Kniha Anděl strážný: Je v prodeji na Alue.cz ZDE!
Sledujte Zápisníček, kde vycházejí aktuální zprávičky. Nejnovější příspěvek: 20.9.

,,To je hezké kotě, to bych si vzal!"

20. března 2016 v 0:54 | Alue K. Loskotová |  Deníček
16. března jsme s panem domácím nosili dřevo (dost mi pomáhá a jsem za to moc vděčná) ale jak se už známe dýl tak se to nějak posunulo a jsme pomalu víc kamarádi než pronajímatel-nájemce. Takže půlku času strávíme povídáním co je nového a kdo co zrovna dělá, tvoří, prožívá, zažívá...
Ještě jsem mu stihla dole poklidit podlahu v kůlně, kde už bylo ze dřeva tolik šrotu, že vlastně podlaha byla tak 10 centimetrů pod tím. Myslela jsem na to, že to je taková malá protislužba za to jak mi přes zimu pomáhal. Takže jsem postupně nahrabala 4 kýble a odnosila to do lesa... Když už jsme pomalu s prací finišovali, šla kolem paní, kterou od oka znám, ale jinak ne a poblíž ní se motala malá kočička.

Vypadala tak na dva měsíce, byla o něco menší než kdysi Morist když jsem ho adoptovala v zimě 2012, takže jsme přemýšleli kdy a kde se tak mohlo narodit a kde asi přežilo zimu... A mooooc hezké kotě. Základ bílá, ale přes hlavičku po ocásek bylo ozdobené prolínajícími se fleky zrzavé a světle-šedé mourované kresby. Fakt moc hezká tříbarevná kočička, krásně barevně namixovaná a od oka zdravá, čilá.

,,Jé hele, kotě..." Řekla jedna. ,,A hezký kotě." Dodal ten druhý.
Pan domácí zpozorněl, zahleděl se a zjihl jako malý kluk, zatímco já suše pravila: ,,Ke mně ať vůbec nechodí, já už mám dva."
Paní byla pohotová a vysvětlila nám, že toto malé koťátko je bez majitele a už několik dnů každý den sedí u nich doma na okně a pořád mňouká. Ale že oni kočku nechtějí.

,,Tak já bych si ji vzal..." Zaznělo zleva od pana domácího tónem hlasu, kterým jsem ho nikdy neslyšela mluvit. Byl takový zastřený, rozněžnělý a trochu se zatřásl. Tak jsem taky zpozorněla, nechala dřevo dřevem a vložila se do toho...


Chvíli jsme ještě řešili kdo tedy bude nový majitel a jak to spácháme. Paní mezitím přemýšlela nahlas, že neví proč to kotě pořád je u jejich baráku. Že si s ním sice dcera hraje, ale jinak že tu kočku fakt nechce, že by ji manžel s kočkou vyhodil...
,,Vy ji sice nechcete, ale ona očividně chce vás..."
Paní se zarazila, když jsem to řekla. ,,Ale my ji ani nekrmíme."
Vysvětlila jsem jí, že kočky mají šestý smysl a majitele si vybírají tak nějak nad rámec běžného chápání, že to není jenom o tom kdo ji nakrmí toho je, ale že je v tom něco víc... Nechtěla jsem jí vyloženě říkat že to kotě vidí její dobré konstruktivní energie tak si ji vybralo. Ale i toto zjednodušené vysvětlení stačilo, udělalo to na ni dojem... Chvíli koukala, ale trvala na svém, kočičku si opravdu vzít nemůže.

,,Takže vy byste si kotě vzal, říkáte? Já vám skočím pro přepravku a odchytíme vám ho," otočila jsem se na domácího... Mezitím se kotě motalo pod jeho nohama. Tak ho najednou zvedl, se slovy že ho chce, že si ho vezme domů.
Ale kotě ho samozřejmě vidělo poprvé, takže se mu vydrápalo pryč z náručí, vyskočilo a pár metrů od nás uteklo.
,,On u mně nechce být... Tak teď už nepřijde." Byl zklamaný.
Vysvětlila jsem mu že kotě ho jenom nezná, tak se bojí... A ať nic nevzdává, že to půjde a že důvěru získá časem.

Kamarádka dostala za úkol najít v kuchyni pamlsky pro kočičky a já šla hledat do skladu s knihami přepravku, protože jsem nemohla pana domácího nechat, aby naložil kočku na holo do auta, to by taky mohla z toho být dopravní nehoda, až by chytlo hysterický záchvat... Pan domácí docela koukal, asi přepravku nikdy na nic nepotřeboval a ani by ho nenapadlo, že vlastně volně se pohybující kočka s ostrými drápy může být v autě nebezpečná.

Když bylo všechno k dispozici, dosadila jsem se za velitele celé akce Z ,,Odchyť kočku" a rozdala úkoly. Protože doteď jsme se všichni nějak bezprizorně neuspořádaně motali kolem kotěte a kde nic tu nic, bez výsledku. To chtělo plán.
,,Takže takhle: Vy předstírejte že si nás nevšímáte a nakládáte si dřevo. Vám věří, takže tady máte chuťovky, krmte ji a přiveďte ji k té přepravce a dejte to dovnitř. A až tam za tím jídlem vleze, tak to za ní zavřem... A my ostatní půjdem dozadu, abysme to nekazili"
A sama jsem šla taky dozadu, protože kotě mě neznalo a drželo si ode mě 3 metry odstup.

Akce probíhala úspěšně, paní byla šikovná, trpělivá a nakonec se jí skutečně podařilo po dobrém kočku nalákat dovnitř přepravky a dát za ní mřížku. Jenomže naopak, takže se to nedalo zavřít. Zapomněla jsem jí předem ukázat jak tento model funguje, nenapadlo mě to... Moje chyba. Příště budu chytřejší.
Rychle jsem přiskočila, mřížku otočila a chtěla to hned zavřít, ale v tu ránu kočka vylítla vší silou, mřížku vyrazila a byla v trapu.
Takže jsem to pokazila. Nečekala jsem, že by malé kotě mělo tak obrovskou sílu a razanci, že by překonalo sílu mé ruky, ale překonalo. Navíc jsem takový odpor nečekala. Když máte fakt strach, tak vyvinete sílu jako Herkules. Ta kočka toho byla důkaz.
,,No a je to. Teď už k nám nepůjde." Pan domácí opět vzdával.

Paní potřebovala už jít, musela vyzvednout synka ze školky. Byli jsme trochu zklamaní, protože kočka chodila za ní jako pejsek a mysleli jsme si že bez ní kočku nepolapíme, ale nakonec se stalo něco jiného.
Protože kotě nebylo pravidelně krmené, mělo hlad a vědělo dobře že právě před naším domem jsou ty pamlsky, tak nešlo pryč. Sice nám nevěřilo, ale vidělo po dlouhé době lidi, co mají péči a jídlo.

Takže jsme se s paní na chvíli rozloučili (školka byla kousek) a vznikl nový plán, protože jsem se nenechala odradit tak snadno. Říkala jsem pořád dokola: ,,Přece nejsem blbá, přece umím vyzrát na malou kočku. Přece UMÍM dostat kočku do přepravky krucinál..."
Nemohla jsem se prostě jednoduše smířit s tím, že tak banální věc neumím zařídit. Sakra já přece dokážu tolik věcí, tolik mám zkušeností se zvířaty a jedno kotě do přepravky nedostanu? Tak to se teda uvidí!

Takže jsem se hecla, protože teď bylo skóre kočka:Alue - 2:0 (Protože jsem ještě zkoušela moment překvapení, udělat prostě CHŇAP a strčit kočku do přepravky, to se nepovedlo, kočka mi rozdrápla ruku a vyskočila.. Takže fakt 2:0 pro kočku) a navíc nešlo jenom o moji osobní hrdost, ale hlavně o život toho kotěte, protože tady zůstat nemohlo, když tu mám ještě nekastrovaného Divočáka, co je agresivní a cizím kočkám dává nakládačku... (Chci ho vykastrovat, ale je pořád ještě divoký, děláme pokroky.)

I kdybych tam měla s tou kočkou blbnout do večera, teď už to bylo osobní a na konci akce vítěz budu já. Přes to nejede vlak, to byl můj nový plán. Protože mi bylo jasné že když to nezařídím já, tak si to zvíře samo neporadí a ostatní se vzdávali moc rychle.
Paní odešla, ostatní zalezli do baráku protože už to trvalo moc dlouho, pan domácí nakládal dřevo, smutný že kotě nebude...

Když koťátko vidělo že jeho vysněná panička jde pryč, začalo volat, kousek šlo za ní, ale vrátilo se zpátky k nám. Chvíli smutně sedělo na silnici. Bylo nešťastné, že ho vysněná panička opustila a je tu bez ní.
Tak jsem mu začala podsouvat jídlo... Předtím jsem se vyzbrojila celým novým paklem pamlsků, nacpala si jimi kapsy a šla do toho tentokrát už sama.
,,Pojď, my se ti všichni snažíme pomoct..." šoupala jsem mu kousíčky tyčinek. Potud byl můj záměr silně taktický, ale nemohla jsem se tomu ubránit, už mi na osudu kotěte fakt záleželo.
Třímetrová vzdálenost mezi námi se zmenšila na jeden metr, ale do přepravky jsem ho nenalákala, prostě nebyla jsem jeho vysněná ,,maminka". Ta mu odešla do školky a já byla pořád cizí, i když jsem dávala jídlo.

Najednou ho chytla úzkost, tak začalo zase chodit kolem a úpěnlivě volat, zájem o pamlsky ho přešel a převážila zoufalost. Volalo paničku, maminku, kohokoliv... jenom aby už nebylo samo.
A na to já jsem slyšela, to ve mně zarezonovalo. Ženské to asi znají. Je jedno jakého živočišného druhu to mládě je, ale poznáte ten specifický zvuk, poznáte ten speciální tón když volají a hned jdete zachraňovat a dali byste za to mládě všechno. Zapne se ochranitelský/mateřský pud a funguje to kompletně napříč všemi druhy. To jsou ty chvíle kdy kočka adoptuje veverku, fena adoptuje kotě, kráva adoptuje hříbě atd. Tam prostě není žádná logika... To přesně se tady stalo.

Navíc bylo jasné, co se stane když budu jediná, kdo správně odpoví na kotěcí volání.
Takže pan domácí dál nakládal dřevo a já mezitím poslouchala kotě.... Obešlo sklad dřeva u domu (Modlila jsem se aby mezitím nevyběhl Divočák, ten by mu asi dal. Ale Divočák spal na balkoně a jak předtím viděl skvadru lidí, tak k nám vůbec nešel, kotě nekotě. To bylo velké štěstí) a mezitím jak obcházelo, tak pořád volalo.

Po chvilce se konečně zjevilo zpoza rohu, tak jsem šla k němu, přikrčila se a povídám mu něžně: ,,No poooojď, ty můj miláčku, tady jsem." A natáhla jsem k němu ruce... Poslala jsem mu tu ochranitelskou energii, kterou hledalo.

Ale už to nebyla taková taktika, už to bylo emoční, spontánní.... Takže se musely změnit i energie okolo mě. A to zase rezonovalo v kotěti, protože vidělo změnu v energiích, poprvé mu někdo odpověděl na volání a nebylo to jenom že se motá u něčích nohou a všichni dělají že ho neznají, nevidí.
Takže mňouklo na odpověď, poskočilo a šlo rychle ke mně. Zhltlo další pamlsek, začalo se mazlit, hladit a nechalo se pochovat... Ale přepravka byla ještě daleko, takže jsem byla fikaná, kotě jsem zase pustila když chtělo dolů, pochválila jsem ho a pokračovala v krmení a hlazení. Bylo mi jasné že teď už mi stejně neuteče, teď jsem druhá panička, tudíž nebylo potřeba na tu přepravku tolik spěchat.

Mezitím se paní stihla vrátit z pátky i se synem. Docela koukala, jaký mezitím proběhl pokrok v ochočování.
Kotě jsem ještě chvilku hladila, krmila a pak když se znova ke mně přitulilo, jsem ho hezky vzala do náruče, chválila ho a paní mi podržela přepravku.
Jemně jsem ho tam nasoukala - První se na začátku trošku bránilo, ale jak jsem na něho potichu mluvila, tak přestalo, nechalo si skrčit natažené nožičky a zajelo pěkně odevzdaně dovnitř.

Zavřela jsem za ním mřížku a bylo to... Prostě BYLO TO!
Stály jsme tam vedle sebe, já šťastná, hrdá, vyčerpaná, v levé ruce přepravka s mňoukající kočičkou.
,,Jé... Vy jste úžasná. Fakt úplně úžasná. Nejraději bych vás objala, ale to už by bylo asi trochu blbý." Řekla jsem.
Paní zjihla. Nevěděla co na to říct. Asi nebyla zvyklá na taková silná slova.
Chvíli jsme si na obě strany děkovaly. Já že mi pomohla ji tam dostat, ona že jsme moc hodní, že jsme si kotě vzali, protože nevěděla co s ním.
,,Tak se s ní naposledy rozlučte," povídám a zvedám k nim přepravku, aby se mohl podívat i synáček. A paní místo aby se loučila s kočičkou, mě opatrně pohladila po ruce... Asi nevnímala že se má loučit s kočkou, ještě v ní doznívala ta moje předchozí věta.
Mně bylo jasné, proč si ji to kotě vybralo, prostě poznalo dobrého člověka a tady se to znova ukázalo.

Tak jsem se jí představila, ona se představila mně, zjistily jsme že jsme sousedky ob jeden dům a byly jsme strašně šťastné.

Mezitím přišel pan domácí, podívat se na svoji novou kočičku.
,,Je to holčička," povídám mu a ukazuji mňoukající kotě. ,,Podívej malá, jakej hodnej pán si tě vezme."
Koťátko koukalo, pan domácí koukal a úplně se rozzářil: ,,Já mám kotě..." Vydechl šťastně.
Mezitím nám svěřil, že vlastně kočku chtěl už dýl, protože dřív měl Elišku, která ale v osmi letech něco venku sežrala a umřela... A že kočky on má raději než psy, protože si s nimi víc popovídá.
Takže to je vlastně ideální nový majitel pro tohle kotě.

,,Jaké jí chcete dát jméno?"
,,No já nevim... Kdo má dneska svátek? Jestli je to ženská, tak je to jasný, bude se jmenovat po ní."
Naběhli jsme pro kalendář, svátek měla Elena."
,,To je hezký jméno pro kočku, to bych nechal.

Takže malá Elenka byla umístěna do auta, dala jsem rovnou domácímu pakl těch mlsků co jsem měla ještě v kapse aby si kočičku mohl pěkně uplatit až ji bude doma ochočovat a šla mu domů nahrabat ještě granule a masovou konzervu.
Takže pan domácí byl absolutně šťastný, paní sousedka byla absolutně šťastná, já byla taky absolutně šťastná, zkrátka všichni jsme zářili jako sluníčka na všechny strany a kočička jenom vyjeveně koukala z přepravky.
,,Mňau?" Jakoby se ptala: ,,Kam teď půjdu, jaký to asi bude?"

Ještě jak jsem šla pro ty granule, slyšela jsem pana domácího, jak řekl: ,,To jsem nevěděl, jaká je ta Áluš duše..." (On mi totiž říká Áluš.) Tak to mě samozřejmě taky zahřálo...

Ještě jsem stihla Elenku vyfotit, je to sice jenom přes mříže té přepravky, ale je to momentka, tak se pokochejte hezkou kočičkou a sdílejte náš úspěch a naši radost, že jsme našli domov opuštěnému zvířátku.
I když nakonec neskončilo u své vybrané majitelky, skončilo u člověka který má zvířata rád a který se o kočku umí postarat, takže to dopadlo krásně.



Zbytek dne jsem byla strašně moc šťastná že jsem pomohla malé kočičce, a měla jsem ze sebe strašně moc dobrý pocit. To je to, proč tak ráda pomáhám ostatním, protože se vždycky svět úplně rozzáří, všechno na světě získá speciální smysl a speciální místo. A já tam pak ve vší té radosti a kráse taky mám svoje speciální místo... Tyto okamžiky jsou pro mě největší smysl života.
Popřejte Elence krásný nový život :)

Teď mám při dokončování článku pocit Déjà vu, došlo mi že se mi o tom v noci nedávno zdálo, že jsem psala článek o zachráněné kočce a byla tam tahle fotka. Takže Elenka je asi taková malá chyba v matrixu :)


Kastrujte prosím svoje kočky i kocoury pokud je to možné, osudy nadbytečných opuštěných koťátek která nenajdou nový domov jsou velice smutné, často končí tragicky, nedopusťte to! Všechna kotátka nemají štěstí na pana domácího, jako malá Elenka.


 


Komentáře

1 Victoria Victoria | Web | 20. března 2016 v 8:40 | Reagovat

Krásný článek! Zahřál mě u srdce :-). Hrozně se mi líbila reakce pana domácího, protože chlapi většinou kočky rádi nemají, alespoň taková je má zkušenost v okolí. Je to takové roztomilé :-).
Snad se bude mít Elenka dobře, je to krásná kočička.

Akorát pozor na interpunkci. Občas se ti schovaly čárky neznámo kam :-).

2 BE BE | 20. března 2016 v 9:43 | Reagovat

TAK ÁLUŠ - keby sa dalo dať viac hviezdiček tak ich klepnem - a ty určite tam "nahoře" v medzičase budeš robiť šéfku v zoo. Ja tam budem upratovať :-)  Mám veľkú radosť, z Vás tam okolo. Ďakujem, za žiarivý deň.

3 Amálka Amálka | Web | 20. března 2016 v 10:15 | Reagovat

Krásný článek, opravdu dojemný. Připomíná mi to příběh naší kočičky - taky si nás původně nevybrala, ale je tu nakonec moc spokojená. Kastrovat zatím nebudeme, tady u nás se koťátka vždycky rozdají po známých, příští rok uvidíme.

4 Myšák Myšák | 20. března 2016 v 10:53 | Reagovat

Asi jsi tohle už slyšela víckrát, ale skvěle procítěně píšeš deníčkové zápisky. ;-)

5 Melisa Melisa | 20. března 2016 v 11:40 | Reagovat

To, ze si kocka vybira "majitele" mi pripomnelo udalost ze zacatku rijna...Bratr slavil narozeniny, grilovalo se a ja si ten vecer asi uz po druhe posteskla, ze je ta zahrada u nasich takova mrtva (drive tam pobihaly 3 kocky - postupne umrely), ze tam obcas projde jen ta jedna číča. Naši další kočku nechteli, tak jsem si prala, kdyby jim zas nekdo nejakou hodil pres plot (jak uz se nekolikrat stalo..:-) ), to by ji uz pak neodmitli. No a asi tak za hodinu a pul cca. ve 21.30h staaaasne mnauceni a zpoza rohu se objevilo plache cerno-bile kote - kocicka. Nejak jsme nepochopili, jak od tama mohla prijit...? Rikam: " Jé, hele bracha, tady mas jeste darek od pána Boha" :-) !!! Bracha se ji hned ujal, bylo videt, ze ma z ni radost (i kdyz je to uz stare chlopisko)a dostala jmeno Máša. Mnauci tak stale, jako v ten den, kdy si nas nasla a mama ji rika obcas "Zpevacka":-)

6 Liliana Landštejnská Liliana Landštejnská | Web | 20. března 2016 v 11:50 | Reagovat

Moc pěkný článek :-) Nejlepší na tom je, jak to všechno dobře dopadlo. I já jsem měla dvě kočky...než se mi v prosinci přimotala do cesty třetí. Místo abych brzo ráno nasedla na autobus do práce, nesla jsem domů malou zrzavou kuličku, která se mě ani nechtěla pustit. Plán byl najít majitele, ale nakonec u nás mrňous zůstal :-)

7 Marcela Marcela | E-mail | 20. března 2016 v 12:10 | Reagovat

ty máš Aluš velké srdce,citlivě a působivě jsi to napsala a dala příklad toho,jak svět můžeme udělat krásnějším a ještě sami tak dospět k pocitu štěstí z pomoci druhým...umíš emocionálně vše s láskou popsat,to svědčí o vysokém emocionálním IQ,tito lidé umí druhé pocitově zavést do žitého příběhu a otevřít jim srdeční čakry a tam je rozsvítit,dotknout se jejich hlubokého citu...to se ti nádherně povedlo...měj se hezky

8 fluttershine fluttershine | 20. března 2016 v 13:40 | Reagovat

Nádherný příběh :-) Příbuzní taky zachraňovali koťátka, dokonce dvě, sourozenci...někdo je prostě nechal venku, divili jsme se, že nezmrzli. Až trochu vyrostli, šel chlapeček k jejich babičce, která má spoustu koček a rozhodně se tam má dobře, a holčička zůstala u naší babičky s dědou. Jmenuje se Zarina a je to taky úžasné stvoření :-) Už je kastrovaná, předtím měla koťátka, ačkoliv byla ještě hrozně mlaďoučká, ale ty si naštěstí někdo vzal (sestřenka říkala, že paní vypadala sympaticky, tak jsou snad v dobrých rukou). Před pár týdny se ztratila (byla na očkování, a jak byla nervní, vyskočila tomu, kdo ji tam vezl z náručí a pelášila pryč) v místě, kde ještě nebyla, a pak se po pěti dnech vrátila. To jsou úžasné okamžiky :-)

9 Hanka Hanka | Web | 20. března 2016 v 17:40 | Reagovat

To je krásný :) Já jako malá jsem vždycky přinesla domů toulavá koťata, nakonec jsem jich měla asi pět, ale když vyrostla, všechny odešla. Taky jsem měla kocourka, docela starého, měla jsem ho asi rok, potom utekl a pod dalších asi dvou letech jsem ho viděla znova - byl už strašně starý, nemocný a měl jizvu na noze, ale hned ke mně připajdal a poznal mě... Potom umřel.
My možná taky budeme mít kotě. Máma stále povídá, jak chce kočičku, každopádně nevím, jak by se snášela s králíkem. :D

10 LenkaL. LenkaL. | 20. března 2016 v 22:17 | Reagovat

To jsem nevěděla, že si kočka vybírá člověka. O to víc si budu vážit naší Moury. Jako zmlácené hubené kotě seděla za potokem u pařezu naproti našemu baráku.Sedávala tam, ikdyž jsme ji nic nedávali - máme totiž psa,takže padlo jasné ne...ale já si nemohla pomoct a postupně jsem si s ní začala budovat vztah. Dneska je z ní krásná kočička a miláček naší rodiny i pejskem. Nikdy jsem neměla takový vztah s kočkou, a to jsem jich u babičky měla tolik.Je to jiný. Alu, krásný článek, díky za něj ♥ ! Celkem to prožívám :D :).

11 Vcelka Vcelka | 21. března 2016 v 1:00 | Reagovat

Moje mamka taky zachranila kotatko! Mnoukalo tehdy pod kosikama pred obchodakem, tak ho vzala, odvedli jsme ho k veterinari a pres pul ceska vezli k nove majitelce 😊

12 Jiskra Jiskra | 22. března 2016 v 6:06 | Reagovat

Krásný příběh. Taky patříme mezi ty, které si kočička vybrala. V prosinci se prý okolo domu začala potloukat taková malá mourka, říkali sousedé i táta, já ji ale zatím nepotkala, až později jsme se střetly a od té doby čekala u dveří, oken, na balkoně... Nehla se od domu snad ani na krátkou chvíli. Vždy ke mě běžela a nechtěla odejít. Máme dva psy a jednu kočku, z koťátka ti tři nebyli nadšení, brzy si ale zvykli a rodiče si ji též oblíbili, asi jim bylo jasné, že se jen tak rozdělit nenecháme, přesto jsem se jí snažila najít náhradní domov, jak jsem zprvu slíbila hned po tom, co kotě přešlo práh domu.
Mysleli jsme si, že neměla kde bydlet, když se na nás tak upnula. Po několika týdnech jsem potkala paní s dcerkou, co se nedávno přistěhovaly, bydlí cca 400m od nás, prý si přesně takovou kočičku na podzim pořídily, oběma se očka rozzářila, když o ní slyšely, tak jsme šly k nám, aby si ji vzaly, byla přeci jejich a jim se zatoulala. Nemohla jsem si ji nárokovat, když si ji pořídily ony, utěšovala jsem se. Ale nebylo mi to nic platné, stýskalo se mi po kočičce hned, jakmile zmizely za rohem, ale už v tu dobu jsem tušila, že se vrátí, že patří ke mě.
Vyhlížela jsem ji ještě ten večer, co odešla, pak druhý den ráno, nic. Začínala jsem o své předtuše pochybovat. Až odpoledne se vrátila. A už neodešla.

13 myší královna myší královna | Web | 23. března 2016 v 23:52 | Reagovat

A pejsky kastrujte taky!!!

14 Ayeri Ayeri | 24. března 2016 v 9:17 | Reagovat

Krásná kočička, krásný příběh s krásným koncem :))

15 Alex Alex | 27. března 2016 v 21:44 | Reagovat

Moc hezky clanek. Privodil vzpominky na naseho kocoura, co ho rodice posleze zdedili a nas (byvaly a dobre vychovany) kocour vesele a uspesne dirigoval celou jejich rodinu. Diky za usmevny prispevek.

16 Jarmila Jarmila | E-mail | 9. prosince 2017 v 22:00 | Reagovat

Krásný příběh, já miluji zvířata.Nevím, jestli to sem patří, ale i když to nezveřejníte, aspoň si to přečtete vy a já se smutkem nebudu tak sama. Měla jsem pejska holčičku Betynku. Když mi umřela v náručí hrozně těžko jsem to nesla, ale říkala jsem, že už nechci žádného jiného pejska,a kluka už vůbec ne. No a jednou jsem zahlédla v NB.fotku ležícího pejska, který byl úplně stejný jako Betynka.Byla to prosba, z útulku a tak jsem tam napsala. Betynka umřela 16.4. 2012 a já jsem si pro toho psího kluka Beníčka jela 1.5.2012do Praha, kam mi ho vezla paní napůl cesty. Já jela z Chomutova do Prahy a paní mi ho vezla ze Dvora Králové nad Labem do Prahy, kde mi ho předala. Byly mu asi tři roky. Byl jen o asi 7-9kg těřší, ale ani lidi v paneláku nepoznali, že máme jiného pejska, až když jsme jim řekli, že tohle je kluk a my měli holčičku, tak každý říkal ,, no jo, to je pravda.Bohužel Beníček letos po pěti letech u nás zemřel na rakovinu letos 12.3.den před manželovo narozeninami. A nyní už opravdu nechci žádného pejska nechci. Hrozně těžce snáším odchod pejsků do psího nebe. Je mi smutno po Betynce a ještě přibil stesk po Beníkovi.

Nový komentář

Vezměte na vědomí, že diskuse je moderována. Než se nový komentář začne zobrazovat, musí jej nejdříve schválit autor blogu.

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama