Kniha Anděl strážný: Je v prodeji na Alue.cz ZDE!
Sledujte Zápisníček, kde vycházejí aktuální zprávičky. Nejnovější příspěvek: 25.9.

Astrální výlet nad krajinou

12. dubna 2018 v 0:54 | Alue K. Loskotová |  Zážitky: Astrální Cestování
Měla jsem běžný sen a najednou mi došlo, že spím. V poslední době jsem skoro každou noc měla krátké uvědomění si toho že spím, ale nikdy jsem toho nevyužila a spala dál. Dneska jsem se ale rozhodla, že půjdu na malý výlet.
Nacházela jsem se v místnosti a před sebou jsem viděla hnědé dřevěné dveře. Přišla jsem rychle k nim a s myšlenkou na to, že se chci dostat ze snu do astrálního světa, jsem přímo dveřmi prošla skrz ně.
Dveře jsou symbol přechodu z jedné dimenze do druhé, většinou tedy fungují ze všeho nejlépe. Nejvíce riskantní je varianta, kdy je člověk na volném prostranství a chce přejít do astrálu, ale nemá tam nikde žádný symbolický průchod do jiné dimenze, tak se mu může stát, že se místo AC prostě probudí.

Za dveřmi bylo temno. Ucítila jsem, že fyzicky ležím ve své posteli a myslela jsem na to, že se chci vykulit ven, aniž bych pohla tělem. Moje astrální já udělalo dvě otočky a vykulilo se ven z těla. Ty dvě otočky mě první překvapily, protože dřív stačilo vykulit se a rovnou jsem spadla na zem, ale teď jsem udělala soudečky dva... Pak až dodatečně mi došlo, že mám vlastně tu novou velkou postel a že skutečně i fyzicky, kdybych se z ní chtěla tímto způsobem dostat, musím se překulit nadvakrát, než spadnu na zem. Je to zajímavá shoda, že v astrálu platí často stejná pravidla, jako pro tento svět.




Nedopadla jsem ale na zem, někam mě to rovnou přeneslo. Znova jsem se ocitla v temnotě. Nic jsem neviděla, všude bylo úplné ticho, ale cítila jsem že na něčem stojím. Nesnažila jsem se hned někam jít ani nic vidět, protože mé éterické já ještě nebylo dostatečně pevně přenesené do tohoto světa, stav byl moc mělký.

V této fázi je nutné zachovat klid a hned udělat další správný krok, jinak člověk riskuje, že ho to rychle vrátí zpět do těla. I když je člověk na začátku slepý a nic nevidí, není to žádný problém. Dokud člověk cítí, že na něčem fyzicky stojí, i to je v pořádku, protože má na čem upevnit svůj přenos do astrálu. Nejblbější situace je ta, kdy to člověka vykopne do nicoty, kde se nedá ničeho dotknout a člověk ani na ničem nestojí, takže nemůže použít ani podlahu pod sebou, to se mi taky párkrát stalo a také mě to vrátilo zpátky, protože jsem se tam nehodla udržet. Netuším co je to za světy, možná jsou až moc éterické pro astrálního cestovatele.

Rychle jsem natáhla ruce a doufala, že se budu mít čeho chytit, abych upevnila svou fázi zde. Obě ruce se otiskly na nějaké sklo, tak jsem začala šmátrat dál.... Sklo, dřevo... sklo, dřevo... došlo mi, že sahám na okenní tabule, ale to už jsem začínala kolem sebe rozeznávat obrysy předmětů, poté i trochu barvy, až se nakonec rozednilo a já uviděla, kde jsem.

Přesunulo mě to do předsíně starého domu, kde jsem vyrostla. Už zase... Často mě tam něco podvědomě vrací, asi ta spousta let strávená na jednom místě udělala svoje. Vždycky jsem raději, když startuju ze svého aktuálního bydliště, ale ne vždy se mi to podaří.
Předsíň vypadala jinak, protože dům už dávno není náš. Zdi byly jinak vymalované, byl tam jiný nábytek, jiné boty... Šťoura by toho mohl využít a zkusit se projít dovnitř do baráku, ale jednak mě to v tu chvíli ani nenapadlo, zadruhé je to potenciálně riskantní, protože čím více dveří musí člověk v AC překonat, tím větší je pravděpodobnost, že ho to teleportuje někam úplně jinam. Jediná bezpečná jistota jsou již otevřené dveře, kde vidíte co je za nimi, tak víte do čeho jdete. Ale když jsou zavřené, nikdy nevíte co za nimi bude.

Moc jsem se v té předsíni nerozhlížela, jediné co mě zajímalo, bylo proletět se pěkně venku. Zkusila jsem projít skrz tím oknem, tak jako jsem to předtím udělala ve snu s dveřmi, ale sklo bylo pevné a nepustilo mě dál. Tak jsem alespoň byla ráda, že mám hluboký stav (to se pozná podle míry v jaké tam platí fyzikální zákony, čím víc je ohebná realita, tím je stav méně stabilní), takže tam asi i dlouho vydržím.

Jak mě to sklo nechtělo pustit ven, sklonila jsem automaticky hlavu dolů v myšlence na další postup a tu jsem si všimla, jak vypadám. Měla jsem na sobě oblečenou dlouhou bílou noční košili. Ve fyzické realitě takovou košili nemám, ani jsem ji nikdy dřív neměla.

Košile byla veliká, široká. Dlouhá po kotníky, s dlouhým rukávem a vepředu měla malé bílé plastové knoflíčky, od krku až dolů. Strašně mě to zaujalo, tak jsem zkusila košili vykasat nahoru, abych se podívala jak vypadám pod ní.
Jednou se mi v astrálu totiž stalo, že jsem tam byla tlustá a jindy se mi zase stalo, že jsem se snažila zjistit jak vypadám při příliš lehké fázi když jsem ještě neměla osvojené správné techniky a moje tělo mělo svítivě modrou barvu a bylo částečně průhledné. A hlas jsem tehdy měla, jako bych se nadechla hélia... Takže prozkoumat svoje tělo je v AC často zajímavý zážitek, ale ne vždy to dělám. Většinou bývám tak zaujatá dojmy z okolí, že mě ani nenapadne zkoumat jak vypadám.
Pod košilí jsem byla já, prostě moje tělo. Úplně stejná, jaká jsem fyzicky. Tentokrát žádný modrý průhledný šmoula a žádná kila navíc.

Z předsíně bylo otevřeno směrem ven, tak jsem se šla podívat, jaké to tam je. Venku bylo nádherně. V podstatě to tam vypadalo stejně jako ve fyzickém světě, až na to, že celá krajina byla barevně mnohem sytější, všechny barvy byly velmi čisté a živé. Výhled do dálky byl perfektní a krásně svítilo sluníčko. Prostředí bylo příjemně svěží, asi jako když vyjdete v létě ráno na balkon a nadechnete se čerstvého vesnického vzduchu.
Všude rostla pěkná travička, stromy měly listy, všechny záhonky bohatě kvetly. Viděla jsem ulici s domky, ale zatím žádné lidi.

Chtěla jsem se proletět nad tou krásnou krajinou. Vyšla jsem ven do ulice a u toho si párkrát cvičně máchla rukama, abych zjistila jak mi to půjde. Košile mě trochu omezovala v pohybu, tak jsem na ní rozepla pár knoflíků a když už mi šlo dobře mávat rukama, rozběhla jsem se a vyletěla do výšky.
Letěla jsem v přibližné výšce 50 metrů nad nejvyššími stromy a velice rychle. Odhalem tak 180-200km/h, ale vzduch jsem cítila jako jemný vítr, nešvihal mě do tváře.

Mávala jsem rukama a sledovala krajinu pod sebou. Výchozí městečko bylo rychle za mnou a za pár dalšími kopci už byly vesničky, které jsem moc neznala, ale když jsem se pak ráno dívala na mapu ČR, abych určila nad čím jsem asi mohla letět, je zajímavé, že rozmístění vesnic, kopců a rovinek které jsem tam viděla, celkem odpovídalo realitě. Dané vesničky však byly menší a vypadaly, jakoby nebyly v této době, ale dřív. Nikde jsem moc neviděla auta, ale kolem domků byly spousty domácích zvířat.
Kousek za výchozím městečkem odkud jsem vzlétla, jsem letěla nad velkými poli, kde byl člověk s traktorem, který tam pracoval. Viděl mě a sledoval jak nad ním letím, ale jinak lidé venku nebyli, viděla jsem jich zeshora jen pár.

Někde za čtvrtou vesnicí kterou jsem míjela, jsem začala cítit únavu, můj let byl dost dlouhý. Trochu mě bolely ruce a mávání šlo více ztuha. Začala jsem díky tomu ztrácet rychlost i výšku, ale říkala jsem si že ještě chvilku vydržím a přistanu někde, kde to bude vypadat zajímavě. Nechtěla jsem si připustit, že bych mohla být unavená, protože ve skutečnosti v astrálu člověk být unavený nemůže, může si to pouze myslet.
Všechna omezení existují pouze v naší vlastní hlavě, v našem mozku, ve způsobu jakým myslíme.

Držela jsem si minimální výšku, posledních pět metrů nad velkou loukou, už jsem se chystala přistávat, když tu slyším ,,Fuuuuu..." Sakra co to je?? ,,Fuuuuuu..." Ale ne, to snad dělám já? ,,Fuuuuuu...." Nefuň, kazíš to! ,,Fuuuu..." Jakmile jsem začala myslet na dech svého fyzického těla, krajina okolo mě vybledla, ztratila se a já se pomalu probrala ve své ložnici, ve svém těle.
Ty doby, kdy byly moje návraty zpět do těla poměrně nepříjemné, bolestivé nebo dramatické, jsou už dávno pryč. Vymizely spontánně po pár letech cestování. Patrně jde jen o přechodnou fázi, než si na to člověk zvykne, jinak je to pak už podobné, jako když se normálně probudíte, akorát to někdy může trochu déle trvat.

Po počátečním překvapení mi došlo, že pro můj mozek bylo vše naprosto fyzicky skutečné, takže když byl let dlouhý, začal si myslet, že už musím být fakt unavená a pak se rozhodl přidat kyslík do těla, abych ten fyzický výkon lépe udýchala. Takže jsem se probrala rozdýchaná, rozfuněná a totálně čilá, asi se mi během letu i vyplavil adrenalin... Což jsem v astrálu nemohla cítit, protože v astrálním světě člověk vůbec nedýchá, ale fyzické tělo dýchá automaticky samo. Stejně jako ve spánku.
Když jsem to pak zpětně analyzovala, vzpomněla jsem si na tuto scénu:

Matrix - Skok
https://www.youtube.com/watch?v=03iakM2QbCY

Nemohla jsem znova usnout, okamžitě bych mohla vyskočit a dělat cokoliv na světě, ale ještě byla tma. Bylo asi 05:35 a můj organismus byl plně akční, totálně vzrušený z toho, že právě volně letěl 200km/h. Trvalo mi minimálně půl hodiny, než mi klesl hormon a než jsem mohla postupně v mikrospáncích dospat do rána.

Stejně jsem ale začala řešit otázku, do jaké míry omezení mého mozku a toho co on považuje za skutečnost, ovlivňuje moje astrální cesty. Například když si vezmeme ten let, vždycky když se začne mluvit o AC, lidé se začnou ptát a řešit, jestli by se s tím dalo dostat do vesmíru, do kosmu, na jiné planety...
Samozřejmě že by to šlo a určitě už se tam i někdo dostal, jenomže jak překonat podvědomou bariéru toho, co náš mozek považuje za možné, či nemožné? A když už překonáme tuto bariéru, je tu druhý problém.
Čím výš se dostanete od krajiny astrálního světa, tím víc začne být prostředí neurčité. Jakoby tam byl nějaký filtr, který vás nepustí dál. Pamatuji si na několik svých výletů, kdy jsem se dostala vysoko nad zem, mnohem výš, než třeba 50-100 metrů. Problém je ale v tom, že ve chvíli kdy člověk upevní fázi do takové míry že se zdá být fyzická, začne být omezený fyzikálními pravidly dané reality. Ta pravidla se sice v řadě věcí liší od fyzické reality, ale přesto tady jsou a jejich nerespektováním si způsobíte ukončení výstupu a proberete se v posteli, takže musíte vědět, jak se tam máte chovat a tyto pocitově fyzické fáze vás nepustí příliš vysoko nad zem.
Jediný případ, kdy se mi podařilo překonat omezení ve výšce byl ten, kdy jsem neměla dostatečně upevněnou fázi, takže realita byla velmi nestabilní a tím pádem neomezená. Jenomže ve chvíli, kdy jsem vyletěla prudce vzhůru abych se podívala do vesmíru, kolem mě začaly vířit barvy a moje astrální já se v nich úplně ztratilo, rozplynulo a já se vrátila zpět do těla, protože jsem v tom stavu nebyla schopná udržet dostatečně silné spojení s daným světem.

Už jenom to že jsem se metodou pokus-omyl-knížka naučila rozkoukávat v AC, upevňovat stav, nebo materializovat věci, je pro mě užasné. Ale přesto je pořád tolik věcí, které se dají rozvíjet, zkoušet a pilovat. Například jsem ještě nepřišla na techniku, která by mi umožnila cílený přesun na konkrétní lokaci tak, aby mě to neházelo náhodně kamkoliv a do jakéhokoliv času. Protože ve chvíli kdy je fáze nestabilní - a tím pádem nejlépe tvárná pro cokoliv - ji potřebuji co nejrychleji upevnit aby mě to nekoplo zpátky, ale pak když už je upevněná, se mi nedaří cíleně cestovat na dané místo, nebo narážím na omezující bariéry. Možná je to také jen otázka cviku, stejně jako návraty do těla.




© Alue K. Loskotová, www.Aluska.org
Líbí se vám tento článek? Napište mi svůj názor do diskuze a nezapomeňte ho sdílet se svými přáteli. Děkuji!


 


Komentáře

1 Anna Čemická Anna Čemická | E-mail | 12. dubna 2018 v 1:24 | Reagovat

veľmi ma to zaujíma,lebo od roku 2008 mám luciďáky a tiež ich skúmam a nemám sa poriadne s kým poradiť.Niekedy ma napríklad prekvapilo,že tam pršalo,alebo som chcela preletieť stenu ,a ono ma to hodilo na zem,akoby to aj trochu bolelo.A tie farby!!Modrá mačka,proste veľmi zaujímavé.

2 Ayeri Ayeri | 12. dubna 2018 v 9:51 | Reagovat

Krásný článek, když čtu něco takového, vždycky si říkám, jak bych strašně chtěla do astrálu. Jenže potom když to zkouším, tak vždycky strašně zpanikařím. Snažím se soustředit, ale nejde mi to a pak si uvědomím, že moje podvědomí se tomu zoufale brání. A nakonec se mi skoro uleví, že to nešlo, protože se bojím, že bych se nemohla vrátit. Prosila jsem i anděly, aby mi pomohli se tam dostat, jenže místo toho jsem měla celou noc noční můry a když jsem se probouzela, uslyšela jsem hlas svého anděla, který říkal "a sem bys vážně chtěla? " Do toho hororu fakt ne, tak jsem to vzdala a opakovala další den. Jenže zase přišly noční můry a potom zase, dokud jsem z těch snů nebyla úplně vyčerpaná. Pak jsem toho nechala úplně, abych se mohla vyspat, protože jsem skoro usínala ve stoje. Maximum co jsem zažila, byly sny, které připomínaly lucidní a v rámci určitých pravidel se daly ovládat. Ale vždycky, když mi došlo, že s tou realitou není něco v pořádku, šlo mi buď o život a musela jsem někoho zachránit, nebo jsem byla posedlá zkoumáním té reality. V žádném z těch případů mě ani nenapadlo přemýšlet, jak se odtud dostat. Chtěla jsem jsem tam zůstat co nejdéle a živá, po probuzení jsem se snažila ještě usnout a vrátit se, což se mi někdy i povedlo. A to je ale všechno z mých zážitků mimo tělo :D

3 Alue Alue | 12. dubna 2018 v 10:15 | Reagovat

[2]:  njn, matrix se brání, aby nikdo nedosáhl za jeho hranice... a strach funguje nejlíp.

4 Ayeri Ayeri | 12. dubna 2018 v 14:28 | Reagovat

[3]: počkej, ty noční můry mi přivolává matrix? Myslela jsem si, že mě varuje vesmír, abych to nedělala, že nejsem ještě dost dobrá. Jestli je to matrix, nebude pravda, že bych v astrálu potkala svoje nejhorší strachy..?

5 Alue Alue | 12. dubna 2018 v 16:48 | Reagovat

[4]:  Fakticky jsou dva způsoby jak to můžeš chápat. Buď že to není pro tebe, nebo že se tě něco snaží zastrašit, aby ses tam nedostala. A když se nad tím zamyslíš, tak oboje může být pravda a jedno druhé nevylučuje.

6 Dave Dave | E-mail | 12. dubna 2018 v 21:56 | Reagovat

Ahoj Aluško, myslím si, že pokud jsi mimo tělo a nedýcháš, tak to není astrální cestování, ale mentální cestování - cestuje jenom tvoje vědomí, ale duše je ve fyzickým těle. Když duše opustí tělo, tak dýchá a naopak fyzický tělo přestane dýchat... :) ale je to o dost nebezpečnější a mělo by se to využívat jenom výjimečně... :)
A jinak to je fakt pěkně napsaný, líbí se mně, jak to popisuješ do detailu :)

7 Alue Alue | 13. dubna 2018 v 7:55 | Reagovat

[6]:  Dave, když se nad svým komentářem normállně selsky zamyslíš, tak ti musí dojít, jaká je to hloupost. Když přestane tělo dýchat tak umřeš. A duše nemá plíce, na co by jí byl vzduch...

8 DAVID DAVID | E-mail | 13. dubna 2018 v 16:17 | Reagovat

Aluško, pro ujasnění dechová frekvence se zklidní natolik, že se zdá, že téměř nedýcháš.Tím se nastartuje proces, kdy převezme kůže funkci plic. A duše, s duší si ještě pevně nevzpomínám ale mám pocit že se stahuje a roztahuje dá se to tak naznačit slovem dýchání. Pěkný den

9 Dave Dave | E-mail | 13. dubna 2018 v 16:50 | Reagovat

[7]:
selským rozumem se nad tím zamyslet je mě k ničemu, protože to neznám, jak to funguje, nikdy jsem takhle necestoval :) ale četl jsem to v jedné knížce a věřím tomu... doufám, že se nepletu, ale měla by to být knížka František Bardon - Brána k opravdovému zasvěcení.... fakt hodně zajímavá knížka pro lidi, co chcou na sobě pracovat a jít fakt od píky. Za mě doporučuju :)

10 Alue Alue | 13. dubna 2018 v 17:37 | Reagovat

[9]:  Ale ano, selsky zamyslet se nad tím dá velice snadno. Kůže sice dýchá, ale plíce nahradit v žádném případě nemůže.
Takže ti já, jako člověk co to zná a co má nějaké zkušenosti říkám, že to co je napsané v té knížce, je absolutní pitomost, protože by to nebylo AC, ale normální smrt.

11 Dave Dave | E-mail | 13. dubna 2018 v 19:41 | Reagovat

Nechcu se hádat, nezažil jsem to, tak nevím, kdo má pravdu :)
Však jde o prd, ne? :)
Jinak o snění ještě doporučuju knížku Gato - Brána do věčnosti... jsou to různý zážitky z lucidního snění a ještě tam jsou tůzný tipy jak se do snění dostat atd ;)

12 Mára Mára | E-mail | 14. dubna 2018 v 9:39 | Reagovat

Skvělej AC výlet 8-O předevčírem se mi zdál docela psycho sen, že jsem zdrhal před predatorem :D

13 DAVID DAVID | E-mail | 14. dubna 2018 v 13:19 | Reagovat

A s duší tá má vlastnost rozpínavosti a stahování. Při vědomí se jedná o dýchání , při vzletu duše do tzv. astrálu A TO POZOR drží základní funkce těla VŮLE ŽIVOTA. Ta se nachází v prodloužené míše a musí se pečlivě cvičit. Pan F. Bardon a kniha Brána ... není kniha na čtení !!! Nýbrž vědomá cesta a vedení k zasvěcení. Uvědomění sebe (hmota) a poznání duše (jemnohmota). Nedoporučuji podceňovat.

14 lenka f lenka f | E-mail | 14. dubna 2018 v 20:25 | Reagovat

[13]:

To máte naprostou pravdu. Knihu jsem si kdysi taky pořídila, ale odložila jsem ji. Ne snad, že bych to nebyla schopná pochopit, ale prostě nemám k..le tohleto provádět. Nemám odvahu tyhle věci dělat, mám před tím respekt.

15 DAVID DAVID | E-mail | 15. dubna 2018 v 12:20 | Reagovat

Je to jenom hra, byť v nesprávných rukách může natropit spoustu nepořádku a uškodit člověku, který se řídí vlastním EGEM.

16 Ježovka Ježovka | 16. dubna 2018 v 2:53 | Reagovat

Ale co to tu vidím, že bych snad přehlédla článek?! ??? Nechápu, jak se to stalo, že to čtu až teď.

"pokus-omyl-knížka" :D To se mi líbí, znám to taky. Jinak krásný článek, nevím jak to děláš, že si to člověk vždy dokáže tak hezky živě představit - hustý, že jsi našla krajinu pod tebou i na mapách :D Já extrémně živá astrální cestování pamatuju z děství, to bylo každou chvíli. Ty stavy byly velmi hluboké a pevné, bylo to naprosto jako kdybych tam byla a i si to tak pamatuju - pak jsem ale třeba v jednu chvíli skočila z okna a náhle se ocitla na chodbě našeho domu, probuzená. Haha. Netuším, co by to mohlo být jiného než astrál kombinovaný, já nevím, s náměsíčností? Těžko říct. Ale bylo to zvláštní. Nábytek byl poskládaný v místnosti vždycky úplně jinak, dveře byly v závěsu a tak podobně. Nebo to možná byla poloviční náměsíčnost, těžko říct, každopádně mi to tenhle článek hodně připomněl. Občas jsem se dřív z vynucených astrálních výletů vracela tak, že mě to hození zpět do těla vzbudilo a vše před očima se silně jako by "otřásalo" a házelo sebou, neumím to moc popsat. Ale jsem ráda, že už se to neděje. Myšlenka toho, že se dá skrze AC dostat i do Vesmíru mi přijde fakt zajímavá, ale nic pro mě zatím není ani samotné AC, takže :D Živé sny stačí. A dost mě překvapilo, že ses mohla takhle podívat do svého bývalého domova, jak to tam teď vypadá. A ti lidé si v klídku nic netuší :-D

Nový komentář

Vezměte na vědomí, že diskuse je moderována. Než se nový komentář začne zobrazovat, musí jej nejdříve schválit autor blogu.

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama