smysl a každá zkušenost nás něčím obohatí. Mě Aluščin blog obohatil, první co jsem viděl bylo video s dévy stromů a od tý doby jsem návštěvníkem :-)

35 lilien lilien | 24. listopadu 2014 v 23:05 | Reagovat

Niekto za svoj život nedosiahol ešte nič...ani zdaleka neovplyvnil toľko ľudí koľko ty, niekto ho prefláka a rozdáva skôr trápenie ako radosť, čo sa o tebe povedať nedá, vždy tu rada prídem a niečo si prečítam lebo cítim že je to zo srdca, a to čo je robené zo srdca má hlboký zmysel

36 adonajpetr adonajpetr | E-mail | 24. listopadu 2014 v 23:31 | Reagovat

V klídečku ! :-D taky tady tak trochu občas nezapadám (to asi víc lidí, když se podívají na zprávy v novinách o světě :-D), taky občas přemýšlím a přemýšlím a chovám se že zapadám. Třeba jak mi chtějí brát krev tak raději aniž bych to chtěl, omdlím :-D. Dřív jsem to nechápal, ale teď už vím, že moje duše je taková :-D, jak s něčím vnitřně nesouhlasím tak to je problém :-D. Žiju tady, ale jasně vím (hlavně když jsem sám), že není nad ty pravé pocity, které mě vždy motivují opět tady přijít a žít s ostatními, aby i oni si zase semnou připomněli o čem život může ještě být :-). Je sice méně těch, kteří se ze své přirozenosti zajímají o hlubší skutečnosti života a potenciál člověka jako duše i Života, ale pak si tohoto člověka, alespoň více vážím jakmile se potkáme. Člověk je pro mě tvor ušlechtilý a vždycky i bude= je v něm má síla a vědomosti, které ze mě jdou o člověku či lidstvu sami :-). Teď tady na Zemi mnohdy zažívám zbytečná malá nedorozumění z důvodu krátkozrakosti a nezájmu o vysvětlení u některých lidí i mé krátkozrakosti samozřejmě :-) nebo jsem v pohodě, ale tam v hloubce sebe, tam z té úrovně kde vím, že krásná "věčnost-vnitřní domov"-stav jasnosti ohledně záměrů a situací života, je můj domov, tam odtud se tomu dokážu smát a poté tady to krásně slovy popisovat jako by to byla pohádka :-D. Jako by se tady na Zemi žila pohádka :-D, je to odtamtud- ze mně z mého hlubšího já, sranda a je to super dobrodružství tady být, chce to odvahu pro toho, kdo je tady "jakoby dobrovolně-aby inspiroval a udržel svět v míru a lidskosti". Taky jsem občas takový, že když jde většina někam, tak já bystřím a pocit mi mnohdy říká, že je něco blbě, nejsem z toho vždycky nadšený, ale znám se tak co nadělám a zařídím se podle toho, ale snažím se udržovat dobrou atmosféru, abych lidi okolo nedemotivoval od jejich voleb :-), jen ať nadšeně či unaveně jsou dál, když jim to vyhovuje :-). Mám oproti některým lidem tu výhodu, že si to pak jsem schopný popsat slovy (souvislosti- toho proč ve mě třeba vznikne pocit vzdoru či nějaké nejasnosti), což jsem dřív ve svém dětství i dospívání neuměl! A vzdoroval jsem často :-D :-), byl jsem často nespokojený a i dneska sem, ale méně to dávám najevo :-D, nic příjemného být takovým dítětem jako jsem byl já :-). Dokonce bych řekl, že když jsem s člověkem v důvěrné atmosféře (jen my dva) tak z něj umím číst mnoho věcí svým pocitem a snadněji ho doplňovat i povzbuzovat, samozřejmě se vždycky i ptám, protože je třeba se ujišťovat o správnosti intuice o životě druhého člověka- jak v rodině tak ve všech vztazích :-). Každý tady máme naše vrstevníky- duše, které jsou tu s námi a jsou nám hodně podobné. Důležité je, tyto naše duše občas i zkusit vyhledat, že Aluško :-D,  tak lidičky, až se budete cítit sami, vzpomeňte si na to, že je nás tu spousta! :-D :-) Pak si spolu vyjasníte mnoho a mnoho, mnohdy o tom ani nevíme, že jsme si toho spolu spoustu vyjasnili-přirozeně si rozumíme a dobře se doplňujeme, jsou to naši nejlepší kamarádi- po nějakou dobu, apod., jako lidé vnímáte život velice podobně, i když každý trochu jinak :-).

37 Mára Mára | E-mail | 25. listopadu 2014 v 0:24 | Reagovat

[23]: A co je v Pelhřimově špatně?

39 CZK CZK | 25. listopadu 2014 v 13:51 | Reagovat

Možná to vystihuje jedno české přísloví: "Sedět jednou prdelí na dvou židlích". Buď to nejde, nebo je to krajně nepohodlné. Jestliže má někdo citlivý nervový aparát až tak, že mluví s bytostmi přírody a dokáže astrálně cestovat, nemůže s takovým aparátem lézt do davů a dělat komika. Musí si ten citlivý vnitřní aparát chránit. Poustevníci, myslitelé, tibetštní mniši, ... Ti se také stranili davů lidí. To proto, aby lépe slyšeli hlas přírody, aby mohli zachytit ten sotva postřehnutelný šepot stvořitele.  Já jsem se např. odnaučil dívat lidem do očí. Oni mají pocit, že jejich mysl "svlékám do naha". Pravda je, že si v nich čtu, jak v knize. Tedy ve smyslu pravda - lež, láska - nenávist, ....

40 Alue Alue | Web | 25. listopadu 2014 v 15:17 | Reagovat

[39]: Ano, to je můj ,,problém", že dav a publikum je jako atomová bomba na můj éterický vnitřní aparát, který se úplně zrestartuje, proběhne modrá smrt a konec.

41 Ameline Ameline | 25. listopadu 2014 v 15:31 | Reagovat

Ach, ze pár věcí poznávám. Jsem bádavý typ... mým závěrem je, že vše, co jsem doposud musela v životě překonat, mi pomáhá v tom, osvojit si sadu vlastností, které budu potřebovat v budoucnu. Pokud mám alespoň trochu náhled do minulosti, potřebovala jsem to přesně takhle, abych se zbavila některých osvědčených, fungujících, ale ve výsledku zhoubných taktik.

Já se jako introvert dlouho projevovala, ačkoliv to nebyla pravda. Částečně to byla sociální fobie, strach, že ti lidé kolem - ti neprověření lidé - mě vystaví situaci, ve které nechci být. Obzvláště proto, že bych se neubránila - ano, síly mám dost, ale mívala jsem ohromný morální problém ji použít, byť v obraně (načež jsem vyletěla, když jsem se cítila zahnaná do kouta s mnohem větší škodou, než kdybych bývala situaci zpočátku jen lehce usměrnila). Dalším prvkem je, že jsem si zafixovala, že se každé pochybení těžce trestá. Děcka, který každej přešlap nafoukly a nepustily celé měsíce, nevyrovnaná máma, kterou mohlo odstartovat cokoliv, třeba komentář o pěkném svetru, no a jelo se do háje. Tohle ústí v určitý druh perfekcionismu a strachu z přešlapu před lidmi, které dobře neznám, cítím se svázaná. Ale pracuji na tom, už jsem i mluvila do mikrofonu před celou aulou, a to bez přípravy, zpatra, a jen se mi trochu třásl hlas. Nebyla jsem zvlášť dobrý řečník, ale účel to splnilo. Teď o víkendu jsem vykládala karty na plese. Za večer asi 30 lidiček z nichž jsem půlku viděla poprvé v životě, koukala jsem jim do vnitřního světa a na dějový linky zatímco kolem burácela muzika a veselí, prý jsem byla velice přesná a dokonce jsem se ani  nezakoktala. Akorát jsem se potom cestou domů tak trochu vtipně sesypala, ale s tím se počítalo a měla jsem proto v kapse čokoládu. Pokud je v tom strach a ne čistá introverze, chce na tom pracovat a překonávat jej.

Ale kdyby nebylo toho strachu, nikdy bych se nenaučila tolik o sobě, o světě, o tom, jak si užít samotu a tichou meditaci, vnímat jemnější skutečnosti... Není to tak, že jak se stávám společenštější, o tyto dary přicházím, ba právě se stávají o to důležitějšími a s "reintrodukcí" do společnosti velmi pomáhají. Já vím - mám to ze spolehlivých zdrojů - že jsem stále v přípravě. Mám přesnou hranici 28 let, kdy skončí doba "hájení" začnu plně využívat to, co se teď učím. Někdy mám také takové úvahy, k čemu tu vlastně jsem, ano, jsou tu příběhy, do kterých jsem sáhla a pomohla, ale vím, že ještě doopravdy nepřišel můj čas.

42 Vladimír Vladimír | E-mail | 25. listopadu 2014 v 18:51 | Reagovat

moc hezká zpověď :-) jako by ses potřebovala uvolnit od něčeho,co Tě tíží a neváděla jsi jak na to.To je ale dobře,že máš takové pocity,protože ty pocity Ti říkají na čem máš pracovat a to čeho se nejvíce bojíme máme dělat i když se třeseme strachem,nebo tremou.Právě proto jsou nám dány překážky do cesty.Proto sme vlastně tady - máme tu velikou možnost vyrůst.Ale kdyby se to nepoedlo napoprvé,nevadí,čas je jen relativní pojem ale skušenost,tu získáme jen tady - na Zemi.Hezký den a je lepší nad ničím moc nepřemýšlet :-)

43 sv. sv. | 25. listopadu 2014 v 19:34 | Reagovat

[39]: citace "Já jsem se např. odnaučil dívat lidem do očí."

A ti, co se považují např. společensky za "silné" = tj např. šefové velkejch koncernů apod dostávají při delším pohledu do očí (od podřízenýho) i strach. Hned se to projevuje, tj hned to plodí následky. Mnoho srandy člověk zažije.
Ať se Vám daří!

44 Jirka Jirka | 25. listopadu 2014 v 20:23 | Reagovat

Takové otázky si pokládá minimálně aspoň v mysli úplně každý, tísíce otázek - co, proč, jak, jakto?

Řekla si sama:

Kdyby byla duše na této zemi absolutně čistá, nepřežila by. Nikdo tedy zde není absolutně čistý ani nemůže být.

Děláme chyby, chybovat je lidské, důležité a poučné, vždycky by šlo udělat něco lépe.

Když se dozvídáme nové věci, jsme chytřejší ale nakonec zjistíme že máme na odpoveď dalších 10 otázek a ve výsledku zjistíme jak vlastně toho pořád málo víme a jak jsme titěrní, více než jehla v kupce sena.

VŽDYCKY se najde někdo "lepší" než my.

Každý si říká KDYBY to a tamto.  Na druhé straně plotu je tráva vždy zelenější. Aspoň na první pohled.

Jediné co asi nepochopíme nikdo je proč se tohle všechno děje??? Kde se vzal ten stvořitel, Toho musel někdo taky stvořit, je něco nad ním? Kde se vzala všechna ta nekonečná kvanta energie, někde to začalo, nebo je to tady už od nepaměti? A jak by to bylo možné? Ve škole nám přece říkali že každý drát má dva konce, všechno že má svůj začátek a konec? A energie že se nedá vytvářet, ale jen přeměňovat? A nebo ne??? Určitě ne jinak by tu nic nebylo. Asi určitě za tím musí být něco nepochopitelného co nemáme dovoleno vědět ani po smrti ve vyšší sféře.. A nebo nevim:)

45 Alue Alue | Web | 25. listopadu 2014 v 22:44 | Reagovat

[44]: .... k otázce samotného bytí mám odpověď, která ti uvaří mozek:

Co nemá začátek, nemá ani konec. Vesmír je nekonečný a jeho existence je nekonečná také. Nikdy neskončí a nikdy ani nevzniknul. Vemsír není přímka, je to kruh, který je nekonečný.

Energie je věčná, nemá počátek a nemá konec, nedá se zničit, nemůže se ztratit, pouze se přesouvá a transformuje.

46 Spiiiidy Spiiiidy | E-mail | Web | 25. listopadu 2014 v 23:08 | Reagovat

[44]: Je to jednodušší, než si myslíš. Věčně ukecaný mysli je ale tohle poznání zapovězeno, protože vyvstane přirozeně samo v momentě, kdy se přestaneš ptát, necháš se zmizet a přenecháš kormidlo samotnýmu Vědomí. To je taky celá podstata učení zenu, který k tomu svoje žáky nasměrovává.

Jedno z nejlepších přiblížení se podstatě Univerza je:

Věčné, živé, nekonečné, bezčasé, stále se měnící, vyvíjející a zažívající se TEĎ. (a to, co jsem teď napsal, je stejně daleko od Tvých otázek jako od pravé podstaty Univerza ... ale půlka cesty je taky dobrá, no ne?) ...

47 Eva Eva | 25. listopadu 2014 v 23:36 | Reagovat

Víš co je nejlepší? Že kdybych tě znala před takovými osmi devíti lety (to mi bylo 13, 14 let), tak bys mi vadila taky - protože jsem patřila k těm ostatním a ty bys mi přímo před očima vybočovala z řady. O dva roky později jsem zakopla o tvůj blog a dnes si tě vážím. Svět vnímám úplně jinak. Jsem někým jiným. Díky :)

48 Jirka Jirka | 26. listopadu 2014 v 10:55 | Reagovat

[45]: Ok, to mě stačí. Víc nemá cenu se tím zaobírat.

49 Anchor Anchor | E-mail | Web | 26. listopadu 2014 v 18:50 | Reagovat

[45]: Ale stejně je to s tím Vesmírem a časem a vším moc zajímavé :D Někdy mě baví nad tím hloubat, což mi připomíná, že se pokusím přimět kámošku, abychom si nad tím podebatovaly + nad dalšími věcmi (jako jsou třeba energie, duchové, andílci, lidé, věštci, nevysvětlitelné věci, jak fungují myšlenky + proč a jak to, že vlastně jsou, jak je zajímavé že já jsem zrovna já a ona je právě ona a ne jinak :D + že jsme), ale nevím, jestli na to bude mít náladu :D Protože na jednu stranu to jsou skvělá témata, ale asi bude příliš líná k tomu něco vypotit, no snad se o něco aspoň pokusí :D

50 tomsa55 tomsa55 | E-mail | 26. listopadu 2014 v 21:30 | Reagovat

Ahoj Alue, většinu toho, co bych chtěl říct, tu již asi bylo pravdivě řečeno, ale i přesto bych chtěl vyjádřit, co si myslím. :)

Každý nad sebou v životě zapřemýšlí, každý se sám sebe zeptá, jestli nepromrhal celý svůj život zbytečnostma a jestli by to či ono nemohl udělat lépe. Ty jsi toho dokázala za poměrně krátkou dobu mnoho, pomohla jsi velkému množství lidí v důležitých otázkách. Možná si myslíš, že jsi toho moc neudělala, že jsi pomohla jen pár tisícům lidem, ale mnoha z nich jsi změnila život k lepšímu, to je jedna z nejlepších věcí, jaké tady na této planetě vůbec můžeš udělat, pomoci člověku. :)

Kdyby jsi tu nebyla, asi bych nebyl tam, kde jsem teď (myslím si, že díky tobě si to o sobě myslí více lidí). Za posledních pár let jsem pochopil, co to je mít svůj vlastní názor a jaké to je snažit se jej projevit.
Již od dětství jsem měl svůj sen, že až dospěju, stanu se profesionálním řidičem kamionu, budu poznávat nová místa a budu dělat ostatním lidem radost, budu jim pomáhat. Bohužel se s tímto snem neztotožňovala má rodina a v 9. třídě ZŠ mi jej při výběru střední školy rozmluvili, a tak jsem se dostal na počítačovou školu. Myslel jsem si, že mi můj sen o kamionu vynahradí počítače, ale po více jak 3 letech studia jsem si uvědomil, že to není práce, ve které bych byl šťastný. Ano, možná bych mohl mít hodně peněz, ale úsměv (ten pravý úsměv) na tváři by mi to nevykouzlilo. V tomto období jsem si nespočetněkrát říkal, jak tu školu nemůžu zvládnout, jak je to těžké, že mě to nebaví, že s tim seknu, že se prostě utrápím k smrti. Byly tu ale moji přátelé, tvé stránky a tvé knížky, které ve mě vyvolávaly pocity štěstí a radosti a podrželi mě v těch nejhorších chvílích. Nakonec jsem si dokázal uvědomit a říct, že to zvládnu a že se nevzdám, když už jsem se dostal až do 4. ročníku před maturitu. Pochopil jsem také, že mít svůj vlastní sen z dětství není nic špatného, jen tento systém ubíjí jakoukoli kreativitu či fantazii.

Posledních pár měsíců jsem si mnohokrát potvrdil, že je to opravdu to, co bych chtěl ve svém mládí vyzkoušet. Měl jsem z toho nesmírnou radost a když se okolo mě začali lidé ptát, co bych chtěl dělat po střední škole, začal jsem jim vyprávět o snu a pak jsem si vyslechl jejich názor, ale už to nebylo jako předtím, tentokrát jsem si stál a stojím za svým snem.

Můj život začal zase dávat smysl a má směr, ten správný směr, díky tobě Alue, děkuji a děkujeme moc. :) :) :)

51 Jirka Jirka | 28. listopadu 2014 v 17:32 | Reagovat

[50]: A na jaký trase budeš jezdit? :)

52 Neri Neri | Web | 29. listopadu 2014 v 13:50 | Reagovat

Och divila by ses, kolik lidí si pokládá stejné otázky :-) Mně moje introverze nevadí, je to tak, že jsou týdny, kdy chci být jen zalezlá doma a nevidět nikoho a problém je zajít i na nákup, ale většinou mi davy nedělají problém. Mám i dost známých, ve škole bývám docela často středem pozornosti a referáty mi taky nedělají problém. To ale tak nebylo dřív, kdysi jsem měla hrůzu z referátů, cizích lidí, atd. Věkem se to otupilo (táhne mi na 20, takže jsem mladší, ale ty jsi patrně zase silnější introvert :-)). Ovšem mám spoustu jiných vlastností, se kterými mám problém se srovnat a říkám si, že poslat sem mě byla pěkná blbost a měli si to nahoře líp rozmyslet. Žensky milá, milující, veselá, hravá... sobecká, tvrdá, mužsky samostatná, nezávislá, zahořklá. Taky jsem rozpolcená mezi více stránkama své osobnosti. A změnila jsem se, kdysi jsem měla spoustu snů a věřila, že se splní, teď už nevěřím ani tomu, že se v téhle šílené společnosti uživím. Ano, jsem si vědoma toho, že nejsem jako ostatní a nemůžu žít jako oni. Nemůžu jen tak s někým randit (a zkoušela jsem to), potřebuju lásku na úrovni fyzické i duchovní a to hlavně, žít s někým, kdo mi rozumí a já jemu. Jenomže i když jsme se našli, tak je tam spousta problémů a výzev, věcí, co musím srovnat sama v sobě, než to půjde. A zatím se dívám na ty páry, co prd ví o nějakém duchovnu a je jim jedno, že se k sobě nehodí, prostě jsou zabouchnutí a veselí a objímají se kudy chodí. Závidím jim a štve mě, že nejsem jako ostatní, ale nemůžu být. A tak je to i se školou a prací a se vším. Nedokážu umlčet hlas svého srdce a dělat něco, s čím nerezonuji. Když někomu řeknu, že nemůžu dělat 8 hod denně práci, která mě nebaví, řeknou mi: Každý musí. Já to zkoušela a po týdnu se sesypala. Jenomže to oni nepochopí. Nepochopí, že někdo je tak citlivý, že prostě nemůže umlčet pocity typu: Tuhle práci nesnáším. Nechci ji dělat. Nemá smysl! A zhroutí se. A ano, říkám si, proč mě sem zatraceně poslali, když nejsem schopná v téhle společnosti žít, když od osmi let myslím na sebevraždu a držela jsem se jen silou přesvědčení, že tu mám nějaký důležitý úkol... a teď proto, že nechci opustit chlapa, kterého miluju, chci zjistit, jestli to jednou vyjde. Ale potácím se v depresích a strachu z budoucnosti. Ať už tu mám udělat cokoli, určitě mohli najít někoho lepšího, někoho silnějšího. Třeba jako je on, on to dle mého zvládá mnohem líp. Chápu, proč sem posílají introverty - extroverti nemají takový vhled dovnitř, do sebe, nestarají se tak o duchovno, nepřemítají pořád nad vším a nad svými emocemi. Jsme potřeba proto, že přinášíme do téhle společnosti hloubku, co tu chybí. Hádám, že většina duchovních učitelů jsou introverti. A někteří se donutí promluvit i před tím davem, když přijde čas. Věřím, že i ty to zvládneš, když to bude nezbytné. Ale stejně se ptám... proč sem posílají takové, jako jsme my? Proč mají měnit svět lidé, kteří mu nerozumí, nezvládají v něm psychicky žít a myslí jinak než ostatní??

53 tomsa55 tomsa55 | E-mail | 29. listopadu 2014 v 14:07 | Reagovat

[51]: To ještě nevím :D, nejdřív se musím přehoupnout přes maturitu, pak si udělat řidičák a k tomu náležitý potvrzení a potom najít nějakou firmu, co zaměstná 20-ti letýho člověka bez praxe :/. Mám vyhlídnutou firmu Blažek a synové, která sídlí blízko mého bydliště a prý i často nabíraj novou krev, tak ještě uvidíme :)

54 BE BE | 29. listopadu 2014 v 20:59 | Reagovat

Sme takí, akými sme si naplánovali, že v tejto realite chceme byť. - Tak sa na seba nehnevajme :-)
Step by step...

55 Ameline Ameline | 6. prosince 2014 v 15:47 | Reagovat

[52]: Četla jsi alchymistu od Paula Coelha?

Je o človíčkovi, který putuje za svým snem. V jednom městě jej okradli, a tak neměl peníze na to, aby pokračoval. Našel si práci u místního skláře. I když to, co dělal, bylo na hony vzdálené čemukoli, o čem snil a co měl rád, pracoval s nasazením a dobrou myslí, protože věděl, že každý den práce jej k jeho snu přibližuje. A po roce se skutečně vydal dále na cestu (i když mu říkali, ať zůstane, že má přeci "svý jistý"). A pardon za případný spoiler, ale je to jen malá epizodka příběhu.

56 Q Q | 28. prosince 2014 v 12:41 | Reagovat

Kdyby to bylo psané v mužském rodě, tak bych si myslel, že jsem to napsal já....

Nový komentář

Vezměte na vědomí, že diskuse je moderována. Než se nový komentář začne zobrazovat, musí jej nejdříve schválit autor blogu.

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama