Kniha Anděl strážný: Je v prodeji na Alue.cz ZDE!
Sledujte Zápisníček, kde vycházejí aktuální zprávičky. Nejnovější příspěvek: 20.9.

Mé hořké setkání s Adultismem

13. července 2018 v 0:54 | Alue K. Loskotová |  Zamyšlení
Adultismus. Znáte to slovo?
Já ho poprvé slyšela při poslechu přednášek Duše K. Adultismus je označení pro zhoubné chování dospělých, kteří mají pocit, že jsou víc než děti, víc než obecně mladí lidé a podle toho se k nim chovají. Dítě je tak soustavně ponižované a bere se mu svoboda, zašlapává se jeho sebeúcta. A pak když vyroste, bojuje celý život s komplexem méněcennosti, protože si z toho odneslo závěr, že je méně než ostatní a že na jeho názoru a pocitu vůbec nezáleží.

Adultismus byl v nějaké formě aplikovaný na každém z nás, když jsme byli malí. Ale jestli adultisti budeme i my v pozici dospělého, už je otázka naší volby a našeho uvědomění.

Pozor, mezi výchovou a adultismem je podstatný rozdíl. Výchova je v podstatě vymezení hranic a výuka určitých sociálních návyků a postojů, kdy se následně na dodržování těchto hranic a pravidel trvá. Kdežto adultismus je prosté a sprosté ponižování a útlak.
Zatímco výchova s vymezenými hranicemi dítěti pomáhá znát své místo na světě a cítit se bezpečně mezi mantinely, adultismus u něj vytváří komplexy a pocit, že je to nejposlednější lejno v rodině i na světě.



Řada mých známých v okolí mají děti a jsou to rozumní lidé, tak jsem se s tím běžně nesetkávala. Nedávno jsem se však dostala do situace, kde kraloval adultismus ve vší své obludnosti a měla jsem pocit, že mi z toho pukne hlava.

Se svým kamarádem jsem potřebovala někam zajet, něco vyřídit a po cestě jsme měli vyzvednout jeho synka. Synka jsem ten den viděla poprvé v životě a trochu mě zajímalo, jaký asi bude.
Malý se velmi slušně představil, chvilku se na začátku styděl, ale když jsme spolu zůstali tak dvacet minut sami v autě a viděl že jsem normální, hezky se rozhovořil.

Je zajímavé u dětí sledovat, jak reagují na cizího dospělého, protože z toho můžete hodně vyčíst o jejich minulost, o tom jak se s nimi zachází. Jestli je to rozjívenec, co má všechny a všechno u salámu, orientovaný jen na sebe, nebo jestli působí ušláple, bojí se promluvit, má strach se projevit a také to, jak zareaguje na nového dospělého, který mu nešlape za krk, ale věnuje mu pozornost. Spousta dětí, které doma nikdo nevnímá, jsou pak jako kolovrátek, explodují návalem slov v potřebě konečně říct to, co předtím nikoho nezajímalo....

Mimochodem to samé chování sleduji i u seniorů. Nedávno jsem strávila dost času v kuchyni s babičkou a poslouchala a poslouchala. Babička mě každých 20 minut překvapila větou ,,Ne počkej! Nech mě to doříct!" a pokračovala dál ve svém vyprávění, přestože jsem se ani nahlas nenadechla a neměla jsem vůbec v plánu jí nějak skákat do řeči, nebo jí brát slovo. Mě její povídání upřímně zajímalo.... Říkala jsem si, jak dlouho jí nikdo nenaslouchal a jak moc je evidentně zvyklá na to, že jí to slovo pořád někdo bere... A aby to nebylo pořád jenom o ukazování prstem na druhé, stejné chování pozoruji i na sobě. Když něco v sobě dusím, potřebuju to nutně zkonzultovat, ale není k dispozici naslouchavé ucho, a pak najednou je, tak úplně exploduju a můžu povídat dvě hodiny v kuse. Až se občas zarazím sama nad sebou, nad tou svou explozí, pomalu až nevhodnou, hlasitou, přehlušující okolní prostor :D. Člověk si uvědomí, jak byl vlastně natlakovaný, až když ten tlak upustí a může to s někým konečně probrat.

Synek mi začal povídat o aktuálních technologiích, o tom jak funguje zvýhodněné O2, jak funguje internetová televize, jaké jsou dneska vychytávky, jaký má tarif, co mu ve škole jde a co mu nejde, co ho baví a co ho nebaví.
Celkem jsem se divila, jak se za těch deset let věci ohledně televize a mobilů strašně změnily a musela jsem uznat, že jsem v tomto už úplný dinosaurus a že málo rozumím tomu všemu, co mi popisoval.

Měli jsme v autě pohodičku, stáli jsme na pěkném náměstí, poslouchala jsem a bylo nám dobře.
Pak tedy přišel taťka a začalo to. Synek byl zrovna rozpovídaný o pohádkovém seriálu, který má rozkoukaný. Název byl pro mne španělská vesnice, prostě nějaká nová věc. Pointa byla v tom, že každý z hlavních hrdinů měl nějaké své nadání, tak jsme si povídali o tom jaká jsou nadání a co je ještě nadání a co je spíš o tom, jestli to člověka zajímá. Třeba to že se někdo našprtá různé věci z encyklopedie je spíš o tom že to vědět chce, než nadání.... Možná má však nadání se učit.

A synek povídá: ,,A v tom seriálu byla taková scénka. Jeden z těch kluků říká: Tati, zavážeš mi tkaničky?"
A taťka nám do toho skočil. ,,To snad zvládneš sám, ne?"
,,Ale ne tati, já mluvím o tom seriálu, že tam byla taková scénka.... takže jeden z těch kluků říká: Tati, zavážeš mi tkaničky?"
A taťka nám do toho zase skočil s tou samou větou. ,,To snad zvládneš sám, ne?"
A tento koloběh se opakoval znova a znova. Synek vždycky znova velice trpělivě vysvětlil že popisuje scénku z toho seriálu a chtěl navázat tam, kde byl přerušen. - A znova by přerušen!
To už lezlo na nervy i mně a docela jsem se divila, že se synek ještě drží a že taťku nepošle někam.
Když taťka synka přerušil už snad počtvrté, říkám mu ,,Tyjo poskoč si, máš snad dlouhý vedení? Nech ho to konečně už doříct, mě to náhodou zajímá."
A synek to zkusil znova: ,,Jeden z těch kluků říká: Tati, zavážeš mi tkaničky?"
Zase do toho skočil. ,,To snad zvládneš sám, ne?"

..... V tu chvíli jsem fakt už myslela, že prasknu. Podívala jsem se na malýho abych zkontrolovala jestli to emočně zvládá (stát se to mně jako malé, tak exploduju už na třetí pokus) a měla jsem z něj pocit, že by skoro brečel, ale snažil se uhrát to na neutrál. Asi byl na podobné věci zvyklý.
Byl už pak ticho. Pointa vyšuměla do prázdna a já jsem byla naštvaná. Sama se nakrknu, když mi někdo 2-3x skočí do řeči a nevěnuje mi pozornost a tady malej to měl minimálně 5x po sobě a chudák se ani spravedlnosti nedočkal. To je teda ,,pěkný". Jestli to byl vtip, tak dost debilní vtip a alespoň ,,promiň" teď zaznít mohlo.

Poté padla otázka na jeden projekt a jednu v něm zúčastněnou osobu. Odpověděla jsem naštvaně, ještě v dojmu předešlého zážitku, že ,,jo, ale jestli se bude dál chovat jako idiot, tak už na tom dlouho dělat nebudu..." Byla jsem pokárána, že říkám před synkem slovo ,,idiot", že bych se mohla krotit před malým.
Neřekla jsem na to nic, a dost mě překvapilo, že ponižovat synka, skákat mu do řeči a vůbec nebrat žádný ohled na jeho city je v pořádku, ale jedno slovo ,,idiot", ho má jako morálně kazit, jakoby ho předtím nikdy neslyšel...?

Navázali jsme jinde, něco jsem zrovna říkala a zezadu se ozval hlásek. Napoprvé jsem ho ani nezaregistrovala, až napodruhé. Ukončila jsem větu a čekám, o co šlo. Malý chtěl něco říct. Teď měl prostor.
A místo aby ho mohl v klidu využít, byl poučen: ,,Když mluví dospělí, jak do toho nemluv. První mluví dospělí a pak až ty."
Opět jsem měla pocit, že mi pukne hlava... Adultismus ve své nejryzejší formě.

Ano, skákat někomu do řeči se nemá, ano je to nepříjemné, ano taky to nemám ráda. Ale první malýmu skočí sám do řeči tak milionkrát a pak ho takhle utře a poníží, když to synek udělá jednou a ještě tak opatrně, že ho skoro nebylo slyšet.
Tak když už chcete dítě učit, že nemá druhým skákat do řeči, tak mu zaprvé do řeči neskačte vy sami a zadruhé, to pravidlo není že první mluví dospělí, pravidlo je obecné, že první domluví jeden a pak mluví druhý.
Tahle formulace ,,první mluví dospělí a pak děti" opět dítě staví na úroveň nedůležitého obtěžujícího individua, jehož názor a slova nejsou tak důležitá, jako slovo dospělého. ,,Dítěti se může do řeči skákat beztrestně klidně 5x, nikdo se mu za to omlouvat nemusí, protože je to jenom dítě, ale dospělýmu se nesmí skočit do řeči ani jednou, ty ty ty!!"
Přitom to co jsem zrovna říkala já, ani nic důležitého nebylo, spíš jenom krátká úvaha a nijak nevadilo, že jsem ji nedokončila.
Malému byla vzadu zima. Chtěl stáhnout průvan... Chudák si nemohl v klidu říct ani o takovou maličkost.

Jakoby pocit dítěte nebyl platný, ani důležitý. Vy se cítíte ukřivděně, když vám někdo skáče opakovaně do řeči, i když jste malí nebo velcí, leze vám to na nervy úplně stejně. Rozdíl je akorát v tom, že když jste dospělí, tak se můžete hájit, nebo dotyčného poslat někam, ale když jste dítě, musíte si to nechat líbit, abyste taky ještě jednu neslízli za to, že ,,jste drzí".

A to mě přivádí k otázce, jak se potom lidé mají chovat k sobě navzájem hezky a slušně a mít k sobě navzájem úctu, když jsou odmalička takhle utlačovaní a nikdo jim žádný respekt neprokáže, tak jak ho potom mají prokazovat oni na ostatních, když jim nikdo neukázal ten správný příklad?
Přitom zvládnout tuto situaci se synkem jako dospělý bylo tak snadné, stačilo ho jenom vnímat a neponižovat ho. Předtím jsem neměla žádný problém s tím, že bysme si skákali do řeči, veškerý problém vzniknul až s příchodem taťky, takže tohle cepování bylo úplně zbytečné, synek to vůbec nepotřeboval.

Těch situací postupně bylo víc, než jsme dorazili do cíle a zůstalo mi to viset v hlavě a je mi malého líto, protože si takové chování nezasloužil.
Další den jsem to za tepla vyklopila kamarádce a svěřila se jí, že i když to nebylo mířené přímo na mě, lezlo mi to neskutečně na nervy. Jednak ta nespravedlnost sama o sobě, zadruhé proto, že mi to připomnělo moji vlastní minulost, to jak se se mnou zacházelo špatně, jak byl každý můj názor utlačen. Tyhle předpotopní metody už snad nepatří do našich životů... Odpověděla mi, že měla úplně to samé celý svůj život jako malá ,,první mluví dospělí a ne ty", že to je v některých rodinách standard.

Doufám, že ze mě nikdy nebude adultista a že se k ponižování dětí tímto způsobem nikdy nesnížím. Samozřejmě chápu že je potřeba dítěti ukázat a vysvětlit co a jak ve společnosti lidí funguje, ale nevidím žádné opodstatnění v tom, dítě ponižovat a dělat z něho méněcennou bytost.
Dítě je vzrůstem malý človíček a spoustě věcí zatím nerozumí a teprve se je bude postupně učit, nebo je bude poznávat. Za pár let může být mnohem chytřejší a schopnější než já, jeho potenciál se teprve projeví. Z této pozice nevidím důvod, proč bych mu měla kazit život svým adultismem a dělat mu násilí, když spíš potřebuje parťáka, aby se mohlo na světě cítit dobře a bezpečně.

Tak až příště někde zazní ,,ty nemáš úctu ke starším, nemáš úctu k dospělým, nemáš úctu k seniorům", vzpomeňte si, kde děti vidí ty správné vzory, které by mohly a měly následovat. Nikde skoro nejsou.


 


Komentáře

1 Ježovka Ježovka | 13. července 2018 v 3:06 | Reagovat

Jo věk. Chvíli mi o tom povídej. Nebo radši ne, pronásleduje mě to celý život.

Adultismus je hnus, vždycky jsem to nesnášela, už jako hodně mladé mi došlo o co vlastně go a hnusilo se mi to - ti lidé se oháněli jen svým věkem a přišlo mi to už tehdy stupidní. Celkově nesnáším ukazování si na věk, vždyť je to jen stáří fyzického těla, to je toho. Vždyť já ten blbej věk asi těžko ovlivním, proč by mě měl tolik omezovat! Je to podobné jako odsuzování párů, co mezi sebou mají větší věkové mezery, to je pro mě taky celoživotní téma a pořád dokola a dokola se opakují ty samé situace, ti samí lidé se stále stejně zastaralými názory... Když miluju tak miluju, co je komu do toho - dva kluci se můžou na ulici vodit za ruce, holky taky, dva nalíčený kluci převlečený za holky taky, a mladá žena s o třináct let starším mužem ne? Pche! Proč o tomhle nikdo nemluví... Transvestita, gay, lesba, prostě lgbt to je ok, na to nikdo nesmí nic říct, ale tohle je blbě a nemorální? Spoustu lidí se fakt umí chovat jak ovce, hlavně tady u nás - slyší, že na sex. menšiny se nadávat nesmí, nesmí se to soudit, ale vlastně vůbec nepochopili celou myšlenku, jen bečí a bečí jako všechny ostatní ovečky. "Najdi si někoho svého věku!" Co je to za kec? Jak, když nikdo jiný není ten, kterého miluju a nějaký nalblbý číslo to asi moc nezmění, navíc mě lidé mého věku většinou nepřitahují? A nejhorší je, že lidé mají pocit, že to mají právo soudit. "A ty jsi v parku s tátou?" "Ne... To je přítel." A přednáška začíná, zatímco Ježovka si v mysli s poker facem nasazuje špunty do uší... Co na to říct. Furt dokola. A nejvíc lidé odsuzují, když je vám ještě náct, to je hned přítel pedofil a úchyl, že jo - pak se ale věk převalí na dvacet a už je to ok, "prostě si ulovil pěknou mladou kost". Fakt jak říkáš, někdy mám pocit, že mi pukne hlava. Všichni víme, že partnerská láska je něco, co často vzniká spontánně a nemůžeme to snadno ovlivnit, takže věta "najdi si někoho jinýho, kdo bude mít tvůj věk" je fakt naprosto nemístná. Co takhle začít s "najdi si někoho, kdo bude mít lepší zadek, když tolik cvičíš" nebo "najdi si někoho, kdo bude vyšší, hodilo by s to k tobě víc" ? Copak má někdo takhle právo soudit něčí vztahy?! Jasně, pokud se nenacházíte v sexuální menšině, tak má. Alespoň si to teda spoustu lidí myslí. Když mi bylo šestnáct, měla jsem jistou aférku s jedním ze svých bývalých učitelů(přestup na jinou střední). Vztah jsme si vůbec nezničili sami, zničilo ho tehdy okolí. Protože přeci když je vám šestnáct a váš přítel má pětadvacet, tak je to hrůzostrašný, on je úchyl, vy pitomý děcko, co netuší co vlastně dělá... Jasně, ale chlastat s partičkou debílků někde na rohu, to je ok, jsou přeci mýho věku. Každej vztah je naprosto individuální věc a musí se podle toho posuzovat, když už to někdo posuzovat chce. Nechápu, proč rodiče radši chtějí, aby jim s dcerou chodil nějakej puberťák než dospělej chlap, kterej je ochotnej se představit a je vidět, že je to rozumnej člověk. Kvůli hloupýmu číslu. Holt ale Martix má smůlu, osmnáct už mi bylo a můžu si chodit s kým budu chtít. Že je někdo silně na starší(a ev. je i stejně tak přitahuje, asi přirozeně) už odmala(já si to poprvé naplno uvědomila už v deseti) má taky svoje důvody a mělo by to být respektováno stejně, jako každá jiná "orientace". Jen o tom nikdo tolik nemluví a nedělá tomu marketing, tak ovce bečí dál.

Adultismem zašlapávali doma mojí maminku, kromě toho jí i odmala říkali, že na to, aby dokázala co si přeje není dost dobrá, na tu školu by ji přeci nevzali a tak(a pak jí nacpali na učňák kde kydali krávy a tak podobně, fááákt supééér)... Přitom je krásná, chytrá a byla by to úžasná tanečnice, jenomže jak jinak, než že svoje sny nikdy nenaplnila. A tak porodila mě a udělala ze mě bojovnici, která si za svým jde jak bagr, i kdyby bylo proti tisíc lidí + mi tak trochu přijde, že jsi mě vychovala taky ty, Alu :-) ale to už zabíhám jinam. Já se s adultismem setkávala taky, ale ze strany mého hloupého - to jinak napsat nejde, věřte mi, museli byste ho znát(radši nechtějte, ani já nechci) - otce a případně prarodičů. A vždycky dostali sodu, že ať se mi nesmějí, že já přeci mám taky svoje práva. Neumím si představit, že bych se takhle chovala k dětem - ty jseš malej blbej usmrkanec co nic neví, zato já jsem velkej a živim tě, tak drž hubu, poslouchat tě nemusim a vůbec, jdi do pokoje, když tu mluví dospělí... Tfuj. Vždyť to je jak Napoleónskej komplex. Za sebe si od začátku neumím představit, že bych šla na potrat(ALE TOHLE JE KAŽDÉHO VĚC!)kdybych nechtíc otěhotněla, už od té fáze hrášku miminko miluju a to jsem to ještě ani nezažila... Už tehdy bych na něj mluvila, jsem na tohle prostě cíťa(celkově miluju mimča); takže fakt nedokážu vstřebat ani představu, že bych prostě dítě následně považovala za něco míň a nenaslouchala jemu a jeho pocitům. Neznamená to, že bych měla dítě nevychované, to fakt ne - jenomže jak řekla Aluška, je velký rozdíl mezi moudrou výchovou(která má dítě vlastně podporovat a pomáhat mu)a adultismem.

Je to jako jedni naši přátelé, kteří vždycky vyhání dceru z obýváku, když si povídáme... "Teď mluví dospělí, jdi do pokoje." Přitom je zcela přirozené, že dítě chce být s námi a má na to právo, je to i jeho domov.

Ale co si budem povídat, v tomhle hraje velkou roli i to, do jaké míry rodiče jsou či nejsou tak nějak... Primitivové blížící se vývojově spíše více opicím? "Měj respekt ke stáří!" - Užil na mě naposledy před několika lety můj hnusný otec, když křičel na mojí mámu, která je na tohle psychicky slabá a neubrání se, tak jsem na něj agresivně vlítla já a dostal seřváka že to nezažil, od té doby má aspoň nějaký respekt, jak jen to na jeho (ne)vyvinutost lze... No, co na to říct, to jako na něj nemám řvát jen kvůli jeho věku, když mi křičí na mámu? To mě pobavilo. Respektuju všechny a věk v tom nehraje žádnou roli, ale pokud někdo překročí určité vymezené hranice, pak já s radostí překročím ty jeho a ukážu mu, jaké to je - a jediné, co pak lidem zbývá, je absurdní komentář "respektuj můj věk". Hm a ty mi respektuj mámu, s*áči, pak se budem moct možná o něčem takovym bavit.. Pardon, to už se vypisuju z osobních traumat, jako vždy. Ono musím říct, že teda některým lidem docela ráda nastavuju zrcadlo, často se pěkně zděsí. Diví se, že si to někdo rád dovolí(jak s tou vychovatelkou, která na mě kdysi měla zcela zbytečně arogantní poznámku a já jí to s chutí oplatila. A hned jsem byla drzej puberťák :') Jojo, vím kdo jsem, díky za připomenutí). Nejsem zlá, vůbec ne, jsem Mílius s - když je to třeba - ostrým jazýčkem, který si jen hlídá svoje hranice a podle mě by bylo na světe líp, kdyby to tak dělali i ostatní - prostě po sobě nikdy nenechat šlapat a zároveň ani neubližovat.

2:07 déja vu. hm. už poněkolikáté za tenhle týden. Ještě někdo pozoruje zvýšený výskyt tohohle jevu nebo jsem sama?

Což mě přivádí i k tématu(spíš traumatu), které jsem řešila v dospívání cca od 11cti do 17cti. Když jsem v téhle době chtěla mít vlastní názor, ohrazovala se proti autoritám logickými a dobrými argumenty a celkově byla "neposlušná ovce", hned mě označili za nevychovanou či ještě lépe drzou(to slovo "drzá" nesnáším. lidi to používají většinou, když se jim vaše názory nehodí do krámu). Fakt směšný. Jen proto, že moje argumenty dávaly smysl a nechtěla jsem si nechat líbit to, jak si hrají na nadřazené a myslí si, že si nechám líbit všechno. Jakmile jsem dala najevo, že jsem plnohodnotná lidská bytost a že po sobě teda jako šlapat fakt nenechám a je mi jedno, jestli jste učitel či vychovatelka(fuj, ten název), hned jsem byla nevychovanej drzej puberťák. Takže jo, dospělí mě tehdy donutili nenávidět to, že jsem teenager(protože to pro ně bylo něco míň), fakt jim za to moc děkuju a sděluju, že se spoustě teenagerům vůbec nedivím, že se bouří. Já se doma nebouřila vůbec a proč? Jelikož máma nesledovala každý můj krok, nechala mě mít vlastní mozek a naslouchala mi, dokonce se ode mě ještě prý i něco naučila. Jako uznávám, že takhle na volno nejde nechat každý teenager, ale to už by bylo téma na skoro celou knihu - každopádně si myslím, že kdyby je člověk soudil individuálně a nechal je víc volně vyvíjet, ne furt věčně samý nesmyslný často neodůvodněný zákazy, spoustu z nich bude mnohem klidnějších. Třeba kdyby moje omladina doma chtěla začít kouřit(okej, nemám pocit, že by toho jednou MOJE děti byly schopný a chtěly by to, ale člověk nikdy neví, třeba jednou nasekám ve výchově chyby), prostě si s nima sednu, proberem proč to nechci, řekla bych jim, že kouření není frajeřina, že to uměj už malý cikáni(to vždycky používala moje maminka a přijde mi to dobrý) a taky proč je mi z toho smutno, proberu s nima proč to chtějí oni a kolik peněz je to bude stát - že já jim na to dávat nebudu - proberem následky a nakonec jim sdělím i to, že jsou to teda jejich plíce, jejich zdraví a ať si to rozmyslí - a taky ať mi nekouří doma, že já tohle dýchat nechci. No, přednáška by to byla slušná(a asi bych jim i dala najevo, že je mi fakt líto, že si chtějí zanášet svoje plíce), ale snažila bych se jim naslouchat a ne mít kecy typu "ti utrhnu ruce, když tě s tim uvidim", to je totiž fakt na nic, stejně jako hlouposti jako je domácí vězení a tak podobně. Ale jak říkám, tohle by bylo téma na samostatnou knihu.

Sakra, celý den mám v hlavě prázdno typu já-dneska-přemýšlet-nebudu-je-to-únavný a pak přijdu na Alušku.org a už to jede :-D

2 mariankosnac mariankosnac | 13. července 2018 v 4:27 | Reagovat

Netvrdím že dospelí sa niekedy nechovajú ako idioti. Ale aj deti sú hyperaktívne, stále otravujú s blbosťami, tak sa ani nedá diviť tomu že ich dospelí "utlačujú". Je to vidieť na tom príklade syna ktorý len vysloví vetu Tati, zavážeš mi tkaničky?  - otec asi na to zvyknutý že neustále niečo chce a otravuje, automaticky ho odbije.

3 Vika Vika | E-mail | 13. července 2018 v 9:16 | Reagovat

Ahoj,
momentálně čtu knihu od Marka Hermana-Najděte si svého marťana, kde prakticky shrnuje psychologii.Je to velice zajímavé, největší dopady na malého človíčka je do 6 let, jakmile tam je málo lásky, něhy, podnětů, tak je to neodstranitelný handicap na celý život :-( Na youtube jsou s ním i videa, je mi velmi sympatické, že to bere zlatým selským rozumem.
Krásný den. :-)

4 Danny Danny | 13. července 2018 v 9:53 | Reagovat

S takovým hrozným přístupem, co měl chlapec v článku jsem se naštěstí v dětství nesetkala, ale stávalo se mi, že jsem jako děcko dělala (většinou) nějakou domácí práci a něco jsem zmrvila. Tak na mě mamka vyjela hlasitým, agresivním a naštvaným tónem, a když jsem řekla něco na svoji obranu nebo na ni začala (nevědomě) mluvit stejným hnusným tónem, řekla mi, ať nejsem drzá a že s ní takhle mluvit nebudu a bla bla bla. To je podle mě taky adultismus. Ona se mnou mluví jak s nějakým malým otrokem a když se bráním, seřve mě, že jsem drzá. Ve mě to vždycky v takových situacích pěnilo, ale musela jsem držet pusu, pokud jsem nechtěla jednu dostat.

Taky si všímám, že když někdy jednám s nějakým dospělým, který je viditelně starší než já, podvědomě se stavím do role dítěte a ten druhý mi přijde jako ten dospělý, který má vždycky pravdu a kterého musím poslechnout. A pak si uvědomím, že už nejsu děcko, že jsme oba dospělí, můžu tomu druhému projevit nesouhlas a nemusím se bát, že mě třeba okřikne, že jsem drzá.
Doufám, že to vysvětluju srozumitelně :D
Hlavně se mi to stává u učitelů. Jsem naučená, že učitele musím poslouchat, on je ta autorita a ví všechno líp než já, o všem rozhoduje, a já jsem malý hlupáček. A pak když ke mně nějaký vyučující přistupuje jako k rovnocennému dospělému, jsem zmatená :D (jenom pro vysvětlení, teď chodím na VOŠ a mně a spolužákům je přes dvacet)

Ještě jsem se chtěla zeptat -  taky vás rodiče jako děcka okřikovali, ať nemluvíte sprostě, ale oni sami sprostě mluvili, klidně i před váma?

5 Lori Lori | Web | 13. července 2018 v 9:59 | Reagovat

Medzi mojím bratom a sestrou je rozdiel asi 14 rokov. Teraz má braček 4 a so sestrou sa neustále hádajú, pretože segra od neho vyžaduje rešpekt ( " Keď poviem, že toto mi nemáš robiť, tak to robiť nebudeš!!"), akurát, že keď jej niečo povie brat ( " Nepáči sa mi, keď robíš toto.." ), sestra má ani výsostné právo jeho prosbu odignorovať, a potom sa diví, prečo ten vzťah nefunguje. Ona popritom čaká, kedy sa brat začne správať inak a uvedomí sa, akoby nevidiac, že jej vlastne nastavil zrkadlo.

Inak malé deti vedia byť riadni čertíci, ale v konečnom dôsledku, keď cítia rešpekt  a určitú akceptáciu, je to niečo nádherné. Koľkokrát mne braček pripomenul životnú bezstarostnosť, schopnosť zahrať sa s čímkoľvek, úprimnosť, radosť zo života a dôležitosť hry:)

A ak môžem spomenúť jeden príklad: Bráško vždy keď som doma:
" Paťka, neuč sa tak veľa, toľko ani nepotrebuješ.
Paťka, nepapaj stále.
Paťka, nemusíš furt pracovať na počítači.
Poď robiť dôležité veci. Poď sa hrať. Poď sa hrať so mnou. "

6 hanka hanka | 13. července 2018 v 10:12 | Reagovat

To je pravda, souhlasím! A je mi líto dětí které toto musejí zažívat, proto se asi všechny děti těší až budou dospělé. V tomto ohledu jsem doma měla štěstí. Ale zaráží mě, že tento adultismus se projevuje i pokud jste starší. Vídám to kolem sebe hodně, narážím třeba na důchodce který mladým lidem bezostyšně tyká, vůbec je nezná a už poučuje. Anebo  v rodině, kdy mi jedna dáma dává najevo že jsem ještě mladá a mám naivní názory a tvrdí mi že až budu starší tak stejně budu mít názory takové jako má ona. Vůbec nechápu kde to vzala, je to naprostá blbost, jelikož mám své roky a zkušenosti, ona o mě ví velice málo a hned soudí. Toto je taky podobné adultismu ačkoli už nejsem dítě. Tou povýšeností si lidi akorát kompenzují svoji vlastní nespokojenost se sebou. Kdo má sebe rád tak nikdy nikoho nemá potřebu ponižovat. Takové chování je podle mě vyloženě neslušné a hrubé, uráží mě to a vytáčí. Fascinuje mě jak se dospělí ohánějí slušností a přitom si sami nevidí do pusy a neumí se chovat a mít úctu k druhým.

7 Andi Andi | 13. července 2018 v 11:34 | Reagovat

"Když dospělí mluví, děti mlčí." Je klasika, kterou jsme zažili snad všichni. Otázka zní, bili vás taky? Dostávali jste po papuli, kolikrát jste ani nevěděli za co ... :-D  8-O

8 Lulu Lulu | 13. července 2018 v 12:56 | Reagovat

[4]:Ja sproste nerozprávam, ale môj brat sem-tam niečo také povie a tiež ho okrikujú.U mamky to chápem-ona nenadáva ale oco-neoplatí sa  hovoriť.Len včera sme trčali v dopravnej zápche a lietali blesky hromy.

9 sasanka sasanka | 13. července 2018 v 13:22 | Reagovat

Páni to je dnes silné a vyčerpávající téma. Musím říct, že do dneška jsem pojem Adultismus neznala, ačkoli jsem ho měla plné dětství i mládí. Jsem upřímně ráda, že už jsem ve středních letech a tak už pár let na vlastní kůži nepociťuji, to co mám však stále ještě v živé paměti a jako šrámy nesu s sebou, by vydalo možná na několik knih. Čím jsem starší, tím více si uvědomuji hodnotu štěstí, mít kolem sebe správné lidi. Ano, jak už zde zaznělo zcela oprávněně, nejdůležitější je to právě v dětství, kdy vás to formuje a tvaruje. Podle vzorců na který jedete, si přitahujete  k sobě stále ty podobné jedince, podobného ražení, kteří mají stále potřebu dokazovat vám vaši vnitřní pravdu o vnitřní hodnotě, kterou jste si utvořili v dětství. Takže pokud vám ji někdo zdeformuje mistrným Adultismem, který na vás praktikuje denodenně a vy se v dospělosti rozhodnete, že touhle cestou nepůjdete, protože jste se rozhodli pro šťastný život, tak vás čekají dlouhé roky práce se s sebou samým, ne-li na celý život. Přenastavování vzorců v sobě samém je hodně o silném rozhodnutí a pevné vůli to dokázat.
Zřejmě to souvisí s dějinami, že zde v Česku je to tak častý jev, a tolik vystrašených a zakomlexovaných lidí.

10 hanka hanka | 13. července 2018 v 14:32 | Reagovat

[9]: v Česku jo, lidi srážejí druhé kvůli vlastním komplexům,to je přesné. Ale mám srovnání s jižanskými zeměmi, tam se sice lidi jsou schopni víc ozvat když se jim něco nelíbí, ale většinou jde o banality. Pokud jsou to důležité věci, které se týkají individuality a života jednotlivce, tak si nikdo nedovolí vybočit z řady, oponovat starším, je tam tak neuvěřitelně silná sociální kontrola, že člověk pokud si nechce poštvat rodinu proti sobě tak nemůže vůbec nic, jen kývat. Nejenom že tam jede adultismus, ale i povýšenost vůči ženám, pamatuju si jak mě jeden slizoun na rodinné párty přede všemi shodil že jsem moc hubená a že pokud nepřiberu tak mi chlap bude zahýbat, a strašně se tomu smál jaký je to super vtip. Na facku fakt. Tu mentalitu nesnáším, jsem šťastná že jsem se narodila v Česku.

11 Dexter Dexter | 13. července 2018 v 15:12 | Reagovat

V dtětsví jsem se s tím estkával. Ale abych pravdu řekl, to asi skoro každý na vesnici - třeba k tomu tykání - abych pravdu řekl, nepřijde mi na tom nic zvláštního. Prostě jsem vyrůstal a byl vychováván v tom, že mladší stršímu vyká a starší může mladšímu tykat. Případně, mezi chlapy - dost často se mi stává, že mi tyká úplně cizí chlap, kterého jsem nikdy předtím neviděl. A ne, nevadí mi to, nijak se mně to nedotýká.

Ale pravdou je, že jsem zažil takové to "mlč, teď se baví dospělí". A musím říct, že to bylo celkem na místě - byl jsem silně hyperaktivní dítě.

Na druhou stranu, nelze vychovávat dítě jako kompletní hotovou osobnost, protože hotovou osobností prostě není ve věku třeba 10 let. A pokud dítě nedostane jasné mantinely, vyroste z něj v dospělosti naprosté hovado bez úcty k ostatním.

12 Efs Efs | E-mail | 13. července 2018 v 21:24 | Reagovat

Znám to trochu z jiné stránky a napadají mě dvě věci:
1. Vždycky jsem chtěl a stále chci věcem rozumět. Neboli nedokázal jsem (a nedovedu) jen tak přijmout něco, co mi řekli, že (to) prostě tak je. Možná jsem se tehdy jako děcko nedokázal správně zeptat, možná neznali odpověď nebo neměli trpělivost. Štvalo mě to. Ve škole i doma. A ač jsem klidný, "hodný", tyto věci rodiče a učitele znepokojovaly a byli opatrní či mě měli někdo rebela/šťourala/provokatéra a jiní za filosofa (k tomu se cítím být blíž, byť daleko).
2. Ačkoli je to rozsáhlé a ne snadné čtení, doporučuji Komenského. U něj jsem našel odpovědi na mnohé své donedávna otevřené otázky.

13 Ježovka Ježovka | 14. července 2018 v 0:43 | Reagovat

[7]: Vyloženě bití už je vůbec jiný level... Jsou určití kluci, kteří občas prostě zaslouží pohlavek, ale to je u mě fakt všechno. Pohlavek v extrémní situaci, víc ne - totální blbost je dítěti jednu rovnou ubalit a už se s ním o tom nebavit...

14 Ina Ina | 14. července 2018 v 12:13 | Reagovat

Krom už řečeného jako "teď nemluv" a "tady máš kritiku, a když na to něco rekneš, jsi drza", je super taky "neopravuj dospělé". Dostala jsem jako děcko knížku Naše vlast. Babi se mě na ni ptala a spletla se a řekla Má vlast. Tak jsem jen o slušné řekla, že knížka se jmenuje jinak. Bylo mi řečeno, že dospělé nemam opravovat, protože je to neslušné . Ok :D

15 Alaiana Alaiana | 18. července 2018 v 20:29 | Reagovat

To slovo jsem neznala a takovýto extrém v článku jsem nikdy nezažila, to tu sice nemáme. Ale za to tu máme jiné věci. Jak psala Danny "Jsem naučená, že učitele musím poslouchat, on je ta autorita a ví všechno líp než já, o všem rozhoduje, a já jsem malý hlupáček." - tak tohle přesně znám, akorát že v mém případě to nejsou učitelé, ale rodiče, nebo prostě rodina. :D Jako jasně, že rodiče se mají poslouchat, ale dávat tomu dítěti najevo, že nic neví, je hnus. Navíc to třeba vůbec nemusí být pravda. Taky se tím vytváří ten komplex méněcennosti. Holt když to má už někdo před tím dotyčným, samozřejmě to pak přenese i na něho. :/
Pak ještě znám i to, jak je tu psáno, že lidi říkají, že je někdo drzý jen proto, že nesouhlasí s názorem, nebo zkrátka s tím, co říkáte. Ohrazování se věkem. A vůbec, asi bych se tu našla ve více věcech, kdyby to tu ti komentující nějak víc rozepsali na příkladech. Nebo by to bylo na další články. Každý to někdy nějak zažil.

Jo, rodiče mají děti, ale neumějí je vychovávat, myšleno obecně. Takovou Naomi Aldort sice spousta lidí zná, ale spousta taky ne - ti by si ji potřebovali přečíst. Ale v pozdějším věku už je na to pak pozdě. :-| Jak je psáno v článku, správné vzory výchovy skoro nikde nejsou a pak člověku nezbývá, než aby s těmi chybami na sobě pracoval.

16 aston aston | E-mail | 20. července 2018 v 10:15 | Reagovat

Trochu mě překvapuje, že se bojíš, aby se ti takový adultismus také někdy nepřihodil - cože, tobě? :-D Myslím, že můžeš být bez obav, už jen tvá zamyšlení a články ohledně dětí jsou přímo antiadultistické ;)

Nový komentář

Vezměte na vědomí, že diskuse je moderována. Než se nový komentář začne zobrazovat, musí jej nejdříve schválit autor blogu.

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama