Kniha Anděl strážný: Je v prodeji na Alue.cz ZDE!
Sledujte Zápisníček, kde vycházejí aktuální zprávičky. Nejnovější příspěvek: 15.8.

Žítkovské bohyně

15. ledna 2018 v 0:54 | Alue K. Loskotová |  Knihy
Žítkovské bohyně
napsala Kateřina Tučková
nakladatel Host, 2012

Popis knihy:
Vysoko v kopcích Bílých Karpat jsou řídce rozeseta přikrčená stavení. Všude je daleko. Říká se, že právě proto si tam některé ženy dokázaly uchovat vědomosti a intuici, kterou jsme ztratili. Předávaly si ji z generace na generaci řadu století. Říkali jim bohyně, protože dokázaly bohovat - prosit Boha o pomoc. A jeho zásahům i trošku dopomoci… Říkalo se o nich, že vidí do budoucnosti. Proč tedy nezachránily tu svou?

Dora Idesová je poslední z bohyní. Brání se přijmout zastaralý způsob života a věštit příchozím z odlitého vosku jako její teta Surmena. Vše se ovšem mění, jakmile pochopí, že co se v jejím životě zdálo být nešťastnou shodou okolností, bylo pečlivě promyšleným plánem. Její umístění v internátě, Jakoubkova ústavní péče, hospitalizace v psychiatrické léčebně v Kroměříži… Na konci 90. let na ni v pardubickém archivu ministerstva vnitra čeká operativní svazek vedený StB na vnitřního nepřítele - její tetu Surmenu. Dora nevěřícně rozplétá neznámé osudy své rodiny i dalších bohyní…


Byly bohyně nebezpečím pro důvěřivé pacienty? Nebo byly skutečně ideologickou hrozbou normalizované společnosti? Či se o vyhlazení posledního reliktu pohanství postarala obyčejná závist a lidská zášť? Nový román Kateřiny Tučkové, autorky bestselleru Vyhnání Gerty Schnirch, je fascinujícím příběhem o ženské duši, magii a zasuté části naší historie.

Kniha bude zfilmována, objeví se na jevišti zlínského divadla a je překládána do několika jazyků

Na knihu Žítkovské bohyně jsem narazila v knihkupectví a zaujala mě její tématika ,,českých čarodějek a léčitelek", která by měla být založená na skutečných událostech a dochovaných písemnostech. Do jaké míry je kniha přesná, nebo jestli a co je v ní dostavěné tak aby příběh měl lepší návaznost nebo byl čtivější pro čtenáře, netuším. Upřímně by mě zajímal nějaký rozhovor s autorkou, kde by mohla vysvětlit, které části knihy jsou přesné a kde musela dostavovat, aby měl příběh hlavu a patu. Možná nějaký takový je, když ho najdu, tak na něj upozorním dodatečně.
Nakonec jsem knihu nekoupila, protože jsem si nebyla jistá, jestli je to opravdu čtení pro mě. K mému velkému překvapení mi ji o pár dnů později nabídl Youtube v podobě audia, kde je kniha kompletně k dispozici. Stal se ze mě velký konzument audioknih, jelikož i rozsáhlou knihu můžu tímto způsobem stihnout za jediný den, aniž by se to nějak podepsalo na mém pracovním výkonu... A tak jsem si řekla že jo, že si ji poslechnu, když se mi tak krásně nabídla.
Kniha je velice dlouhá. Pouhé audio má 12 a půl hodiny, takže jsem u ní balila vánoční balíčky a objednávky.

Ze začátku mě vůbec nebavila, vlastně jsem se toho spíš lekla, říkala jsem si co to je za drasťárnu, no ještě že jsem ji nekoupila a vypla jsem to... Pak mi to ale nějak vrtalo v mysli a dala jsem jí druhou šanci, tak jsem se tím nesympatickým začátkem prokousala a nelitovala jsem toho. Kniha je velmi dobrá a obsahuje spoustu velmi zajímavých a jistě věrných dat o tom, jak fungovaly české léčitelky, předtím než jejich tradice vymřela.
Že jsou ve Starém Hrozenkově nejvíce koncentrované čarodějnice, to vím už dlouho, takže ve mě úplně zacinkalo, když v knize zaznělo, že Žítková je od Hrozenkova kousíček, že spolu vlastně sousedí. Hrozenkov je na hranicích se Slovenskem, je to vlastně celkem nedaleko od mého rodiště a vždycky mě zajímalo, jak to tam vlastně fungovalo, jak jejich tradice vypadala reálně.
Bohužel i ty poslední dámy které tam zůstaly, jsou už dnes převelice stařičké a jejich dětem to nevoní, už to neumí, odchází do města, pokračovatelky dané tradice už nejsou.
Nahlédnout do jejich života bylo pro mě moc zajímavé a přínosné, i když některé akční scénky, které byly patrně vloženy pro čtenáře aby byl příběh čtivější, kde po sobě dvě lesby tajně lezou ve světničce aby zbytek vesnice nevěděl, to mě fakt nenadchlo. Nebo si představovat kapitolu, kde jedna přiváže druhou ke stromu na kterém se předtím dříve oběsil otec jedné z nich a pak ji tam zprzní a udělá, no nevim... Mně to připadá fakt nechutné a takové věci bych v knize opravdu oželela. Tyhle úchylné lesbické části se prostě musí nějak přetrpět. Kdyby to bylo o jejich upřímné tajné romantické lásce a něžném laskání, tak neřeknu, ale tohle se mi nelíbilo a požitek z knihy mi to trochu pokazilo. Nevím, co tím autorka chtěla říct, možná to fakt někde vyštrachala a podle reality co nejvěrněji poctivě sepsala, nebo jestli tímto způsobem spíš ventilovala své vlastní fantazie? Pochybuji, že se to dočetla v nějakých archivech, ale nevím to, pod ruce jsem jí nekoukala.

Naopak části, kde se citují dochované spisy z archivů, pro mě rozhodně zajímavé byly, přitom ostatní čtenáři právě tyto části kritizují, že byly nudné a zdlouhavé. Já si naopak myslím, že tím je kniha originální, že nabídla čtenáři příběh v trochu jiné formě, na jakou nejsme běžně zvyklí a to umím ocenit. Neumím si ale představit, jak muselo být neskutečně pracné, dát to všechno dohromady.

V knize jsou věci, které znám ze svého života i já a kterými se v životě řídím, připadala jsem si dost zvláštně, když to zaznělo v knize. Například?
V jedné části knihy je řečeno něco v tom smyslu ,,když byla Bohyně a uměla věštit, proč sobě nevyvěštila že dopadne takhle blbě a skončila jak skončila? Jiným pomohla a sobě ne?" a odpověď: ,,Protože svoji cestu a cestu své rodiny člověk nevidí."
Takto přesně funguje vidění do budoucnosti, předtuchy, věštecké sny atd., na co si vzpomenete. Takže věštci nevidí svůj osud a svoji vlastní cestu a ani cestu své rodiny, protože nejbližší rodina bývá obvykle cesta společná spolu s daným věštcem. Tedy dopředu jsme schopni vidět pouze osudy, které se nás nedotýkají přímo, ale zároveň to mohou být osudy osob nám blízkých. Nemusíme být ani pokrevní příbuzní, třeba dva partneři kteří kráčí životem spolu a jeden z nich je jasnovidec, neuvidí cestu svého partnera, přestože příbuzní nejsou. Protože je to cesta jejich, společná.
Například já můžu mít věštecký sen o osudu či nebezpečí týkající se mé kamarádky, pokud o ně požádá a poprosí, ale jelikož to nemůže vidět přímo ona, může jí to přijít zprostředkovaně skrz osobu která je schopná to zachytit a dodat, ale přitom se jí daný osud nedotýká přímo.
Tento princip funguje i v situacích, na které stačí obyčejný selský rozum. Nemusíte být nutně jasnovidci. Určitě ze svého života znáte nějaký případ osoby, která dlouhodobě dělala nějakou hloupost. Vy jste věděli že to je hloupost a bylo vám úplně jasné jak to musí skončit, protože máte dvě oči a mozek, víc k analýze dané životní situace nepotřebujete. A klidně to té osobě můžete stokrát říkat, stejně to bude dělat, i když je výsledek jasný a pak se bude strašně divit že jí to spadlo na hlavu a pak teprve dodatečně jí třeba dojde, jak byla strašně slepá, že jí to nedošlo dřív než bylo pozdě, když to všichni ostatní kolem viděli. A to je ještě ten lepší případ... Horší je takový kdy někdo dělá soustavnou hloupost, nikomu o tom neřekne a požádá o pomoc až když to bouchlo a když už je pozdě a vy pak máte jít s křížkem po funuse a říkat ,,hele kdybys došel před pěti lety, řeknu ti hned že jsi vůl a ať to neděláš, ale teď už ti nijak nepomůžu, zpátky to nevezmeš, užij si svůj osud, co ti na to mám říct jinýho."
I velice moudří lidé mohou udělat naprostou pitomost kterou vy zvenku jako pitomost vidíte naprosto krystalicky jasně a říkáte si, jak může být něco tak strašně nepozorný. Je to právě proto, že pro svůj vlastní osud jsme všichni určitým způsobem zaslepení a jen velmi špatně ho dokážeme předvídat, i s vypětím selského rozumu. Pak je tady ještě faktor zapření, nepřijetí viditelné reality takové jaká je. (,,Ne on není takový, to já jsem nějaká divná, určitě za to můžu já a ne on že mě mlátí, něčím ho určitě provokuju".)

Další zajímavá věc je věštění z vosku. Je to na stejném principu jako věštění z kávy, vosk i obrázky v kávě formují duchové, které poprosíme o poselství.

Nebo jak hlavní hrdinka Dora dostane vztek na svoji tetu Bohyni, protože je naočkovaná ze školy (tahá ji matrix do svých drápů) že jsou pověrčiví, pořád mají z něčeho strach a pořád musí dělat nějaké očistné rituály aby se něco nestalo když potkají nějaký blbý symbol nebo blbé znamení a že už toho má dost, že je to paranoidní a že to nepatří do moderního světa a ve škole se jí za to smějou...
Toto je reálný život lidí, kteří žijí mimo matrix. Ti kdo jsou v něm, že smějí těm venku a nechápou význam rituálů a nechápou jak životně důležité je sledovat znamení. Žít mimo matrix, sledovat znamení, ctít zákony Vesmíru a dávat si pozor na to co se stane a dělat rituály, to vůbec není jednoduchý život. Je to náročné, často stresující, často se vynervujete kvůli něčemu, nad čím se normální člověk vůbec nepozastaví (ups, rozbil jsem zrcadlo, no co, zametu to a jdem do kina, zítra si koupím nový... v knize to bylo zase zabití bílého hádka)
Spousta lidí co touží vystoupit z matrixu má dojem, že pak vlastně zmizí všechny jejich problémy, ale není to pravda. Nic jako dokonalý život neexistuje. Naopak na vás začnou číhat obrovská množství nebezpečí která jste doposud neznali a ani si je kolikrát neuměli představit a vy mezi nimi kličkujete jako zajíc, aby vás to nevtáhlo zpátky mezi ozubená kola systému, abyste opět nezapadli do masové šedi. A buď vás to vyčerpá a zapadnete pod nátlakem zpátky, nebo tomu podřídíte svůj styl života a zůstanete na okraji, ale potom se musíte zabývat těmi nepopulárními a nemoderními rituály a sledovat ustavičně znamení... jako je sledovaly i Žítkovské bohyně.
Proto Surmena (nemoderní pověrčivá ježiteta) nedala Doře vědění spojené s bohováním, protože Dora toho díky svému vzdoru, nepřijetí a naočkovaným kecům o moderních přístupech, nebyla hodna. I to je ze života. To nejcennější a nejmocnější vědění si člověk musí zasloužit, obvykle po mnoha letech až když se osvědčí, až když ukáže že je toho skutečně hoden, až když ukáže se má potřebné charakterové kvality. Protože když je nemá, je jednak zbytečné ho to učit (nepobere to nebo to nebude umět správě aplikovat) a navíc by to mohl použít špatně, nebo zneužít. A tak máme v knize hlavní hrdinku, u které by se očekávalo že bude pokračovatelkou tradice a místo toho se plácá v nevědomosti a neskutečných problémech, které mají kořeny v historii rodu, o kterém toho sama ví pramálo. Postupně však rozplétá a odkrývá jeho historii.
Kniha nedopadne moc dobře, vlastně končí stejně blbě a drasticky, jako blbě a drasticky začíná. Závěr knihy je i blbě vysvětlený, záhadně nedotáhnutý, stejně se mi jevil i začátek a člověk čekal spoustu hodin, než zjistil o čem ten začátek konkrétně byl. Kniha zkrátka není dokonalá, všechno v ní není úplně dotažené, ale vypovídající hodnotu jednoznačně má a pokud vás historie českých lidových léčitelek zajímá, určitě stojí za poslech.

Kniha je teď na youtube jako povídání kompletně k dispozici, ale nevím jestli tam zůstane, netuším jak to mají domluvené ohledně autorských práv.

Kateřina Tučková - Žítkovské bohyně 1.díl
https://www.youtube.com/watch?v=NKyrl_zno7Q

Kateřina Tučková - Žítkovské bohyně 2.díl
https://www.youtube.com/watch?v=z_YQUbveVl0
 


Komentáře

1 Ježovka Ježovka | 15. ledna 2018 v 2:04 | Reagovat

Pokud nepletu, je to ta kniha, kterou jsem odložila okamžitě po tom, co jsem si na začátku přečetla to o těch brutálně zabitých kočkách... Na tohle jsem prostě stupidně háklivá - víc než háklivá, spíš silně alergická - a kde se to objeví, tam pro mě cesta nevede, když to řeknu slušně. :/

Jinak věřím, že kniha může být moudrá a hodnotná, ale vracet se k ní už nebudu.

2 Ayeri Ayeri | 15. ledna 2018 v 12:38 | Reagovat

Četla jsem ji. Za mě moc povedená kniha. Našla jsem v ní tehdy spoustu věcí. Nad akčnějšími scénami mě popravdě ani nenapadlo moc přemýšlet, drastické jistě jsou, ale četla jsem v knihách i mnohem horší věci a jsem asi otupělá. Za sebe knihu doporučuji.

3 carnelian carnelian | 15. ledna 2018 v 12:54 | Reagovat

Já jsem knížku četla, protože mi ji dala mamka, a ta magická část se mi velmi líbila a říkala jsem si, že je dobré, že to někdo napsal. Ale ty drastické a lesbické části byly fakt nějak na sílu. Viděla jsem i představení zlínského divadla. Výkony úžasné, ale ty lesbické scény byly fakt humus. :(
Byla jsem i na besedě s autorkou a knížku si nechala podepsat a pak jsem ji asi rok na to prodala. Neměla jsem z ní dobrý pocit a nechci mít v knihovně knížky, u kterých vím, že už se k nim nevrátím. Navíc mě na besedě Tučková zklamala tím, že řekla, že to je celé vymyšlené, že snad jen jedna nebo dvě postavy jsou skutečné. Že i to nářečí si vymyslela a i ty archivní věci jsou velmi pozměněné. :(

4 Jana Jana | 15. ledna 2018 v 14:13 | Reagovat

Aha, tak ono je to vlastne tak, že Matrix hádže pod nohy polená, a to najmä človeku, ktorý sa snaží z neho vystúpiť. A pred týmito polenami nás vždy najskôr upozorňujú znamenia, preto je dôležité si v našom živote všímať symboliku. Naposledy som si napr. všimla na fotke, ktorú zhotovil kamarát, lebku na oblohe. Na ďalšej fotke, ktorú fotil na tom istom mieste, som si zasa všimla profil tváre, ktorej výraz bol príjemný, narozdiel od tej lebky. Zaujímavé na tom bolo, že kamarátov otec onedlho dostal infarkt a bol len kúsok od smrti, ale nakoniec prežil a verím, že si teraz dáva väčší pozor. Ktovie však, na ktoré povery si má dať človek pozor a ktoré sú skôr "na pobavenie". Je napríklad zaužívané, že keď niekto povie niečo dôležité a aby to nezakríkol, poklope 3x. Niektorí zasa majú určité rituály so zápalkami, ktoré, aspoň myslím, že po zapálení namočia do vody a potom vodu vypijú. To je, myslím, v rómskej kultúre. Zaujímavé je, že niektoré čary, viem zo života, že naozaj fungujú. Napríklad postupy proti urieknutiu, neviem bohužiaľ, aké sú, ale po nich sa urieknutej osobe uľavilo.

5 hanka hanka | 15. ledna 2018 v 14:21 | Reagovat

O knize vím, ale ještě jsem se k ní nedostala, protože jsem měla za to že to je beletrie a beletrii moc nečtu. Ovšem pokud jsou v ní užitečná data tak si na ni udělám čas. Oblast o které se tam píše, znám, pocházím kousek odtamtud takže je to pro mě silné téma. Slovenské pohraničí je nádherné, jsou to příjemné nižší hory, málo lidí a lidi jsou tam takoví čistší než ve městech. Když jsem tam je to jako jiný vesmír ve srovnání s městem. Je to velký rozdíl.

6 zdeněk zdeněk | E-mail | 15. ledna 2018 v 14:23 | Reagovat

Jo, špatně si všimnout znamení zabolí. Já třeba žádám o navedení k zisku peněz, abych se mohl odstěhovat už teď při škole od rodičů a žít si po svém. Má to své proti, ale pro mě je to prostě značně lepší, já se s rodiči nesnesu. Ano znamení jsem dostal, ale bylo to "za 5 minut 12". Konkrétně dva dny. Bylo mi poraděno jak a kde zainvestovat, což kdybych udělal tak se teď stěhuju, ale místo toho jsem zaváhal a zisk je téměř nulový. Nemálo mě to naštvalo, ale tak teď už s tím nic neudělám, můžu jen doufat že z toho ještě něco bude.
Celkově mě tady ten článek rozesmál. Já bydlím kousek od Žitkové, znám z tama pár lidí a řeknu to takto...o nějakých osobách nadaných na věci "za oponou" mezi mladými není asi hledu ani slechu. Co jsem slyšel od puberťáků ze školy co jsou z té oblasti.... tak budu dělat že jsem nic neslyšel. Je tam pár výjimek, ale...vždycky je tam nějaké ale, třeba slabé sebevědomí. Vždycky když tam jedu tak jsou tam zvláštní energie. Já bych skoro řekl, že se tam cítím nejlíp z těch míst kde jsem kdy byl. (nejsem zrovna velký cestovatel, ale tož... :D). V Bojkovicích (hned vedle Žitkové) u Nového Světlova si pamatuju, jak jsem jezdil za kamarádkou. Tam jsem prožil jedny z nejkrásnějších chvil. Nebo i cesta směr Bojkovice-Komňa. No jen škoda že kamarádka se změnila a už za ní nejezdím. Někde tak okolo Nezdenic (směr na Uherský Brod) jde poznat ta změna energií. Zato když se jede na druhou stranu...ohraničeno řekněme Uherský Brod, Luhačovice, Zlín, Uherské Hradiště tak tam je to hrozná nuda. Já bohužel bydlím v této oblasti a cítím se tu divně, je tu takové zvláštní napětí ve vzduchu, těžko se mi to popisuje. Rozhodně mi to není příjemné.
A ještě musím říct, že zatím jediná léčitelka, která opravdu léčit uměla byla právě z okolí Žitkové. Jenže neměla znalosti, nechránila se jak měla, už přestala. Sestra mi o tom povídala, že šla léčitelka (nechci zmiňovat její jméno, respektuji její soukromí) po ulici a slyšela všemožné nemožné hlasy a kolem lidí viděla hrůzné obrazy. Manžel ji neustále obtěžoval i když s ním nežila, měla to těžké, nakonec se psychicky zhroutila a sekla s tím, od té doby jsem o ní neslyšel. Vím jen že pracuje tady někde v okolí, naposledy jsem ji zahlédl v Luhačovicích. Ostatní léčitelky s kterýma mám zkušenost tady v okolí jsou šarlatánky. Jen jedna paní kousek od Luhačovic míchá dobré čaje bylinné, ale o léčení ví zhola prd, byl jsem za ní několikrát a nikdy se netrefila. :-D Tak aspoň že za své služby nic nechtěla.

7 áť áť | E-mail | 15. ledna 2018 v 16:20 | Reagovat

Taky nemáš ráda drastické příběhy, ikdyž to je jen text? Jedna známá mi kdysi říkala, že jí nedělá problém číst knihy s krvavou středověkou tématikou, protože vždycky vypne představivost. Já si myslím že to je blbost a že je takový člověk spíš trochu citově "otupělý" ...

8 Efs Efs | 15. ledna 2018 v 17:39 | Reagovat

Jaképak české čarodějky a léčitelky? Snad moravské. -- Žítková leží na Moravě. Téměř na slovenském pomezí.

9 Jarek Van Ek Jarek Van Ek | E-mail | 15. ledna 2018 v 20:14 | Reagovat

Skvělá kniha, nedávno jsem ji četl. Zajímavý je nejen pohled na senzibilní bohyně,  ty kladné jsou v podstatě chudáky,  ale to už dávno víme...ale i historická paralela, důkladný výzkum Němců za války (vliv jasnovidců a senzibilů na elity včetně Himmlera, Hitlera atd.) a pohled do charakteru obyvatelstva v Kopanicích (vliv německé menšiny,  židů ). Fakt velmi poučná četba.

10 Alue Alue | 15. ledna 2018 v 20:45 | Reagovat

[8]:  ČESKO - ČESKÁ REPUBLIKA.

11 BED BED | 15. ledna 2018 v 21:34 | Reagovat

[4]: ako sa zmiňuješ o zápalkách a vypití vody, to je chaos iónov. Uhlík zo zápaliek vytvorí neutralizačný stav vo vode, a to pomôže človeka ukludniť.

12 Vlastimila Vlastimila | E-mail | 15. ledna 2018 v 23:42 | Reagovat

V letech 50.-70. jsem prožívala všechny své letní prázdniny u babičky v Komni.Obec leží kousek od Žítkové. O bohyních jsem často slýchala, zprávy byly součástí života. Vždy sdělovaly jen dobré, ba i vtipné příhody. Samozřejmě jsem po vydání koupila a přečetla. Plně souhlasím s hodnocením Alušky. S hrůzných popisů v knize jsem byla vyděšená. Je skvělé, že se bohování připomnělo, ale obsah knihy není docela pravdivý.
      Energie zde jsou příjemné. Krajina vždy drsná, život býval příliš tvrdý.Příroda má nezaměnitelné kouzlo.

13 Ježovka Ježovka | 16. ledna 2018 v 4:10 | Reagovat

Jak tu tak pročítám komentáře - musím dodat jednu věc, ač trochu mimo mísu. Mně jsou sice klacky pod nohy házeny taky,  ale především jsem citlivá na sny, kde je na mě(alespoň posledních pár měsíců, co si jak bagr jdu za svým konstruktivním posláním a konečně jsem se probudila z jisté iluze toho, co že to vlastně je)doráženo dost intenzivně. To ale není to, o čem chci mluvit - mně se většinou jako varující znamení děje to, že třeba někam přijedu a začnou se mi tam ztrácet věci. Jedna po druhé, naprosto záhadně. A vždy to pak dopadlo špatně. Většinou to jsou mimochodem věci vážené a milované, takové, které ztratit fakt nechci. Je to zajímavé, ale už to pozoruji poněkolikáté a když se mi někde(či v určitém časovém úsek) podivně ztrácejí věci, okamžitě zpozorním. Je to prostě předzvěst něčeho špatného, či zpráva "ne, tahle cesta není ta správná, sem nepatříš a ty to víš." :-) Vtipné, že člověk(nebo teda alespoň já) některé věci "prostě ví" ani neví odkud, ale dokud ho vyšší vedení nenakopne a nezakřičí "sakra, co děláš, tudy ne!" nebere na to zřetel. Nebo bere, ale jen v myšlenkách a jde dál za logikou. Achjo, ještě se mám co učit.

[7]: Přesně. :-( A nejvíc mi vadí, když někdo nechá svoje děti hrát násilné hry a koukat na násilí v televizi. Tuhle na youtube jsem narazila v jednom videu na to, že jedno malé dítě hrálo CS:GO, což je fakt hnusně agresivní střílečka kde teče krev a o nic tam vlastně ani pořádně nejde.... Nechápu. Mělo by se zakázat tyhle hry vyrábět. Vždyť co z těch kluků pak vyroste. My měli k dispozici počítač i dotykáč až od 12 a ničeho nelituju, člověk by to neměl brát do ruky dřív, dokud z toho a celkově dalších věcí nemá alespoň nějaký rozum. :-( Nevím, proč si kdo pořizuje tak krásné bytosti jako jsou děti, když je pak jen nechá sedět před obrazovkou a ani s nimi nejde ven, nebo si nepohraje.

Mimochodem já otupělá bývala taky, ale teď už dávno nejsem a je o dost horší vidět jakékoliv násilí kdekoliv. Člověku tohle prostě není přirozené... Fuj. Když to je těžké, já jsem neustále zavřená ve své hlavě v "nenásilném kytičkovém světě" (:D) a pak vyjdu ven a ono hele, Matrix. :-D A tohle se mi líbí na hudbě(když je správná) - když ji zpívá hodně lidí dohromady, má to moc pěknou a nenásilnou energii, umí to spojovat. :-) (nic méně to, opět, odbíhám).

14 hanka hanka | 16. ledna 2018 v 8:30 | Reagovat

[3]: Že nářečí si vymyslela? To se dost divím, na tohle si troufnout, to by taky mohlo dopadnout trapasem, no jsem zvědavá :D

[8]: Jinak Čechy a Morava jsou jako dva různé národy, co tak sleduju, vždycky když se s nějakými setkám, mám dojem že jsou o dost jiní než Moraváci. Dokonce bych řekla, že mně jsou bližší svojí povahou Slováci (no geograficky určitě a mluvou taky, naše nářečí má ze slovenštiny hodně, a lidovou hudbou taky).

[6]: O léčitelkách z této oblasti nevím, ale je pravda že jsou tam léčivá místa, přesně jak píšeš, v Luhačovicích to není (možná jen slabě a díky turistům se nejde soustředit) ale za kopcem směrem na východ už jo :)

15 Alue Alue | 16. ledna 2018 v 12:15 | Reagovat

[3]:  Tak to teď zklamalo i mě...

16 Alue Alue | 16. ledna 2018 v 12:16 | Reagovat

[4]:  Já klepu taky... jestli to něco fakt dělá nevím, ale je to hodně zažité.

17 carnelian carnelian | 16. ledna 2018 v 14:26 | Reagovat

[16]: Klepání - má se jen na dřevo a totéž u přípitku, když je člověk u dřevěného stolu, je dobré cinknout s druhými, pak dnem o stůl a teprve se napít. Je to krásně vysvětleno v knize Osud jako šance od Thorwalda Dethlefsena. Pro mě jedna z nejpřínosnějších knížek vůbec. Vysvětluje to vertikálním vnímáním souvislostí, principů, které se uplatňují např. v astrologii. A zrovna dřevo je materiál, který se spojuje s principem Jupitera, stejně tak prasátko pro štěstí jako zvíře se s ním spojuje. A tím, že člověk poklepe, spojí to co řekl nebo na co připil s tímto principem. Jakoby to nabije tím štěstím a dalšími aspekty, které s sebou tento princip nese. :)

18 BED BED | 16. ledna 2018 v 20:23 | Reagovat

[17]:" Pro mě jedna z nejpřínosnějších knížek vůbec."
Pre mňa tak isto. Vrelo odporúčam každému.

19 kalia kalia | 16. ledna 2018 v 23:03 | Reagovat

Já vidím (někdy) svojí budoucnost i budoucnost lidí, kteří jdou stejnou cestou a naopak nevidím budoucnost cizích lidí nebo to, co mě nezajímá a co se mě nijak netýká. Když mi někdo řekne z hecu, abych se podívala co ho čeká, tak mu sice "chci" ukázat, co umím, ale pokud mě v hloubi duše jeho budoucí osud nezajímá, tak to nevidím.

Vlastně je v tom hodně vyjímek, třeba když mě někdo požádá, ať se na něco soustředím, tak pokud si myslím, že to je pro dobrou věc všech lidí (a pokud tomu dotyčnému věřím), tak to jde. Ale to není to samé jako z hecu.

Jiný případ je telepatie či vcítění se do druhých - když se s nějakým (třeba i cizím) člověkem potkám, tak pouze když mě nezajímá (co si myslí a cítí atd.), tak to všechno vnímám. (To mimo jiné i proto, že ho/jeho myšlenky a pocity, zároveň, díky tomu že mě to nezajímá, ani nijak nesoudím.) Také pokud mu to jakoby nevadí, že někdo, koho to nezajímá, to ví. Tam je to ještě složitější (je to spíš fyzická záležitost - když je někdo na hlubší úrovni vnímání, tak "musí" vnímat na té úrovni vše, tedy když se dostane s někým do styku, tak i věci "toho druhého člověka", které ten dotyčný sám nevnímá. Když je těch "nevědomých" lidí moc, tak můžou toho více vnímajícího "stáhnout" na nižší úroveň vnímání. A když se naopak i "ten méně vnímající" dostane např. díky vlivu toho hlouběji vnímajícího na vyšší úroveň vnímání a tedy jsou pak "na stejné úrovni", tak pak už si ten druhý člověk může vybrat, jestli chce nebo nechce, aby jeho myšlenky ten "původně více vnímající" člověk mohl číst. Na nižší úrovni si to ale vybrat nemůže a dokonce ani když to ten s hlubším vnímáním vnímat nechce a nezajímá ho to, tak se to děje. Když mě myšlenky někoho ale zajímají a mám k nim nějaké zaujetí, tak je nevidím, protože asi přestávám být objektivní.

Mě to připadá jasné a logické (jak to mám), ale popsat to slovy a zaškatulkovat to moc nejde. Když to má někdo obráceně (že vidí osudy, které se ho netýkají), tak to moc nechápu - asi to je "vyšší" vůle, aby někomu pomohl, a nebo to není přirozené (to budou asi takové dvě kategorie těchto věštců - buď to jde samo tzn. "vyšší vůle" a nebo pokud to někdo dělá např. za úplatu, tak musí dát hodně energie do něčeho, co ho nezajímá a je to podobné jako "práce pro systém"-jde to proti přirozenému toku energie). Chápu jen, že u sebe člověk není objektivní, ale když se z tohoto vymaní, tak (alespoň mě) to vidění své budoucnosti jde. Také (další vyjímka) pokud řeším nějakou důležitou situaci (ve smyslu emocionálního vypětí), tak budoucnost nevidím (podle mě právě proto, že ztrácím objektivitu).

Když chci vidět svojí budoucnost, tak jakoby "vystoupím z těla" (trochu), "odosobním se" od toho těla, musím být v klidu a pak můžu vidět až 100 let dopředu - ale je to pouze pravděpodobná budoucnost (když udělám to, stane se tohle, když se rozhodnu tak, bude to tak), ale když se rozhodnu úplně jinak (např. s čím jsem nepočítala, nějaký nápad, který mi někdo poradí a na co bych sama nepřišla), tak je ta budoucnost úplně jiná.

Ale taky ještě jedna věc - někdy vidím svojí budoucnost "spontánně" např. v představě a já ať vidím cokoli, tak se moje cesta nemění a jdu dál stejně jako bych nic neviděla. Takže rozhodla jsem se třeba pro A na základě různých věcí. Pak jsem se rozhodla pro B na základě dalších vnitřních hodnot. A díky kombinaci A a B vznikne budoucnost, kterou vidím samovolně v představě. (Mě ta budoucnost ani tolik nezajímá, protože svá rozhodnutí neměním a stejně se to za chvíli stane.) A i když v té budoucnosti vidím něco špatného, tak pokud se nezměnily okolnosti, na základě kterých jsem dospěla k rozhodnutí A a B, tak nic neměním a jdu životem tak, jako bych nic (navíc) nevěděla a jako bych žádnou budoucnost neviděla. Dokonce i když "chci" žít jinak aby se nestalo to špatné, co jsem viděla, tak to nejde, protože každé mé rozhodnutí je založené na vnitřních hodnotách a když bych své rozhodnutí na základě "strašlivé budoucnosti" změnila, tak bych musela potlačit či změnit ty své vnitřní hodnoty a to většinou nejde.

20 Vlastimila Vlastimila | E-mail | 16. ledna 2018 v 23:29 | Reagovat

Sdělení pro zájemce o bohyních. Loni vyšla knížka Tajemství bohyní na Žítkové, autor Vlastimil Hela žije v Bojkovicích. V díle se popisuje působení katolického kněze v místě dříve žijících bohyní. Přes inter
net je možno knížku objednat.

21 Vénya Vénya | 18. ledna 2018 v 19:42 | Reagovat

[20]: A nebo Jiří Jilík- Žítkovské bohyně.

22 umodrekocky umodrekocky | Web | 1. února 2018 v 19:12 | Reagovat

Doporučuju spíš Tajemství bohyní na Žítkové od Vlastimila Hely.
Prokusávám se tím, nářečí v originále, založeno na faktech - a ano, Žítkovské bohyně od paní Tučkové jsou vymyšlené, ač základy mají reálné, právě Tajemství bohyní... má ty bohyně trochu rehabilitovat a musím říct, čtu to s otevřenou pusou. Ačkoliv Žítkovské bohyně jsem nedoposlouchala, odpadla jsem hnusem u těch scén s úchylnou inkvizicí, to teda je zas moje slabina... takže pak jsem jen prolistovala audio na konec, no asi by to bylo fajn, ale chápu jak tu někdo psal - že toto nechce mít ve své knihovničce.

23 hanka hanka | 11. února 2018 v 16:48 | Reagovat

Knížku jsem přečetla, musím smeknout před autorkou, s tím muselo být hodně práce, dohledávání v archivech apod. Nejvíc se mi líbily popisy rituálů, životního stylu bohyň, problémů, které řešily, ale zároveň to je hrozně smutná knížka. Člověk co dělá takovou činnost jako léčitelství a umí opravdu pomoct mnoha lidem, neustále riskuje, že si ho matrix všimne a půjde po něm. Nikomu neškodí, dělá svoji práci dobře, ale nemůže si prostě v klidu žít. To mi přijde hrozně smutné, tento svět je postavený na hlavu.

Nový komentář

Vezměte na vědomí, že diskuse je moderována. Než se nový komentář začne zobrazovat, musí jej nejdříve schválit autor blogu.

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama