Kniha Anděl strážný: Je v prodeji na Alue.cz ZDE!
Sledujte Zápisníček, kde vycházejí aktuální zprávičky. Nejnovější příspěvek: 24.5.

Hikikomori: Mladí lidé, kteří rezignovali na společnost, práci i svět

4. září 2017 v 0:54 | Alue K. Loskotová |  Psychologie
Dlouhé týdny i měsíce nevycházejí z domovů, ve svých bytech jsou uzavřeni před světem. S nikým nemluví, ve dne spí, po nocích hrají videohry, surfují po internetu a hltají manga komiksy. Mladé Japonce sužuje syndrom Hikikomori, kvůli kterému neopouštějí své domovy a stávají se asociály. A nejde jen o Japonsko, které sužuje Hikikomori. Podle psychologa Jeronýma Klimeše sociální fobií trpí i Češi!

Osmnáctiletý Juto Oniši z Tokia neopustil svou ložnici po dobu téměř tří měsíců, než vyhledal odbornou pomoc. Během té doby neznal nic jiného než videohry, surfování po internetu a čtení komiksů. Jestli jste nevylezli dlouho ze své "nory" a věnujete se také nonstop těmto zálibám, jste i vy již nejspíš lapeni.


Obrátil se mu denní režim. Ve dne vyspával, v noci se z něj stával internetový démon. Přátele nevídal, svět za zdmi jeho bytu ho nezajímal. On sám je přesvědčený, že za jeho stavem stojí incident ze střední školy, při kterém selhal jako vůdce třídy.
"Když to jednou zažijete, ztratíte pojem o realitě. Věděl jsem, že nejsem normální, ale nechtěl jsem to změnit. Cítil jsem se tu bezpečně," prohlásil Juto o čtvrtročním pobytu doma. Naštěstí si včas uvědomil svůj problém a začal se léčit.
V Japonsku rozhodně nejde o ojedinělý případ. Podle odborníků trpí syndromem Hikikomori (v překladu uzavření) zhruba jeden milion převážně mladých mužů. A toto číslo nebezpečně roste.


Doktor Takahiro Kato zná problém syndromu Hikikomori. Je specialistou na léčení postižených a zároveň ho zná i z osobního života. Sám jím delší dobu trpěl.
Lidé, kteří syndromem Hikikomori trpí a odmítají kontakt s přáteli i rodinou, jsou podle něj inteligentní a schopní. Zároveň také poukazuje na fakt, že tito mladíci pocházejí z rodin střední třídy, nikdy ne chudobných.
Zároveň jde podle něj o problém, který tvrdě postihuje japonskou ekonomiku. "Trápí mě to hodně, protože nyní zhruba jedno procento populace trpí syndromem Hikikomori nebo podobným stavem," prohlásil.
"Někteří mladíci dokonce vystudovali proslavené univerzity. Jejich příběh je velmi smutný," uzavřel lékař.

Hikikomori - samotáři a mazánci
Většině Evropanů výraz hikikomori nic neřekne, Japonce Akiko Abeové ale straší v hlavě pokaždé, když poslouchá za dveřmi, co dělá její pětadvacetiletý syn. Ačkoli s ním žije v jednom domku, už šest let ho prakticky neviděla. Když po střední škole nesložil zkoušky na univerzitu, odmítl se zapsat do přípravného kurzu s tím, že se bude učit sám. Neúspěch ho nakonec dohnal k životu poustevníka.
Svůj pokoj podle matky opouští jen tehdy, když si je jist, že rodiče spí nebo jsou pryč. Akiko pozná, kdy byl v kuchyni, a ví také, že se v noci chodí do obývacího pokoje dívat na televizi a že používá rodinný počítač.
Abeová nejdřív trpělivě čekala, až ho jeho způsob života začne nudit. Nakonec jí ale popadl strach, že by stejně mohlo uplynout ještě mnoho let. Proto se obrátila na organizaci, jejíž pracovníci s takovými lidmi pracují a chodí za nimi domů. "Bude to těžké, protože on neotevře," varuje.

Snaží se přitom nemyslet na několik nedávných případů, kdy se mladí poustevníci dopustili šokujících zločinů. Jeden sedmadvacetiletý muž, který svou matku také nikdy nepustil do pokoje, od roku 1990 devět let věznil unesenou devítiletou dívku.
Samotáři, z nichž až osmdesát procent tvoří muži, často většinu dne prospí. V noci jsou vzhůru, sledují televizi, surfují na internetu a chodí do nonstop obchodů s hotovými jídly, která si doma dají ohřát do mikrovlnné trouby.


Sociální problémy moderního Japonska
Existence vysokého počtu osamělých lidí v mnoha směrech odhaluje sociální problémy moderního Japonska. Výraz hikikomori, který se překládá jako "stažení se" je častým námětem televizních dokumentů a článků v tisku. Ty odhadují že se tento problém týká až milionu Japonců, většinou mladých mužů. Ti nevycházejí z domu, vyhýbají se jakýmkoliv společenským kontaktům a většinou odmítají pracovat.
Podle vládních statistik žije 41 procent z nich poustevnickým životem jeden rok až pět let. Jen část z nich přitom trpí chorobami jako deprese či schizofrenie, většina žádné neurologické či psychiatrické potíže nemá.
Podle mnohých expertů je tento jev moderní doby důkazem hluboké generační propasti mezi těmi, kteří budovali poválečný hospodářský úspěch země, a jejich potomky, kteří nemohou v dnešní labilní ekonomice počítat s celoživotním zaměstnáním a kteří navíc říkají, že o něj tak jako tak nestojí.
Podle psychologů a odborníků na duševní zdraví má Japonsko podobné problémy více než jinde i proto, že zde klesá porodnost a roste tak počet rodin s jediným synem, do něhož se v této patriarchální společnosti vkládají veškeré naděje.
Chlapci také často vyrůstají bez mužského vzoru, protože jejich otcové do úmoru pracují. Psychologové argumentují také japonskou "kulturou studu", který "vyvolává v lidech strach, jak se na ně pohlíží, mají-li problém přizpůsobit se".

Od maminky do manželství
Mladí lidé navíc žijí doma většinou až do sňatku, tedy mnohem déle než například ve Spojených státech. Teenagery i dospělé, kteří opustí školu nebo zaměstnání, je zde také tradičně zvykem podporovat.
Saitó Muto z tokijské Akademie mentálního zdraví i jiní odborníci mluví i o rostoucí anonymitě v japonských městech a o kolapsu kooperující společnosti. Jiní experti jsou toho názoru, že tento problém má hluboké historické a kulturní kořeny.
"Japonsko je bohatá země, ale nemáme žádnou identitu, žádnou důvěru, žádnou schopnost komunikovat," tvrdí profesor Tadaši Jamazoe z kjótské Univerzity Gakuen. A dodává: "Japonci mají pasivní osobnost."


Japonští muži se čím dál víc skrývají před světem
Hide se začal bát, když vzdal školu. "Začal jsem se obviňovat a rodiče mi také vyčítali, že nechodím do školy. Ten tlak stoupal," přiznal mladý Japonec v reportáži britské stanice BBC.
"Postupně jsem začal mít obavy jít ven, děsilo mě setkávání s lidmi. Nakonec jsem nedokázal opustit vlastní dům," popsal muž, který se vzdal veškeré společnosti, přestal se bavit s kamarády i s rodiči doma. Aby se jim vyhnul, přes den spal a noci trávil sledováním televize.
"Ovládly mě různé druhy negativních emocí. Palčivá touha jít ven, vztek na celou společnost a na mé rodiče, smutek z toho stavu, strach z budoucnosti a závist, jíž jsem cítil vůči všem, kteří dokázali vést normální život," vypočítával Hide, který se stáhnul do sebe a stal se jedním z hikikomori.

Je jich čím dál víc
V Japonsku jen málokdo nezná tento termín, kterým se označují mladí lidé vyloučení ze společnosti, uzavření sami do sebe. Před dvaceti lety tomu přitom bylo jinak. Tehdy se fenomén hikikomori teprve rodil, vzpomíná psychiatr Tamaki Saito, jenž se této problematice věnuje.
Bylo to zkraje 90. let, krátce po ukončení školy, když Saitovu psychiatrickou poradnu začalo navštěvovat čím dál víc zoufalých rodičů, kteří hledali pomoc pro své děti, především syny. Téměř všichni měli podobné potíže: jejich synové opustili školu a začali se skrývat před světem. Zavřeni ve svých pokojících strávili klidně i rok. Rodiny pocházely ze střední třídy a dětem bylo patnáct a více let.
Může to vypadat jako typická pubertální lenost. Válet se doma, vykašlat se na školu a ignorovat rodiče - v patnácti ideální činnosti. Saito však varuje před zlehčováním, tito lidé trpí různými sociálními strachy a jsou zcela paralyzovaní.
"Duševně se trýzní. Chtějí jít ven, najít si kamarády, zamilovat se, ale nemohou," popsal lékař BBC. Symptomy se mezi jednotlivými pacienty liší. U některých se střídají výbuchy vzteku s dětinským chováním. Jiní mohou trpět obsesemi, paranoiou, depresí. Často se chovají agresivně.
Když Saito s výzkumem před dvěma dekádami začínal, fenomén hikikomori byl velkou neznámou, lékaři jej většinou považovali za symptom jiných duševních problémů. V uplynulých letech se však počet pacientů výrazně zvýšil.
Opatrné odhady mluví o zhruba 200 tisících lidech, kteří touto sociální poruchou trpí, podle průzkumu japonského vládního úřadu z roku 2010 se počet obětí hikikomori pohybuje okolo 700 tisíc. Saito se však domnívá, že ani toto číslo není přesné. Podle něj je to problém asi milionu lidí v Japonsku. Navíc se zvyšuje věk "postižených", z dřívějších průměrných 21 let na 32 let.

Proč se schovávají
Spouštěčem problému mohou být podle lékaře vcelku běžné momenty v životě: mizerné známky ve škole, zlomené srdce, ale i samotný pocit vyloučení nebo tlaky ve společnosti. Obavy ze spolužáků, strach z toho, že neuspokojí nároky svých rodičů, které jsou především v Japonsku mnohdy velmi vysoké. V asijské zemi se klade důraz na úspěch a slabost se moc nepřipouští. Navíc zde stále platí velký respekt k rodičům.
Podle britského sociologa Andyho Furlonga z univerzity v Glasgow, který se tomuto fenoménu roky věnuje, rodiče mladých Japonců mnohdy nedokážou pochopit, že jejich dítě nemůže sehnat práci nebo nevidí svou budoucnost v růžových barvách. Ve velké míře za to podle něj může ekonomická bublina, kterou Japonsko zažívalo v 80. letech, a o to tvrdší pád do recese v letech devadesátých.
Tehdy se v Japonsku zlomilo dlouhé roky jasné pravidlo, že vynikající škola vede k vynikající univerzitě a ta potom k vynikající doživotně zajištěné práci. Nová generace Japonců náhle čelila nejistotě, že ať se snaží sebevíc, hrozí jim nezaměstnanost nebo krátkodobé úvazky, smlouvy na dobu určitou.
"Možnosti se zcela změnily a nemyslím, že by to rodiny vždy pochopily a věděly, jak se s tím vyrovnat," řekl Furlong. Častou reakcí mnoha rodičů bylo děti obvinit z neschopnosti a zostuzení celého rodu. Svědčí o tom i fakt, že někteří nechávají své děti v "domácím úkrytu" klidně řadu let, aniž by pro ně vyhledali pomoc.
To je přitom podle Saita cesta do pekel. K vyléčení je třeba aktivní podpora blízkého okolí. Cesta k uzdravení většinou začíná v napravení vztahu k rodičům, popsal doktor. Když to dokážou, zvládnou pacienti přijít na terapii - v Tokiu se takovým centrům říká ibašo. Tak jako to zvládne třeba Hide, který už je schopný, byť s obtížemi, vyjít ven a mluvit s lidmi.

Někdy na terapii docházejí jen rodiče postižených, například paní Jošiko, jejíž syn se uzavřel, když mu bylo 22 let. Nyní je mu padesát a rodina už se zcela přizpůsobila tomu, že už zřejmě nikdy dům neopustí. "Myslím, že můj syn ztratil sílu nebo touhu vůbec něco chtít," řekla zklamaně. "Možná kdysi něco chtěl a já to zničila," připustila podle BBC.


použité zdroje: (1.) (2.) (3.)
 


Komentáře

1 Náťa Náťa | 4. září 2017 v 8:16 | Reagovat

Půlhodinový dokument o hikikomori (v angličtině): https://www.youtube.com/watch?v=Jyfnl8K8fJM

2 jirik jirik | E-mail | 4. září 2017 v 8:40 | Reagovat

Aluško,

máš tam překlep -

zhruba jedem milion

je to druhý slovo....

3 Alue Alue | 4. září 2017 v 9:23 | Reagovat

[2]:  kde?

4 jirik jirik | E-mail | 4. září 2017 v 9:28 | Reagovat

[3]:V Japonsku rozhodně nejde o ojedinělý případ. Podle odborníků trpí syndromem Hikikomori (v překladu uzavření) zhruba >>jedem<< milion převážně mladých mužů. A toto číslo nebezpečně roste.

Vyznačeno >> <<

5 Siren Siren | E-mail | Web | 4. září 2017 v 9:32 | Reagovat

Tak to je mazec, ještě jsem o tom neslyšela a je to strašná představa, že vážně někdo tráví několik let zavřený v pokoji. Šílení Japonci :D

6 hanka hanka | 4. září 2017 v 9:52 | Reagovat

Dost ožehavé téma v dnešní době. Děje se to i u nás, ale asi v trochu menší míře, nevím o nikom, kdo by se zavřel doma na deset let, ale vím o mladých lidech, kteří mají symptomy v článku popsané - deprese, sezení u počítače do noci, žádné koníčky atd. Je zajímavé, že to postihuje lidi ne z chudých rodin, ale ze střední třídy, přijde mi to logické, protože když vyrostete v rodině, kde rodiče pracují do úmoru a mají kariéru a dost peněz, vidíte, co vás čeká - sice peníze a komfort, ale za cenu toho, že život strávíte v práci, která vás možná na začátku trochu baví, ale svou náročností ničí a nemáte čas na nic jiného. A mladí kvůli tomu dřou ve školách, a pak jim dojde, že je čeká to, co vidí u rodičů - a rezignují protože nevidí východisko. Vlastně se nechtějí stát otroky, ale nevědí, jak si to jinak zařídit. Myslím, že v Japonsku je to extrémně těžké, kvůli nárokům společnosti, sociální kontrole a celkově kvůli japonské mentalitě, kde se neúspěch neodpouští.
Lidi z chudších rodin toto zřejmě nepotká, protože odmala vidí, že si všechno musí vybojovat, jsou připraveni tvrdě pracovat, ať už na sobě a na vlastním projektu, nebo v zaměstnání. Psychicky jsou odolnější a realističtější. Ale pokud někdo vyroste v rodině, kde má všechno, na co si ukáže prstem a rodiče ho rozmazlují, nikdy nic nemusí, kromě školy, tak to je dost špatný start - většinou jsou to lidé pohodlní, rozmařilí a povrchní (ale určitě to není pravidlem, určitě jsou čestné výjimky) a nedivím se, že časem postrádají smysl toho, co v životě dělají, a že upadají do depresí. Myslím, že všechno začíná v rodině. I bohatá rodina může dát dítěti dobré morální a mravní základy, ale chce to nenechat se opít materiálnem a používat ho smysluplně. Bohužel často se lidi nechají opojit bohatstvím a zvyknou si na pasivní životní styl...a to je průšvih.

7 zdeněk zdeněk | E-mail | 4. září 2017 v 9:52 | Reagovat

[3]: Poslední řádek třetího odstavce.
Pro vyhledávání v textu v prohlížeči je dobrá klávesová zkratka CTRL + F

8 Ayeri Ayeri | 4. září 2017 v 10:05 | Reagovat

Už jsem o tom slyšela a je to šílená představa, takhle se vzdát života. Ale pro sociální fobiky to bohužel není vůbec nereálný.

9 Jana Jana | 4. září 2017 v 13:44 | Reagovat

Nemyslím si, že je to len sociálny problém. Viem také správanie celkom pochopiť, nikomu sa nechce doživotne drieť ako otrok, každý podvedome hľadá niečo viac, nejaký hlbší zmysel života človeka na Zemi a asi každý, kto sa nad tým zamyslí zistí, že väčšinou sú ľudia nútení robiť nezmyselnú prácu za almužnu a v zostávajúcich peniazoch sa kúpu tí nad nami, ktorí si môžu dovoliť mať v práci kľudne aj vyložené nohy, prípadne tam ani nemusia ísť. Nečudo, že sú ľudia čoraz viac frustrovaní..

10 mariankosnac mariankosnac | 4. září 2017 v 17:26 | Reagovat

O hikikomori som videl film v TV a myslel som že je to fikcia. Japonci sú divní, tak ma to ani neprekvapuje. Život a spoločnosť má na človeka vysoké nároky tak sa niekedy človek na všetkých vykašle a stiahne sa.

11 Jarek Van Ek Jarek Van Ek | E-mail | 4. září 2017 v 17:57 | Reagovat

Nevšimli jste si jak strašně moc mladých lidí zde u nás trpí depresemi a má fóbii vylézt ven z domu?
To není jen japonský problém,  je to celosvětové.
V případě mužské poloviny vidím hlavní problém ve vývojově-mentální zaostalosti. Prostě chlapci se nestávají chlapy. Zaseknou se v předpubertálním věku. Mohou být vysoce inteligentní, časem zvládnou sex, a přesto zůstávají dětmi,  neschopnými řešit životní problémy. Možná to bylo i dříve,  války tyto chlapce buď doškolily nebo ukončily.
Schází zde systematická příprava výchovy v muže,  obvyklá u přírodních národů, ukončená závěrečným rituálem,  ne maturitou,  která je jen zkouškou z biflování. Blahobyt, kdy není hlad a není nutno bojovat o přežití, rovněž neprospívá.
A jako hlavní příčinu vidím narušené biochemické procesy mozku a nervové soustavy. Možná jako přímý důsledek otráveného světa.

12 Moudravrba Moudravrba | Web | 4. září 2017 v 20:39 | Reagovat

Kdybych já musel doma zůstat více než tři dny tak by mě jeblo. Pravidelně potřebuji být venku, nadýchat se čerstvého vzduchu, slyšet prozpěvování ptáků a nabrat energii z přírody. U mě je trochu opačný problém. Já alespoň jednou za rok se vydám do přírody, někde do zahraničí a tam poustevničím i 20 dní. Pak jsem ale dobít energii a můžu naplno pracovat na svých projektech. V článku souhlasím s tvrzením, že v dnešní době žádná jistá práce není. Pryč jsou doby, kdy lidé pracovali pro jednu firmu celý život. Dneska firmy šetří náklady, outsourcují, zaměstnávají jednorázově na švarcsystém, nebo na dobu určitou a nebo na DPP. Lidé se musí naučit hledat alternativy, ale ne každý to dokáže. Proto čtěte knihy o osobním rozvoji, kde se naučíte podnikat na vlastní pěst a sám o sebe postarat. Nějaké knihy Doporučuji zde: http://www.vipnoviny.cz/9-mych-nejoblibenejsich-knih-pro-osobni-rozvoj/. Teď právě také čtu novou knihu z roku 2017, která se jmenuje Na Volné noze od Roberta Vlacha. Najděte si vlastní téma, které vás baví, tak jako to udělala třeba Alue a postavte se na vlastní nohy. Nečekejte, že se o vás někdo postará, ať už je to stát, zaměstnavatel, nebo kdokoliv jiný. Časy průmyslové revoluce jsou již dávno pryč, stejně tak jako časy kdy zaměstnanci měli práci po celý život a řadu různých benefitu v podobě domů, tak jako havíři na Ostravsku, nebo zaměstnanci baťových dílen. Pokud tento princip pochopíte, tak se vám nestane, že budete vyhořeli životem, a odbíhat z jednoho zaměstnání do druhého a lézt svým zaměstnavatelům do prdele. Mír s vámi, úspěšný život pro vás a pokoj v duši. Mám vás rád.

13 Alue Alue | 4. září 2017 v 20:45 | Reagovat

[9]:  Dneska jsem viděla dokument Made in China, je na youtube... je to o otrocké práci číňanů ve fabrice, za 8-12 hodin si vydělají 3 eura.... to je otroctví ve své krystalické podobě.... Japonci jsou dost bohatí na to, aby si mohli dovolit žít v pokoji, nedělat nic a nechat se živit od rodičů, kdyby to stejně udělali ti lidé v Číně tak prostě umřou hlady. Úvaha
o otroctví je v základu dobrá, ale Hikikomori je v podstatě přepych pro asociální rozmazlence co si můžou dovolit rezignovat na svět, protože jim nehoří koudel za zadkem a žijí v prostředí které se o ně i tak postará. Třeba v Česku rodiče nemakačenky a mamahotelisty prostě jednoho dne vyrazí až jim dojdou nervy, ale v Japonsku to očividě nemají v povaze.... Kdyby hikikomori měli bojovat o svůj život a o kus jídla, to bychom koukali jak z těch pokojů hned vylezou... Protože pud sebezáchovy je silnější než novobobá ,,nemoc" pro bohaté, co ,,neustojí tlak společnosti". Připadá mi opravdu zajímavé, jaké různé mentální deformace přináší moderní doba. Jeden se nepřestává divit.

Ten dokument je mimochodem tady kdyby to někoho zajímalo, člověk si během sledování fakt uvědomí jak dobře se má.
https://www.youtube.com/watch?v=EI5GmwYxWJA

14 Ming Shi Ming Shi | 5. září 2017 v 6:32 | Reagovat

[13]: Aluu, se svých vlastní zkušenosti ti mohu říct, že i v bohatých čínských městech (Shanghai, Beijing, Hangzhou) žije dost lidí, trpící tímto syndromem. Najdeš je doopravdy všude a to i v těch chudších zemí.

15 Helene Helene | 5. září 2017 v 8:56 | Reagovat

Pracuji v hotelu v Londýně a musím potvrdit že japonci jsou hodně takoví bez charakteru, připadají mi trošku jako roboti, jako kdyby měli naučené jedno chování a nic jiného pro ně neexistovalo. Neříkám že všichni, ale něco bude na tom že Japonsko je jedna ze zemí, kde se páchá nejvíce sebevražd. Já jsem sice introvert a trávím hodně času sama, ale dělám hlavně věci které mi budou do budoucna nějak přínosné...no a opravdu jsem ráda za moji potřebu: "Tak jo, teď zvedni ten zadek a padej mezi lidi." :-D

[13]:
Jsem hrozně vděčná za to že pocházím z chudé rodiny. Člověka to naučí ryzí věci.

16 Verča Verča | 5. září 2017 v 9:52 | Reagovat

[13]: Tvoje odpověď mě rozesmála:-DDD
prej - rozmazlenci, co jim nehoří koudel u prdele:-DDDDD...já umřu:-)

17 Verča Verča | 5. září 2017 v 9:54 | Reagovat

[13]: mamahotelisti:-D

18 armag armag | 5. září 2017 v 22:36 | Reagovat

[13]: Možná by ses divila, kdyby jim rodiče nedali jídlo, tak by se na to vykašlali a spousta z nich by spáchala sebevraždu nebo někde jen tak dožila.
Já osobně je chápu, také se mi nechce chodit do práce, už se těším, až budou lidé ve fabrice nahrazeni roboty...
Pracuji v korejské firmě a když vidím ty korejce, kteří jsou 10-12 hodin denně v práci, tak se vůbec nedivím, že někdo takto žít prostě nechce...

19 micka micka | 6. září 2017 v 9:52 | Reagovat

[13]:to mi přijde trochu kruté, takové pojmenování. Mě tihle lidi přijdou jako oběti systému. Vypjaté požadavky na výkon, úspěch, poslouchat na slovo, nevybočovat, nemají žádnou osobnost, je přirozené, že se prostě zhroutí. Japonci by se měli zamyslet nad svojí životní filozofií a směřováním společnosti, když produkují takovéhle jedince. Paní ke konci článku to řekla správně: možná někdy něco chtěl, ale já jsem to v něm zabila. Kéž by tuhle sebereflexi mělo víc japonských rodičů. Jinak pros*raný život je to. V padesáti nemá nic - svoji rodinu, ženu, děti, nějakou práci, která by ho bavila, rodině i společnosti je jen zátěží, to je tragedie. Ale může za to podle mě ten systém.

20 Luz Luz | 7. září 2017 v 9:53 | Reagovat

Co budou delat, az jim dojdou penize a nebude, kdo by je zivil?
Ja jsem extremne introvertni a jsem velmi rada doma, ale dokud chodim do prace, tak mi neco takoveho nehrozi. To spise v pripade nezamestnanosti nebo duchodu je riziko, ze by se dalo do neceho takoveho upadnout, pokud se clovek nedonuti ten cas vyuzivat nejak smysluplne.

21 jirik jirik | E-mail | 8. září 2017 v 14:36 | Reagovat

trochu mimo téma, ale taky se jedná o způsob uzavření -
Američanka má půlmetrové nehty, lakuje si je týden
https://www.novinky.cz/koktejl/448517-americanka-ma-pulmetrove-nehty-lakuje-si-je-tyden.html
Tak mě napadá, jak asi s těmi nehtíky vaří v kuchyni a chodí na onu místnůstku....

22 Zdeněk Zdeněk | 13. září 2017 v 22:14 | Reagovat

Je zde určitá podobnost s tzv. myšími krasavci (kteří se starali jen o svůj kožíšek, radikálně omezili sociální aktivity a skrývali se) v tzv. experimentu myšího ráje, kdy celá populace myší náhle zcela zkolabovala (experiment se několikrát opakoval se stejným výsledkem):
http://www.eccentricclub.cz/2015/01/vznik-a-zanik-dokonaleho-mysiho-raje-doktora-calhouna/

Čeká západní společnost podobný úděl?

23 JP JP | E-mail | 25. září 2017 v 10:56 | Reagovat

[13]: Rozumím rozhořčení Alue. Nicméně je to pohled zvenku. Pro mne jsou lidé trpící sociální fobií především lidé po havárii. Chce to čas, aby se dali do pořádku. Mám to z osobní zkušenosti, můj nejstarší syn fakt dělal co mohl, aby se osamostatnil, velmi společenský, bubeník v dobrých kapelách. Jen ten nekompromisní způsob, kterým to dělal byl špatně. Skončil na ulici. Vzal jsem jej domů, kde zůstal dva roky zavřený v pokoji. Teprve nyní, třetí rok, uznal, že není zdravý, pomohl jsem mu najít odbornou pomoc a vypadá to s ním lépe, už si našel i práci. Odchází to pomalu a chce to čas a trpělivost. Pošklebováním a odsuzováním ničemu nepomůžeme. Vždy, když nastane nějaký průser, je důležité položit si otázku "co mám udělat, abych situaci nezhoršil?" Spravedlivé rozhořčení k ničemu nevede.

Nový komentář

Vezměte na vědomí, že diskuse je moderována. Než se nový komentář začne zobrazovat, musí jej nejdříve schválit autor blogu.

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama