V e-shopu Alue.cz jsou nové Brazilské křišťály. - Aktuální výběr ZDE
Sledujte Zápisníček, kde vycházejí aktuální zprávičky. Nejnovější příspěvek: 17.11.

,,Můžou za to geny", aneb o vzdávání se odpovědnosti za svůj život na základě dávno překonané teorie / Doporučuji

24. listopadu 2017 v 0:54 | Alue K. Loskotová |  Zamyšlení
Všichni jsme se s tím jistě už někdy setkali. Někdo v našem okolí má závažný problém, například zdravotní či osobní a nehodlá s ním nic dělat, odůvodňuje ho tím, že to podědil geneticky. Například cukrovku, rakovinu, ekzémy, nebo životní smůlu na partnery. Možná i vy sami jste (nebo jste byli v minulosti) posuzováni na základě vašeho rodinného příběhu. ,,Dělali to ti před vámi, takže vy budete taky. Tu nemoc měli oni před vámi, takže vy budete taky."
Člověka to vrhá do pocitu, že věci jsou dané, že nad nimi nemáme kontrolu. A že jsme prostě jen oběti nějakých genů co jsme zdědili, ty geny nás jednoho dne dostihnou, jak dobré tak i ty špatné a my se s tím holt budeme muset nějak smířit. Nic s nimi neuděláme, je to dané...
I lékaři se na dědičnost často rádi vymlouvají, pokud se jim to hodí do krámu. Je snažší vám jako pacientovi říct že máte odvápněné zuby kvůli matce která měla v těhotenství nedostatek vápníku, než vám na rovinu říct že si ty zuby málo a blbě čistíte, že jste překyselení. Ta první varianta vás zbavuje odpovědnosti a otvírá vaši peněženku, ta druhá vyžaduje váš aktivní přístup a nápravu. Zatímco aktivní přístup v sobě obsahuje konečné řešení problému, většina lidí z pohodlnosti dává přednost tomu prvnímu. Proto má náš systém víry v dědičnost takovou podobu a sílu, v jaké ho dnes vídáme.



Už pár týdnů louskám poměrně dost odbornou knihu o psychosomatice. Je to učebnice, která celou metodu pojímá velice do hloubky. Patrně na ni budu ještě dělat recenzi, ale zatím nemám dočteno, tak nevím kdy recenze vyjde. Kniha se jmenuje Proč a jak psychosomatika funguje, napsala ji MUDr. Jarmila Klímová a Mgr. Michaela Fialová. V této knize, v oddělení které popisuje biologické procesy v lidském organismu vztahující se k tématu psychosomatiky, je velmi pěkná část, kterou cituji:

PLASTICITA INFORMACE DNA
,,Kouzlo plasticity - proměnlivosti DNA spočívá v tom, že v období očekávaného dělení buňky se chromozomy přesunou do buněčného jádra, kde v chráněném prostředí krátce přežívají. To proto, aby na ně v době replikace nepůsobily vnější vlivy z okolí a nedocházelo k replikačním chybám.
V období klidového režimu buňky jsou chromozomy s DNA z jádra volně vypuštěny do buněčné cytoplazmy. Zde během života buňky podléhají mnoha vlivům a mnoha spouštěčům své genové aktivace. Toto období trvá průběžně 4-8 let, podle délky života buňky. Za tuto dobu je DNA schopna navázat mnoho informací, využitelných ke své funkční změně. Díky tomu se některé genové sekvence ve své funkci uspí, jiné aktivizují. Každý další přepis DNA do nové buněčné generace se tedy od své původní verze významně liší. Je potřeba si uvědomit, že těchto přepisů se v našem těle odehraje za celý život 10-16, a to v každé specializované buněčně struktuře. Z toho jasně vyplývá, že umíráme s výrazně odlišnou DNA, než byla ta, se kterou jsme se narodili.
Ani našim dětem proto nemůžeme předat identickou genetickou informaci, protože od našeho zrození do doby početí nové generace se informační potenciál DNA změní minimálně šestkrát. Potomkům tedy nepředáváme na bázi DNA naši biologickou determinaci, nýbrž individuální životní zkušenost."

EPIGENETIKA
,,V polovině devadesátých let 20. stol. se věda ustálila na tvrzení, že epigenetikou rozumíme studium změn ve funkci genů, jež nemohou být vysvětleny změnou v sekvenci DNA. Činnost a aktivita genů je tedy jednoznačně dána intervencí a signály z vnějšího prostředí. V moderní vědě se proto objevil termín ,,epigenetika", který doslova znamená ,,vláda nad genetikou" a zásadně mění naše chápání toho, čím a jak je život řízen. Nikoli biologickým předáním, ale individuální životní zkušeností naší a našich předků.

Epigenetika nás přesvědčuje, že chování genů je tvárnější, než jsme si kdy byli schopni připustit. Význam znalosti genomu je pak trochu odsunut na vedlejší kolej.
Tvrzení, že za daným projevem choroby je nějaký zmutovaný gen, se ukazuje být v řadě případů nesmyslným. Mnohdy se totiž o žádnou mutaci nejedná. Navíc, zatímco děje genetické jsou většinou nezvratné, epigenetické změny jsou reverzibilní.

Existují jevy, kdy jednoduchá složka výživy, nebo vystavení dalším nejrůznějším vlivům vnějších podmínek, tlumí anebo zesiluje účinek genů. Funkčnost genů lze ovlivnit k lepšímu i k horšímu.

Lidská DNA je složena ze dvou frekvenčních pásem. Nižší frekvenční pásmo je podkladem klasické dvou vláknové DNA, tak jak ji známe z obrázků a učebnic biologie. Ovšem vyšší frekvenční pásmo zakládá povahu tzv. ,,světelné složky DNA" o 12 vláknech! Obě dvě sekvence DNA lze pomoci specifických slov a zvuků reprogramovat, různě modulovat či harmonizovat, a to bez jakékoliv genové manipulace.

Hádat se o to, zda mají větší vliv na naše zdraví a na náš vývoj geny, nebo vnější prostředí, je nesmysl. Obojí je spolu nerozlučně provázáno. Nejen strava, změny klimatu, ale i subjektivní prožitek se v těle mohou projevit jako kaskáda biochemických změn, které ve svém důsledku napovídají genům, zda se mají projevit, a jakou silou to mají učinit." (konec citace)

Mnohé jevy v našem životě mají tendenci se opakovat jako fraktál, přenášejí se z generace na generaci, stejné systémy a děje mají tendenci se kopírovat. Potom není divu, že děti matky která měla deprese, mají také deprese. Nebo že třetí generace v dané rodině trpí cukrovkou. Dokonce jsem zažila případ, kdy už třetí generace v určité rodině byla postižena velmi závažnou psychiatrickou poruchou, existuje na to oficiální diagnoa a měla to babička, měla to matka a od nich to měla i dcera. Po energetické stránce se to zjevovalo jako hnusní agresivní skřeti s protáhlými čumáky. Nebyl to toxin, ale nebezpečná energetická rezonance, bůhvíkde to ta první generace nabrala, ale poprvé jsem viděla že se dá podědit i skřet.

Avšak nad jakoukoliv dědičností má rozhodující platnost náš životní styl, a způsob jakým myslíme. Pokud budeme bezmyšlenkovitě a bez jakékoliv hlubší analýzy jen tupě kopírovat všechny programy které nám byly v dětství vštípeny, nikdy se z nich nevymaníme a dědičnost pro nás v podstatě bude platit. Můžeme se na genetiku vymlouvat, avšak rozhodující je to, jaký způsob života a jakou cestu jsme si zvolili. Buď tu vyšlapanou našimi předky, kterou již známe a víme kam vede, nebo nějakou úplně jinou. Na nevyšlapané cestičce nás potkají zcela nové kapitoly a výzvy, které odpovídajícím způsobem mohou aktivovat či deaktivovat skryté předpoklady, které si v sobě neseme.

Když si navíc člověk uvědomí, že ho s jeho rodinou ve skutečnosti nepojí společný gen ale zejména životní styl který daný gen moduluje, je to velice osvobozující, protože se nemusí s osudem dané rodiny ztotožnit, pokud ho nechce. Dává to člověku do ruky naději, sílu a hlavně možnost své předpoklady změnit a žít jinak.

Ideálně se přestěhovat daleko, nebýt vůbec vystaven vlivům které chce deaktivovat a vytvořit si originální život, zcela podle svého, nezávislý na názoru a očekávání druhých lidí. To přinese člověku nejen spokojenost a štěstí, ale i zdraví, protože konečně může být sám sebou.
Nebýt obézní dítě svých obézních rodičů, nebýt cukrovkář po taťkovi i dědovi, nelupat antidepresiva jako maminka. Nedědíme totiž po předcích nemoci, dědíme po nich životní přesvědčení, filozofii, způsob myšlení, optimismus/pesimismus, typy strachů, komplexy a způsoby řešení různých životních situací. Jsou to vzorce, vtisknuté šablony, které jsme si osvojili jako malí, aniž bychom měli možnost je patřičně profiltrovat a vybrat si, které budeme kopírovat a které nikoliv.

Tento úkol zpětné filtrace se objeví až v dospělosti, za předpokladu, že jsme dostatečně bdělí, vědomí a dokážeme si připustit, že děláme něco blbě a že by to vlastně šlo dělat lépe, nebo úplně jinak. A můžeme se cíleným snažením přeučit, tím přepíšeme svůj program. Přepisování destruktivních programů, které nechceme následovat a které nehodláme svádět na genetickou dědičnost, většinou není otázka jednoho dne. Je to výsledek denního překonání sebe sama, denního zvládnutí malého úkolu. Naučit se jiný typ reakce v konkrétní situaci, odnaučit se neadekvátní reakci v konkrétní situaci, nebo se přeučit na jiný jídelníček, často bývá otázka měsíců a let.
Ve výjimečných případech jsme však schopni přepsat program i během jediného dne. To ve chvíli, kdy se nám nějakým silným zážitkem podaří zcela zlomit nějaký vzorec, nebo strach.

Mně se toto skokové zlomení programu stalo opakovaně. Jeden případ bylo překonání svého strachu. Něčeho se člověk odmalička bojí a když se s tím potká, cíleně udělá pravý opak, než by udělal normálně. A zúčastní se toho, před čím by jindy v rámci svého pudu sebezáchovy utekl. A bum ho. Pár hodin na to se z člověka stává někdo jiný. Strachy bývají na sobě poskládány kaskádovitě a pokud prolomíme jeden strach, často zmizí i některé jiné, které jsou na něj nalepené, ale to zaznamenáme až když se nám to stane. Ne vždy je možné logicky vypozorovat, které programy jsou navzájem na sobě závislé a kolik jich spadne, když zrušíme jeden.
Jindy mi stačilo si pouze uvědomit danou souvislost. Co dělám, proč to dělám, co z toho mám, co mě k tomu vede, na základě čeho to vzniklo. A poté rozhodnutí, nebo spíše uvědomění, že daný vzorec mi neslouží dobře, že je vlastně úplně k ničemu, svého času asi logiku měl ale dnes už ji nemá a proto ho už nebudu aplikovat. A ze dne na den jsem byla schopna zcela jiné, mnou chtěné reakce v situaci, kdy by se jindy přihlásil ke slovu starý nefunkční program.

Vím že to jde a nález v knize ze které je uvedená citace nahoře, mě potěšil. Popisuje tutéž zkušenost jinými slovy.
Na druhou stranu mě však rozčiluje, když vidím, že lidé kteří mají řešitelný problém, ho odmítají řešit a svalují to na vlivy mimo jejich pravomoc, nebo tuto svoji pochybnou víru hážou na druhé, dokonce přímo na mě. A já pak mám nést odpovědnost nebo následky cizích programů. I tomu se bohužel musí člověk naučit efektivně čelit.

Například již zmíněná dědičná choroba... Jako dítě jsem se bála toho, že jsou nemoci opravdu otázka genů a že jsem vlastně oběť ruské rulety, buď se mi to vrazí, nebo nevrazí do života a nic s tím neudělám. Takže pohled na stařenky o berlích, které denně lupou dvacet prášků a nonstop sedí v čekárně u doktora, mě logicky děsil.
Umím si představit, že pouhý strach z konkrétní dědičné nemoci, ji umí spustit. Podle fraktálního vzorce, kdy jeden drobný prvek je opakováním velkého celku, kdy jedna buňka ovlivní celý orgán, tak jedna myšlenka umí zarezonovat v celém organismu a spustit řetězovou reakci na fyzické úrovni...
Jak člověk postupně zestárne, tak pochopí že je to celé nesmysl. Tedy vlastně ono to takhle funguje, ale pouze pokud danému systému přesvědčení uvěřím a dám odpovídající váhu. Když budu věřit že tu nemoc dostanu, tak ji prostě dostanu. Protože jsem nezměnila započatý vzorec, který mi předali moji předkové. Pakliže danému systému svoji víru nesvěřím a podložím to patřičnou změnou ve vzorci chování i myšlení, daná nemoc se mě nebude týkat. (Jenom myslet nestačí, člověk musí zároveň jednat.)

Když mi bylo asi 18, dostala jsem dopis od své babičky. Prý mě přihlásila na vyšetření na mamograf. Prý že ta rakovina je dědičná a že jsem riziková osoba, takže se to musí sledovat. Dle této prognozy bych měla chodit na mamograf každý půl rok.
Přijetí této víry by pro mě reálně znamenalo chronický strach, stres a pravidelnou dávku ozáření, ze kterých bych zajisté tu rakovinu dostala. Toto by byla ta ideální cesta, která by aktivovala daný gen, daný vzorec a spustila kaskádu reakcí.
Pamatuji si, že když jsem si přečetla co se tam píše, vztekle jsem pozvánku roztrhala a hodila do koše. Proč? Ne ze strachu z dané nemoci, ale ze vzteku. Uvědomila jsem si totiž, že přesně tento způsob myšlení, pokud bych ho přijala, by se mě pokusil zabít prostřednictvím mě samotné, mého strachu.... O pár let později přišla druhá pozvánka, s jasným upozorněním, že ostatní tam úzkostlivě chodí a já jediná neposlušná na to nedbám.... I ta letěla do koše. Za mé zdraví si nesu odpovědnost pouze já a nikdo jiný.

Člověk se nesmí nechat strhnout matrixem a lidmi, kteří nejsou dostatečně bdělí na to, aby byli schopni identifikovat chybný vzorec a neopakovat ho. Pokud chceme vzít skutečně zodpovědnost za svůj život a za své zdraví do vlastních rukou, nemůžeme se bát že dostaneme nemoc po mamince a úzkostlivě běhat na vyšetření od čerta k ďáblu. Musíme prostě změnit svou cestu. Musíme identifikovat, co k dané nemoci vede a tomu se vyhnout. To je jediná cesta, jak se zbavit dědičného a genetického prokletí. Ne strachem, ne tím že si necháme vzít svoji moc, sílu a zodpovědnost někým druhým.

Když se dneska nechám proměřit na diagnostickém přístroji, mám organismus takřka plně funkční, 98% ze sta. To mi ukazuje, že cesta kterou jsem se vydala, je správná a k doladění mi zbývají jen drobné detaily, spočívající především v hlídání kvalitní stravy a dostatku pohybu.

Když jsem byla dítě, strašili mě tím že budu nosit brýle. Že když ty dětské zahodím, zrak se mi rozkope a bude to pořád horší a horší.. Brýle nenosím, vidím dobře.
Strašili mě taky s cukrovkou... Cukrovku nemám.
Dokonce mě v pubertě naháněli jak nadmutou kozu ze strachu, že budu dělat stejné chyby jako generace žen přede mnou v mém věku. Doslova mě na to programovali a neustále mi to opakovali, jasně jsem vnímala, co se ode mě očekává, jak mám v životě skončit. Byla jsem už roky předem posuzována a tvrdě trestána za věci, které se očekávaly že udělám, aniž by se vůbec kdy staly. Tak obrovskou sílu má jakási rodová sugesce, absolutní víra která předpokládá chyby a tvoří je už v předstihu, takže potomek pak jaksi nemá moc na výběr a skoro musí vzorec následovat, neboť odolat danému tlaku v podstatě nejde. Ale rozhodla jsem se toto očekávání nenaplnit, opustit dané prostředí a zbavit se všech vzorců, které mi nesloužily dobře. A hle, jde to.

Dokonce jsem ,,chodila" s klukem (taková ta klasická nevinná dětská láska co brzo vyšumí), co mi řekl, že nejpozději do svých 18ti let budu strašně tlustá... Tehdy mi bylo 13, byla jsem v šoku a nechápala jsem to. Vysvětlil mi to tak, že to vidí na mé skladbě postavy, na mé kostře, že lidi co mají takovou stavbu těla jsou pak v dospělosti tlustí... Sám vypadal jak vylítaný komár, a byl o pár roků starší než já, tak jsem měla za to že asi má i víc rozumu a že tomu asi trochu rozumí, když mi to říká... Za pár měsíců dostal kopačky, a ještě několik let poté mi to vrtalo v hlavě jako červík. Fakt jsem se bála, aby náhodou neměl pravdu.
To jsou přesně ty programy. Někdo vám něco řekne, vy se vyděsíte, pak se to ve vás jaksi uhnízdí a když to z hlavy nevyženete, nebo si nezjistíte skutečná data a budete ten program jenom slepě následovat, vážně do osmnácti skončíte jako buřtík... Samozřejmě, že předpovídat někomu obezitu na základě jeho ,,stavby kostry" je naprostá hovadina a svědčí to jen o totální nevzdělanosti, neboť obezita je primárně dána potravou, stylem života a pokud se nebudeme přejídat cukry a sacharidy, nemáme být z čeho tlustí... Nehledě na to, že obezita je v podstatě duševní nemoc. Obézní lidé nejí z hladu, ale zajídají něco, co je vnitřně likviduje, co je žere, nebo zajídají strachy, stresy. Proto se radikální hubnutí u obézních lidí kombinuje i s návštěvou psychologa, nebo minimálně pohovorem o příčinách, bez uvědomění si spouštěče a jeho řešení to totiž nejde a váha se vždycky vrátí zpátky, jen co vyprší prvotní motivace.
Takže předpovídat někomu obezitu je stejná blbost, jako předpovídat mu, kdy a jak si ostříhá vlasy. To nemá v rukou žádný věštec, to má ten člověk v rukách svých, potažmo ve své hlavě a nikdo jiný na to nemá vliv, pokud ten vliv nevpustíme, aby tam začal destrukčně vrtat.

Člověk si v ideálním případě vůbec nesmí takové ,,předpovídací věštící" programy nechat vlézt po kůži. Je lepší je ignorovat. Když potřebujeme vyventilovat šok tak se tomu vysmát, nebo ve vzteku bouchnout pěstí do stolu a říct ,,NE, TOHLE JÁ NEJSEM," protože když se tím budeme užírat a budeme si nemoc vizualizovat, přímo si ji k sobě voláme, aktivujeme tím spící destruktivní gen.

Myslete na to, že každý den který prožijete a každá opakovaná myšlenka kterou vnímáte, má schopnost přepisovat vaši DNA, uspávat nebo naopak probouzet určité části vašich genů. Volte tedy moudře, jaké změny v sobě uskutečníte, kým se stáváte, jakou bytost profilujete. Dle DNA nejste rezonančně stejná bytost od miminka do hrobu, měníte se svými volbami a zhruba každých 8 let máte nové tělo s jinou DNA. Tak v sobě postupem let kultivujete to co prožíváte a umrtvujete to, s čím nepřicházíte do styku.
Pokud možno nic nesvádějte na svoji rodinu, rodiče, předky, genetiku, nebo osud, protože svádění viny na něco vnějšího je odevzdávání zodpovědnosti, odevzdávání vaší tvůrčí síly, kterou byste měli použít na žádanou a potřebnou změnu k lepšímu. Když budete ukazovat prstem na všechny kolem, nezbude vám už kapacita na to, abyste mohli obrátit pozornost na sebe a řešení, protože víra ,,za všechno přece může rodové prokletí a genetika" člověka umrtvuje a podporuje ve strnulých, starých vzorcích, které mu nevyhovují.



 


Komentáře

1 Katie Katie | 24. listopadu 2017 v 5:40 | Reagovat

Je to jako s rakovinou. Měla rakovinu vaše matka? pta se doktor. Ano? Tak pojďte na mamografii, výtěr a kdejaká vyšetření. Rakovinu budete mit určitě také a musí se to hlidat.Na vyšetření tedy nechodim, protože si myslím, že to není tak, jak to doktor říká.

2 Miško Miško | 24. listopadu 2017 v 9:06 | Reagovat

Wow, ďakujem, v mnohom z článku sa vidím a to pomenovanie, uvedomenie si ešte viac posilňuje vôľu bojovať. Vážim si ťa.

3 Shairin Shairin | 24. listopadu 2017 v 9:33 | Reagovat

Moc krásný a poučný článek! Mám dotaz: dá se nějak doma změřit alespoň přibližně, z jak velké části nám tělo funguje správně? Moc by mě to zajímalo... 😉

4 micka micka | 24. listopadu 2017 v 10:24 | Reagovat

Dobrý a užitečný článek, odstraňováním mých destruktivních programů se touto dobou zrovna zabývám, tak mi padnul do noty.

Vždy koukám, jestli místo 100% používáš 1000% (podle tvých dat), nevím proč, ale vždycky se na to soustředím a uvědomím si to. Tady poprvé vidím, že ses "zapomněla" a použila 100% u funkčnosti organismu. Ale možná jsi to použila jen proto, že to tak použil ten přístroj. Promiň za hnidopišství, jak říkám, nevím proč se na to soustředím, ale vždycky si toho prostě všímám. Možná proto, že podvědomě sleduju, jestli žiješ tím, co hlásáš, a musím říct, že až na tuhle chybu ANO, vždy jsi to měla v souladu s daty, které prezentuješ.

5 Alue Alue | 24. listopadu 2017 v 10:39 | Reagovat

[3]:  Na to existuje program a přístroj.

6 Alue Alue | 24. listopadu 2017 v 10:40 | Reagovat

[4]:  Nezapomněla jsem se, přístroj používá 100% jako celek.

7 hanka hanka | 24. listopadu 2017 v 11:07 | Reagovat

Článek mě velice oslovil, děkuji za něj. V podstatě do hloubky vysvětluje to, co už cítím delší dobu. Nikdy jsem se nechtěla smířit s tím, že mám něco nepříjemného dané a že se tomu nelze vyhnout. Například jsem se vyléčila z "dědičné" nedostatečnosti štítné žlázy, na kterou trpí celá moje rodina. Já jsem tu nemoc prostě nepřijala, věděla jsem že to jde vyléčit a i když to bylo těžké, našla jsem si způsoby jak si pomoct, zatímco ostatní členové rodiny roky a roky dlabou prášky. Člověk si své tělo opravdu dlouhodobě buduje svým životním stylem. Přemýšlela jsem o tom i v době, kdy jsem se snažila přeprogramovat na jezení syrové stravy. Věděla jsem, že to je možné (stejně jako věřím že je možné breathariánství), ale nakonec jsem od toho upustila, protože v momentě kdy jsem fakt cítila, že pomocí programování mysli a fyzických změn těla už by se to opravdu "přeplo" tak jsem cítila, že můj osud se změní, nebudu moct plnit to, proč jsem teď tady a cítila jsem vnitřní prázdno. Tak jsem věděla, že tudy moje cesta nevede, alespoň ne teď když žiju v této civilizaci.
Pokud si uvědomíme že myšlením si můžeme programovat DNA, pak i afirmace není jen práce s myslí, které věříme, že nám prospěje i fyzicky, nýbrž je to programování, které má přímý vliv na tvoření fyzického těla. Když si toto uvědomím, získají afirmace mnohem větší sílu (vyslovovat je a prociťovat s vědomím, že mění moji buněčnou podstatu a doslova se mi vpisují do těla). Takže afirmace může být každodenní výživa (namísto nevědomých sebedestruktivních myšlenek, které jsou jako jed). Je to fascinující.

8 Alue Alue | 24. listopadu 2017 v 11:20 | Reagovat

[7]:  Ano přesně tak to je.

9 mariankosnac mariankosnac | 24. listopadu 2017 v 13:12 | Reagovat

Čo keď niekto ani nevie že "zdedil" nejakú nemoc, aká je asi šanca že sa u neho prejaví?

10 jirik jirik | 24. listopadu 2017 v 13:14 | Reagovat

[7]: *namísto nevědomých sebedestruktivních myšlenek, které jsou jako jed*
Jsou lidi, kteří sebedestruktivní myšlenky používají vůči zcela vědomě, ale nedají si toto vysvětlit -
vhodný příklad jsou dědičné neduhy - protože babička špatně chodila já musím taky (myšleno po ženské linii).

11 áťa áťa | E-mail | 24. listopadu 2017 v 13:43 | Reagovat

Moc ti děkuji za tento článek! Přesně to jsem dneska potřeboval.

12 :) :) | 24. listopadu 2017 v 15:08 | Reagovat

Jsem na FB ve skupince psychosomatika a etikoterapie v praxi a denne tam resime podobne. Take jsou o psychosomatice dobre stranky empatia.cz. Jinak o tomhle uz vim davno, videla jsem jednou nejake video na ct1 nebo tak neco na netu a nemuzu ho uz dohledat ale to bylo to nejlepsi video, ktere jsem kdy videla. Mluvila tam prave o tomhle jedna pani a rikala ze to je ve vyzkumu, ze dokazou uz naklonovat organismus na vsechno co si jen pomysli a ze to bude nase budoucnost a hlavne tam v jednom videu odpovedela snad na vsechny otazky sveta, opravdu v jednom videu vyresila jak kdyby vsechny problemy tim...a ja jen cumela jak blazen, bylo to perfektni, stale na to video myslim, ale jak kdyby se po nem slehla zem :( Nicmene me vzorce z nasi rodiny skoro zabili...Dost casto jsou mnohem silnejsi nez ja takze potom dochazi k strasne vycerpavajicimu vnitrnimu boji, ktery vam bere energii vic nez vzorec samotny, takze potom radsi podlehnete...Je to fakt masakr, a muze dojit i k totalni autodestrukci. U nas v rodine babicka mela psychicky nemocneho manzela, moje mamka mela psychicky nemocneho manzela, moje sestra mela psychicky nemocneho pritele se kterym ma deti...A u me jsem psychicky na tom byla dost spatne ja. U pritelovo rodiny - pritel nemocny strevo, jeho bracha nemocny strevo a jeho nevlastni deda co je v jejich rodine uz od dob kdy byl pritel maly si predstav ze ted ke stari ma taky nemocny strevo, takze neco ne moc dobryho pochytil od jejich rodiny. Jeho babicka nemocna stitna zlaza, jeho teta nemocna stitna zlaza a jeho mamka taky...a vsechny tri jsou taky dost pri tele, strava dost spatna a problemy s vyjadrovanim negativnich emoci taktez (stitka´=mluvidla). Ja s mamkou obe zanet v tele na leve strane ktereho se nemuzeme cely zivot zbavit a ja, mamka i babicka cely zivot problemy s zaludkem,velka citlivost na toto misto. No jako je to masakr. Ted v tomhle obdobi citim, ze me nejvic ovlivnuji nejake vzorce od tatky, neco co tam jeste nemam vyresene, zpracovane a porad me to stahuje dolu...Je ale uplne super, ze se oba s pritelem navzajem jak kdyby lecime, respektive na to upozorunujeme a vzdy kdyz si neceho vsimneme, tak si jsme oporou v tom nepodlehnout vzorci rodicu...on zacal resit strevo, o mnoho se mu zlepsilo a ja svoje strachy kterych jsem strasne plna...nekdy si prijdu doslova jak uzel strachu a to hlavne z nemoci, rakoviny atd jak pises...A vim ze tyhlety strachy mam zase od mamy, jako ze ona je do me vlozila a ona mi je predala, ji je zas predala jeji mamka atd... protoze ona je to samy, samej strach z nemoci atd...takze kdyz na me prijde strach ptam se pritele a on mi odpovi vse je v naprostym poradku a ja mu to proste uverim, protoze mu verim. A pak ten strach se jakoby oslabi a zmizi, ale je to fakt prace ze uz nekdy i na pritele je toho moc, ale snazim se co muzu, jen kdyz toho ma clovek z destvi tolik, ze pak nevi co driv a nestiha ani reagovat a zaregistrovavat vsechny ty chybny a nefunkcni vzorce se kterymi dochazi az k selhavani organum apod...podle me to mame uz generacne navaleny vrstvy na sobe a my musime odlupovat slupku po slupce. Patri do toho i rodova karma, prokleti apod...Dalo by se o tom psat hodne no a upozornuju vas na to, ze psycholog ci psychoterapeut vam s timhle fakt nepomuze, byla jsem uz u 3 a co jsem mela moznost videt, tak by oni samy potrebovali dost pomoct.... :D Mame holt dost prace na cely zivot. Dekuji za tenhle clanek ;-)

13 :) :) | 24. listopadu 2017 v 17:35 | Reagovat

A jeste by me Alus zajimal ten pristroj na to mereni co je to zac jestli muzu vedet, docela by me to zajimalo, dekuji :-)

14 aves passeri aves passeri | E-mail | Web | 24. listopadu 2017 v 17:52 | Reagovat

No, já jsi z gymplu z hodin genetiky nepamatuju moc, ale jednu věc jsem si odnesla (doufám, že alespoň správou :-)): geny jsou geny. Jsou v nás, říká se tomu prý tedy snad genotyp. Ale o tom, jestli se projeví nebo ne, nerozhoduje gen, ale prostředí. Gen potřebuje vnější stimul, který ho spustí (fenotyp). Ať už je to přesné nebo ne, jasně mi to už před 20 lety řeklo, co si mám o genetice myslet :-)) Jo - na mamograf mě teď lékař také chtěl poslat (už mám prý na něj věkem nárok). Tak jsem mu řekla, že si to rozmyslím. Hledala jsem i nějaké další možnosti diagnostiky, ale nic, o čem by se dalo říct, že něco opravdu najde, jsem nenašla. Tak to nechávám vyšumět. Navíc si myslím, že vzhledem k tomu, že díky čchi kungu v sobě vnímám blokády na úrovni energie a v oblasti prsou fakt nic takového necítím, tak si nemyslím, že mám ztrácet čas lozením po mamografech. Možná by mě lékaři měli poslat spíš na nějaká jiná vyšetření, kde by si mohli zakuchat :-) Ale doufám, že na fyzické úrovni se ty pociťované blokády ještě neprojevily...

15 Alue Alue | 24. listopadu 2017 v 18:15 | Reagovat

[14]:  představ si co jsem našla, nějaký samodiagnostický přístoj, ale stál 5 tisíc. A byla to prostě jenom silná červená lampa, která se dala pod prso, zhaslo se, prso se zespoda prosvítilo a případný uzel byl vidět okem.... a máš vyšetření bez ozáření. :D  :D A dalo se to objednat poštou dom.
https://www.youtube.com/watch?v=n6rQjfeDZ30
Kdybych byla paranoidní z prsou, tak si radši koupím tuhle lampu než běhat po doktorech a nechat se tam očumovat. Když něco najdou, tak to stejně nevyléčí.

16 octomaník octomaník | E-mail | 24. listopadu 2017 v 19:13 | Reagovat

[15]: Prsa lze vyšetřit místo mamografem vlastním pohmatem tzv. samovyšetření nebo v případě potřeby partner....
A zde něco k případné léčbě dle Marie Treben http://vool.cz/PMyo0

17 sycho sycho | E-mail | 24. listopadu 2017 v 23:34 | Reagovat

[14]: ahoj, pises, ze cvicis cchi kung, chtel bych se zeptat, kolik je tam cviku? nasel jsem videjko na youtube, ktere je grabnute z VHS kazety. Rad bych vedel, jestli tam pan zakladatel ukazuje vsechny cviky... (je jich tam plus minus 7) :-)

18 David David | E-mail | 24. listopadu 2017 v 23:47 | Reagovat

Někde v textu chybí písmenko Z :-)

19 Ketty Ketty | 25. listopadu 2017 v 10:29 | Reagovat

[12]: Děkuji ti za odkaz na stránky o psychosomatice, začala jsem si tam pouštět postupně videjka a řekla bych, že je to teď přesně ta inspirace, kterou jsem potřebovala. Sice ty principy znám, ale systém vždy postupně člověka vtáhne do svých programů zpátky, pokud se tomu člověk nevěnuje a nenechá se aspoń občas inspirovat správnými lidmi.

20 :) :) | 25. listopadu 2017 v 22:02 | Reagovat

nasla jsem to video! :-D

https://www.youtube.com/watch?v=9RDhAq3xw9Q  ;

videla jsem ho pred nekolika lety a vubec mi nedoslo, ze to je vehlasná Mudr. Jarmila Klímová [:tired:]  :D

21 Alue Alue | 26. listopadu 2017 v 10:21 | Reagovat

[20]:  Jojo, tohle video už jsem dávala dřív i do zápisníčku. Dobrý rozhovor

22 :) :) | 26. listopadu 2017 v 11:16 | Reagovat

[21]: aha, tak to se omlouvam, to jsem nevedela, asi jsem si nevsimla, pardon ;) jen me na pani trosku zarazi, ze nosi bryle...

23 sasanka sasanka | 29. listopadu 2017 v 20:18 | Reagovat

Děkuji za krásný článek.S těmito informacemi souzním i na základě zkušeností.

24 áťa áťa | E-mail | 11. března 2018 v 20:58 | Reagovat

Ještě jednou se vracím k tomuto článku, protože potřeboval zvýšenou pozornost a čas k přečtení.... Může se ti to zdát primitivní záležitostí, ale já obdivuju tvou schopnost vytáhnout z vlastní historie zážitky, které můžeš spojit s takovými cennými vědomostmi o epigenetice. Že si pamatuješ to, že ti chtěli podstrčit programy o tom, že budeš dělat stejné chyby jako generace žen před tebou, strašili tě s cukrovkou.....

Jasně, tohle jsou třeba dost zásadní věci, ale vidím to nejen v tomto článku, umíš to všude. To já mám problém si na svou minulost vzpomenout, uvědomit si, co jsem kdy konkrétně udělal blbě nebo co kdo mi udělal blbě a spojit si věci dohromady je tak pro mě potíž. Mám jenom takové abstraktní pocity-vzpomínky, které jako bych nějak vytěsnil, podrobnosti o tom, kdo mi ublížil/ukřivdil, proč se co stalo ve větších detailech.... Výgum. Ale tak to nemám jen se špatnými vzpomínkami, tak to mám univerzálně. Často si ani nemůžu vzpomenout, co jsem dělal včera nebo co jsem měl dnes k obědu. Řekl bych, že jsem v sobě podpořil nějaký vzorec, který odmítá tuto realitu a přesvědčoval mě utéct pryč a zapomenout. Neřešit. Odsunout do budoucnosti- však já to někdy nějak, až bude líp a podobně, vyřeším. To je velice nenápadný a přitom nebezpečný typ programu, který odevzdává svou zodpobědnost něčemu vnějšímu. Díky takovému typu článků mám vždy novou chuť tohle a další problémy řešit. Moc za něj děkuju :)

25 Alue Alue | 12. března 2018 v 10:27 | Reagovat

[24]:  Ahoj, a není to třeba otázka obyčejné nesoustředěnosti, že jakoby jedeš na autopilota, pořádně nevnímáš co vlastně děláš a na co myslíš, jsi napůl jinde a pak se ti ta myšlenka dost silně neotiskne? Třeba když si vzpomenu na svůj život v prenatálu, tak si taky nepamatuju úplně všechno, ale jen určité časové úseky, kdy jsem byla zcela vědomá, uvědomovala si své já a přemýšlela nad tím kde jsem, kdo jsem, co to je za zvuk, proč ho slyším, čím ho slyším... Čili momenty vědomé, i co se týče snů. Vím co se mi v té době zdálo za sny, ale taky si pamatuju jenom ty, kdy jsem přímo v tom snu přemýšlela, proč se mi to zdá, co to je, kde to jsem.... já tehdy ani nevěděla že člověk napůl spí a napůl bdí, takže mě ty sny překvapovaly a právě ten moment překvapení je moment vědomé přítomnosti. A tehdy se utváří silná vzpomínka a ta nebledne.

26 áťa áťa | E-mail | 12. března 2018 v 14:44 | Reagovat

[25]: je to pravda, jsem nesoustředěný často - stává se mi opakovaně, když se na něco soustředím, že mě začne bolet hlava, začne mě tlačit na různých místech hlavy, jako bych byl něčím zanešený, trne mi v krku a jazyk. Snažím se přijít na to, proč se mi to děje, zkouším preparáty Joalis a homeopatika...

Takže o tom problému moc dobře vím a snažím se ho řešit.

Nový komentář

Vezměte na vědomí, že diskuse je moderována. Než se nový komentář začne zobrazovat, musí jej nejdříve schválit autor blogu.

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama