Kniha Anděl strážný: Je v prodeji na alueshop.webnode.cz ZDE!
Sledujte Zápisníček, kde vycházejí aktuální zprávičky. Nejnovější příspěvek: 20.10.

Kocourek Mikýsek se po smutné nehodě reinkarnoval a je znovu se mnou!

26. září 2017 v 0:54 | Alue K. Loskotová |  Příspěvky čtenářů
Milí čtenáři, dnes mám pro vás výjimečně nádherný a citlivý článek o návratu zvířecí duše zpět k milující majitelce. Vše co se zde dočtete je autentické, tyto úžasné věci se skutečně dějí a mnoho z vás má jistě podobné zkušenosti. Duše zvířat je nesmrtelná stejně jako lidská a vaše láska tuto duši může vrátit zpět v novém těle. Stačí jen chtít a věřit, že se tak stane a jednou přijde chvíle, kdy svého milovaného mazlíčka v novém těle bezpečně poznáte.
Pokud máte také nějaký výjimečný zážitek, o který byste se chtěli podělit s ostatními, ráda vám dám také prostor, bez obav sepište a pošlete, protože speciálně tady jsou lidé, kteří tomuto rozumí a pro které jsou tyto poznatky velmi hodnotné.

Mikýsek
Asi v polovině března 2017 k nám přivedla moje vnučka Aninka zrzavého, asi dvouletého, kocourka. Přidal se k ní v ulici a šel za ní. Byl špinavý, vyhublý, hladový a stále mňoukal, kašlal a měl rýmu. Obvolávala jsem útulky, obec, ale nikdo neměl zájem se o něj postarat. Byla jsem znechucena tou lidskou neochotou. Tak jsem si nakonec řekla, že si ho nechám. Už jsem žádného zvířecího miláčka domů nechtěla, protože jsem zažila úmrtí dvou psů, nebyla jsem schopna se s tím vyrovnat. Ale osud to nastavil jinak. Prostě mi do cesty přivedl Mikýska.

První den jsem mu jídlo dala před vrata, druhý den za vrata, třetí den k zahradnímu domečku a na dvorek židli a deku. Tak to postupovalo, až skončil v domě. Odčervila jsem jej, krmila a dala mu tu největší lásku. Stále za mnou chodil a projevoval mi vděk. Když jsem přišla domů, šel mi naproti, každý den. Odpoledne jsme trávili spolu tak, že jsem si k němu dala křeslo, kafe a seděla jsem u něj a čekala, až se vyspí. Byl mazlivý, hodný a vděčný. Vnučky ho také milovaly, chodily k nám za ním, mazlily se s ním.

Vždy se zdržoval na dvorečku, jen někdy na mě čekal před vraty u stromečku, a někdy přelezl sousedům na zahradu, kde jsou jen brambory. Ale druhá zahrada sousedů, tam bylo to nebezpečí, které se ve středu 28.6.2017 stalo skutečností.



Před dvěma dny jsem přišla domů a Mikýsek nikde. Nikdo mě nevítal, volala jsem ale marně. Celé odpoledne jsem ho hledala, volala, ale nic. Až k večeru jsem ho zahlédla na trávě u souseda, který má dva vlčáky. Když jsem se konečně dostala po další hodině k sousedovi, který byl, k mé smůle, někde na cestách, jaká to pro mě byla rána. Mikýsek tam ležel mrtvý, ukousnutou zadní nožičku. Neměla jsem sílu ho ani donést domů. Soused jen utrousil "vždyť je to jen kocour". Jak je vidět, nezná cenu života. Dělá v okolí zabíjačky, tak mu to asi nepřijde, že by někdo jiný měl jiný vztah ke zvířatům. Zřejmě mu tato skutečnost nedochází.

Mikýsek bude stále v našich srdcích, stále bude se mnou, slyším jeho mňoukání a myslím, že se musím zbláznit. Brečím a hledám útěchu všude možně. Hledám všude, jak se s tím vyrovnat, že už ho neuvidím, že už nepřijde domů, že ho nepomazlím a nikdy již nepřitisknu ke své tváři jeho roztomilou hubinku. Bojím se vyjít i na dvorek, protože vím, že tam není. Jdu na zahradu k jeho hrobečku a brečím.

Nevím jak to přežiji. Ale jak čtu různé příspěvky s tématikou domácích miláčku, kteří nás opustili, tak mě těší, že v tomto nejsem sama, že jsou lidé, kteří mají také takový vztah ke svému miláčkovi. Zato Vám všem děkuji, protože jsou pro mě alespoň trošku snesitelné tyhle chvíle, kdy se moc trápím, že už můj Mikýsek, zlatý, není. Nemohu nikomu dávat rady, jak a co má v takové chvíli dělat, protože sama nevím co s tím. Moc se mi po Mikýskovi stýská. Při pomyšlení, jak musel trpět, když jej ti vlčáci dostali do spárů, nemůžu ani dýchat. Přeji všem, ať takovou bolest nikdy nezažijí, i když jde "jen o kocoura". Byl to můj milovaný Mikýsek a tak to zůstane navždy.

Druhý den po úmrtí Mikýska, ráno v půl šesté, zazvonil jednou telefon a nic. Nevěnovala jsem tomu pozornost. Stále jsem plakala a neustále jsem cítila Mikýskovu přítomnost. Všude, kam jsem šla, jsem cítila jeho vůni. Hladila jsem vše čeho se dotýkal. Když jsem přivřela oči, tak jsem viděla, jak Mikýsek přikládá hlavičku k mé tváři a mazlí se. Občas to udělal i za života. Byla jsem v tu chvíli úplně vedle.

Zjistila jsem, že vnučka Aninka Mikýska vyfotila, tak jsem si fotky okamžitě stáhla a vytiskla. Jednu jsem si dala také do telefonu, abych jej měla stále na očích. Kdykoliv jsem šla okolo fotečky Mikýska, vždy jsem jeho obraz pohladila a políbila. Alespoň na chviličku jsem měla pocit, že je stále u mě a že ví, že je moje velká láska. Proplakala jsem od středy do neděle celé dny, v pondělí opět. Vždy ráno bylo první, že jsem šla pustit ven Mikýska, udělat mu mňamku a pak jsem dělala snídani pro muže a pro mne. Pak jsem se věnovala všedním věcem.

V den 30.6.2017 přiběhly vnučky Aninka a Barunka, že dostaly vysvědčení, a když viděly, jak stále pláču, tak neudržely slzy a plakaly se mnou. Nechtěla jsem jim kazit radost z konce školního roku, tak jsem se zklidnila. Aninka mne stále utěšovala "babi, nebuď už smutná". Najednou mi položila otázku. "Babi, někteří lidé spáchají i sebevraždu, když přijdou o mazlíčka, viď"? To ty ale neuděláš. Rychle jsem jí ujistila, že určitě ne.

V neděli probíhal den úplně stejně jako dny předešlé. Pláč, bolest žaludku, stýskání, nechuť k jídlu a jen velká touha vidět a pohladit Mikýska. Večer, už se šeřilo, stesk a bolest stále neustupovaly. Najednou se setmělo. Seděla jsem u okna a četla jsem si na internetu články o duši zemřelého domácího mazlíčka, když v tom levým okem jsem uviděla na chodníčku, kde často k večeru Mikýsek polehával a pozoroval, zda se zpod vrat nepřišourá sousedův kocour se kterým se párkrát pobil, najednou vylétla jasná jiskra, velikosti hrášku a vyletěla do výšky. Ihned jsem zpozorněla, ale jev byl okamžitě pryč. Pomyslela jsem si, že mi určitě Mikýsek dává vědět, že je tu stále se mnou a nic se na jeho zvycích nezměnilo. Opět jsem se rozbrečela. Kolem dvanácté hodiny v noci jsem šla spát.
Když jsem uléhala, tak na levé straně postele to začalo syčet, tak silně, že jsem si myslela, že snad tady někdo nastražil nafouknuté lehátko a teď jej vypouští. Podotýkám, že to nebyl manžel. Máme každý svůj pokoj. Asi po minutě tento zvuk přestal. Nevím čím to je, ale stále v ložnici praská silně nábytek. Nikdy jsem to nepozorovala, jako teď. Možná i to je znamení, že Mikýsek je tu se mnou. Po dvou dnech jsem zjistila, že na stojanech, kde mám uložené dvě kytary, jedna z nich praskla, stáří kytary je dva roky. Takže, stářím to určitě nebylo.
Stále se ptám "Bože, proč jsi tohle dopustil" ? Co jsem udělala špatně, že mám mít tuhle zkušenost ? Nic mě doma nebaví, najednou se mi tady zdá všechno cizí. Nechce se mi ani jít na dvorek, protože se bojím pohledět na prázdno, které tu po Mikýskovi zbylo. Nejsem schopna něco dělat.

Ve dnech mé rozbolavělé duše jsem si vzpomněla na článek pana T. Marného "Telefon z jiné dimenze" (doporučuji přečíst), a říkala jsem si, že když to je u lidí, co když také zvířata prožívají něco podobného, a rozhodla jsem se napsat panu T. Marnému. Vše jsem mu v mailu vylíčila. Ihned mi přišla odpověď, kde mi předpověděl, že se mi Mikýsek opět vrátí, ale v jiném těle. Že duše kočiček také dělají to, že se domluví a odejdou z těla zvířete, které k vám znovu přijde a odejdou se narodit do těla jiné kočičky.
Jaké bylo moje překvapení, když se mi dostala do ruky kniha Penelope Smith "Duše zvířat a lidí", kde je přesně popsané, to co mi pan TM předpověděl. Od této doby bylo mé bolestivé období trochu snesitelnější. Byla to pro mne velká útěcha, věřila jsem, že se vše stane tak, jak mi pan TM řekl.

V době uhynutí mého Mikýska, ještě ten den, můj syn s manželem jeli pro novou kočičku v bláhové neději, že můj žal trošku zmírní. Kočička byla tříbarevná, krásná, ale mé pocity byly - prázdno a velká bolest. Udělala jsem jí pelíšek, spala hned první noc v mé ložnici, v noci jsem jí opatrovala, ale v duši prázdno. Ráno jsem volala synovi, ať si pro kočičku přijede, že jí nemohu mít. Nešlo to. Syn jí tedy odvezl zpět ke kočičí mamince a kočička řádí dál ve společnosti svých sester a brášků a určitě je šťastná.


Věděla jsem, že budu mít zase kočičku. Stále jsem brouzdala po internetu a hledala jsem, jakého kocourka bych si přivedla domů a dala mu svou lásku, tak jako Mikýskovi. Snažila jsem se vybírat srdcem. Oslovila jsem útulek kousek od mého bydliště, kde jsem si v depozitu vyhlédla zrzavého kocourka, vlastně, byli to dva bráškové, Ťapík a Tipík. Rozhodla jsem se, že si přivezu oba dva. Ale osud to zařídil zase jinak.
Když jsem se začala pídit po tom, kdy bych si pro ně mohla jet, tak jsem zjistila, že Ťapíka si již někdo odnesl a Ťipík tam zůstal sám a asi se mu moc po bráškovi stýská, tak musím rychle pro něho jet. Ale osud zase zapracoval. Ten den jsem se sešla se svou přítelkyní, která vedla s sebou vnučku Andrejku. Vyprávěla jsem jí co se přihodilo a zakončila jsem to tím, že si pojedu do útulku pro zrzavého kocourka.
Druhý den mi říká vnučka Aninka. "Babi, to přeci nemůžeš, protože já jsem Ti zamluvila u sousedů nového Mikýska". No a vidíte, zase to byla Aninka, která mi nového zrzavého Mikýska přivedla. Jako toho prvního. Ptala jsem se jí, jak se to dozvěděla. Řekla mi to Andrejka dnes na koních. Andrejka totiž jezdí u mé snachy v jezdecké škole. A pak, že osud neexistuje. Asi za tři dny jsem se šla na nového Mikýska podívat.

Hned jsem věděla, že je to ten pravý. Srdce mi to řeklo. Za pár týdnů jsem si jej přivezla domů. Dostal nový krásný kočičí domeček, nové hračky, pelíšky. Nejprve jsem měla obavu, že se mu bude stýskat po kočičí mámě a sourozencích, protože byl první, který byl od rodinky odloučen. Ale mé obavy byly zbytečné. Protože jsem s ním byla 24 hodin denně, ve dne v noci, tak si ani nevzpomněl. Od prvého dne byl stále v mém klíně. Jinak neusnul. Vnučky mne stále, ještě před tím, než jsem si jej přivezla domů, upozorňovaly, že se nerad chová a hned z náruče utíká. "Babi, připrav se na to, říkaly". Ale, kam Tě vede slepá vášeň, jak se říká. Mikýsek se z mé náruče ani nehnul. Když jsem jej odložila, tak se začal šplhat po mých nohou nahoru " a mámo, koukej mě pochovat". Tak to dopadlo nakonec tak, když nic nedělám, tak jej nosím v tričku a on si spokojeně vrní. Když se náhodou stane, že si jdu uvařit kávu a položím jej na křeslo, ihned vyskočí a jdeme spolu tu kávu uvařit. Všude mne doprovází, i tam kam chodí císař pán sám. To, že se jedná o inkarnaci mého předešlého Mikýska také svědčí to, že tento Mikýsek dělá přesně věci, co můj první kocourek. Lehává přesně na stejných místech. Miluje mňamky co první Mikýsek.

Den před odchodem za duhový most se první Mikýsek šel s námi všemi rozloučit. Mě skočil do náruče a přitisknul mi tvářičku na moji, jako když říká, "měj se hezky a nezapomeň". Pak si vyskočil na okno, kde již čtrnáct let sídlí senegalský papoušek Brifik, který dostal jméno po mých dvou zemřelých psích miláčcích (Brita a Filip), a dlouho se otíral o klec. Nikdy to neudělal. Respektoval území, které bylo Brifika.

No, není lepší důkaz o tom, že reinkarnace existuje?

Věřte, když dáte nenávist, desetkrát tolik se vám jí vrátí, ale když dáte lásku, stokrát jí dostanete zpět.

Když mi Mikýsek leží v klíně, moudře na mne hledí a jako kdyby říkal " tak mě tady zase máš, nech už toho stýskání". Valí na mne modrá kukadla a je šťastný, že je milovaný.

Musím se ještě podělit o jeden zvláštní zážitek. Mám muže, který pochází z rodiny sedláků a vždy se u nich uznávalo jen to co se dalo , jak se říká, na pekáč, a jejich pes byl celý život na řetězu u boudy. Vždy, když jsem to viděla, mi to trhalo srdce. Ale nemohla jsem nic na tom změnit. Když odešel první Mikýsek za duhový most, tak syn musel muže odvézt na pohotovost, protože měl málem srdeční záchvat a tlak 200/120, když viděl, jak si nesu mrtvého Mikýska bez zadní pacičky domů. Moc mě to překvapilo, protože jsem si vždy myslela, že je to tvrďák. Teď má doma společníka a když musím odejít z domu, tak jsem ráda, že Mikýsek není sám. Jak je vidět, tak i dušička milého zvířete může takového tvrďáka změnit. Teď mohu říci, že i on má srdce a je rád, že má veselého kamaráda. Muž se stal najednou více tolerantní, citlivější a hodnější.

No a na závěr. Určitě se najdou lidé, kteří si se zlobou v srdci řeknou, to je blázen, ale to mě nevadí. Protože JÁ VÍM. Vím, že to, co je mezi nebem a zemí určitě existuje. Mám zážitky, které člověku ukážou, kde je ta pravda. Když vidíte orgán v jeho energetické podobě, který vylézá z těla dotyčného a on vám řekne, že s ním má ten problém, když se dvakrát, třikrát do měsíce bez vlastního přičinění vznášíte u stropu a máte vědomí rozšířené ve všem, co je kolem vás, pak se najednou ocitnete zpět v těle, když víte dopředu, že u souseda bude hořet a bude tam dítě, když víte že zítra k vám přijde syn a řekne vám, že se utopilo dítě a jmenuje se tak a tak, když vám vnučka ve třech letech řekne, že jsme měly obě stejnou maminku a byly jsme sestry, a že měla stejné jméno jako má teď (má sestra se jmenovala také Anna a zemřela v 35 letech), tak vás nemusí nikdo přesvědčovat, že tyhle věci existují. A je jich daleko víc.

Tak jak říká pan T. Marný "nevěřte, ale přesvědčte se". Vše to existuje, jen musíme otevřít oči. Kdo ale nemá lásku v srdci, bude stále slepý a nikdy nepozná opravdovou lásku, zrovna tak nikdy nepozná lásku ke zvířátkům. Tato láska je prodchnuta neopakovatelnými zážitky a tyto nám dá jen čistá nezatížená dušička našeho domácího miláčka. Kdo nevěří, že může taková láska existovat, je o mnoho ochuzen... Někdo si řekne, když to všechno ví, proč brečí? No, jsem přeci jen člověk se všemi pocity, city i bolestmi.

Mikýsek teď vedle mne spokojeně leží a vrní, a co je důležité, ustaly i všechny zvuky a praskání nábytku, zmizela také vůně prvního Mikýska. Ptáte se proč? No přeci proto, že je opět u mne, živ a zdráv.

Helena

Mikýsek
 


Komentáře

1 Ježovka Ježovka | 26. září 2017 v 3:14 | Reagovat

To je tak úžasný článek, ač i zároveň smutný. Já stále smutním po odchodu mého kocourka(bohužel jsem se na něm stala závislou až moc, bylo to moje malé chlupaté dítě), který odešel zcela samovolně za mé nepřítomnosti, naprosto bez varování - ve spánku, starý ani nemocný nebyl. Prostě to bylo jeho rozhodnutí, já to respektuji, ale stejně to moc bolí. No, v jeho návrat doufám, nebo jsem spíš doufala - před pár dny se nám narodila krásná koťátka a jeden chlapeček se mi tam moc líbí... Takže mě tohle téma chytilo u srdíčka. Moc autorce článku přeji šťastný a krásný život s navráceným kocourkem, mně, jakožto milovnici koček, těší každý, kdo tato chlupatá stvoření má v lásce též. :-) Naopak potom mám velký problém s lidmi, kteří řeknou "vždyť je to jenom kocour"... To si potom přijdu jak rozzuřený rotvajler urvaný ze řetězu...

2 df df | 26. září 2017 v 10:47 | Reagovat

Nádhera, nemám slov, snad jen, že paní rozumím a článek sem měl číst až v práci kde by mě ten příběh tak nedostal. Těším se na únor až se taky shledáme.

3 @ @ | 26. září 2017 v 14:03 | Reagovat

Soused tvrdí,že kočky jsou jen spotřební věc.Přijdou a zase odejdou.Pes je prý ale něco jiného.

4 Alue Alue | 26. září 2017 v 14:07 | Reagovat

[3]:  Rozdíl mezi psem a kočkou je jenom v nároku na péči. Každý potřebuje něco trochu jiného. Mentálně jsou nastejno, kočka dokonce ještě o něco chytřejší.

5 Arleta Arleta | 26. září 2017 v 14:17 | Reagovat

[4]: V jakem smyslu je kocka chytrejsi? To je jako tvrzeni, ze zirafa je chytrejsi nez nosorozec. Pes je domestikovan clovekem, tim padem samozrejme ze jeho "tupa" oddanost muze byt povazovana za degradaci, narozdil od svobodomyslnych kocek.

6 Aisha Jayne Aisha Jayne | E-mail | Web | 26. září 2017 v 17:30 | Reagovat

Nádherný článek a jsem moc ráda že má zase svého Mikýska zpět. Já jsem taky milovnice koček ale zatím sem si ji nepořídila bydlím v bytě a nevím jestli je pro kočičku dobrý aby byla jen v bytě  co myslíš ? Jinak moje mamka má kočku žila sme s ní 5 let co sme jí měli ráda se myzlila a nevadilo jí to , ale když sem se odstěšhovala a  a už tam nebyla odvikla si na mě a moc se mazlit nechce jenž na ní mamka moc času neměla chodila do práce a k tomu si od mala zvykla jen na mě a na ní když přišel někdo cizí tak se schovala neměla je ráda asi proto že k nám nikdo nechodil bydleli sme daleko a teď přemýšlím že když bych ji měla doma tak já a přítel taky chodíme do práce a moc lidí k nám nechodí tak že by si zvykla na nás dva a cizí lidi by už nemusela toho se bojím.....

7 **J** **J** | 26. září 2017 v 19:59 | Reagovat

Tu paní velice moc chápu a myslím si, že ta krutá životní "lekce" jejímu manželovi pomohla odpoutat se od zažitých hrubých sedláckých citů, kde se zvířátka porážejí  za potravu a méně se najdou tací, kdo zvířata chovají na statku a mají k nim opravdu vztah. Já jsem brečel na statku, když mučili a stahovali za živa kůži z králíka.

Myslím, že proto indiáni děkují zvířatům a pečlivě vybírají, které snědí,jen podle potřeby, aby zvířata zbytečně netrápili.

Brečel jsem u knihy, kde kačena divoká byla postřelená myslivcem a pak jsem ještě dva roky zpíval žalostně ve škole píseň o té kačeně divoké. Skoro žádný ze spolužáků neprojevil cit k trápení zvířátek.
I když vlastně jedna holka jo, moc jsem si přál, aby se té holce za to oko zahojilo, které měla nemocné kolem dokola. Po čase se jí málem zázračně zahojilo.

Řadu let jsem v dětství prožíval stesky jedné smutné srnečky z knihy a jedné dobrotivé vlaštovky z jiné knihy. Smutné a zároveň hodně romantické knihy o zvířátkách a jejich lásce k člověku a jejich vznešených a inteligentních citech.

Tím jsem vyrůstal. Jak ta zvířátka kolikrát dokáží prožívat hloubku lásky víc než ty tupé a hrubé lidské bytosti, které jsou mnohdy i hloupé.

Přeji každému, kdžy potkáte zvířátko, povídejte si s tím zvířátkem hebounce a něžně, zvířátko je tak čisté, že nemusíte mít žádné zábrany projevit tu nejniternější lásku, kterou kdybyste projevili k hrubým lidem, by ji ani nepochopili, když jsou hrubí a hloupí.

A kdo je vlastně moudrý, ten, kdo dokáže mít rád všechny ty přírodní bytosti.
Přeju si, aby každé zvířátko mělo čistou přírodu a nějaké lidi kolem sebe, kteří je mají moc rádi. A když budeme milovat ty zvířátka, tou láskou, kterou oni potřebují, dají nám poznat lásku, kterou pak dokážeme zanášet i do svého života mezi sebou navzájem. Učte se dívat na svět srdíčkem a pak otevřete oči, ne opačně. Oči ukazují iluze, srdce mluví jasnou řečí. Někteří slepí vidí daleko víc než ti , kdo mají ostrý zrak. Někteří, kdo nejsou hluší neslyší ani nelepší češtinou, nerozumí, nechtějí rozumět. Někteří cizinci umí deset slov a dá se s nimi hovořit celé hodiny, protože chtějí rozumět a mluví celou duší a bytostí. ;-)

8 Alue Alue | 26. září 2017 v 21:02 | Reagovat

[5]:  Četla jsem jakousi studii, dělali testy, kočky vyšly o něco líp než psi. Podrobnosti už fakt nevím, pamatuju si závěr.

9 df df | 26. září 2017 v 22:48 | Reagovat

[5]: Zde je článek co vyzkoumali větci u psů, zda je to pravda nevím. Psí kamarády budu mít i nadále ať je to jak chce. https://cz.sputniknews.com/svet/201707215667044-genetikove-neobvykle-vysvetleni-pratelstvi-psi/

10 Ayeri Ayeri | 27. září 2017 v 9:16 | Reagovat

Nádherný článek se šťastným koncem :) zlepšilo mi to včera náladu, to vědomí, že se takové zázraky dějí. Mně chybí osmák Saša z dětství, nejsem tak přecitlivělá jako autorka, aby mě Sašina smrt úplně vyřadila, ale pořád na ní myslím, i když už je to několik let a doufám, že se s ní v nějaké podobě ještě někdy setkám :)

11 Eva Eva | 27. září 2017 v 13:15 | Reagovat

[7]: Stahovat králíka zaživa?! O_O On je jako nějakej kvalitativní rozdíl v tom, když je stažená z živého nebo z mrtvého zvířátka? Jiný důvod pro takovou nechutnost mě totiž nenapadá a i tak je to hloupé.

12 Ježovka Ježovka | 28. září 2017 v 22:46 | Reagovat

[5]: Lidičky, vždyť je to jedno, které ze zvířátek je "chytřejší" :-) To se nedá takhle soudit, každý z nich je individualita, to máte skoro jako posuzovat děti v klasickém školním systému... :-?

Nový komentář

Vezměte na vědomí, že diskuse je moderována. Než se nový komentář začne zobrazovat, musí jej nejdříve schválit autor blogu.

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama