Kniha Anděl strážný: Je v prodeji na Alue.cz ZDE!
Sledujte Zápisníček, kde vycházejí aktuální zprávičky. Nejnovější příspěvek: 18.9.

Věcem které nelze změnit je nutno se podřídit, aneb když váš mozek funguje jinak

3. prosince 2017 v 0:54 | Alue K. Loskotová |  Zamyšlení
Jsem přesvědčená o tom, že to mnoho z vás to dobře zná, nebo si tím aktuálně prochází. Snad vám moje dnešní zamyšlení dodá inspiraci, optimismus, anebo nápad jak některé věci lépe vyřešit, či přijmout.

Jako dítě jsem měla potíž se sebepřijetím, a není se mi co divit. Ostatní děti jsem dráždila, aniž bych chtěla a ostatní děti zase dráždily mě, často aniž by to byl jejich záměr. V projevech mé povahy nebo vlastností, které jsou mi vrozené a dané, okolí vidělo chybu, nebo vadu. Například moje stranění se kolektivu. Když šla třída někam, obvykle jsem byla poslední a šla dva kroky za všemi (abych měla klid na svoje přemýšlení a aby do mě nikdo nešťoural). Ve třídě jsem se vždycky postupně přesunula úplně dozadu, ať jsem na začátku roku seděla kdekoliv. Učitelé mě tam nechávali protože jsem byla tichá a pečlivá (neměli záminku), ale neradi, protože jsem byla takový podivný ostrůvek sama pro sebe. Přede mnou klidně dvě prázdné lavice, vedle mě další prázdné lavice. Nikdo nechápal, proč jsem tam tak spokojená.
Příliš blízká společnost spolužáků mě totiž obrovsky vyčerpávala, také zneklidňovala a rušila moji koncentraci, když do mě různě šťouchali, nebo jsem s nimi musela bojovat o svoji půlku, když se moc roztahovali.
V prvotních fázích jsem se snažila ostatním zalíbit a vyhovět jim, když mi bylo mnohokrát opakováno, ať se nestraním, ať se prostě normálně socializuju jako ti všichni ostatní.
Nejvíc mě to bolelo od mamky, když mi říkala se smutným výrazem že se strašně straním a ať to nedělám, měla jsem pocit že nenaplňuji její očekávání toho jaké bych měla být ideální dítě. A já chtěla být ideální, tak jsem se snažila. Ale nedařilo se mi to a postupně jsem pochopila, že o to doopravdy ani nestojím, že jsou to pokusy spíš proto že to chtějí ti ostatní a ne že bych to potřebovala přímo já... Vzdala jsem to a soustředila se pouze na jednu svou nejlepší kamarádku, která byla starší.



Dneska už víme, že se těmto kreaturám říká introverti a že je u nich normální mít pár nejbližších a že netouží po pěstování desítek povrchním vztahů, raději mají pár vazeb, zato hlubokých a velmi pevných. Jenomže v mé době to okolí vidělo jako nějaký druh mentální deformace a pak není divu, že kolem toho probíhalo dlouhodobé zápolení. Zápolení mezi tím kdo jsem, kým chci být, jak mě vidí mé okolí, co chce moje okolí a mojí touhou svému okolí vyhovět. Nedalo se naplnit vše naráz a když jsem šla hlavou proti zdi, výsledek nebyl takový jako u ostatních a nakonec mě to snažení otřesně vyčerpalo, až jsem se nakonec ptala sama sebe, jestli mi to za to stálo. Postupem let jsem si uvědomila, že fakt nestálo.

I když to bude znít zvláštně, jsem celkem ráda za tuhle dobu, protože si můžu načíst mnoho o tom kdo jsem, proč jsem taková a jestli se s něčím něco nějak dá, nebo nedá dělat. Spoustu věcí lze vypozorovat, můžu sledovat že něco nějak vnímám nebo dělám, ale výzkumy a závěry z nich, volný přístup k nim, mi dávají odpověď na otázku PROČ. Vím že to tak je, ale potřebuju taky vědět PROČ, aby se z toho dal vytáhnout nějaký další konkrétní závěr a postup.
Zrovna mám rozečtenou knihu Život s vysokou inteligencí a je tam popsaný výsledek studie, která vysvětluje hmotně pozorovatelné rozdíly v mozku normálního a nadaného člověka. Tato studie dokonale potvrzuje a dovysvětluje důvod hyperreaktivity a pocitů přesycení smyslů, které mám stále. Ani jsem nečekala, že se v té knize tolik najdu, ale měla jsem pocit že bych si ji měla přečíst, tak jsem ji koupila a hle. Vypadá jako můj životopis. Šokovalo mě, jak dobře mě může mít někdo přečtenou se silnými stránkami i slabostmi. Nejsem unikátní sněžná vločka, jsem člověk který zapadá do velmi konkrétních charakteristik, akorát že to jsou výsledky poměrně nových, všeobecně méně známých výzkumů, které v době mého dětství možná byly v plenkách, v žádném případě však rozšířené mezi širokou veřejností. Dnešní děti mají tolik možností a výhod díky novodobým přístupům a to uběhlo jenom 20 let... uvědomují si to vlastně?

Když vyrostete s pocitem že jste vadní, plyne z toho spousta věcí, které vydají na celé knihy a stovky článků. Viz. třeba moje Svítání o nalezení sebelásky a sebepřijetí. Dneska bych ale chtěla mluvit o něčem trochu jiném než je sebeláska, o něčem čemu jsem doteď samostatný článek nevěnovala.

I když si postupně člověk načte a zjistí vše dostupné o tom kdo je, jak funguje jeho mozek a proč má nějaké specifické vlastnosti které ho často velice limitují v běžném denním provozu, pořád má potřebu se nějakým způsobem srovnávat s ostatními, zapadnout do řádku, ,,být normální" a dělat věci tak jako ostatní.
Je to takový zvláštní vnitřní tlak, který vám pořád říká, že tak jak jste, ještě ,,nejste dost v pořádku" a je potřeba se přemoct a spoustu věcí doladit, dotáhnout, změnit. Čím víc se o to ale snažíte a čím víc se snažíte tomu tlaku naslouchat, paradoxně tím větší ten vnitřní tlak je, protože zjistíte, že mu nelze vyhovět a pokud ano, jedině za cenu obrovské ztráty energie, potažmo času, který jste mohli vložit do něčeho mnohem produktivnějšího a příjemnějšího, co by vás ani tolik nevyčerpalo, nebo by vám to naopak mohlo mnoho energie dodat.

Když se třeba vrátím k nakousnutému tématu socializace (to je úžasně výživné a pestré téma), dlouhodobě jsem měla pocit, že mít dva nejbližší je pořád nějak málo, že bych snad mohla a měla pěstovat více kontaktů i vně, mimo, venku. Říkal mi to můj vnitřní tlak, program, podle kterého je to prostě takhle správně a tak by to mělo být. Že je člověk lačný po společnosti, hledá si nové kamarády, chodí do klubů, na párty, na tancovačku, přednášky, školení, kurzy, rauty, sešlosti, srazy, kluby ajánevimcoještěvšechno.
Paradox byl v tom, že čím aktivnější a svědomitější jsem byla v tématu své socializace, tím více jsem si způsobila problémů. Setkala jsem se s řadou dobrých lidí, ale většinou jsem si spíš nabila hubu a mnoho z těch lidí mi ublížilo, pomluvilo mě, nebo samotný fakt že mě osobně znají, použili proti mně ve svůj prospěch, nebo mi nějak jinak vrazili kudlu do zad. Mnohé z těch zážitků bych celkem oželela, jiné mi alespoň posloužily k poučení.

V mnohých případech to pro změnu vůbec nebyli zlí lidé ve vztahu ke mně, ale měli tak zlou a destruktivní energii, že jsem měla zdravotní problémy ještě několik dnů poté, co jsem se s nimi setkala. Bohužel tento druh přecitlivělosti se u mě zostřuje postupem věku, místo aby slábnul, takže zatímco v některých ohledech rozšiřuje mé pole působnosti (v intimní a profesionální sféře je to lahoda), v běžném denním provozu a mezilidském kontaktu mě naopak pořád víc a víc limituje, osekává, omezuje, vyčerpává.

Další komplikací pak často bývá, jak mám někomu vysvětlit, proč už se s ním nehodlám dál kamarádit, když předtím jsem to přátelství sama iniciovala?
,,Protože jsi destruktivní." ... hm, ne. ,,Protože mi saješ energii."... ,,Protože vždycky když se potkáme, tak celou noc nespím a je mi blbě od žaludku, pak mám migrénu a chřipku" no to asi taky ne. ,,Protože mě nudíš." ... ,,Protože mě nebaví pokaždé dvě hodiny v kuse poslouchat jak to máš strašně blbý a jak s tím nehodláš nic dělat." hmmm :-/ Fakt dobrej způsob, jak se s někým rozejít ,,v dobrém", nemyslíte?

O zástupu příšerných psychopatických ctitelů co mě pak nenechali napokoji nebo se mi pokoušeli vlámat do baráku, ani nemluvě. Jeden byl dokonce na setkání venku ozbrojený střelnou zbraní, kdyby chtěl, mohl mě v pohodě odpravit někde za keřem a mohla bych si za to sama tou svou ,,socializací." Naštěstí mi nic neudělal, ale byl to pro mě zdvižený prst.
Doma jsem to tehdy radši ani neřekla, jinak bych měla s vycházkami utrum, dospělost nedospělost. Nevěřili byste, kolik lidí u sebe běžně nosí zbraně.

Trvalo mi relativně dlouho, než jsem pochopila, že si to dělám vlastně sama a že bych se na to měla vykašlat, nesnažit se vyhovět nějakému programu co mi říká že nemám být samotář a být prostě taková jaká jsem...
Relativně dlouho, nebo relativně krátce? Poprvé jsem se podle toho začala chovat, když mi bylo 19. Žiju krátce, možná bych na sebe nemusela být tak přísná a spíš bych mohla říct, že mi to naštěstí došlo poměrně brzo, v poměru k délce mého života.
Přestala jsem se v tomto snažit. Zjistila jsem, že to bylo to nejlepší rozhodnutí, co jsem v dané věci mohla udělat.

V dospělosti vás potká ještě jedna moc krásná věc: Uvědomíte si, že není vaše povinnost, vycházet dobře s každým a mít každého rád, že poslat někoho někam pokud vám nesedne je v pořádku. Dokud to nepochopíte, neustále se snažíte všem zavděčit a pak máte depku, že vám to nejde, protože vás vždycky bude někdo nesnášet i za to že dýcháte. A není to ničí chyba, je to prostě život.

Když jsem byla školče, měla jsem občasnou kamarádku. Naše maminky se přátelily, my holky jsme si spolu hrávaly a doufalo se že když vyrostem spolu v jedné třídě, tak budeme kamarádky i v dospělosti, ale nestalo se to. Já ji měla ráda a vlastně jsem k ní vzhlížela, protože ona na rozdíl ode mě byla populární ve třídě, měla kolem sebe spoustu kamarádek, byla v centru dění, uměla se oblékat a byla taky moc hezká. Ona oproti tomu o mě ztratila zájem. Dlouho jsem nerozuměla, proč to tak je a myslela jsem si, že asi nejsem pro ni zajímavá a taky asi nechce mít nic společného s tím co se děje u mě doma. Oblékala jsem se jako kluk, v první třídě místo účesu sestřih podle hrnce a kamarády jsem tam neměla. Tak jsem si říkala, že je to asi tím že jsem taková nic moc, že jí nemám co nabídnout. Navíc jelikož jsem přecitlivělé jelito, které nesneslo aby se někdo poblíž cítil zle, přitahovala jsem ve třídě odpadlíky které nikdo poblíž sebe nesnesl a pak mě ostatní posuzovali jakože k nim patřím, přestože ani mně s nimi nebylo dobře. Ale až po letech, někdy na druhém stupni ZŠ, mi konečně řekla, proč se se mnou už nebaví.
Pamatuji se, že jsme stály na chodbě a já kousek od sebe zaslechla po dlouhé době rozhovor na téma, které mě zaujalo - teď máš šanci, socializuj se - problesklo mi hlavou, přišla jsem k nim a sdělila jim také svůj názor na danou problematiku. Zbytek skupiny reagoval... nijak. Z mého výrazu asi vyčetla, že nechápu co jsem udělala špatně. A ona mi odpověděla: ,,Víš, proč se s tebou už moc nebavím? Ne že bych tě neměla ráda nebo tak, ale ty když něco řekneš, tak tě nechápu." ,,Jak to myslíš?" ,,No ty mluvíš tak hrozně složitě a používáš strašnou hromadu cizích slov, a já vůbec nevím co to znamená." ,,Aha." (další spolužačka si pak ještě přihřála polívku a řekla mi že to má se mnou úplně stejně)... podle vzorce ,,snaž se srovnat s ostatními" by se asi dalo čekat, že se pokusím sehrát nějakou přetvářku a začít mluvit jako ti ostatní, ale nepokusila jsem se o to. Věděla jsem dopředu, že je to absolutně marný boj, ještě marnější než snaha o ideální míru své socializace a navíc jsem byla hrdá. Byla jsem vždycky schopná se přizpůsobit, ale ne do takové míry, abych si připadala jako debil, za cenu srovnání se s ostatními. Tehdy jsem si řekla, že možná prostě moc čtu a že to je z těch knížek. Neuměla jsem si představit, že bych měla mluvit nějak jinak, protože dokud mi to neřekly, neměla jsem nikdy pocit, že bych mluvila složitě, nebo se nějak jinak odlišovala vyjadřováním od ostatních. Nevnímala jsem to.

V pozdějším věku, když už jsem žila v Brně, jsem konečně měla kolem sebe ty správné lidi. Vedla jsem diskuzi se svou výbornou přítelkyní na téma chození ven. Řekla mi, že musí každý ven minimálně na hodinu vypadnout ven, do města nebo do lesa nebo kamkoliv, jenom nesedět doma, protože když nejde, tak zavřená mezi čtyřmi stěnami blbne.
Já na ni koukám jako puk. Já jsem totiž schopná klidně týden nevyjít ven z domu (což je většinou prakticky nemožné, člověk musí chodit zařizovat věci) a přitom to nevnímat. Většinu dne totiž stejně nejsem mentálně přítomná, ale jsem někde jinde. Připadalo mi fascinující, že někdo se cítí být málo stimulován pobytem doma a pro svoje mentální zdraví nutně vyžaduje změnu vnějšího prostředí, zatímco já svoje domácí prostředí chápu jako bezpečný základní bod, ze kterého odvíjím aktivity směrem ven a do vnitřního bodu se občasně vracím, ale v hlavě. A zatímco někdo potřebuje jít ven aby byl patřičně stimulován podněty, mně stačí zažrat se do knížky. Nebo do článku. A už tu nejsem, nevnímám, že jsem doma. S tím co už je dneska možné vědět o rozdílném fungování mozku různých lidí, se tomu nedivím, ale tehdy mi to připadalo nepochopitelné.
Spoustu výpravných akcí jsme absolvovaly spolu, bylo to fajn, podívala jsem se na nová místa, ale když to nebylo, necítila jsem žádný rozdíl. V podstatě mi bylo vždycky jedno kde přesně jsem, hlavně že jsem dělala něco co mi bylo příjemné. Myslím, že je pro mne důležité jenom to, jestli je dané prostředí příjemné a odpovídá mým potřebám, pak nevnímám rozdíl mezi tím jestli jsem doma nebo na procházce. Jak by mi mohlo lézt na nervy bezpečné klidné místo, kde se cítím dobře? - Nemůže.

Co mají tyto střípky společného? Mohla bych rozvést ještě řadu dalších myšlenek, každopádně závěr je poměrně jednoduchý. Jediný způsob, jak může člověk získat vnitřní mentální klid a také klid ve svém životě, je nesrovnávat se s ostatními lidmi a nesnažit se jim přizpůsobit, nebýt jako oni. Být prostě sám sebou.

Pokud máte například IQ 130, jste hypersenzitivní, hyperreaktivní a introvertní, nemáte nikdy v životě šanci být jako ostatní lidé. Nemáte totiž jejich schopnosti, vlastnosti a kapacitu. Samozřejmě že také máte nějaké, ale leží v úplně jiných rovinách a mají odlišnou povahu a rozsah. Důvod, proč se nadaní lidé cítí jako mimozemšťani z jiné planety je, že vlastně v porovnání s možnostmi ostatních mimozemšťani jsou. Mají totiž jiné mozky, které se nedají upravit tak, aby vyhovovaly většině. A člověk to tak musí brát, se všemi výhodami a nevýhodami, i když mu to třeba nevyhovuje, nebo je to nepohodlné.
Například není možné, abych si doma zapla wifinu se zářením do baráku, protože většina lidí to tak dělá. Oni můžou, ale já nemůžu. Mě to zabije, protože já se zapnutou wifinou neusnu, neusnu ani když jsem s ní ozářená přes den a pak se vypne. Můj organismus by prostě zkolaboval.
Čím dřív člověk přijme svoje limity, tím líp pro něj, tím méně si zbytečně ublíží. Když vím že mi něco nedělá dobře, už neřeším jestli se mi to hodí, jestli to sedí do škatule, nebo jestli je to pohodlné. Prostě to nebudu dělat.

Jakákoliv snaha být někdo jiný, chovat se jako někdo jiný a naplnit nějaké měřítko které je všeobecně uznávané jako ideální, přináší jenom pocit rozčarování, smutku a ztrátu energie. Čím dřív člověk pochopí kdo je, jaký je, proč je takový a přijme to, tím lépe a snadněji se mu poté žije. Pokud by totiž sebe nepřijal a snažil se celý život nacpat do nějaké cizí škatule která mu vůbec není pohodlná, postupem let ve svém životě nabere takový směr, který již není možné zpětně zvrátit. Jsou činy, které nelze vzít zpět. Když někoho urazíte, můžete se mu omluvit, když blbě investujete peníze, můžete je vydělat zpátky nějak jinak. Ale jsou v životě věci, které se smazat nebo nahradit nijak nedají. Zejména ne zpětně ztracené roky boje sama se sebou.

Už pěkných pár let tak žiju. Úplně jsem se vybodla na jakýkoliv pocit, který mi říká, že mám být nějaká jiná, protože ti ostatní to tak dělají a já ne.
,,Já nejsem ti ostatní, já jsem já a tečka."
Můj život je od té doby podstatně klidnější a příjemnější, cítím se v něm jistější, bezpečnější, vyrovnanější a také mnohem vhodněji stimulovaná. Jestli si mám vybrat mezi vnější stimulací typu prosedět celý večer v hospodě nad pivem a povídat si o prdění, nebo strávit celý večer louskáním nějaké příručky, vyberu si jednoznačně to druhé a už se nebudu ohlížet na to, jestli je to ode mě dostatečný projev sociálnosti.
Koneckonců, socializujete se vůbec, pokud sedíte celé hodiny nad pivem s někým, kdo vás vlastně nudí a s kým si nerozumíte? Já se v takových situacích cítím opravdu osaměle, zatímco sama doma nad knížkou se osaměle vůbec necítím. Paradox? - Ano, myslím si že veliký.
Pocit osamění a osamělosti totiž nezpůsobuje samota jako taková, ale způsobuje to vnímání propasti mezi mnou a vnějším světem, nebo lépe řečeno mezi mnou a druhým člověkem. Kdy cítím ten obrovský rozpor, že bych se neměla cítit sama s někým a přitom se tak cítím.

Už si ani nelámu hlavu nad tím, jak se mám vyprdnout na někoho, kdo mi nedělá dobře, nebo mě nudí. Koneckonců co se může stát. Nic horšího než to, že si o mně pomyslí, že jsem podivín a že pro moje chování není logický důvod. No tak teda jsem. Tady mě máte.
Co se budu obhajovat a co se budu snažit vysvětlit něco, co vysvětlit nejde, minimálně ne srozumitelným jazykem. Jednou jsem se o to dokonce pokusila, popsala jsem k tomuto účelu 4x A4 a psala jsem to dva dny, abych si byla jistá, že jsem vše zdůvodnila a zformulovala co nejvíce srozumitelně a jasně. Dle reakce by to vyšlo nastejno, jakobych žádný dopis nesestavila.

Dneska se hodně mluví a píše o vykročení ven z komfortní zóny, ale myslím si že je v tom potřeba umět rozlišit a člověk se to musí umět naučit. Jaký je v tom vlastně rozdíl?
Pokud žiju v něčem co mi vyhovuje a necítím se tím být nějak poškozená, je to v pořádku. Netřeba měnit. Proč se snažit ztratit balanc v něčem, co už je vybalancované, i za cenu toho, že to neodpovídá běžnému standardu? Člověk si totiž musí uvědomit, že limity každého z nás jsou někde jinde (!!!!!) a to platí o všech lidech, nejenom o těch nadaných.
Ale pokud žiju život který nesnáším, nebo mě nějak ubíjí a nevyhovuje, měla bych rozhodně vykročení z komfortní zóny uplatňovat dnes a denně, abych balanc našla. Ale ne ten který je obecně platný, svůj vlastní!

Proto by si člověk měl položit pár otázek, předtím než se začne přemáhat. Měl by si dopředu jasně uvědomit, proč tu změnu dělá. Jestli to dělá pro to, aby se více zalíbil svému okolí, nebo aby vyslechl nějaký program nebo komplex který mu tvrdí že takhle to není dost OK a musí se to změnit, nebo jestli to chce opravdu a jenom sám pro sebe a kvůli sobě, protože mu stávající stav skutečně nevyhovuje a protože v něm trpí.

Jedině ten druhý případ je opravdu dobrý důvod, proč udělat změnu ve svém stylu života a myšlení.
Ten první případ člověka přivádí do malérů, protože se násilím tlačí do prostředí a zážitků, na které není stavěný, se kterými si často neumí poradit, které ho vyčerpávají zatímco jiné to nabíjí a nakonec si sám před sebou připadá jako vůl, protože nesplnil své cíle, ačkoliv se velice snažil.

Je také dobré se občas zastavit, ohlédnout a popřemýšlet nad sebou. Proč dělám co dělám. Co z toho mám. Co mě k tomu vede a jaké z toho mám benefity, nebo naopak průšvihy... Tak často člověk zjistí, že opakovaně dělá nějakou pitomost a vlastně ani neví proč - no ano, protože maminka říkala, aby se tak nechoval, aby byl jako někdo jiný.

 


Komentáře

1 Ježovka Ježovka | 3. prosince 2017 v 2:18 | Reagovat

Aluško... Opravdu ti moc, moc děkuji za tenhle článek. Můžu se pod to klidně podepsat. Prostě fakt moje pocity, dá se říct, že i zážitky. Měla jsem to a mám naprosto stejně. Doteď si pamatuju, jak se mě kdysi na střední jedna hrozně "sociální" holčina zcela nechápavě ptala asi 3x po sobě za měsíc: "a proč se s nikým nebavíš? Proč jsi pořád tak sama? Nemáš nás ráda?" Nikdy jsem nechápala, že se vůbec ptá(prostě pro ni holt byl můj vzorec chování nepochopitelný)a tak moc druhé řeší, asi na to nebyla zvyklá(přitom to vůbec nikdy nebylo tak, že bych své okolí neměla ráda, nic jsem proti nic neměla, ale oni si stejně mysleli že jo, protože chtít sedět sama v lavici a moc nemluvit je přeci zločin). Jenomže já byla tak spokojená. vždy jsem jí odpověděla něco zcela srozumitelného, ale ona stejně nechápala. Neuměla chápat a stejně tak s ní i zbytek třídy, vlastně většina lidí, které jsem kdy potkala. Vždy prohlásili(v lepším případě)že jsem prostě "takový jiná" a nechali mě být v mé bublině. Já sotva zvládám pár svých blízkých které si k sobě ráda pustím, natož mít nějaké další... To nejde. Navíc já dokážu mít nějaký pevnější vztah pouze s lidmi, kteří jsou podobní jako já - netahají mě POŘÁD někam na kafe, támhle nakoupit a támhle tohleto a támhleto a neptají se mě, proč jsem jim jeden den neodepsala na zprávu. Prostě potřebuji svobodu, jakmile se mě někdo pokusí svázat, pouze rychleji uteču. Naopak když už nějaký vztah s někým mám, dávám mu hodně a jsem milující, ať jde o kohokoliv. Každý den potřebuji minimálně pár hodin pouze pro sebe(rodina kolem mi ale doma nevadí), jinak prostě psychicky nepřežívám. Mimochodem já osobně se vůbec osaměle necítím, v mé hlavě je většinu času tak rušno, až to skoro bolí. Obzvlášť poslední rok, kdy mám asi tisíc jiných starostí než sociální život a natož navazování nových kontaktů, které momentálně ani nechci. Když na mě někdo promluví, jsem normální a usměvavá, není to tak, že bych všechny nenáviděla a proto se jich stranila... Ale okolí to většinou moc nechápe. Samozřejmě když je mi někdo sympatický nebo jeden druhého "ťukneme," je to něco jiného - to se pak seznamuji ráda a pokud jsme si podobní, kupodivu ani neztrácím řeč. Už na střední jsem nikdy nechápala, jak se většina třídy chodila často společně ožírat, kouřit a spoustu dalších hovadin, připadala jsem si tam jak brambora mezi mrkvemi. Ti lidé žili naprosto prázdným životem. Proto jsem v pubertě NENÁVIDĚLA když mě někdo označil za "puberťáka" nebo "teenagera," protože pro mě šlo o synonymum k "nepříjemná, sarkastická, chování jak bez mozku, nedovyvinutá, chlastá, kouří, má nechráněný sex, možná bude brát drogy, spadá pouze jako majetek pod rodiče, není dost dobrá, je jen přítěží a vysavač peněz, nic neví, myslí si, že jí patří svět..." - protože takové já tzv. puberťáky znala a "dospělí" jim takové vlastnosti automaticky přisuzovali. Když mi někdo dal takovouhle nálepku jen kvůli mému věku, měla jsem chuť na něj začít skoro až křičet. Byla jsem slušně oblečená, věnovala se něčemu naprosto jinému než většina teenagerů, se všemi jednala dobrými způsoby a oni? Většina z nich se projevili jako barbaři po tom, co se dozvěděli, že je mi "jen šestnáct"(většina z nich mi ihned přisoudili hnusné teenagerské vlastnosti aniž by mě znali, takže jsem pak měla tendence nesnášet své mládí). Jistě, fyzicky bylo, fyzicky ano. Najednou se mnou potom mnoho lidí jednalo jako s "něčím míň" čemu je potřeba ihned nezdvořile tykat, odsekávat a poučovat to, je to přeci neplnohodnotná bytost, navíc to přeci nemůže mít ani vlastní názor, nutně to musí vymetat párty a chlastat... Nikdy bych se takhle nechtěla chovat k vlastím dětem, naštěstí ani moje maminka taková nebyla. Na tomhle velmi mladém věku mi také velmi vadilo to, že jakmile jsem zcela normálně projevila jakoukoliv emoci, lidé mě nazvali "puberťačkou," které jsem tehdy nesnášela. Prostě nesnáším posuzování podle věku, jelikož duše může věkem klidně velmi přesahovat tělo, takže lidé mluví pouze o fyzické schránce a nemají ponětí... No co, stejně každý vždy mluví jen o sobě ve svém Matrixu, tak proč se trápit, každopádně lituji další mladé, kteří s tímhle bojují. Ono možná že kdyby se s nimi jednalo jako s dospělými a plnohodnotně, budou(ne všichni)rozumnější a ne takoví "puberťáci." Prostě se mi jen nelíbí, že se bytosti jedna nad druhou povyšují jen proto, že jsou zde v Matrixu více let - jakoby je to dělalo tolik speciálními a nutně moudrými... Uznávám a respektuji toho, kdo si to zaslouží, na věk nehledě. Mimo jiné byli vždy mí velcí přátelé veškerá zvířata, jelikož to byly němé tváře, se kterými vždy vše plynulo zcela přirozeně - byli totiž zcela upřímní a jednali srdcem. Co víc si přát. Mimochodem, Aluško, znáš knížku "Síla srdce" od autora "Baptist de Pape"? Zrovna ji čtu a i když ty víš, jak naslouchat svému srdci, třeba by se ti líbila. Andělé mě k ní včera navedli, je dokonalá, je v ní vše, co právě řeším a bude mi určitě velmi nápomocná, zároveň mi přijde velmi moudrá. :-) Můžu ji doporučit každému, kdo hledá sám sebe a netuší, jak naslouchat svému srdci. Stejně jsou tyhle "malé" zázraky úžasné - jak vás anděl intuitivně a jemně navede tam, kam právě potřebujete a stane se to v moment, kdy vám to přijde zcela přirozené a tím pádem i vlastně nečekané - ale jak sama říkáš, konstruktivní bytosti komunikují skrze srdce a toto vedení přichází zcela přirozeně. :-) Já jsem ráda, když se mi občas logiku podaří vytěsnit, to se pak vždy dějí skvělé věci.

- panečku, to je zase ale dlouhý komentář O_O Takhle nějak probíhá můj sociální život, napíšu jeden komentář a jdu pokračovat k práci, zcela spokojená, jak jsem si dneska zase "pokecala" :-D Mimochodem díky za tip na další knížku(Život s vysokou inteligencí), třeba v ní něco najdu. :-)

2 Brusinka540 Brusinka540 | 3. prosince 2017 v 9:10 | Reagovat

ano.....jako kdybych četla svůj příběh, děkuji...

3 octomaník octomaník | E-mail | Web | 3. prosince 2017 v 9:44 | Reagovat

[1]: Příspěvky máš sice dlouhé, ale zajímavé!
Taky jsem se v článku poznal, ve škole tichý a samotářský....
Doma vždycky slyším - "Seš doma?" přitom mně u počítače hraje vždycky něco a je to slyšet, přesto se ptají, porotože nereaguji... můj styl je franta nebojsa - začal mluvit, až když jedl polívku, která nebyla k jídlu....
Jedině co jsem na sobě vypozoroval, že kolikrát udělám nebo řeknu něco aniž bych věděl proč danou větu říkám nebo určitou činnost dělám, přesto vím, že v budoucnu to bude potřeba...což mě přivádí k mému chybnému rozhodnutí na jaře, když jsem chtěl naložit prvosenku jarní (přitom se myxšlenka několikráte vracela - vylez a natrhej nazahradě petrklíč, odpověděl jsem si proč, vždyť ji nepotřebuji, je fakt že ji nepotřebuji, ale potřebuje ji někdo jiný - za blbost se platí), teď by se mi hodila...alespoň jsem se poučil na příště...pokud nějaké teda bude.....

Tak zjišťuju, že píšu taky nějak složitě :-?

4 lenka f lenka f | E-mail | 3. prosince 2017 v 9:58 | Reagovat

Ono se do všeho socializovat fakt nedá. Já taky nejsem žádný extrovert a moje dcera je taky introvert. Má svůj svět, do kterého mě taky pustí, je prostě svá a netrápí se tím, že holky dělají ve škole tohleto a tamhleto. Podle mě je jedno, jak je kdo zaměřený, hlavně že je spokojený a je silná osobnost, která se neklátí jak třtina ve větru sem a tam. Jasně jsou v životě situace, kdy se člověk musí přinutit něco udělat, když chce něco změnit nebo něco podstoupit, ale obecně čím budeš starší (nebo i já to tak mám), tak se nenutím, do něčeho, co mi není příjemné. To platí jen v mezilidských vztazích. Doma jsem taky ráda (a i potřebuju prostor jen sama na sebe), ale taky chápu tvou přítelkyni, já taky potřebuju občas změnit prostředí a vyjít ven, třeba jen abych se nadýchala vzduchu a odreagovala se. Pak se zase lépe soustředím na to, co chci.

5 aves passeri aves passeri | E-mail | Web | 3. prosince 2017 v 10:05 | Reagovat

Naprosto dokonalý :-) Mám podobnou zkušenost, jen jsem to asi měla snazší v tom, že nejsem stoprocentní introvert, jen jako HSP mám období, kdy jsem ráda sama a nevadí mi to. Trochu jsem tím udivovala své domácí na Srí Lance, že nemám potřebu se družit. Jak bych taky měla, když jsem měla vždycky jen 3 dny na to, abych si odpočinula, než přijede další skupina turistů, které se budu muset věnovat prakticky 24 hod denně, když by na to nedejbože přišlo. Má zkušenost zní stejně jako ta tvá: přizpůsobit se okolí, pokud s námi ta změna nesouzní, je sebevražda. Nejsme stádo, jsme jednotlivci a podle toho je potřeba se řídit a vzájemně tolerovat. Ta vzájemná tolerance, to by se mi velmi líbilo. Hlavně jako dítěti. Překonávání komfortních zón beru osobně také jako překonávání těch omezení, které jsem na sebe sama uvalila, abych se před nepřijetím okolí ochránila. Ale čím jsem starší, tím míň mám potřebu se chránit a tím víc mám v sobě pocit, že záleží jen a jen na mě, jestli mě něco rozhodí nebo ne :-)) a

6 Veronika Veronika | 3. prosince 2017 v 11:01 | Reagovat

Holky zlaté,je to i můj příběh.Jste ještě mladinké,já už ne,ale věřte,že taková povaha se nezmění a bude s Vámi celý život.A že to opravdu nebylo  jednoduché,než jsem si vyšlapala cestičku.No,jakžtakž jsem v něčem svůj život přizpůsobila ostatním,ale ne nadoraz.Jak píšeš Aluško,vybodnout se na to,co si druzí o nás myslí a být sám sebou.I mě pomohly knížky,a i když je mi smutno z dnešní doby,jsem vděčná za informace kolem nás.Děkuji Ti za všechny články i za Tebe ;-).V.

7 Kalioppe Kalioppe | 3. prosince 2017 v 11:36 | Reagovat

Krásný, moc milý článek.

Když jsem byla ještě na základce, byla jsem ve třídě plné blbců, kteří dneska už skončili jako trosky, s cigaretou v puse a jako zapáchající existence, ke kterým se člověk bojí pomalu jen přiblížit... Problém byl v tom, že jakmile se člověk v té třídě nějak jinak projevil, vynikl nad ostatní různými nápady a tak... získal v takových lidech, od kterých je nejlepší se držet dál nepřátele a od těch trochu rozumějších minimálně tajný posměch, což taky nebylo zrovna příjemné. Má nepokrytá kreativita a různé nápady by mě z kolektivu vyhodily ještě víc, než jsem byla a to pak v takové třídě není vůbec jednoduché. A tak jsem se snažila být jako oni. Pokud nám zadali nějaký kreativní úkol (například namalovat dům snů), udělala jsem to tou nejjednodušší a nejzákladnější verzí, pokud se nás zeptali na náš názor, tak ačkoliv jsem si myslela něco jiného, řekla jsem takový, aby to nikoho nepobuřovalo. Ani tak mě neměli rádi, ale měla jsem pocit, že kdybych tohle nedělala, bylo by to mnohem horší.

Uběhly roky a nastoupila jsem na gympl. A nevycházela jsem z údivu... Úplně jiná, lepší společnost. Mám možná jen štěstí na třídu, ale těžko říct... dlouho jsem si nemohla zvyknout na to, že tady je to zcela obráceně. Kreativita je obdivuhodná, nikdo se za ni neposmívá a je žádaná, zatímco obyčejnost je něco podřadného. A náhle jsem se začala divit... kam ta moje kreativita najednou zmizela? Proč nedokážu nahlas vyjádřit svůj názor, i kdybych chtěla? Proč mám pocit, že mě zadusí má vlastní slova? Proč nejsem schopná vymyslet ve výtvarce nic originálního a patřím k té horší menšině? Došlo mi, že jsem na základce vykopala hrob své vlastní kreativitě a nemilosrdně ji skopla přes okraj. Chápu, proč jsem to udělala, ale lituji toho... protože teď je mnohem těžší ji znovu vykopat na povrch.

Na základce jsem se tedy tolik skrývala, až jsem téměř zmizela ze světa. Protože někteří lidé jsou zkrátka hloupí a budou ti ubližovat a nenávidět za to, kým jsi. Možná si říkáš, že ti ublíží pouze natolik, nakolik jim to dovolíš... ale ne každá duše je tolik silná, aby byla schopná se vydat touto cestou. Já takhle silná prostě nebyla, neměla jsem tu sílu kde načerpat, jelikož jsem vyrůstala a stále jsem v milující rodině se skvělými lidmi. Nikdy jsem nebyla zvyklá se nějak moc rvát za svá práva. Vždycky jsem byla nesmírně citlivá a rozbrečela jsem se za každou blbost... ne třeba kvůli sebelítosti, ale i klidně kvůli empatii vůči ostatním lidem a zvířatům. Zkrátka... nikdy nic není tak jednoduché, jak se na první pohled zdá... bohužel. Vím, že si za vše můžu sama a je to vlastně tak trochu ironie. Můj pud sebezáchovy mě zničil.

8 lenka lenka | 3. prosince 2017 v 11:50 | Reagovat

Aluško i Ježovko, díky za otevřenost. Moc příjemně se ta vaše vyznání čtou. Buďte i nadále své. Lenka

9 hanka hanka | 3. prosince 2017 v 11:58 | Reagovat

Opět článek jako na zavolanou, děkuji moc:) Zrovna mám období, kdy provádím emoční revizi mých vztahů a překvapila jsem sama sebe, u kolika lidí z mého života jsem si napsala větu "už s tebou nechci být v kontaktu". Chvíli jsem se zamýšlela, jestli je to normální, protože tímto způsobem si vlastně odsekávám téměř všechny kamarádské a pracovní vztahy. Ale upřímně jsem musela uznat, že přetvařovat se nemá smysl, protože bych jen ubližovala sama sobě. Jsem velký introvert a stačí mi mít nablízku partnera (a to ještě jsem ráda, když se občas rozdělíme klidně i na pár dní a já se můžu úplně ponořit do sebe. Potom je další fáze vztahu daleko víc obohacující.) Lidi mám ráda, ale spíš v tom pracovním vztahu, kdy cítím, že jsem tam pro ně, můžu pomoct, poradit. Ale v soukromém životě o společnost vůbec nestojím. Moje bohatství je vnitřní svět a to mě taky nejvíc naplňuje, proto potřebuju být hodně sama. V samotě přicházejí nejlepší nápady a inspirace, zatímco ve společnosti se cítím odtržená od své podstaty a hledím se rychle zase vrátit do svého prostoru. Svému okolí to nevysvětluji, rodina to ví a chápe a ostatní ať si myslí co chtějí. Když jsem byla mladší, myslela jsem si, že bych měla chodit do společnosti a mít "přátele", tak jako všichni ostatní, a tak jsem se snažila vylézt z té komfortní zóny a překonat se a chodila jsem na různá setkání do skupin lidí. Dlouho mi to nevydrželo a i ty vztahy co jsem tam navázala, se brzy rozpadly. Takže výsledek je jasný...dělat to tak jak mi to vyhovuje je nejlepší a nejsmysluplnější cesta.

10 Helene Helene | 3. prosince 2017 v 12:34 | Reagovat

Asi jsem už tuhle knihu zmiňovala, nepamatuju se, ale znova doporučuji ,,Ticho´´ od Susan Cain. Ono není problém že lidi jsou introverti, ale to, jak společnost s introverty zachází. Vždyť i v každém pracovním kolektivu je introverta potřeba. Všímá si věcí, které extrovertům uchází, bývá většinou pečlivější, vnímavější. I já jsem na zakládce měla jen jednu kamarádku a byla jsem spokojená. Ale jak ty říkáš, to se zase nelíbilo ostatním a byla z toho šikana. Jsi neskutečně silná že sis stála při svém i přes ten tlak, to já jsem se nechala stáhnout na pár let v pubertě ale brzy jsem se naštěstí probudila. Jinak tyhle články jsou zlato, vážně, je tu tolik lidí kteří jsou úplně normální, ale bohužel se nechají přesvědčit o opaku. Pořád se z toho dostávám, občas to není jednoduché, ale vím, že jsem na správné cestě.

11 mg mg | 3. prosince 2017 v 12:50 | Reagovat

Ďakujem.

12 Čajová Víla Čajová Víla | 3. prosince 2017 v 12:56 | Reagovat

Tak pod Tvůj článek, Aluško, se ráda podepíšu.
I nyní, když už jsem nějaký pátek dospělá se občas setkám s lidmi, kteří tak nějak nechápou, že vrchol blaha je pro mě večer zavřít dveře bytu a ostatní nechat z druhé strany dveří :-D
Někdo si může myslet, že žiji nudný život. Co by mělo ale být nudného na tom, když si člověk s hrnkem dobrého čaje a vynikající knihou vychutná chvíli pro sebe? Kor když lidé mají tu nepříjemnou vlastnost pořád jen mluvit a mluvit (a což o to, ale kdyby alespoň říkali něco zajímavého..).

Pracuji s dětmi a lidmi a jedna kolegyně mě onehdy upozorňovala na chlapce, který se "dostatečně nesocializuje, sedí pořád sám, s nikým se nebaví.." .. chvíli mi trvalo, než mi došlo, co té kolegyni vlastně vadí :-D
Tak jsem si s chlapcem promluvila a - jak jsem očekávala - má prostě rád svůj klid a rád si vybírá společnost. Sláva moudrým!

A o podobných příbězích bych mohla psát dále a dále.

Ještě jednou díky, Aluško!

13 Ježovka Ježovka | 3. prosince 2017 v 13:04 | Reagovat

Jé, i já  díky moc za všechnu podporu. :-) Kéž bych potkala tak dobré lidi dřív, nepřipadal bych si pak jak ten brambor mezi mrkvemi. :-D

14 :) :) | 3. prosince 2017 v 15:30 | Reagovat

Tak to je uplne presny a genialni, pravda pravdouci, sama to akurat resim! :-D a muzu rict, ze tam jeste ty programy: bud takova a makova vystrkuji rohy...hlavne Alus nechapu, jak ti nekdo mohl rict, ze ti nerozumi, ze mluvis hrozne slozite, protoze uprimne, pro me mluvis jako jedna z mala lidi, ktere znam jednoduse, pravdive, na rovinu a bez okolku. Takovych lidi znam fakt malo, vetsina keca neskutecny bludy, aspon na me to tak pusobi teda :-D

15 Ilíriel Ilíriel | E-mail | 4. prosince 2017 v 14:47 | Reagovat

Taky je mi to dost povědomé, pod většinu bych se mohla podepsat. Celý život jsem byla introvert a outsider, až na výšce se to srovnalo, proto že tam už nebylo potřeba dělat všechno stejně jako ostatní ovečky ve stádečku a očekávalo se, že si každý zorganizuje věci podle sebe, což mi vyhovuje. Na základce a střední jsem se bavila tak se dvěma lidma ze třídy, se zbytkem jsem si moc neměla co říct, ačkoliv obecně mám lidi ráda.

Celý život jsem byla "jiná", "divná", podle některých "porouchaná". Ve 29 jsem díky kamarádce zjistila, že jsem autista (konkrétně Asperger). Hodně se mi tím ulevilo, když jsem pochopila, že nejsem jediná, kdo se od většiny odlišuje takovým způsobem. Pomohlo mi to porozumět sama sobě a přijmout některé své stránky, které jsem od té doby nechápala.

Taky mám takovou tu občas těžko pochopitelnou potřebu snažit se, aby byli všichni kolem šťastní a spokojení, takže ve společnosti lidí, se kterýma se potkávám pravidelně a záleží mi na nich, mám problém říct něco nepříjemného, ačkoliv je to někdy potřeba. Nebo třeba v diskusi, když mám pocit, že je moc jednostranná, zaujmu opoziční postoj v podstatě proto, aby tam byla větší rovnováha - ne proto, že bych chtěla nějak provokovat nebo být prvoplánově proti, ani proto, že by to byl až tak můj názor, ale spíš proto, že mi tam takový názor nebo úhel pohledu chybí... Prostě takové podivnosti pramenící z vnitřní touhy po jakési univerzální rovnováze a harmonii, která by podle mě měla všude panovat a  mělo by se o ni pečovat. Ostatním lidem je to většinou šumák, je to pod jejich rozlišovací schopnost, nebo nevím. A tak podobně :-)

16 Dáša Dáša | 4. prosince 2017 v 18:08 | Reagovat

Přesně to jsem já, úplně souhlasím.Na základce jsem byla za podivína všichni mě s tím otravovali, nazývali mě kdo ví jak. No a dřív jsem to dost řešila, ale už je to dlouho co jsem to hodila za hlavu ať si o mě myslí kdo chce co chce je mi to fuk. :-) Díky za skvělý článek. Koukám, že spousta lidí je na tom jako já. ;-)

17 Ananas Ananas | 4. prosince 2017 v 19:55 | Reagovat

Tohle je vlastně to, čím si zrovna procházím. Učím se rozpoznávat své hranice a to, co uvnitř vážně chci a potřebuji.

S tím socializováním jsi to vážně vystihla, hned jsem si vybavila několikero večírků, na které jsem šla, protože na ně prostě šli ostatní lidi mého věku, tak jsem předpokládala, že se tam budu bavit stejně jako oni. Jenže narozdíl od nich jsem uprostřed křepčících lidí netancovala, ale stála zoufale na místě a přemítala, jaký to má vůbec smysl.

Tak jsem se už naučila prostě odmítat pozvání na akce, které vím předem, že nejsou můj šálek čaje. Bez výmluv, narovinu. A lidé to pochopí a respektují daleko lépe než kdybych si vymýšlela průhledné lži.

A co se týče poznávání sebe sama, konečně se mi daří, jak jsi řekla, vystupovat ze své komfortní zóny. Dělat to, co se mi zrovna udělat chce a neohlížet se na to, co na to kdo řekne. Po tolika letech nervózního ohlížení a zbabělosti je tohle vážně úleva.

Z velké části je to i tvou zásluhou, tvé články a hlavně kniha Svítání mě postrčily tím správným směrem.

Taky jsem se díky tobě naučila dobře rozvinout intuici, jsem schopná jí naslouchat lépe a lépe a rozeznávat i na daleko jemnější úrovni a daleko častěji, než dříve.

Jsem ráda že jsem na tvé stránky tehdy narazila a také, že určitě nejsem jediná, komu takto pomohly. Díky za tvou práci a úsilí :)

18 Tara Tara | 4. prosince 2017 v 22:03 | Reagovat

Krásně napsané. :)

19 BED BED | 5. prosince 2017 v 9:24 | Reagovat

Je teraz na zemi hodne duší, které řeší "samotu". Nuž - majú šancu dostať sa ku sebe samým. "Ako hore tak dole - ako vonku tak vnútri".

20 Verča Verča | 5. prosince 2017 v 10:37 | Reagovat

"Ale jsou v životě věci, které se smazat nebo nahradit nijak nedají. Zejména ne zpětně ztracené roky boje sama se sebou."

Tos napsala neskutečně nádherně a moudře!

21 Ayeri Ayeri | 5. prosince 2017 v 12:20 | Reagovat

Samozřejmě také vím, jaké to je být "ta jiná ", ta divná, co nemluví. Jako dítě jsem byla introvert, tichá a stydlivá. Všichni si mysleli, že nejsem normální, hlavně učitelky ve školce říkali, že jsem naprostej asociál, akorát horším slovem, spolužáci, že jsem němá. No bylo to hrozný. Šikana, do toho rodina s tím, že se mám více bavit s lidmi. Potom jsem se naučila vyjít s ostatními tak, že jsem hrála hloupou. Styděla jsem se za to, co vím, což je opak toho, jak by to mělo být. Nechtěla jsem ukázat inteligenci, abych se neodlišovala. Ale na gymplu se ten škodlivý program postupně zlomil. Potřebovalo to spoustu času, práce a sebelásky, než jsem se začala chovat přirozeně. A pak jsem zjistila, že je mi vlastně s lidmi dobře, užívám si jejich společnost a jsem sociální čím dál častěji dobrovolně, teď se považuju za ambiverta a jsem schopná nějak vyjít s většinou lidí a mám kolem sebe ty, se kterými si rozumím doopravdy :)

22 octomaník octomaník | E-mail | Web | 10. prosince 2017 v 20:34 | Reagovat

http://www.svetkolemnas.info/novinky/zahranicni/5891-zlozbyk-kazdy-inteligentni-clovek
10 zlozvyků, které má každý jeden inteligentní člověk. Sedí to i na vás?
----
Na mě to sedí úplně.....

Nový komentář

Vezměte na vědomí, že diskuse je moderována. Než se nový komentář začne zobrazovat, musí jej nejdříve schválit autor blogu.

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama