Kniha Anděl strážný: Je v prodeji na Alue.cz ZDE!
Sledujte Zápisníček, kde vycházejí aktuální zprávičky. Nejnovější příspěvek: 15.7.

Byla jsem zrozena pro vesnický život, ALE....

13. listopadu 2015 v 0:45 | Alue K. Loskotová |  Zamyšlení
Zde najdete moji osobní zaujatou odpověď na otázku, jestli je lepší život ve městě, či na vesnici
Já se narodila ve Valticích a chvilku jsem žila s rodiči ve Starovicích. Pak se domeček prý vracel nějaké staré paní a moje rodiče s třemi malými dětmi a jedním očekávaným v bříšku, vyhodili na ulici. A tak jsme se přesunuli do rodinného domu v nedalekém městečku, který si moje rodina původně postavila sama, ale už si nejsem jistá, jestli to stavěl pradědeček s dědou, nebo pepa s frantou, či jak...
Mé bydliště se chlubilo tím že je ,,město", ale když se nad tím zpětně zamýšlím, je to i dnes spíš polovesnice... MHD tam pochopitelně nejezdí. Když jsem byla dítě, mělo necelých 6000 obyvatel (5902 v roce 2001). Abych byla upřímná, já tam byla vždycky nešťastná celý život a nikdy se mi tam nelíbilo. Když opominu problémy doma o kterých jste už stručně či podrobněji četli nějaké ty skazky (k tomu se nebudeme vracet), nevyhovovalo mi to místo celkově.
V okolí nebylo kam jít, jsou tam všude jenom pole, rybník je daleko, k tomu jste šli pěšky tak 2-3hodiny. Jsou tam dvě školy, malé nádraží, pár podniků ano... no to není pro dítě zajímavé. Sice jsem bydlela u hřiště, ale to se vám po letech taky omrzí a navíc se tam schází pořád ta samá děcka, mezi kterými a vámi se rok od roku vytváří pořád větší propast, až nakonec zjistíte, že tam raději nejdete, abyste nepotkali znova toho nebo onoho idiota...

Do toho jsem se neustále potýkala s ,,babkama štípačkama, drbnama a čarodějnicema". Tak jsem označovala ženské pokročilého věku, které trávily celé dny tím, že čučely z okna a vyzvídaly co se kde děje, aby to pak na schodku před bytovkou mohly rozebírat. Čím tragičtější byl osud vaší rodiny, tím lepší jste byli téma. Takže některým z vás je asi jasné, o čem se nejvíc mluvilo... Postupně tam na maloměstě úplně ztratíte anonymitu, všichni vědí všechno.

Vyšší level onoho ,,drbacího pekla" byly babky, co mě zastavily na ulici když mi bylo třeba už 12-14-16 a ptaly se mě jak se mám, co je nového, co mamka, co babka... Když zjistily že vůbec nevím kdo jsou a že ze mě nevyrazí žádný nový drb, nafoukly se, že mě chovaly nebo vozily jednou v kočárku, když mi bylo pár měsíců, nebo rok a jak to že si je nepamatuju a to o nich nikdo doma nemluvil?... Krčila jsem rameny a říkala jsem si ,,A KOHO TO SAKRA ZAJÍMÁ? Chceš po mě za to medaili?" Ani po letech nechápu, proč mě na ulici otravovali lidé, co mě viděli jednou když jsem byla mimino a proč čekají, že se s nima budu chtít bavit...



Velice jsem si oddechla, když jsem se stěhovala po rozvodu na rok do Krnova. Tam mi moje potřeba anonymity byla vrácena, znali mě pouze moji spolužáci, případně děti ze stejného ročníku, případně spolustudenti z karate a zbytek města vůbec nevěděl co jsem zač, odkud jsem se vykulila, nikdo si za mými zády nešeptal že to je ta jak ,,má tu bábu a pšt pšt, slyší nás."
Dost se mi tam na ten jeden rok ulevilo, ale ne na dlouho, protože jsem se pak vrátila zpátky, prožila přežila jsem tam s vypětím všech sil nejhorších 5 let svého života a pak přišlo vysvobození v podobě Brna.

Byla jsem takzvaný člověk z okraje. To je ten co to má do centra 40 minut až hodinu, každou cestu si plánuje a musí si trochu hlídat spoje, protože je za konečnou šalin a když nepojede autobus, bude tak 30-45 minut šlapat pěšky, což se vám moc nechce, když jste třeba napivení a je 11 v noci (ale to už předbíhám :))

Brno bylo pro mě obrovský šok a obrovská škola života, za kterou jsem moc vděčná
Měla jsem odmalička vrozenou celou řadu fobií. Panická hrůza z obchodů, vstupu do obchodu, nakupování, zařižování, vstupování do velkých úředních budov a hlavně panická hrůza z hromadných dopravních prostředků. Jako dítě jsem měla hrůzu i ze školní jídelny a měla jsem problém tam jíst... Postupně jsem se tohle všechno musela odnaučovat.
Ale tu hrůzu z dopravních prostředků jsem neměla překonanou ještě v 16ti letech, protože na maloměstě se naučíte jedině jezdit vlakem do Brna a jste z toho vždycky tak vyděšení, že máte i psychosomatické příznaky a i když později jezdíte ob pár týdnů, jedna zvládnutá cesta vás nevyléčí.

Ale Brno byla pro mě úžasná léčba šokem. Postupně jsem se učila, otrkávala celé dva roky, než jsem si na Brno zvykla. Šlo to ztuha, bylo to pro mě náročné, ale vždycky jsem si říkala, že když jsem přežila ten horor co byl doma, nějaká pitomá šalina mě přece nepřeválcuje... A bylo to tak.
Pamatuji si jak jsem v 18ti slavila obrovský úspěch a jak jsem byla šťastná, když jsem zvládla šalinou dojet do neznámé části Brna, najít podle mapky obchod a tam si koupit svůj první notebook a ten si šalinou pak dovézt až domů a neztratit se u toho. Po cestě zpátky jsem prožívala doslova euforii, jak jsem byla šťastná, že už to konečně umím a že jsem i vnitřně v pohodě. Tehdy mě můj strach definitivně opustil a přestala jsem si sama před sebou připadat pitomá a nemožná, že se bojím autobusů a šalin. On ten strach není úplně neopodstatněný, nedá se říct že se není vůbec čeho bát a o to je těžší ho překonat.

Po dvou letech jsem začala být v Brně spokojená a začalo mi to tam vyhovovat. Měla jsem výhody Vesnice/maloměsta v tom, že okolo mě byla všude krásná příroda. Kolem Brna je spousta nádherných míst, lesy, řeky, rybníky. Jednu takovou úžasnou procházku k celé sadě rybníků jsem měla nedaleko. A kdykoliv jsem chtěla, za 40-45 minut jsem byla na moraváku a mohla si hrát na ,,holku z velkýho z města".

Postupně jsem díky Brnu zvládla i svoji hrůzu z velkých davů. Pamatuji si, jak když jsme v deváté třídě jeli do Vídně na Vánoce se podívat, byl to výlet sice úžasný (pro mě velký zážitek a moc bych chtěla znova projet Vídeň, kouknout na trhy, do muzea a tak...), ale zároveň si pamatuji, jak jsme se před Katedrálou drali přes tu masu neznámých lidí, jak se mě zmocňovala panika a když jsem se vrátila domů, asi tři dny jsem nechtěla nikoho vidět a být jenom sama. Prostě šok...

Dřív to bylo i dost vnímáno jako problém. Když se udělal s třídou štrůdl na nějaké vycházce, já šla vždycky vzadu a dva kroky za nimi. V podstatě jsem se tím sama stavěla do pozice outsidera, ale já zkrátka nejsem ráda uvnitř velké skupiny lidí. Je to i dáno tím, že lidem nevěřím a děckám už teprve ne, nikdy nevíte kdy nějakého pitomce napadne, že vám ustřihne z lavice pramen vlasů, dá vám do nich žvýkačku, nebo něco podobného... Proto jsem i sedávala v poslední lavici a vždycky jenom tiše sledovala, jak nějakého pitomce zrovna tohle napadlo a pak jsem byla vděčná, že jsem tam neseděla já. Takže ten program není tak úplně špatný, podle mě je praktický a už ho beru jako svoji součást. Nebojuju s tím.

Avšak není to úplně jednoduché když se pak dostanete do velkého města a zažijete šok z davu, kterým se musíte prodírat. Trvalo mi dva roky, než jsem tento šok z davu překonala a přestala jsem v sobě potlačovat zděšení, že se deru davem lidí před hlavasem. Tak nějak jsem si zvykla, resp. mi narostla hroší kůže, že jsem si to tiché zděšení přestala připouštět. A tak jsem prožila v Brně šest let celkem v klidu a míru.
Napsala jsem tam dvě knihy, měla jsem dost klidu i prostoru na práci, dělala jsem na webu, chodila na procházky, jezdila do města... Nebýt toho, že mi krachla láska nedaleko mého bydliště a já pak musela chodit skoro každý den kolem jeho domu a víc jak rok u toho neskutečně trpět, líbilo by se mi v tom Brně i ten šestý rok. Člověk tak nějak získal dojem že mu vlastně život ve městě vyhovuje, je fajn... Pro mě to bylo požehnání, uvědomovala jsem si, že Brno byla pro mě úžasná lekce jak se naučit samostatnosti a dalo mi perfektní prostředí, ve kterém jsem mohla překonat všechny své dětské fobie, zbytky strachů a dokázat si, že i já se všechno můžu naučit a být u toho v klidu, stačí jenom chtít a neschovávat se před tím.

Ale i v Brně jsem později začala mít ony typické problémy s pocitem ztráty anonymity, akorát z jiného důvodu.
Když vás na zastávce šaliny osloví příjemná paní, pozná vás a popovídáte si, je to sice fajn, ale pak jak týden jezdíte tou šalinou, pořád musíte myslet na to, jestli vás někdo další nepoznal a jestli vás nepozoruje a jste u toho nervozní a přemýšlíte jestli nemáte na čele uhra a jestli jako vypadáte dobře... pak na vás někdo začne zírat a vy tiše panikaříte a u toho si říkáte že ne, že to určitě tím nebude, že si třeba jenom něco prohlíží co mu přišlo zajímavé a že určitě neví kdo jsem... nebo ne? NEBO NE?!?!?!
Nejhorší to bylo v době, kdy mě pronásledovala mafiánská verze osudu a ten jejich tým. Jak o mě psali ty hnusné články že mám sektu a jak posílali i podněty do médií, do časopisů, nebo se snažili to dostat do televize (která to pochopitelně nevzala, nemůžete udělat reportáž o něčem, co neexistuje)... Zkrátka tohle pro mě nebylo příjemné.
Postupně jsem zjistila, že město ve kterém spokojeně žiju, město které mi tolik dalo, město které mi pomohlo dospět a stát se z ustrašené holčičky ženou která si poradí v každé situaci... to město mě začalo znova stresovat a já potřebovala nutně další přesun. Už jsem na to prostě neměla, pořád přemýšlet kdo mě kde poznal a pořád chodit kolem domu člověka, se kterým nemůžu být.
Vy pak totiž i přemýšlíte, jestli ten člověk co vás možná poznal počítá kudy jedete, kde asi bydlíte... pak se ohlížíte jestli vás třeba nesleduje... Prostě paranoia. Ta je ještě horší, když vám dojde dopis že někdo ví kde bydlíte, že někdo někam na internet napsal vaši adresu a že si pro vás dojdou a že ,,si na vás počkají a rozbijí vám hubu"... Najednou Brno přestalo být tak růžové.

A pak přišla nová velká rána. Z Brňáka jsem se ze dne na den stala vidlákem.
Najednou jsem byla v dostavěném domě, ještě špinavém, neupraveném, nezabydleném.. Ve vesnici co má pár set obyvatel.
Jste sami a hlavou vám vrtá, jak si poradíte v neznámém prostředí v novém domě? - Poradila jsem si. Díky praxi z Brna jsem se hned naučila jezdit do něj vlakem, abych mohla pokračovat ve studiu němčiny a když přešla zima, rozšířila jsem to o spoje do nedalekého městečka, které je moc krásné a kam jsem letos jezdila celé léto.
Co je na tom opravdu zvláštní, já si na té vesnici zvykla do dvou měsíců. Sice tam pořád byla spousta míst která jsem neznala - takže bylo co objevovat - ještě jsem neuměla jezdit tím autobusem, jenom vlakem... Byla jsem ráda že se můžu 1-2x do týdne vrátit do Brna, do mě dobře známého prostředí a znova vidět školu a lidi kteří tam jsou, pomáhalo mi to lépe si zvyknou na nové prostředí...

Ale na vesnici nebylo skoro nic, co by bylo nutno překonávat, všechno co tam bylo, bylo pro mě přirozené, příjemné, jakoby pro mě stvořené... Šla jsem na dvě hodinky na procházku, přes kopec, přes les... a potkala jsem za celou dobu jednoho človíčka... V Brně jich v lese potkáte klidně desítky... Mě to ruší a vadí, když jdu do lesa, chci být sama a přemýšlet si, dělat si tam to svoje a ne aby na mě někdo čuměl co tam dělám.

Když jsem pár dnů po přištěhování šla prozkoumat druhou stranu vesnice, objevila jsem louku, stromovou alej, potůček, koníčky... tak mě to chytlo za srdce, že jsem šla plačící štěstím a vděkem, na jak krásném místě to teď žiju. To se mi stalo jenom jednou v životě.
Pak mi stačil půlrok a já cítila, že už do Brna nemusím jezdit, abych se znova setkala se svým známým prostředím, protože jsem vesničku už přijala za svůj domov, cítila jsem se tam dobře a v bezpečí. Nikdo mě neznal, nikdo na mě nekoukal, mám poštu v jedním okénečkem kde je jedna a ta samá příjemná hezká paní (co mi i sama poradila jak lépe posílat cennější balíky a a ušetřit na poštovném). Není tam fronta, nečekám na poště 40 minut jak v Brně... to samé jsou malinké potraviny, kde si kupuju perníček za 6 korun a tatranku za 5...

Můj život na vesnici se i dost zpomalil. Ze začátku to byl nezvyk, úplně sama v novém domě na novém místě, ale jednu věc jsem oceňovala hned když jsem tam přišla: Ticho, klid a pohoda.
Když jste ve městě, i když na okraji, tak pořád cítíte jakoby napětí. Ruch, život a spěch velkoměsta doléhá energeticky pěkných pár kilometrů do okolí a tak jste pořád jakoby napjatí a nevíte proč, přitom nikam nespěcháte, nikam nejdete.... Na Vesnici jste uvolnění. Z okna sledujete jak sousedi pomaličku přebírají mrkvičky a jablíčka na zahrádkách, bloumáte přírodou bez lidí a odpadků a i když se třeba něco stane a vy pocítíte stres, stačí otevřít okno, nebo vyjít na balkon, nadechnout se vesnického ,,tady se nic neděje" a hned je vám líp, hned se odosobníte od jakéhokoliv napětí, spěchu, či stresu.
Na vesnici se ze mě stává lenochod. Cesta do Brna je u mne záležitost na celý den, je to ,,výlet". Zbytek času se tak nějak v klídku šourám, dělám co kdy potřebuju já, ne podle toho kdy to musí být nebo kdy to někdo druhý potřebuje a po roce na vesnici si uvědomuji, že tady nacházím takový duševní klid a takový prostor pro rozjímání, jaký jsem nedostala nikdy a nikde. Bez ohledu na to jestli je se mnou někdo v domě nebo není, ten klid je stálý a je naprosto úžasný.

Brnu jsem po asi půlroce začala odvykat a teď po roce se mi zase začíná odcizovat.
Tolik mi dalo práce a let, než jsem ho přijala jako svůj domov a jak málo času stačí, než se mi zase odcizuje... Už zase cítím nervozitu když se musím protahovat přes davy lidí. Odvykla jsem šalinám, cigánům, pomočeným hnusným zažloutlým rohům v centru, zašlapaným žvýkačkách na nové dlažbě kterou město pracně a krásně opravilo před nádražím... (Sakra lidi, ta dlažba je tam nová tak půl roku, to jste taková čuňata že si tu pitomou žvýkačku nemůžete vyplivnout do koše nebo do papírku, aby alespoň chvilku vypadala hezká a čistá?!)
No, u nás na vesnici se odpadky po zemi neválí, zdi nejsou omočené, cigány tady máme, ale jenom když se opravovala silnice - takže pracující. Jeden mi i ochotně vyváží popelnici, i když ji zapomenu jednou za 14 dnů vytáhnout k silnici.... A celkově jsou tady jiní lidé.

Do akcí se nezapojuji, s místními se neseznamuji, nechci aby věděli kdo jsem. A říkat falešné jméno, hamba by mě fackovala.
Chci si chránit svoji anonymitu. Ale zdravíme se.. a jsou tu kouzelné děti. Všechny mi vzorně říkají ,,dobrý den", i když rodiče nejsou v doslechu. Jsou prostě takové... Pamatuji si jak jsem byla v šoku, když na mě dobrý den zavolala malá holčička z dálky přes plot, abych ji slyšela... A člověk co šest let žil v Brně najednou musí servat tu svou masku anonymity ,,nikoho nevidím nikoho nezdravím", rozhlédnout se kolem ,,jé hele lidi" a znova si vzpomenout na návyk ze starého maloměsta, kde se všichni zdraví.

A když na mě v šalině v Brně někdo začně zírat, už mě to vůbec netrápí. Protože vím, že i když mě poznal, tak se nedovtípí kam jedu. Na hlavasu se ztratím, sednu do vlaku a pojedu dlouho dlouho... a zase se ztratím v anonymní vesničce, kde mě nikdo nezná, malé děti mě zdraví a kde na mě doma čekají moje krásná malá morčátka.

Nakonec zjišťuji, že život na vesnici je úžasný a pro mě jako stvořený. Značka ideál... Zároveň si ale moc dobře uvědomuji, že žít tady odmalička, nesnášela bych to tady, protože bych neměla svoji tolik potřebnou anonymitu. Ale být náplava, přistěhovalec v podnájmu kterého nikdo nezná, je skvělé. To mi vyhovuje naprosto perfektně. Ale hlavně ten vesnický klid, uklidňující atmosféra, výhled na lesy, louky, koně, krávy... to je přesně pro mě.
A také si uvědomuji, že nebýt lekce z Brna, možná bych ještě dnes nemusela mít překonaný svůj strach z cest. To nebyl jenom strach, ale celková neschopnost a dezorientace. Díky Brnu jsem se ale hned naučila jezdit kam potřebuju a úplně v klidu, bez stresování.

Do Brna už bych se vrátit nechtěla. Jsem moc ráda že jsem se tam tolik naučila a že ho znám a kdykoliv se tam můžu vracet jako na známé místo, ale už bych chtěla zůstat a žít na vesnici. Ne nutně zrovna přesně tady, ale tady někde v okolí, klidně v tom nedalekém malém městečku, kde je tak krásně... A není vesnice jako vesnice. Já potřebuju kolem domu lesy a vodní nádrže. Proto jsem byla na ploché jižní moravě nespokojená, ale kde jsou lesy, tam mi to hned učaruje. A na jeden velký mám výhled přímo z pracovny.





 


Anketa


Komentáře

1 Dozaj Dozaj | 13. listopadu 2015 v 2:02 | Reagovat

Také jsem dlouho nebyl ve Vídni.

2 Iveta Iveta | 13. listopadu 2015 v 6:30 | Reagovat

Taky jsem se z města přestěhovala na vesnici a neměnila bych. Sice to má své výhody a je náročnější se dostávat do práce, ale stejně to za to stojí. Nádherná příroda všude kolem, bydlíme v části, kde lišky dávají dobrou noc a máme 2 sousedy, ale stačí vyjít trochu nahoru a je tu i krám, hospoda, pošta i kino. Pěstuju si zeleninu a léto trávím na zahradě a u grilu :-D prostě pohodička...

3 Mišpule Mišpule | 13. listopadu 2015 v 7:40 | Reagovat

Děkuju...

4 iriska iriska | 13. listopadu 2015 v 9:13 | Reagovat

Aluenko, to se tak hezky čte, moc ti to přeju.

5 Lu-Aquarius Lu-Aquarius | E-mail | 13. listopadu 2015 v 9:54 | Reagovat

Děkuji za tento článek o životě na různých místech. Rozumím :) Připomnělo mi to podobné zkušenosti. Narodil jsem se a vyrůstal na malém městě a ve 27 letech pak odešel na 6 let do Prahy, kde je hodně možností, ale i dost velký hukot. Dalších 6 let jsem pak žil v malém domku na vesnici v Sudetech. Zpočátku první tři roky to bylo fajn, kdy jsem měl možnost pracovat na dálku z domova jako programátor. Byl jsem rád za přírodu kolem a možnost navštěvovat lidi, se kterými jsme si rozuměli. Když mi pak skončila možnost pracovat z domova a přišla nutnost najít si v okolí zaměstnání a možnost obživy, najednou se vše změnilo, takže další 3 roky byly o pádu do drsné reality Sudet a nebylo to daleko od hororových příběhů. Dodnes se z toho vzpamatovávám. Domek na vesnici jsem prodal a odstěhoval se do bytu ve Zlíně, kde je čisto, kolem fajn příroda a pracovní příležitosti také. Někdy mám obavy, jestli budu mít na nájem, ale zatím to vždy nějak vyšlo :)

6 aroniana aroniana | 13. listopadu 2015 v 11:00 | Reagovat

Měla jsem přesně tyto problémy v malém městě-lidi,markety,úřady.Vyřešila jsem to rázně odchodem do centra velkoměsta.Nejsem žádná hvězda ale miluju anonymitu kterou mi poskytuje.Když mám lidí po krk tak zalezu do hnízda.

7 Alue Alue | 13. listopadu 2015 v 11:16 | Reagovat

[5]: Jo, to je problém... v mé lokalitě je s prací taky trochu potíž, ale je tu dobrý spoj do Brna a jiných větších měst co jsou i blíž, takže vesničané tam hodně jezdí pracovat, sednou do rychlíku a nazdar.... To já mám v tomto velkou výhodu, můžu žít kdekoliv a moje podnikání to neovlivní.

8 Lu-Aquarius Lu-Aquarius | E-mail | 13. listopadu 2015 v 11:35 | Reagovat

[7]: Po té neblahé zkušenosti v Sudetech (kde jsou i jiné problémy, než jen nedostatek pracovních příležitostí) už bych v případě návratu na vesnici dal přednost místu, které je poblíž většího města. Kdo nemá auto, tak mít v merku i dobré spojení vlakem nebo busem. Taky se snažím dostat se opět "na volnou nohu" (práce z domova) - život je pak o něčem jiném - v klidu se dá realizovat, co člověk dělá rád a může se svobodněji pohybovat i setkávat s lidmi, s kterými se setkávat chce :)

9 Jan Jan | 13. listopadu 2015 v 12:15 | Reagovat

Nádherný článek!

10 Lenka.L Lenka.L | 13. listopadu 2015 v 12:53 | Reagovat

To já žiju odjakživa na vesnici cca 500 lidi, není tu ani vlakové nádraží :D, ale za to mam tady pocit klidu, bezpečí, které jsem nikde jinde nepociťovala. Zrovna ted jsme si udělali se ségrou výlet do Brna na nákupy, a je to super, užijeme si to, ale vždycky se rády vracíme domů. Taky je mě nepříjemný, když jsou všude lidi ba co se dopravy v Brně týče nebo Praze, tak tramvaje fakt nemam ráda. Ani metro, nejlepší jsou vlaky. Jinak já si zase vzpomínám, jak jsem jela sama koncert do Londýna,jet busem, pak metrem, najít to místo a hotel, byla jsem moc ráda, že jsem to zvládla. :)

11 Amálka Amálka | Web | 13. listopadu 2015 v 14:17 | Reagovat

Supr zamyšlení, skvěle se to četlo. Já také od léta bydlím na malé vesničce, tak Ti naprosto rozumím. Už bych neměnila ani za nic! Miluju hlavně to ticho.

12 vanilková vanilková | 13. listopadu 2015 v 14:32 | Reagovat

Juhó, Alue, ty jsi chodila do karate:-)  !

13 BE BE | 13. listopadu 2015 v 17:25 | Reagovat

Pekne si napísala. Ja som dosť sťahovavý vták..., vraj nie som ukotvená. Nejako som s tým spokojná, ale teraz som začala pracovať na presťahovaní , ono bývať na 25 m štvorcových, to je "zvláštne".

14 Kaia Kaia | 13. listopadu 2015 v 17:57 | Reagovat

Jej... to já to mám kousek do Bozek (ehmm myslím že dospěláci tomu říkaj Boskovice?:D), asi 15 minut, jenže teď máme objížďku takže asi hodinu. Chtěly jsme jít se sousedama do kina, ale bylo plný...takže pudem asi do bazénu. Tyhle objížďky mě štvou, protože z 15minut se stane hoďka. Proto si myslím, že v Brně mají tyto možnosti větší :/.

15 Moudrávrba Moudrávrba | Web | 13. listopadu 2015 v 18:13 | Reagovat

Pěkný článek. Já jsem bydlel taky v Brně a v Praze kvůli práci, ikdyž pocházím z menšího města. Brno bylo celkem fajn. V Praze mi přišli lidé, jako kdyby si drželi od sebe odstup. Když na jednom místě žije mnoho lidí, tak se všichni na sebe dívají skrz prsty (nezajímaš mě). Každý myslí jenom sám na sebe. Asi během 5 let jsem se přestěhoval tak 15x. Jednou kvůli práci, pak kvůli vysokému nájmu, pak kvůli neshodám s nájemcem atd., takže vím jaké to je se pořád stěhovat. Není to nic příjemného. Teď můžu říct, že zažívám klidnější období a že se můj život ustálil. Můj plán je našetřit si nějaké peníze a koupit si RD bez hypotéky, někde v malé vesnici u přirody, kde mají lidé k sobě blíž (naopak od Alue mi to nevadí) a tam žít poklidný život. Moje práce mi umožňuje pracovat z domova, takže ji můžu vykonávat odkudkoliv (třeba z Bruntálu, kde je největší nezaměstnanost). Přeji každému, ať najde místo k životu, kde bude šťastný.

16 Karel Karel | E-mail | 13. listopadu 2015 v 18:49 | Reagovat

Vesnice je vesnice. Blíž k přírodě, zvířátkům, přirozenosti, klidu... Nikdy mě město nelákalo, teď v něm sice bydlím, naštěstí na kraji, chodím 4x za den venčit svého nej kamaráda, ale nejsem tu moc spokojený a hledám. Díky za hezký článek.

17 Milena Milena | E-mail | 13. listopadu 2015 v 18:56 | Reagovat

Pekny clanek, uplne se v nem vidim. Vzpominky na sice 20ti tisicove mesto hodne podobne, vsichni se znali a otazka Jak se mas, co Vasi, my privadela k silenstvi. Chtela jsem pryc, nemohla jsem tam dychat. Nejlip mi bylo na chate v prirode. Jako uz vdana s detmi jsme odesli pred rokem 1989 do Prahy. Velka skola. Bala jsem se v metru, desilo mi kdeco, davy na Vaclavaku, demonstrace, spatne snasim moc lidi okolo. Ale vse jsem prekonala a po 15ti letech v Praze jsem se ocitla na vsi,daleko od puvodniho domova. Jsem moc spokojena, priroda,ticho, nikoho neznam za tech 9 let co tu bydlime, ale vsichni se zdravi, i male deti na dalku krici Dobry den. To misto si mne pritahlo samo a ja jsem tu stastna.

18 malé srdce malé srdce | Web | 13. listopadu 2015 v 19:06 | Reagovat

Také jsem moc vděčný, že mohu žít na vesnici. Je přímo úžasné, když mohu kdykoliv, třeba i o půlnoci nebo v jednu hodinu ráno vyjít na zahradu, sednout si do altánku a dívat se na hvězdy anebo jen tak naslouchat větru, pozorovat stromy a naslouchat jim. Také si s nimi povídat, dotýkat se jich... Všude okolo jen úžasné ticho. Tehdy mi přijdou problémy světa i mé vlastní starosti úplně malicherné:-) A navíc jsem v kontaktu se zvířaty. Mám psa, zajíčka (jeden mi nedávno zemřel), slepičky, želvy, zlaté rybičky... a taky blechy, ale to jsou blechy psí a ty prý na člověka nejdou:-D Neumím si ani jen představit život ve městě, i když dva roky jsem byl nucený v něm žít. Po dvou letech jsem se musel zase vrátit na vesnici, nebo bych se asi ve městě zbláznil.

Moc hezký článek Aluško - upřímný a ze srdce. Pěkné počteníčko. Rád jsem se dozvěděl další sklíčko z mozaiky Tvého života.

19 Alue Alue | 13. listopadu 2015 v 19:41 | Reagovat

[18]: Ty chováš zajíčky? :3 .. nebo králíky?

20 Jarek Van Ek Jarek Van Ek | E-mail | 13. listopadu 2015 v 20:04 | Reagovat

Moc pěkný článek.  Tajemná pisatelko, myslím,  že máme podobné povahy. Předpokládám,  že jsi štíhlá, drobnějších kostí, citlivá, miluješ samotu, nesedí ti oslavy atd., prostě podle typologie Prof. Williama Sheldona jsi ektomorfní cerebrotonik. Čili jsi sama sebou, naprosto normální a vše, co cítíš,  je naprosto přirozené tvé povaze a stavbě těla.
Na Valtice mám krásnou vzpomínku,  pro někoho to může být pecka. Nepamatuji si, že bych tam někdy dříve byl. Ptal jsem se rodičů,  jestli jsme tam někdy v mém dětství nebyli, asi nebyli. A pak, když jsme tam se ženou asi před 3 roky přijeli,  měl jsem pocit, jako že se vracím domů??? Cítil jsem se zde naprosto úžasně, jako doma. Že bych zde už někdy dříve žil??? Toť otázka.  Jak se říká: Babo raď !

21 Jarek Van Ek Jarek Van Ek | E-mail | 13. listopadu 2015 v 20:30 | Reagovat

Jen dovětek.  Přiznám se, že jsem si Tě Aluško nespojoval s autorkou článku,  nevím proč? Přesto ona typologie vysvětluje hloubku Tvých pocitů z bydliště během Tvého růstu. Myslím,  že jsi dnes ve svém bydlišti šťastná. Představ si tu "lahůdku", kdy jsem na vojně trávil čas na pokoji asi s 20-ti dalšími kluky...no, vzhledem k mé povaze nevím,  jak jsem to mohl přežít. A dookola byl plot, jen plot, nebylo kam utéct.

22 malé srdce malé srdce | Web | 13. listopadu 2015 v 21:14 | Reagovat

[19]: Chovám zakrslé králíčky. Ale nikdy jsem jich neměl víc než tři. Jsou to úplně úžasná zvířátka a navíc každý má svou jedinečnou povahu. Ten co mi nedávno zemřel na stáří - Bonifác III, to byl takový strachopudko, který se všeho lekal a toho dalšího mám přímo v pokoji a to je mladá slečna Bělka (má bílý kožíšek) a ta je zase hodně zvědavá a nebojácná, všechno jí zajímá a do všeho strká svůj ňuchálek. Má velmi přátelskou povahu. Má svou svobodu, kabele jsem zajistil po mnohých zkušenostech:-) Mám pocit, že nic víc jim tak nechutná jako právě kabely. Trochu déle mi u ní trvalo, než se naučila bobkovat na vyhrazeném místě, ale s trochou trpělivosti se to celkem podařilo. I když občas se i ona umí vzteknout, ale to bývá jen výjimečně. A miluje papír:-)

V této souvislosti, když si tak povídáme o těch králicích, Ti musím říct jeden můj příběh z období asi 19 let. Kdysi jsem choval jednoho nejnádhernějšího velkého králíka - měl černou srst jako uhel. Byl neobyčejně statný a nádherná bytost. Velmi jsem si s ním rozuměl. Jmenoval se Sebastián. A potom jsem musel odejít na vojnu a nemohl jsem se mu věnovat a když jsem se jednou vrátil na opušťák, jako první jsem vždy běžel za Sebastiánem. A tak i tentokrát mé první kroky vedly za ním. Jenomže Sebastiána jsem toho dne nenašel. Ptal jsem se rodičů, kam zmizel Sebastián a nikdo mi to nechtěl říct. A potom jsem ho našel. Ležel rozporcovaný v mrazáku. Byl to tehdy pro mne neuvěřitelný šok. Ptal jsem se rodičů, proč mi ho zabili?!? A oni říkali něco v tom smyslu, že byl prý nemocný, ale to je blbost, protože nemocného králíka by nejedli. Celý rok jsem s nimi nemluvil. A do teďka nechápu, jak mi to mohli udělat, když věděli, jak ho mám rád:-(

A jak píšeš o těch morčátkách, musím říct, že jsem je také kdysi choval. Měl jsem tři. Jmenovali se Jim, Jack a George. Pokaždé, když jsem přišel ze školy, vítali mě tím typickým radostným mraučením. Nikdy nezapomenu, jak mi jednou George umíral. V jednu chvíli se proháněl po pokojíku a najednou se svalil a umíral. Tehdy jsem ještě tak neuměl přijímat něčí odchod a pamatuji se, jak jsem mu dával umělé dýchání. Prostě jsem nemohl uvěřit, že zemřel a opustil mě. Samozřejmě to už nepomohlo. Prostě přišel jeho čas - jenže tehdy to byla pro mne velká trauma, protože jsem se opravdu nedokázal vypořádat se smrtí někoho jiného. Ale možná to také souviselo s jednou příhodou z dětství. Víš, kdysi jsem měl Andulku. Koupila mi ji teta, abych se naučil starat o nějakou živou bytost. Ze začátku jsem se o ní vzorně staral, ale jednou jsem na ni úplně zapomněl a když jsem si na ni vzpomněl, tak jsem ji našel mrtvou, protože jsem ji, já tuplovaný hlupák, zapomněl dát najíst! Tu příhodu, Aluško, si už ponesu po celý svůj život. Její smrt však nebyla zbytečná, protože mě naučila obrovské lekci - od té doby mám totiž velký smysl pro zodpovědnost.

A jejda, trochu jsem se zakecal - omlouvám se, ale když se začne povídat o zvířátkách, pokaždé se nechám trochu unést...:-) Myslím si, že každé dítě by mělo dostat nějaké to malé zvířátko, aby se o ně staralo a vést ho k zodpovědnosti o nějakou živou bytost. Je to neuvěřitelná škola. Doporučuji všem rodičům. Vlastně bys na toto téma mohla napsat nějaký zajímavý článek Aluško:-) Měj se, ahoj...

23 Kač Kač | 13. listopadu 2015 v 22:08 | Reagovat

Já žiju od 3 let v malém městečku obklopeném lesy a několika rybníky :) Zároveň však 28 km od Prahy. A musím říct, že si nedovedu představit v Čechách místo, kde bych byla šťastnější. Někde přímo v Praze bych asi nebyla šťastná, zvlášť, kdybych bydlela v paneláku, v nějaké "zapadlé" vesnici však asi také ne. Miluji to, že si mohu kdykoli zajít pročistit hlavu do nedalekého lesa, na nedalekou louku, ale zároveň i fakt, že mi cesta do Prahy trvá 30 minut (i když popravdě řečeno 30 minut pouze do té okrajové části, "ta pravá" Praha je od mého malinkého městečka trochu vzdálenější). Nestydím se přiznat, že Praze patří místečko v mém srdci, od tohoto roku tam navíc jezdím i školy, takže jsem měla možnost zde potkat velké množství skvělých lidí. Upřímně řečeno, pražských dětí jsem se bála, momentálně jsem však opravdu mile překvapená. Ať už je to dané tím, že se v naší třídě tak nějak "sami" a "náhodně" sešli rozumní a chytří lidé, nebo tím, že asi 9 mých spolužáků též dojíždí z měst a vesnic mimo Prahu...
Netvrdím, že část pražské mládeže nemá poněkud pokřivenější morálku, já jsem ale obklopená samými báječnými osobami. Navíc centrum Prahy je taaak krásné a kouzelné :)
Zkrátka, ve svém životě asi potřebuji od každého něco, "kompromisy". Vychutnávat si blízkost venkova, a zároveň cítit ducha velkoměsta :)

24 all-is-magic all-is-magic | E-mail | Web | 13. listopadu 2015 v 22:13 | Reagovat

Já bydlím na okraji malého města, ale je to opravdu úplně okraj, nejčastěji jsem jezdí autobusy co půl hodiny z centra přes pracovní den, když se lidé vracejí z práce, večer ani nejezdí. Pasou se mi krásně před barákem krávy :) Do lesa a k přehradě to mám dva-tři kilometry... Krása. Sice musím do Ostravy do školy dojíždět skoro hodinu, ale zvykla jsem si učit se ve vlaku, takže zas toho tolik nemusím dělat doma.

25 Alue Alue | E-mail | Web | 13. listopadu 2015 v 22:22 | Reagovat

[22]: Panebože. Kdyby mi někdo naporcoval morče, tak ho fakt na místě přizabiju, vykopu a v životě už ho nechci vidět. Nepřežila bych to!

Ale jednou jsem se zamilovala do dědova králíčka. On je ale choval na maso a já si ho nemohla vzít domů, rodiče řekli že už máme zvířat fakt moc - což byla pravda, to jsem uznala i tehdy - tak Rambo zůstal v kralikárně. A když ho děda zabil, několik let jsem u nich odmítala jíst králičí maso, ze strachu že tam bude můj miláček a já bych se tím pádem dopustila kanibalismu.... Vlastně já ty vegetariánské vlohy měla odmalička, to bylo víc takových blbých momentů s masem.

Já si pamatuju jak mi umřel Alfík. To byl veliký krásný morčičák, měla jsem ho na světě nejradši ze všech zvířat co jsem  kdy měla - a že jsem jich měla strašně moc - to jsem se vrátila od kamarádky, s dobrou náladou, bylo mi tak 10... a mamka mi otevřela s pohřebním obličejem. Jsem se zeptala co je a ona že Alfík umřel... On umíral na stáří pomaličku už několik měsíců, takže jsem měla čas se s ním nějak postupně loučit, ale najednou to bylo. Byl položenej v bílé malé krabičce vystlané hoblinama. Šlo vidět, že mu prostě chtěli udělat nějakou pěknou ,,rakvičku", že to zvíře prostě něco znamenalo, nejenom pro mě...  Pohladila jsem mu naposledy kožíšek, ani jsem nemrkla - no ještě byl trochu teplej - pochovali jsme ho na zahradě - pořád vím kde přesně to bylo - a mě se chtělo umřít asi dva týdny. Teďka když to píšu, normálně se mi to zase vrací :( Ta vzpomínka za ty roky vůbec nebledne, vždycky když si na to vzpomenu, tak znova natahuju. Žádné zvíře mě tak strašně nikdy nevzalo, jako Alfík. Dala bych já nevim co, aby se zhmotnil a mohl bydlet v tom super domku co teď mám s holkama. To by byl šťastnej. - Ale myslím že takhle moc jako Alfíka začínám milovat Vanilku. :) ..... Morčátka jsou prostě absolutní TOP.

26 Alue Alue | E-mail | Web | 13. listopadu 2015 v 22:28 | Reagovat

[20]: Štíhlá a drobná se necítím. Jsem kus baby 168cm, osvalená a za občasný kyprý tvar se vůbec nestydím, naopak pěstuju :)

27 ginze ginze | 13. listopadu 2015 v 23:42 | Reagovat

Tenhle článek mě hodně zaujal, v poslední době jsem přemýšlela o tom, jaké bydlení by mi vlastně vyhovovalo. Od narození žiju v malém městě - o MHD si můžete nechat jen zdát, člověk využije hlavně nádraží. Líbí se mi, že se člověk taky trochu nachodí (školu mám v jiném městě, takže každý den pěšky 2km na nádraží a zpět, do spousty obchodů se taky člověk projde).
Velká města nemám ráda vůbec. Tam, kde mám školu, je asi 10x víc lidí a už tam mám stísněné pocity. Brno je ještě 3x větší, to bych asi nerozchodila :D Nelíbí se mi všudypřítomný beton, samé obchodní domy, kupy lidí na chodnících. Nikdy jsem nechápala lidi, co básní o tom, že by chtěli jednou bydlet někde v LA nebo New Yorku...tam bych se snad nechtěla ani podívat.
Do hodně daleké budoucnosti mám v plánu bydlet někde, kde žije jen minimum lidí, mít tam klid a hlavně všude okolo přírodu, takže nakonec jsem silně pro vesnici. Ale malé městečko je taky v pohodě :)

28 Agáve Agáve | 14. listopadu 2015 v 9:36 | Reagovat

Zajímavý článek. Podobný články mám nejraději, nejen u tebe , ale i u jiných blogerů. Ukazuje to, jak rozdílné myšlení, fobie, potřeby lidé mají. A zajímavý, jak  si na davy lidí dokáže i přes tvé naprogramování zvyknout, ale jak zase rychle odvyknout.

29 Farah Farah | 14. listopadu 2015 v 10:28 | Reagovat

Myslím, že tu anonymitu nám, dokud jsme děti, ovlivňují rodiče. Mohou mít jiný názor a přístup, co druhým o nich a jejich dětech prozradí a kolika lidem. Ale už se Tě jako děcka neptají, jestli Ti to není nepohodlné. Mě třeba štvalo, jak nějaké tetě, kterou jsem viděla jedinkrát v životě, povídali o tom, jak jsem reagovala na určité podněty, když mi bylo 3-5-7...a samozřejmě dost nechvalně- nemohli si to nechat pro sebe, že? :P Opravdu mě to žralo. Přestěhovat se za sebe v dospělosti takhle nastřídačku malé město- velkoměsto - zase menší město nebo vesnice je proto nejideálnější řešení pro nastavení si vlastního osobního prostoru a ještě u toho totálně měnit vizáž. ;) Vše chodilo v pravý čas, když jsem už potřebovala. A taky úleva, tohle jsem měla podobný v mnoha ohledech. Akorát v tý Praze po letech jsem začala být nevrlá z těch davů, jak sami umí být bezohlední a přes ně je houby vidět, tak jdu zkrátka po paměti (mapu si dám ofocenou na mobil a dívám se v představě z výšky, kde cca jsem) a trefím pak i když nic skoro není vidět. Můj vnitřní nepokoj a vztek plynul z vědomí a očekávání, že lidi úmyslně chtějí druhým prostor ubírat a dávat jim najevo, že nemají nárok tu být. Takže stěhovačka mi rozhodně pomohla odstranit tenhle už poněkud nezdravý vjem. A krásný článek, líbí se mi, když čtu něco o životě. :-) A pozorovat, jak může být v jedno období všecko úplně jiné atd.

30 Alue Alue | E-mail | Web | 14. listopadu 2015 v 10:50 | Reagovat

[29]: Myslím že to ztrapňování dětí rodiči může být důvod, proč pak když děti odrostou, tak se nechtějí s rodiči nikde ukazovat, možná ze strachu co na ně plácnou :D
Doufám že já nebudu podobně střelená.

31 BE BE | 14. listopadu 2015 v 18:21 | Reagovat

Prešla som život takto :
túžby odísť z chudobnej, plesnivej izby bez záchodu a vody a neskôr bez elektrony do obyčajnej čistej a suchej izby v nejakom meste. Zavialo ma do Ostravy. Cítila som sa v davu svobodná. Asi preto, že som mala nadostač prírody v detstve, šípila som po stavbách, architektúre, zapadnutých či moderných stavbách, obchodoch, ruchu.  Potom prišlo žitie v menšom meste, deti, manžel, škola, rozvody, a i ten New York a iné veľké mestá sa mi splnili. A teraz ? Cesta sa stáča späť. :-) Som v malinkom mestečku, malinkom byte, vcelku spokojná. Lenže naráz som akoby nabrala šťavu, omládla a tak chcem zakotviť už v trochu väčšej mestskej lokalite. jo - a to chodenie peši je báječné. Čo som chcela vlastne povedať ? AHA , že potreby človeka sa v procesu žitia menia.

32 Moudrávrba Moudrávrba | Web | 14. listopadu 2015 v 18:42 | Reagovat

[27]: Jj. Taky nechápu, jak někdo může žít třeba v New Yorku. Je to tam samý beton a žádná zeleň. Člověk se přece občas potřebuje projít do parku, být na chvíli sám a nadechnout se čerstvého vzduchu. U New Yorčanů tomu tak nejspíš není. Nevím kde bych chodil v New Yorku na procházky. Snad jen do centrál parku, ale tam je spousta lidí. Nehledě na to, když se vám chce čůrat. Takhle na vesnici, nebo v menším městě se člověk může vyčůrat někde za strom. Kde ale jít v New Yorku? Do hospody, nebo nákupního centra? Jednou jsem slyšel, že se v New Yorku slavil silvester a lidé ho slavily na nějaké slavné křižovatce v New Yorku. New Yorčané prý přitom nosily plynky pro dospělé. Prostě když se jim chtělo, tak to pustily do plynek. No jo američané.

33 .lak .lak | 14. listopadu 2015 v 23:10 | Reagovat
34 Mára Mára | E-mail | 15. listopadu 2015 v 0:27 | Reagovat

Nebydlela Ty jsi někde blízko Kohoutovic? :D já tam bydlel skoro celej dosavadní život.

35 Ameline Ameline | 15. listopadu 2015 v 3:41 | Reagovat

Chich, já jsem v tomhle strašná konzerva. Jsem velice spokojená s prostředím, kde jsem vyrostla, velmi se mi líbilo všude, kde jsem delší dobu pobývala, ať samota, velko či maloměsto, nicméně na našu "hanáckou metropoli" nakonec nic nemá :) Všeho dost, ničeho moc, všude blízko. Baroko a zeleň a širé lány :D

36 Dozaj Dozaj | 15. listopadu 2015 v 4:05 | Reagovat

[22]:Zdravím. Ruším chov morčat-mám jich asi 50 a jednoho bílého zakrslého králíka. Kdyby měl někdo zájem dám je zadara.-) Jinak je zkrmím psům.-(

37 Dozaj Dozaj | E-mail | 15. listopadu 2015 v 11:18 | Reagovat
38 lenka f lenka f | E-mail | 15. listopadu 2015 v 15:33 | Reagovat

No je fakt, že pro to aby jsi ocenila to, kde bydlíš teď si možná musela zažít Brno, kde jsi se otrkala a naučila samostatnosti. Dřív by nynější bydliště možná byl pro tebe nudný zapadákov. Teď tě tam i určitým způsobem těší ta anonymita. Tu já jsem měla vždy ráda. I když já nic proti  bydlení na vesnici nemám. Ale protože jsem taky praktická, tak by mi tam chybělo auto a být nezávislá v tom, dostat se kam potřebuju. To by mě možná dokopalo k tomu řidičáku. Ty máš na to krásný věk to uskutečnit. A to bude teprve paráda nenervovat se s tím, že něco nestihneš a nasedneš do auta (i když ty se asi nenervuješ)a dojedeš si kam potřebuješ a zastavíš se kde chceš. A to jak mluvíš o té verzi osudu ne o tom osudu JM, tak už dřív mě paradoxně napadlo, že to rozpojení s JM by asi pro tebe nebylo tak od věci. Tedy spíš TM s JM, než on se pro to sám rozhodl. Ono se to ale asi i nepřímo týkalo tebe.

39 Alue Alue | E-mail | Web | 15. listopadu 2015 v 15:42 | Reagovat

[38]: To ne, mě by to tady vyhovovalo, já bych se rozhodně jako v zapadákově necítila. Nevím proč bych měla žít ve městě, když nechodím do barů, ani pařit, ani jinak neponocuju... tak na co? Stačí mi potraviny, pošta, lesík, rybník a nádraží. Víc toho nevyužiju.

Štengrování a pošťuchování mezi Jirkou a TM se mě netýká, to jsou jejich věci a já se jim do toho nepletu. Nevím proč bych měla.

40 lenka f lenka f | E-mail | 15. listopadu 2015 v 15:56 | Reagovat

[39]:
Já to chápu, jen mě to tak napadlo, protože jsi mladá. A člověk si chce v tomhle věku něco vyzkoušet nebo zažít něco nového a to by ti ta vesnice třeba nemusela nabídnout.  Ale třeba to není tvůj případ. Šlo mi jen o ty možnosti.

41 Vesi Vesi | Web | 17. listopadu 2015 v 15:57 | Reagovat

[22]: Já mám taky králíka, jmenuje se Kulíšek. Už je mu šest. Kdyby ho máma zavraždila, nejspíš bych utekla z domu a už nikdy s ní nepromluvila...

42 Alue Alue | 17. listopadu 2015 v 20:29 | Reagovat

[41]: Je úplně jedno jestli králík nebo morče... kdyby člověku někdo zastřelil psa, tak je to prostě to samé :( Tohle nikdy nepochopím.

43 Vesi Vesi | Web | 18. listopadu 2015 v 7:30 | Reagovat

[42]: Máš pravdu. Já po tom tři čtvrtě roce, co nejím maso, vůbec nechápu, jak někdo může zabít třeba "jen" krávu...:(

44 Přemek Přemek | 20. listopadu 2015 v 23:49 | Reagovat

To znám. Dětství v okresním městě v paneláku, dospívání v jiném okresním městě v rodinném domě se vším pohodlím (plynový kotel a tak, žádná práce), studium v Praze... Dneska jsem v horském údolí na vesnici, topím dřevem v krbovkách, velká zahrada, do práce jezdím 70 km. Ale neměnil bych. Velký pozemek, za ním lesík a dva rybníky - písečáky. Okolo kpce plné lesů a luk, pasoucí se krávy, ovce, koně... Kocour i pes jsou také spokojení. :-)

Nový komentář

Vezměte na vědomí, že diskuse je moderována. Než se nový komentář začne zobrazovat, musí jej nejdříve schválit autor blogu.

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama