Kniha Anděl strážný: Je v prodeji na Alue.cz ZDE!
Sledujte Zápisníček, kde vycházejí aktuální zprávičky. Nejnovější příspěvek: 15.7.

Zlepši svoji komunikaci jednoduchými triky a lidé tě budou mít raději

5. března 2018 v 0:54 | Alue K. Loskotová |  Psychologie
Nevhodných věcí se v komunikaci dopouští každý z nás. Čemu je třeba se vyvarovat?
To, jestli tě lidé mají rádi, není vždy v tvých rukou, ale minimálně můžeš zvýšit své šance na úspěch v tomto směru. Možná to ani nepotřebuješ vědět, protože jsi prostě fantastický a oblíbený, ale ne všichni jsou takoví a právě jeden z této části společnosti se ozval na fóru Quora, kde se zeptal ostatních uživatelů, jaké sociální dovednosti dokáží na ostatních značně zapůsobit, ale přitom jsou velmi jednoduché a rychlé na naučení. Chtěl vědět, co ostatní na druhých přitahuje a vzbuzuje zájem. A do některých otázek se zapojili i odborníci na etiketu či psychologové, jinými slovy můžeš očekávat odpovědi, které opravdu mají potenciál posunout tvůj sociální život na vyšší level.



Udržuj oční kontakt
To, zda se někomu neznámému rozhodneme důvěřovat, nezáleží vždy přímo na nás, ale na našem podvědomí. Jednou z nejdůležitějších věcí, podle kterých se právě takto rozhodujeme, je oční kontakt. Ten spojuje hned několik důležitých věcí. Do očí se někdo druhému nemusí dívat kvůli špatnému svědomí, nízkému sebevědomí, nebo prostě protože nemá zájem. Ty takto však samozřejmě působit nechceš.
Koukat na někoho však není dobrou strategií, je třeba si dávat pozor na to, jakou zprávu z očí vysíláš. Dále, etiketa vyžaduje dívat se do očí během vyprávění toho druhého, dej si však pozor, aby se tvůj komunikační partner nezačal cítit nepříjemně. Mimochodem, jedna vědecká studie usoudila, že lidé častěji udržující oční kontakt, jsou považováni protistranou za inteligentnější.

Opatrně lichoť
Zaútočit na ego je vždy dobrou strategií, jak u někoho získat pár bodů. Reálný život však není pětikorunová telenovela a lichotky je třeba formulovat skutečně promyšleně a opatrně. Mezi lichotkou a komplimentem je značný rozdíl a největší úspěch s lichocením dosáhneš právě tehdy, když si druhá strana konverzace ani neuvědomí, že je chválena. To znamená, pokud potřebuješ prolomit ledy s někým neznámým, můžeš se ho zeptat na jeho profesi ve stylu: "Vy asi víte hodně o tom a o tom?"
Taková formulace nechá druhému mnoho variant jak odpovědět, ať už se rozmluvit o práci (což lidé obvykle dělají rádi) nebo o pracovních úspěších (což mají lidé také rádi). Pokud ti kamarád opraví tiskárnu, rozloučení slovy: "Tahle chyba se mi stávala často" zanechá u kamaráda dojem, že kromě opravy tiskárny udělal ještě ten extra kousek navíc, a sice, že pokořil problém, který jsi ty vyřešit nedokázal. Další trefou do černého je: "Mohl bys mi dopovědět ten příběh, co jsi včera začal?" Je úplně jedno, jestli tě to zajímá. Pokud ne, těch pár minut přetrpíš, ale druhý člen dialogu bude mít radost, že máš zájem o to, čím on do konverzace dokáže přispět.

Nestěžuj si pořád dokola
Venku prší, zácpy jsou nekonečné, autobus je přeplněný a bezdomovec za tebou ještě nesnesitelně zapáchá. Pokud jsou toto tvé příspěvky do konverzace probíhající během ranní cesty hromadnou dopravou, zastav se a uvědom si, že stížnosti dokáže nabídnout téměř kdokoliv jiný. Jasné, je něco jiného, pokud jde jen o vtipné a sarkastické poznámky, ale pokud jde o upřímné frflání na celý svět, nejsi zajímavý a nepůsobíš dobře. Chceš přece, aby se lidé kolem tebe cítili dobře a toho nedosáhneš tak, že každého obklopíš svými problémy, které i tak téměř nic neznamenají.
(Pozn. Alue: OOOOooobrovská pravda. Neustále si stěžovat na to jak je všechno na houby a jak je na vás celý svět zlý, je zaručený způsob, jak si od sebe všechny lidi odehnat. Nikdo to nechce pořád dokola poslouchat. Platí to, i když tak člověk jenom působí, i když tak nemluví. Tedy nestavět se do role zkrachované existence, která je v koncích. Lidé chtějí trávit čas s těmi, kteří jim mají co předat a když zjistí že nemáte co předat, ztratí zájem a jdou prostě jinam, kde je to zajímavější.)


Oslovuj lidi jejich jménem
Jistě jsi už na obrázcích na internetu či ve filmech viděl situaci, kdy se někdo naštval jen proto, že na něj z dálky někdo zakřičel: "Hej! Ty!" Ta reakce mohla být v tom momentě přehnaná, ale oslovovat někoho jeho křestním jménem či přezdívkou má své kouzlo. V internetové či osobní konverzaci se často používá například slovíčko "hele", no nahradit ho něčím příjemnějším, křestním jménem, není vůbec náročné. Experti doporučují také v konverzaci jen tak mimochodem zmínit jméno toho druhého na začátku věty.
Projevíš tak dojem, že se do probíraného tématu skutečně angažuješ. Spousta lidí dále varuje před situacemi, kdy si prostě nemůžeš vzpomenout na něčí jméno. Na to existuje několik jednoduchých triků. Jedním je například říci jméno svému kamarádovi, který ti v nouzi jméno připomene. Další radou je uložit si jméno do telefonu s nějakou událostí, která se ti s danou osobou spojuje, abys mohl dotyčného jednoduše identifikovat.
(Pozn. Alue: Zapamatování si jména, je jasný projev zájmu. Když někdo zjistí, že si nepamatujete jak se jmenuje, pochopí, že vás předtím příliš nezaujal a to ho od vás oddálí, i když to nechcete.)

Usmívej se
A celkově působ otevřeným a příjemným dojmem, nechceš přece toho druhého odehnat. Úsměv nesmíš podcenit a být vtipným i zábavným také není na škodu. Pokud však chceš udržet konverzaci na vyšší úrovni, ale zároveň chceš toho druhého okouzlit a nebojíš se stát skutečně sofistikovaným, předpřiprav si malé vtipné poznámky na několik situací, které budeš moci trefně a ve správném okamžiku využít. Jednoduše se projevuj jako konstruktivní a dobře naladěná osoba šířící příjemnou energii. Entuziasmus a charisma jsou stejně důležité, pokud odejde člověk po rozhovoru s tebou dobře naladěný, je to super signál.

Poslouchej aktivně
Vést konverzaci s někým, jehož odpovědi jsou: "Hmm", "Super", "Fajn" a "Cožeeee" je mimořádně trapné a především náročné. Daný člověk zřejmě neprojevuje očekávaný zájem a ty můžeš kromě sklonů k vraždě také projevit i menší chuť začít s ním konverzaci i příště. Pokud bys však byl v jeho situaci ty, to, co by ti chybělo, by byl aktivní poslech. Jinými slovy si představuj věci, co druhý říká, vciťuj se do každé postavy v daném příběhu a jako výsledek podávej dotazy či reakce, které sestávají z konstruktivních slov s velkou váhou, abys projevil dojem co nejintenzivnějšího soustředění. Jinými slovy, pokud ti někdo vypráví, jak ho stáhla lavina, místo: "A potom?" je dobré raději volit variantu: "No a co následovalo, když vaši skupinu pohltily ty tuny sněhu?"

Strč si smartphone do kapsy
Dobře, řekneš si, že to nic neznamená. Když se během rozhovoru mrkneš na smartphone, je to maličkost, která ti prostě projde, ne? No, možná v té chvíli ano, ale pokud to uděláš sedmkrát za tři minuty, evokuje to dojem, že se o toho druhého nezajímáš. Ideálně bys měl mít během rozhovoru mobil v kapse či v tašce, pokud nemáš opravdu vážný důvod ho aktivně používat. Někdy může být jednoduše lepší telefon nevytahovat ani při vibraci, i když to pro tebe může být v té chvíli důležitější než daná osoba. Pokud však začneš odepisovat a projevíš tak, že tě mobil zajímá více, a konverzaci přerušíš, vysíláš tak mimořádně nepříjemný signál. A navíc, nikdo nečeká rád.

Neskákej do řeči
V první řadě, celý koncept skákání do řeči je totální hloupost, protože má každý stejné právo na projev jako ty. Navíc osmdesát procent všeho skákání tvoří jediná věta, a sice: "A potom co?" Pokud bys do řeči neskočil, i tak by ses to dozvěděl, ale ty jsi z nedočkavosti prostě musel.
Druhým případem je, když se někdo snaží předběhnout příběh. Jakobys chtěl přeskočit celou část, jak jde Červená karkulka lesem a chtěl rovnou vědět, co se stane, když přijde k babičce. Takto však projevíš značný nezájem a evokuje to, že i když tě zajímá konec, všechno chceš mít rychle z krku.
Třetím nejčastějším případem je, že někdo začne uprostřed projevu druhého předpovídat, jak to celé skončí. "Šli jsme včera do obchodu, ale už byl večer..." "A BYLO ZAVŘENO!!!" Ano, možná bys měl pravdu, ale čeho bys tímto výrokem dosáhl? Přinesl bys něco do konverzace? Ušetřil bys čas? Cítil by se někdo kromě tebe lépe? Ne. Lidé prostě z nedočkavosti mají potřebu dělat ukvapené závěry, ale pokud se druhá strana dialogu nedočkavostí přímo třese a každé čtyři sekundy se snaží otázkami popohnat děj na co nejvyšší obrátky, rozhodně to nepůsobí dobře.

Zanechej dobrý dojem
Jedním z nejdůležitějších úseků celého rozhovoru je jeho ukončení a případné rozloučení. Pokud po vynikajícím pracovním pohovoru třískneš dveřmi nebo stroze zavrčíš "Nashle", nemusí to vždy dopadnout dobře. Ani "Nashledanou" však není ideální. Vždy mysli na to, že ty jsi lepší než ostatní a musíš to i prokázat. Komplikovanější "Nashledanou, věřím, že si užijete zbytek dne" rozhodně zanechá lepší dojem než vymlácená skleněná tabule ve dveřích do kanceláře. Podobné věty se nemusíš bát používat ani na koncích e-mailů a podobně.

pozn Alue: Ještě bychom sem mohli připsat jeden bod, nezívat s otevřenými ústy na celý sál a decentně si vždy zakrýt ústa. Tohle neskrývané zívání, speciálně pokud zrovna někdo hovoří, většina lidí vnímá jako velice nezdvořilé a pokud je časté, může je to podráždit.


 


Komentáře

1 Ježovka Ježovka | 5. března 2018 v 1:57 | Reagovat

Jo, komunikace, moje slabá stránka, na které pořád pracuju. Mám "úžasnou" schopnost si lidi znepřátelit tím, že si špatně vyložím co řekli a domnívám se, že to myslí zle(blok). Jak říkám, pořád na tom pracuju, takže díky za článek. Mám tohle "všichni jsou proti tobě" a strach z lidí obecně a komunikace obecně debilně hluboko zakořeněné ze špatnýho dětství, těžko se to přepisuje, ale řekla bych, že už je to o kus lepší než dřív. Přitom mám vnitřně lidi ráda, ale... Ta praxe. Štve mě, jak se mi i stále nedaří zbavit programu který tak usilovně přemýšlí o tom, co si o mně myslí ostatní. A ohledně předposledního bodu souhlasím na milion procent, skákání do řeči nesnáším. Nejlepší je, když chce člověk mluvit ke skupince a jeden - dva jedinci neustále skáčou do řeči a pak už vás k ní ani nepustí. V tomhle jsem měla na střední hrozný problém s puberťáky(nemusím je doteď, tohohle bloku už se prostě nikdy nezbavím. A aby si to někdo nepřeložil špatně, puberťáky myslím takové ty náctileté hajzlíky s cigárem u pusy a tak podobně, chápete). U těch totiž komunikace probíhala vždycky fakt tupě a primitivně(až na zlaté výjimky, ty byly ale sotva dvě nebo max. tři), navíc jsem si s nimi neměla co říct a na prázdný kecy nejsem, mluvili jsme spolu jen z donucení. Takže jsem celou střední byla "ta divná co skoro nikdy nemluví a s nikým se nebaví, asi má nějakej problém" :-D Jo, měla jsem problém, nekorektní nic nedávající a neplodné prostředí a lidi okolo. Sorry jako, na klasickou střední bych se nevrátila ani za zlatý prase, už jenom kvůli tomuhle. Nejlíp jsem si tehdy pokecala s mistrovou nebo třídním a vůbec všemi staršími okolo.

Jo a... Kromě ještě asi dalších dvou typů lidí mi nejvíc na pokec sednou takoví ti hrozně milí lidé od zvířat. To byla právě ta naše mistrová. Pořád se upřímně usmívala, měla nás všechny ráda a nedělala "nadřazenou", jen byla možná chudák až moc hodná. Tenhle typ je i moje maminka, má to stejně. Problém těhle lidí je, že jsou, jak říkám, chvílemi až moc hodní a obětaví.

2 Ježovka Ježovka | 5. března 2018 v 2:03 | Reagovat

... Jo a ještě jsem chtěla dodat, že si skvěle rozumím s většinou američanů, netuším proč. Sednou mi víc než většina čechů. Komunikují úplně jiným stylem a "jejich teenageři" jsou mi často sympatičtí, taky dobře rozumím jejich humoru. A abych byla upřímná, často takhle vídávám, že jsou k sobě milejší než my, ale ono záleží ke které "vrstvě" člověk přičuchne. Kdyby se tu objevil někdo s podobným zážitkem dejte mi prosím vědět, jelikož mezi známými a kamarádky obecně jsem jediná. :-D Nu co, chci tak časem žít(i přes tu sortu nevýhod a hovadin, které se tam vyskytují), tak aby ne.

3 Verča Verča | 5. března 2018 v 10:21 | Reagovat

[1]: ježovko - ale v psané podobě s vyjadřováním problémy očividně nemáš:-D
minimálně tvé bohaté komentáře na Aluška org. jsou toho důkazem - a kdbys náhodou měla pocit, že to myslím k tobě vztahovačně, buď klidná..jsi moc fajn diskutující :-)

4 hanka hanka | 5. března 2018 v 10:56 | Reagovat

Je ještě jedno pravidlo kterým se snažím řídit a to je "v nejlepším odejít". Pokud přetáhnu jakousi kritickou hranici, začnu být vyčerpaná, podrážděná a není se mnou řeč. A to se skrývá hodně těžko. Obecně nejsem vůbec společenský člověk, i když ve společnosti působím dobře a docela budím pozornost. Ale dlouho tam nevydržím. Samota je součástí mojí psychohygieny, je to základní životní potřeba, zatímco společenský život je pro mě bojový úkol, často povinnost, kterou je nutno rychle a strategicky zvládnout a pak zase zalézt :)

[2]: se sebou podobnou zkušenost nemám, cítím se nejlépe doma, ale ze svého okolí znám lidi (i velice blízké) kteří Česko nesnášejí a jezdí proto často do ciziny - prý se tam cítí lépe, víc jim povahově sedí jiný národ. Pro mě to je nepředstavitelné, já jsem doma tady a čím víc jsem se "svojí" krajinou, tím je mi líp. A pokud jde o českou povahu, myslím že jsme na tom dobře. Na co jsem opravdu hrdá je, že nejsme žádné padavky, jsme schopni přežít a poradit si i v hodně nepříznivých podmínkách, jsme vnitřně silní a přitom nepotřebujeme na nikoho dělat dojem. Většinou držíme slovo, je na nás spoleh, jsme zodpovědní, neplatí na nás sociální kontrola - když něco chci a věřím tomu, je mi jedno co tomu řeknou ostatní a jdu to udělat (tahle vlastnost není samozřejmost, divili byste se nakolik je sociální kontrola silná v jižanských zemích a jak tam lidé doslova žijí společností, tím co chce rodina, je to fakt psycho). Čeho si velice vážím je, že dochvilnost se u nás bere jako normální. A že nemachrujeme. Jiné národy (nebudu jmenovat které a neberte to jako urážku :D ) mají často plnou pusu keců ale když dojde na činy, tak se buď bojí, nebo dělají že to nevidí a skutek utek.

Často se mluví o "české malosti" ale mě by upřímně zajímalo, co to je :)) Nějaký soubor špatných vlastností typických pro Čechy? A taky mě například fascinuje, jak někdo "nesnáší Čechy" proto, že se neumí obléct. To je prostě vtip dne :D

5 hanka hanka | 5. března 2018 v 10:57 | Reagovat

[1]: jo a taky mám ráda tvoje komentáře :)

6 dasca dasca | 5. března 2018 v 12:39 | Reagovat

člověk by měl být sám sebou a nesnažit se každému zalíbit,ono je o tom kdo ke komu sedne,jestli rezonují na stejné urovni,jestli mají podobné názory.ano potkáme lidi co špatně něco řeknou a nemyslí to tak,ale to je pak jejich práce na sobě aby to podali lépe,není to naše chyba,hold naše citlivost nám ukazuje jak by lidé měli si dávat pozor na to co řeknou a jak to řeknou,jde o to že my lidi neumíme komunikovat,neumíme mluvit od srdce a s empatií..ano také s tím bojuju když mi někdo něco řekne tak si to vyložím jako špatně,protože to na mě tak působilo,možná že máme učit lidi jak by měli něco říct s opatrností a s citem,protože někteří mluví jako roboti bez citu a pak zranuji citlivé lidi co vnímají jejich energie.Lidé si myslí že mluvit je lehké,ale není tomu tak,musí si dát pozor jestli tím někoho nezraní,vzít zodpovědnost za svůj slovník,také to je i tím že nám chybí moudrost..my citlivější to máme těžké.Dám příklad žiju s mamkou a jejím přítelem,mamka když mi něco řekne tak vím že to myslí dobře,řekne to s citem.Její přítel na mě vyjede, a zní to až moc povýšeně a to mě dokáže vytočit,protože sem alergická na lidi kteří se povyšují a myslí si že jejich rady jsou jak od boha,přitom já to vnímám špatně,protože to vypadá že si došel na mě vybít zlost,zvýšit si své ego nebo dělat chytrého...bohužel je učitel a učitelé sou naučeni systémem tak jednat.. :-!  [:tired:]

7 Ayeri Ayeri | 5. března 2018 v 13:41 | Reagovat

Komunikace. .. známý problém mezi lidmi. Spousta lidí si myslí, že ho vyřeší tím, že sami od sebe komunikovat nebudou. Mně plyne z tohohle článku předsevzetí, že si budu dávat větší pozor na skákání ostatním do řeči, vím, že je to špatný, ale občas si nemůžu pomoct :D speciálně když někdo mluví dlouho a plácá kraviny :D
Nikdy jsem si nemyslela, že tenhle bod budu chtít dodávat k nějakým radám v komunikaci, ale po setkání s jednou dospělou ženou pro jistotu musím. .. nikdy, ale fakt nikdy nemluvte na veřejnosti s neznámými lidmi o vašich tělesných funkcích! Prosím! A hlavně ne o trávení a o tom, co s vámi udělá čočka. Nikdo to nechce vědět, vážně.

8 Aeonsun Aeonsun | E-mail | Web | 5. března 2018 v 14:36 | Reagovat

Dobrý článek, děkuji

9 zdeněk zdeněk | E-mail | 5. března 2018 v 16:57 | Reagovat

Taky mám s puberťáky blbé zážitky a má to své následky. Ještě pořád jsem na střední, ale tak letos matura a konec. 8-)  To třeba i když chci napsat komentář k aluščiném článku, tak se mi stává často, že komentář napíšu, vyhraju se s ním, opravím chyby gramatické a stylistické a stejně ho tak v 7 z 10 případech smažu, protože i když vím, že tady jsem na blogu kde se shromažďují spíše empatičtí a chápaví lidé, prostě ten zvyk na distancování se mi zaryl do hlavy nějak hluboko.

10 Efs Efs | E-mail | 5. března 2018 v 19:30 | Reagovat

Pěkné, jen si dovolím doplnit a doporučuji: Dale Carnegie, Jak získávat přátele a působit na lidi. Ostatně některé tipy zde jsou od něj převzaty. V knížce je i řada příkladů a vysvětlení, proč a jak to funguje. Dostupné v knihkupectví, však dá se najít i na webu jako text či audio. A funguje to:)

11 Ježovka Ježovka | 6. března 2018 v 7:59 | Reagovat

[3]: Ó díky :D To máš velkou pravdu, nemám :-D Já se vždy musím trochu krotit, abych tu všude všechno neokomentovala komentáři, které budou tisíc slov dlouhé :-D Vím, že komentovat něco s takovým nadšením je dobré, ale já už si pak připadám jak Alu fanatik nebo tak něco :-D Každopádně tohle je u mě prostě paradox... Odmala mám ráda lidi ale moc jim face-to-face v realitě neumím rozumět, buď řeknu něco blbě nebo prostě nevím o čem mluvit a celou dobu jsem napjatá co zas udělám špatně. Když ale najdu občas "svůj typ člověka" dokážeme kecat hodiny. To jsou prostě speciální lidi, kteří vibrují na stejné rovině a člověk se s nimi cítí fakt výjimečně dobře. Vždycky když mluvím, musím hrozně přemýšlet co říct dál aby se konverzace úplně nezasekla a fakt skoro odjakživa je to pro mě prostě "big deal" :-D - Co jsem ale chtěla říct je to, že funguju jako klasický jinak-vlastně-nepoužitelný umělec. Od dětských let se vyjadřuji skrze umění, slova, kreslení, cokoliv. Proto mi učitelky odjakživa chválí slohy a píšu komentáře dlouhé jako článek, nebo skládám hudbu,  kreslím, zpívám, prostě cokoliv, abych vyjádřila tu nikdy nevypnutou šílenou mysl uvnitř mé hlavy která se nikdy nepřestane neustále dokola zabývat vším a všemi včetně nesmrtelnosti všech vesmírných i nevesmírných chroustů i chroustic a kdovíčehovšehosakraještě! :-D Když ale pak pomyslná "světla" zhasnou, jsem neustále kdesi uprostřed reality a mého snění, kde přemýšlím co budu dělat večer a o milionu dalších věcí - nepoužitelná, k ničemu, bez úkolu. A co nejdříve to jde, vracím se k umění. Vím, že tohle "denní snění" dělá každý, jenomže já to dělám denně a tak moc, že to není zdravé - venku na mě pak někdo mluví a po pár minutách se ptá, "jsi tady" nebo třeba "hej, posloucháš mě?" a já fakt neslyším! :-D Mysl se stihne ztratit sama v sobě. Prostě nevím, moje fyzické tělo se nachází tady v hmotné realitě, ale to je asi tak celé, mysl má svůj vlastní svět který si nechá narušit jenom minimálně. Nikdo mě to neučil, už ve školce si učitelky stěžovali mamince, "že to dítě má ale extrémní představivost" :-D Navíc v dětství byly moje vysněné světy útěk z hořké reality. Nevím, myslela jsem si, že když vyrostu, ztratí se to. Ale ono ne, naopak, je to skoro silnější. Nevím. Nějak si nemyslím, že bych se tohohle světa uvnitř mé hlavy někdy vzdala, je krásně nevinný. Občas fakt nevím kdo vlastně jsem nebo jakou to mám osobnost(fajn, miluju kočky, čokoládu a léto, to vím odjakživa), neumím ten stav úplně definovat - jako bych ztrácela individualní ego. Znáte to někdo? Prostě nejste úplně "někdo" ale spíš aktuální skvadra různých rozvětvení vlastních představ a případně názorů společně s trochou touhy po pár věcech a tohle vše je uzavřené to masitého, hmotného těla. Spíš si občas přijdu jako pozorovatel okolního světa. Připadám si asi jako naplnitelná nádoba nebo jako prostředník který jedná skrze pero(a klávesnici, že) a umění.  Vím, co mám aktuálně dělat a čekám "na další pokyny" a inspiraci. Nevím, jak bych to přesně vyjádřila, ale prostě je to pocit nebýt něco nebo někdo konkrétní, ale spíš sbírka názorů a zkušeností,  které bych ráda sdělovala nějakým způsobem ostatním. Navíc mám odmala takový zvláštní názor na bytí na tomto světě - ani mi moc nepřijde, že bych sem přišla třeba nějak extra sbírat zkušenosti(i když to přijde každý) nebo tak, ale že jsem tu fakt kvůli něčemu a možná ani ne na extra dlouho. Těžko říct.  Ale asi nad tím jen moc přemýšlím a nechávám se příliš pohltit střípky které každého z nás tvoří - všichni jsme přeci sbírka zkušeností, názorů a touhy. Jen nad tím spoustu lidí nefilofozuje tak moc, jako já. :-D Tohle ale není sranda, docela často kvůli tomu nemůžu v noci usnout. Super, tenhle komentář je fakt dlouhý, takhle to dopadne vždycky... Ale mějte teď srdce tu úvahu smazat, to prostě nejde. Jako když v reálu někdo zmíní něco duchovního, o tom jediném zvládnu mluvit hodiny a vést dlouhé i poměrně sebevědomé debaty, o které nikdo většinou nemá zájem(resp. na mě většinou ti lidé jen koukají a přepnou na jiné téma, jako kdyby mluvila čínsky a jim se prostě nechtělo přemýšlet, achjo). A obdivuju toho, kdo tohle přečte, vážně.

Mimochodem když se sejdou dva lidi, kteří mají v hlavě ten samý všehohlubokýbordel jako já, není to dobré. To pak stráví společně dvě noci bez spánku, filozoficky diskutujíc o tom co by kdyby a že o tom musí něco napsat. A nedoberou se vůbec k ničemu, ale to přeci nevadí, dělají to stále dokola a dokola a žijí společně v nereálném světe v domečku na stromě, který vymysleli do posledního detailu a neustále se do něj v myšlenkách vrací. Naprosto zapomenou na realitu a když po sto letech z nutnosti vyjdou ven, připadají si pak jako dvě červené fazole z planety Z, které nemají na téhle zemi co dělat. Fakt to není dobré a nejspíš ani zdravé. Vlastní zkušenost.

Nutno ale dodat, že ne všude píšu takhle hrozně dlouhé komentáře. Tohle se mnou dělá specialně Aluška.org. Asi to je tou energií, nebo já nevím. Cítím se tu svým způsobem svobodná a je tu příjemně. Beze srandy, neměla bych tady problém napsat místo komentáře článek. Což se asi právě stalo. (Doteď mě uklidňuje fakt, že Aluška před nějakou dobou řekla, že má moje komentáře ráda :D )

12 Alue Alue | Web | 6. března 2018 v 9:10 | Reagovat

[2]:  Slyšela jsem, že český národ je typický zachmuřenou a uzavřenou povahou, prý to v sobě máme ještě od komára.... jestli je to pravda nevím, neprocestovala jsem svět a komára jsem nezažila. Ale každý kdo viděl kus světa říká v podstatě to samé. Všude jinde v zahraničí jsou lidé na sebe milí, usměvaví, baví se s cizíma, nedělá jim to žádný problém a umí se víc radovat se života, neberou všechno tak moc vážně. Češi jsou oproti nim o dost ustaranější a nespokojenější, aniž by měli vyloženě důvod.... možná za to může historie národa a možná to v nás přežívá i po další generace, těžko říct.

13 Alue Alue | Web | 6. března 2018 v 9:13 | Reagovat

[4]:  Taky no.. vydržím čerstvá cca dvě hodiny a pak prohlásím ,,jsem unavená, chci jít domů"... ale nikdo se nezvedne a pokračuje se dál a mezitím odpadám a pak už se jenom snažím přežít :-/ A taky jak jsem se odnaučila dlouhému sezení, tak každých 20 minut někam jdu, což ze mě dělá běhače na toaletu, nebo nesoustředěného ichtyla na přednáškách. :D

14 Alue Alue | Web | 6. března 2018 v 9:19 | Reagovat

[4]:  Vidíš to, dochvilnost a spolehlivost je opravdu naše typická vlastnost.
Třeba v Indii čas neexistuje, přátelé co tam jezdí říkají že i když jste někde domluvení, můžete klidně 8 hodin čekat  venku než vás přijmou a pro místní je to úplně normální.
A sociální kontrola, to co známe i z filmů: S mým bráchou chodit nebudeš, nelez do naší kultury běloško..." To je taky zajímavá věc, vietnamci si chrání kulturu a nesnesou aby se potomek tahal s nevietnamci, to samé číňané, černoši, dokonce i cigáni.... kdyby ses stejně chovala ty, jako slovanka, kdybys to prosazovala stejně tak jako oni, tak jsi to slovo na R. :D U nich je to přitom úplně normální.

15 Alue Alue | Web | 6. března 2018 v 9:25 | Reagovat

[6]:  Můj otčím byl sice extrémní případ psychopata, ale jednal se mnou stejně, neuměl na mě mluvit ani neutrálním tonem.
Nedávno jsem viděla dokument, kde je řečeno, že cizí potomek je pro nevlastního rodiče cizí krev ať se snaží přesvědčovat o opaku jak chce a je tam častý výskyt problémů a tyranství. Myslím že to bylo tady.
https://www.youtube.com/watch?v=m-E_h0An7D4
Proto si nemyslím, že je chyba v tobě, když cítíš z jeho komunikace že tě neuznává. Ale stejně to není tvůj problém, tvůj přítel to není, žít s ním nemusíš.

16 Alue Alue | Web | 6. března 2018 v 9:27 | Reagovat

[9]:  Prď na to  a klidně posílej. :D

17 hanka hanka | 6. března 2018 v 13:32 | Reagovat

[10]: Tu knížku znám! Je výborná hlavně ta první část, takový základ jak se chovat k lidem, zejména mě oslovila rada nikdy nikoho nekritizovat - protože sama kritiku nesnáším a konečně vím proč, protože uráží důstojnost druhého člověka. Upřímně chválit druhé, nestěžovat si...atd. Druhá část knihy už mi ale tak sympatická nebyla, je dost manipulativní - jak docílit toho, aby lidi dělali co po nich chcete a mysleli si že to chtějí sami. Přišlo mi že autor nabádá k využívání hlouposti druhých.

18 Monika Monika | E-mail | 7. března 2018 v 22:40 | Reagovat

[11]:Zajimavy komentar :-) a nevadi,ze je dlouhy ;-) Jsi zvlastni(v dobrym slova smyslu) osoba :-) Vzdyt normalni lide jsou nudni :D

19 rydlzdenek rydlzdenek | E-mail | 8. března 2018 v 20:13 | Reagovat

Ježovko !
Jsou lidi, kteří rádi mluví a zrovna tak zase ti co se raději vyjadřují
psaným slovem. A když se jim to daří jako Tobě, tak to lidi
čtou, i když je do dlouhé. Máš určitě dar, a čtenáři to cítí.
Tak jenom piš ! :-)

Nový komentář

Vezměte na vědomí, že diskuse je moderována. Než se nový komentář začne zobrazovat, musí jej nejdříve schválit autor blogu.

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama