Kniha Anděl strážný: Je v prodeji na Alue.cz ZDE!
Sledujte Zápisníček, kde vycházejí aktuální zprávičky. Nejnovější příspěvek: 15.8.

Jak porozumět dětem když jste totální dřevo, aneb návod pro nerodiče bez zkušeností / 2.díl

19. července 2018 v 0:54 | Alue K. Loskotová |  Zamyšlení
2.díl

Věřte tomu nebo ne, ale mně ta knížka pomohla pochopit to, co jsem potřebovala a opravdu mi pomohla začít si ohledně dětí víc věřit.
A co budu dělat, když začne řvát, nebo to nepůjde tak hladce, jak jsem si myslela? - Nemusím přece nutně všechno umět vyřešit. Některé situace vlastně ani řešení nevyžadují, často se vyřeší samy beze mě. O to líp, když dítě není moje a rodič obvykle bývá někde poblíž. Chce to klid a zbytečně se nestresovat tím, co ještě ani nenastalo.
Navíc se většinou fakt nestává, že by dítě začalo prožívat nějaký výrazný pocit nepohody, pokud cítí váš zájem a spoluúčast, když mu zbytečně nezasahujete do hry nebo do pocitů. Tak proč by se vztekalo? To nejdůležitější má. Zbytek jsou nepodstatné prdy... Leda by v tom byla mokrá plína, to už je jiná situace. :)

To nejdůležitější, co jsem si potřebovala uvědomit a v čem mi pomohla četba této knihy je, že hlavně je potřeba dítě vnímat, zbytečně mu nepřekážet a přijímat signály, které vysílá. Nepotlačovat jeho projevy, nesnižovat jeho hodnotu a nebýt adultista. To je celé. Není v tom žádná magie, nic složitého a fakt nemusíte být Einstein, abyste to zvládli. Stačí jenom chtít.
Navíc jako nerodič máte tu výhodu, že je bumbrdlík s vámi jenom pár hodin a během těch pár hodin se mu můžete věnovat na maximum, aniž byste museli řešit všechny ty blbosti kolem autority a mocenského boje, který je v rodinách běžný a je tedy snažší být jeho kámoš. Jako rodič to máte horší, protože se asi těžko zvládnete dítěti pořád věnovat, vnímat ho nonstop od rána do večera, taky někdy potřebujete vypnout, mít klid, jste unavení, nemáte náladu, nebo vám z nějakého jiného důvodu rupne cévka. Když jste cizí dospělák, nic z toho vás nemusí trápit. Win win.



Tak. Tím jsme vyřešili všechny děti co už jsou větší, mluví a pohybují se po dvou.

Miminka jsou trochu jiná kapitola. Tady mi nejvíc pomohla kniha Koncept kontinua. Taky jsem si ji vybrala intuitivně a je vlastně skoro celá o miminkách. To nejdůležitější, co jsem si z ní odnesla, je pochopení, že miminko je zejména emoční a kontaktní tvor.
Zatímco odrostlý špunt chce vaši pozornost a spoluúčast, mimčo potřebuje ideálně neustálý pohyb, podněty a fyzický kontakt, jinak se začne rychle nudit a začne vyřvávat. Nemůže si s nikým pokecat, takže jeho nuda nebo zábava je odkázaná na hmatatelné podněty, zvuky a doteky. Pro nerodiče a cizího dospěláka to znamená mimčo hojdat a nenechat ho někde ležet jak kůl v plotě, aby se nezačalo nudit. Odložené mimčo navíc cítí úzkost a samo se bojí.

Když už samo drží hlavičku nebo leze, můžete s ním přiměřeně blbnout. Když hlavičku ještě nedrží, mamča vám ho stejně nepůjčí nadlouho, takže se tím nemusíte trápit. :)

Když je to ještě kremrole, stačí vědět jak ho správně držet, aby cítilo že jste si jistí, že ho neupustíte a víte co s ním máte dělat. Tady možná některé rodiče trochu urazím, ale zjistila jsem, že ten úchop je úplně stejný, jako když chňapnete do náruče psa nebo kočku. Správně držet kremroli jsem se tedy naučila až tehdy, kdy jsem měla vlastního kocoura a měla jsem naučený úchop do náruče. - Máte kočku? Zkuste ji chňapnout podobně jako mimčo a rychle pochopíte, jak to funguje. Navíc kočka se občas kroutí jako žížala, takže je to ideální trenažér i pro případ, že se vám začne v rukách kroutit skutečná miminčí kremrole.

Na ten správný úchop miminka jsem přišla náhodou. Dostala jsem zase do ruky kremroli, tak jako před léty a než jsem stihla říct ,,né díky", byla kremrole tu. Ale tentokrát mě nenačapala nepřipravenou, protože už jsem znala ten úchop a byla si v něm jistá. A mimčo bylo spokojené. To, že je to stejné jako držet v náručí kočku, jsem si však mohla nechat pro sebe, tak to neříkejte případně ani vy, až vám někdo šoupne do rukou své dítě. Někteří rodiče to neradi slyší. :D Jinak to můžete trénovat i s malým psem. Když vám věří, tak se nechá a ještě bude spokojený.

Zanedlouho po dočtení konceptu kontinua přijela návštěva s malým bobíkem, který hezky držel sám hlavičku a trochu zkoušel stát na nožičkách. Tak jsem to rovnou uplatnila v praxi. Chvilku jsem mimčo sledovala a zjistila jsem, že je to skutečně tak. Dokud se s malým hojdalo, byl spokojený a usměvavý. Jakmile veškerý pohyb ustal a dítě nedostávalo podněty, okamžitě začalo mrčet, plakat, kroutit se a bylo nespokojené. Nakonec to skončilo tak, že jsem malého několik hodin hojdala, houpala, natřásala, malej byl v sedmém nebi že cvičí se mnou, rodiče si odpočinuli a ještě byla sranda.
Po odjezdu návštěvy jsem šla brzy spát, protože to bylo fitnes jako blázen. A uvědomila jsem si, že bez té knížky bych vůbec nevěděla, jak si s tím poradit. Byla jsem ráda, že se mi to podařilo dostat do praxe a že nezůstalo jenom u toho čtení ,,nasucho".


Samozřejmě byla jenom otázka času, než se vyzkouší načtená teorie také ohledně dětí starších, které už mluví a běhají. Výsledky jsou podobné jako s miminky. Takže za mě jsou tyhle dvě knížky top a pokud jste dřeva, rozhodně stojí za investici peněz a času.

Moje kamarádka má holčičku, budeme jí říkat Adélka. Mám dojem, že je jí dva a půl, ale nevím to jistě, pořád mám pocit že se narodila loni :D
Přijeli jsme na návštěvu a Adélka seděla na zahrádce u magnetické tabulky, která kreslila, byla mazací a měla čtyři barvy.... Mé vnitřní dítě je evidentně stále čilé, protože jsme se spolu hned zažraly do kreslení. Prostě vidím papír a konec. A když je to navíc nějaká podobně ,,vychytaná" tabulka, tak mám o zábavu postaráno. Speciálně když je to taková fikaná tabulka na magnetky.

První jsem Adélce dělala obrázky všeho co si vymyslela a pak jsem zase já hádala, co Adélka kreslí. Ta má však ve zvyku dělat neustále pravotočivé spirály ze středu dovnitř, takže hádání co to je, vyžadovalo poněkud velkou fantazii z mé strany. Adélka mi nic nedarovala jen tak, takže postupně začala dělat ty spirály pořád menší a menší, až nakonec dělala jenom takové tečky a pobaveně se ptala, co to je. Postupně mi došlo, že je úplně jedno co řeknu. Ji bavilo to, že jí věnuju pozornost a že na každou spirálku co načmárá něco vymyslím, ještě jí ju dokreslím a popíšu co tam je a co zrovna dělá...
Nakonec jsem jí řekla, že pořád dělá housenky zepředu, ať zkusí taky jiný tvar, to však Adélka odmítla zkusit, tak jsme přešly k jiné hře, jelikož se mi nepodařilo naučit ji nakreslit ani základní tvar jako párek... Když nakreslíte párek, tak z párku už dokreslíte cokoliv včetně zvířátek, protože tomu stačí přidělat nožičky. Ale asi je na Adélku ještě brzo, tak co bych jí brala její housenky zepředu. Já věděla prd o tom, jak rychle se u dětí rozvíjí kreslení a jemná motorika a i kdybych to věděla, fakt to nebudu hrotit. Jednou určitě kreslit bude. Prostě ne dneska. Hlavně že má z toho radost.


Adélka přešla na hru jakože nakupuje. Chodily jsme po venku a šly jakože do banky. Tak jsem jí tam založila účet, podepsaly jsme smlouvu, vložily jsme si tam peníze a dostala kreditku. A už byla velká a šla na nákup. Pak jsme na každém rožku něco vybíraly a nakupovaly.
Teda první jsme šly samozřejmě na jídlo, s tím že já jsem musela počkat venku a Adélka mi to šla koupit. Když jsem si to strčila do pusy a říkala jak je to dobré, byla totálně nadšená a šla mi pro další, ale trochu ji zmátlo, když jsem jí řekla, že další chci s kečupem, že ho mám radši než s hořčicí. :D

Nákupy jsme měly vyřešené dobře. Adélka se vždycky zeptala jestli to mají, jestli dají, pak to vzala a dala mi to do ruky. Hra postupně vygradovala na tom, že jsem jí přizvukovala ve stylu jasně že mají, a dají, a co by nedali. Však máš kreditku, ty můžeš všecko... Když už jsem měla v pravé ruce tak patnáctý nákup, začala jsem se prohýbat a skuhrat, že toho mám moc, že je to těžké a ať mi to aspoň dává do levé ruky, že v ní nic nenesu.
Když si popletla pravou s levou, začala jsem nákup přendávat do levé a po nějaké době jsem jí část nákupních tašek strčila do ruky s tím že když to všechno nakoupila, tak ať to taky nese. :D To byl pro Adélku očividně nový zážitek, asi nečekala, že dospělák přisoudí každé zakoupené věci váhu, nákupní tašku a opravdu to potáhne s sebou v rukách celou cestu. Na to Adélka usoudila, že půjdeme nákup uložit do banky, protože toho máme moc. Tak nám ho tam hodná paní pohlídala a šlo se nakupovat dál. Takhle jsme nakupovaly asi hodinu.

Na konci mě Adélka objala tak, až mě to vyvedlo z míry a je zajímavé, jak rychle poznala, že mě tím překvapila, tak mě zase pustila, než se začnu červenat.

Tím jsem už s konečnou platností pozbyla statusu dřeva, jelita a slona v porcelánu a přitom to nebylo nic těžkého. Stačilo jen věnovat trochu času vhodně vybrané četbě, popřemýšlet nad tím, pozorovat a uvést do praxe. Člověk by nevěřil, v čem všem mu může pomoci vhodně zvolená kniha.

 


Komentáře

1 Ayeri Ayeri | 19. července 2018 v 6:26 | Reagovat

Díky za článek :) aspoň už vím naprosto jistě, kde je můj problém komunikace s dětmi. Nebaví mě to. S miminem jsem na nervy a hrát si s malým dítětem mě nebaví. Když musím, pokusím se o to, ale moje reakce bývají i přes veškerou snahu málo nadšené, chladné a když je tu děcko dlouho, začnu být podrážděná a ne vždycky se mi to povede skrýt. Takže většinou veškerá moje snaha při hlídání spočívá v tom, že bych chtěla dítě někam odložit, posadit ke hračkám a hraj si beze mě, nebo přilákat jeho pozornost k někomu jinému, aby ho začalo zajímat, co zrovna dělá, a nenápadně mu ho hodit na krk :D

2 Alue Alue | 19. července 2018 v 11:04 | Reagovat

[1]:  Když dítě vymyslí hru která baví jeho a ne mě, řeším to obvykle tak, že si do jeho hry spontánně přidám svůj prvek tak, abych se začala bavit i já. Přece si hrajeme my dva spolu, není to o jednom člověku který všechno rozhodne sám. Taky je důležité zbavit se vlastního pocitu důležitosti, nadřazenosti a nestydět se hrát si s fantazií. Nechat se do toho v klídku vtáhnout. Ale neříkám, že třeba nejsem po hodině unavená a nechci si jít sednout. Určitě jsem.

3 Andi Andi | 19. července 2018 v 11:52 | Reagovat

Noooo ... :) To já se mrněti dokážu věnovat tak 2 hodiny a pak už toho mám dost. Prostě synovci řeknu, že už mě to hraní nebaví a že si potřebuju odpočinout, ať si teď zase hraje chvilku sám. Chápe, a de. Vyřešeno. ♥
Za to neteř je problém, protože je to batole, furt se chce nechat nosit, a když ji položíš, řve!

4 ginze ginze | 19. července 2018 v 16:52 | Reagovat

Já se narodila do rodiny dost pozdě, takže to nejmladší dítě široko daleko jsem byla vlastně já...tím pádem jsem nikdy neměla s malými dětmi zkušenosti. No a najednou byla moje dobrá kamarádka těhotná a já už dokonce měla dopředu strach, protože jsem věděla, že s dítětem přijdu do styku a bála jsem se, že nebudu vědět, jak se k němu chovat. Ale nakonec to dopadlo dobře, ráda se ke kamarádce jdu podívat a s dítětem, kterému jsou teď 3 roky, si klidně hraju celé odpoledne a šíleně rychle mi to uteče :-) Nakonec vlastně ani nevím, jak to dělám, dítě je ze mě nadšené a prý se často ptá, kdy zase přijdu :-D Jediné, co dělám, je vlastně to, že k dítěti přistupuju jako k plnohodnotné bytosti, což je asi základ všeho. Často si děti například hrají dost zvláštním způsobem, který dospělým může připadat dost divný, ale pravdou je, že pro to dítě ta hra nějaký smysl prostě má. Sama si pamatuji, jak jsem jako malá běhala po zahradě, sbírala kamínky různých barev a různě jsem je pak zase vracela na zem...a pamatuji si, že mi to v tu chvíli přišlo jako velmi důležitá věc :D

5 Melisa Melisa | 19. července 2018 v 18:53 | Reagovat
6 Alue Alue | 20. července 2018 v 9:32 | Reagovat

[4]:  Já měla lítacího alfa, co lítal z kytky na kytku po zahradě. :D A vařila jsem skvělé blátové koláče, problém je že je nikdo nechtěl jíst.

7 ginze ginze | 20. července 2018 v 17:16 | Reagovat

[6]: Jojo, já si pamatuju, že se mi bláto vždycky líbilo, nevím proč :D Ale jsem ráda, že když jsem byla malá, tak mě šoupli na zahradu a vždycky jsem si našla zábavu, dneska se dětem spíš strkají tablety a mobily.

8 Gray Gray | 21. července 2018 v 13:13 | Reagovat

Bláto je populární. Já s ním jednou babičce natírala plot a byla jsem tak pečlivá, že jsem nevynechala ani kliku.

Nový komentář

Vezměte na vědomí, že diskuse je moderována. Než se nový komentář začne zobrazovat, musí jej nejdříve schválit autor blogu.

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama