V e-shopu Alue.cz jsou nové Brazilské křišťály. - Aktuální výběr ZDE
Sledujte Zápisníček, kde vycházejí aktuální zprávičky. Nejnovější příspěvek: 14.11.

Jak mě osvítilo. Doslova.

2. listopadu 2018 v 0:54 | Alue K. Loskotová |  Zážitky: Vesmír
Vzpomínáte si na tu vichřici, co byla nedávno v noci z 23. na 24. října? Byl to pořádný fičák a jak večer sílila, věděla jsem, že se moc nevyspím a dopředu jsem se smířila se svým osudem. Tak jsem šla spát i později, protože jsem si říkala, že je to stejně jedno, protože v tom hluku stejně nebudu moct spát.
Jsou tam střešní okna a u komínu nebo jinde u střechy je nějaký plech, do kterého když se opře vítr, tak se rozvibruje a hlasitě duní. A když fouká celou noc, tak plech vibruje celou noc. A celou noc je hluk, a já se nevyspím. Leda se špunty v uších, ale ani to není tak docela jisté.
Když si je strčím do ucha, musím co nejdřív usnout, kolikrát nemůžu usnout protože mám něco vražené v uchu, cítím tlak, tak různě povytahuju aby to bylo dál od bubínku, jenomže pak to moc netěsní... No když už konečně usnu, tak si je po chvilce během spánku vytahuju z uší. Pak se vzbudím, uvědomím si že je hluk, pak mi dojde že mám mít v uších špunty a kde sakra jsou. Tak je hledám po tmě, protože je potřebuju nacpat zpátky. Nemůžu je najít, tak rožínám a nalézám je všude možně. Po pár hodinách to vzdávám, protože už mě stejně bolí uši jak jsou otlačené od špuntů a stejně se nevyspím.
Někdy se proberu na zádech a v každé dlani mám jeden špunt, jindy na nich ležím, jindy jsou zahozené v rohu pokoje, jindy jsou pod postelí a tuhle noc jsem je našla postavené vedle sebe jako vojáčky v řadě na nočním stolku, naprosto úhledně a po ruce. Jak jsem to dokázala ve spánku, to je celkem záhada. Takže vichřice je opravdu moje kamarádka a byla jsem z ní ,,vážně nadšená", jestli mi rozumíte.


Tak jsem zhruba od jedenácti ležela na zádech a víceméně koukala do stropu, protože přes hluk větru absolutně nebylo možné normálně usnout. Po více než hodině to vypadalo, že jsem se začala pomalu propadat do mikrospánku. Ještě jsem nespala, ale nebyla jsem ani zcela při vědomí.
Ozvala se rána jako z děla. Se mnou ten zvuk trhnul a prudce jsem otevřela oči.
A jéje, uviděla jsem něco, co jsem ještě nikdy v životě neviděla a blbě se to popisuje. Ale pokusím se o to:



Otevřela jsem oči a viděla jsem svoji ložnici, ale byla úplně zalitá světlem.

Když se podíváte normálně ve dne do dálky, tak vidíte ve vzduchu takové velmi mírné zrnění. Normálně ho nevnímáte, ale když se na něco zaměříte, zjistíte, že vaše oči nevidí svět úplně čistě, ale jakoby se ve vzduchu míhal nějaký sotva postřehnutelný šum, dobře to jde vidět na velkých jednobarevných plochách. Jakoby vzduch byl nějaká šumivá hmota, nebo jakoby naše vizuální tyčinky byly trošku nedokonalé a přenášely spolu s obrazem i trochu nějakého šumu. Tohle vypadalo, jakoby se ten šum zhmotnil a prosvítil.

To co jsem viděla bylo fascinující, protože vzduch okolo mě vypadal, jako by byl hmotný. Vzduch byl plný zlatavých obláčků, ale byly statické.

Zkuste si představit, že našleháte vzduch do nějaké pěny a na různých místech je ta pěna hutnější a na jiných je řidší a tu pěnu prosvítíte silným zlatým světlem a pak zastavíte čas, takže se ta pěna vůbec nehýbe, a výrazně zlatě svítí.

Bylo to velké překvapení a jak jsem byla ještě ve změněném stavu vědomí a tuhle realitu zlatého světla nepoznávala, nechápala jsem co to je a nechápala jsem, ve kterém prostoru se nacházím, úplně mě to vyhodilo z konceptu.
Největší sranda na tom je, že to nebyla jedna vteřina, ale ten stav nějakou dobu trval a já se u toho mohla hýbat. Vůbec jsem neměla spánkovou paralýzu a nebylo mi nijak nepříjemně. Mrkala jsem, hýbala jsem rukama, nohama a prohlížela si tu statickou pěnu. Ve vzduchu se nehýbala, ale mohla jsem se na ni dívat z více úhlů, jak jsem mírně otáčela hlavou, mrkala a divila se co to je.

Po chvíli to najednou zhaslo a udělala se tma. To mě opět úplně rozhodilo, protože to bylo jako teleportovat se do jiného vesmíru, nebo jako přepnout obrazovku. Prostě blik. Jenomže já u toho byla celou dobu při vědomí, hýbala jsem se a měla otevřené oči! Nebyla jsem někde v astrálu a rozhodně jsem ani nespala! Přímo před mýma očima to jednoduše zhaslo.
Hledím na tu tmu a říkám si: ,,aha, tak teď jsem doma, jsem ve své ložnici a teď je noc a já se asi snažila spát".

Co to bylo za ránu? Vichřice asi urvala ze střechy tašku.
Co to bylo za světlo? Totálně nevím, ale nemělo moc smysl to řešit, tak jsem se snažila ještě usnout.
A zase jsem zavřela oči a snažila se spát. Nešlo to a zase jsem dlouho ležela a nic se nedělo.


Až jsem konečně dosáhla mikrospánku, to bylo zhruba půl druhé ráno.
Najednou hodně zadul vítr, plech ze střechy zavibroval, se mnou to škublo a zase jsem prudce otevřela oči.

A bylo to tu zase! Úplně ta samá scenérie, ten samý pohled, to samé světlo, ta samá jakoby hmotná statická pěna s hutnějšími svítícími obláčky. Opět jsem se mohla hýbat, mohla jsem mrkat, otáčet hlavou.

Jak jsem na to koukala, došlo mi, proč to bylo napoprvé tak strašně moc matoucí. Tolik jsem se soustředila na to světlo ve stojícím vzduchu, že jsem si úplně neuvědomila, co je na pozadí toho světla. Byl tam můj pokoj, jenomže byl zalitý světlem, jakoby byl krásný slunečný den!
Usínat kolem půlnoci ve své ložnici, když víte že je všude tma, pak otevřít oči a být překvapený zlatým světlem, dnem, to člověka dokáže docela překvapit a znejistit o místu i čase.

Prohlížela jsem si to a přemýšlela, co to je za světlo, nebo odkud jde... ale na nic jsem nepřišla.
Byl to naprosto klidný zážitek, neozývaly se tam žádné zvuky, byla jsem tam sama. A to je taky věc, kterou jsem si uvědomila až potom. V tom pokoji se zlatým světlem a svítícím vzduchem nešel zvenku žádný hluk. Bylo tam krásně ticho.
A jak na to hledím, po chvilce zase BLIK a najednou byla tma, zase byl zvenku slyšet vítr co duní a plech co neustále lomozí.

Říkala jsem si, že je škoda, že jsem v tom zlatém pokojíčku nemohla zůstat. Bylo to tam krásné a bylo tam TICHO. V porovnání s tím se najednou noční pokoj zdál být méně reálný a nepříjemný, protože ani vyspat jsem se v klidu nemohla.


Rozsvítila jsem, abych zjistila, kolik je hodin. Potřebovala jsem se nějak rozumem časově ukotvit, protože těch přechodů ze světla do tmy a ze tmy do světla bylo za pár hodin nějak moc. Z toho jsem si zapamatovala že je půl druhé a že ještě mám čas pokusit se spát.
Vytáhla jsem nové balení špuntů do uší a až do rána je naháněla. Jednou v uchu, podruhé na stolku, potřetí kdesi, jak to obvykle bývá. Zvláštní taky je, že jsem i přes takovou probdělou noc nebyla ráno unavená a další den jsem se cítila úplně normálně, odpočatě. Ne jak zbitý pes co kvůli vichřici celou noc nespal a honil špunty do uší, aby si je zase v polospánku vytáhl ven a znova se vzbudil.

Co to bylo za světlo si nedokážu moc vysvětlit a nepasuje to ani na klasické zážitky ze spánkové paralýzy, kdy jste ve změněném stavu vědomí a nemůžete se hýbat. Tehdy i vidíte a slyšíte zvláštní věci. Jenomže já se dostala do nějakého jiného stavu, kdy zůstaly funkce pohybu zapnuté, ale mozek přesto snížil částečně aktivitu v mikrospánku a to prudké vytrhnutí mi umožnilo někam nahlédnout. Jenomže kam a proč, to mi asi nikdo nevysvětlí.

Stává se mi, že mě najednou v ložnici oslní nějaké světlo, nebo jenom tak ležím, ani nespím, ani nejsem v polospánku a vidím bokem oka otevřít se velikánské dveře a z nich jde přesně tohle zlaté světlo. Ale světlo, ne zhmotněný a jakoby našlehaný vzduch.

Zvláštní byly i moje dojmy. Když jsem viděla to světlo, sice jsem rozumově byla zmatená a nechápala jsem co se děje, ale zážitek byl pro mne naprosto reálný a skutečný. Vůbec nepůsobil snově, nebo zamlženě, zastřeně a přesně si pamatuji co jsem viděla a jak to probíhalo. A když to potom zhaslo, neměla jsem pocit jakobych se konečně probudila a jakobych konečně prozřela do skutečnosti. Můj dojem byl přesně opačný, že jsem právě upadla do nějakého méně skutečného spícího stavu. To světlo bylo pro mne v tu chvíli o mnoho skutečnější a bylo mi bližší, než svět vichřice ve tmě, do kterého mě to po chvíli přeplo. Jakobych v tu chvíli částečně ztratila vědomí a zaslepilo se mi vnímání.

Tyhle zážitky dávají známému rčení ,,vše je iluze" úplně nový rozměr.

Protože když spatříte ,,skutečný svět" v jeho neskutečnosti a objektivní realitu v její subjektivnosti, dojde vám, že vše čemu věříte a co si myslíte že existuje, jsou jen představy a vše vám zprostředkovává aktivní, přes den relativně stabilní frekvence, na které jede mozek. Když budete mít jinou frekvenci, budete žít v úplně jiném světě.

 


Komentáře

1 Luk Luk | 2. listopadu 2018 v 1:32 | Reagovat

Pěkný článek a pěkný zážitek :) hlavně hravé byli slova pod veršem ,,vše je iluze ,, trochu mě to až nabádá přistupovat k věcem více hravě, pak se lehce dá přeladit, i když né na frekvence, ale na myšlenky o své realitě.
Chtěl bych sem napsat co se mi zvláštního s různými světýlky děje :D Už delší dobu vidím jiskřičky jakoby z jiného světa, jakoby se zapnulo na chvilku nějaké světýlko, bývá žluté a nebo světle modré, těch modrých bývává víc. Zpozoroval jsem, že to pěkně blikne při dobrém směru, kterým se vydá má mysl, třeba popřemýšlí nad myšlenkou, úvahou a nebo při zážitku a vždy jakoby mě to nasměruje, kam se svou myslí mířit, kam má jít pozornost.
Nestává se to i dalším ?:D myslím, že světýlka tady byli zmiňovány víc krát, jinak celkově bych řekl, že zažívám nejšťastnější chvíle v životě a to naprosto obyčejně žiji, jde to zevnitř a v podstatě ty světélka blikávají častěji a podle mě i víc jasněji až smysluplněji. No, stále si říkám, jak pak tu vlastně je jaká si situace na Zemi? Někdy až sním o tom, aby lidé tu mohli mít větší hravost pro svoji duši, více toho štěstí a ani nevím jak to nazvat, ale ptám se kam vůbec my jako obyvatelé naší země míříme?
Toč otázka pro mne v těchto časech ???  :-D

2 Alaiana Alaiana | 2. listopadu 2018 v 2:04 | Reagovat

Ahoj Aluško. To jsem byla já! Já jsem totiž zažila stav Osvícení. Mě zase osvítila Kalia. Sice koukám, že časově to vypadá, že jsem to já nebyla, protože to nedává smysl. Protože já to zažila 29. října. Ale ty časy jsou si podobné a navíc tohle je něco, co smysl dávat nemusí, protože čas neexistuje. Taky to u mě probíhalo úplně jinak. A taky se umím do změněného stavu vědomí, kdy mě zevnitř prozařuje světlo dostávat. Poznala jsem totiž Pravdu o sobě samé.

3 Ježovka Ježovka | Web | 2. listopadu 2018 v 3:20 | Reagovat

"a vidím bokem oka otevřít se velikánské dveře a z nich jde přesně tohle zlaté světlo" aaa! teď se mi díky tomu vybavilo, co jsem zažívala jako malá! to samé! tyhle stavy "změněného vědomí" jsem měla někde v 5 - 6 letech běžně, normálně jsem capkala po pokoji a neuměla si vysvětlit, kde to jsem! a dodnes neumím, dobře si to pamatuju.

"Tyhle zážitky dávají známému rčení ,,vše je iluze" úplně nový rozměr." to teda!

jáj, s něčím takovým podobným mám taky zkušenosti. Jak už jsem psala, jako malé se mi stávalo to, že jsem se uprostřed noci probudila a celý pokoj byl jiný. Přeskládaný, jinde postel, jinde skříň, dveře se vznášely např. v polovině stěny nebo knihovny a já tam jen chodila a neuměla si vysvětlit, jak je to sakra možný! a upozorňuji, že nešlo o sen ani astrál, bylo to zcela reálné a já z toho byla jednu dobu hodně zmatená, co se to jako děje. nikde na internetu jsem pro to vysvětlení nikdy nenašla, naštěstí se mi to pak dít přestalo. Maminka nad tím jen kroutila hlavou - "to se ti něco zdálo" - ale já věděla, že ne, že se to dělo a další noc to přijde zas. Začalo mě to po čase docela děsit, chápejte, je děsivý když jste při vědomí a jste jako kdyby ve svém pokoji, ale úplně jiném! a dveře se vznáší a vy se do nich dostanete ani nevíte jak(jako kdybych se vznášela, byl to prostě stav změněného vědomí, nepřišlo mi to v něm divné, nechápu) - pak jsem se vždy dohrabala k mamce do postele a tam spala dál, tam už to bylo normální - a bezpečný(bylo to vždycky jako výzva "dostaň se do ložnice"). ale pokoj? Wonderland. Vždy jsem se z něj jen snažila dostat, ale bylo to jak bludiště, všechno úplně jinde a jinak, přestavěné. A zajímavé, že jsem se odtamtud občas snažila volat mamku a ona neslyšela - zatímco normálně bych vyjíkla jednou a ona by byla u mě, vzbudilo by ji to. Jednou jsem v tomhle změněném stavu vědomí málem skočila z okna, protože jsem si říkala "hele, tak když tu teď nejsou dveře, tak třeba jsou dveře okno!" (aneb když použijete logiku) No naštěstí jsem od toho pak upustila, jelikož jsem se ohlédla a dveře byly opět výš na stěně, kde normálně neměly co dělat. Jak jsem se jimi dostala do chodby fakt netuším, jelikož ta stěna by vedla tak leda ven z bytu do vzduchu :D jak Neo v Matrixu. Páni! nenapadlo by mě, že někdo někdy zažil něco podobného! jéj! Tak nevím, jestli je třeba možný nějaký druh náměsíčnosti ve které člověk "vnímá jinak" či jak to říct? nevím, jak by se to dalo logicky vysvětlit. Každopádně jsou mi tvé nedávné zážitky velmi povědomé. I to, že tam bylo ticho... to bude důvod, proč mě kdysi maminka neslyšela, vždyť já byla nejspíš maličko jinde než ona.

Tohle taky dává ještě významnější rozměr "přitahuješ na čem rezonuješ"!!! Protože ta rezonance vám pak dává "vidět" konkrétní, stejně rezonující věci, lidi(i když třeba duše nejsou domluvené)! to bych pak chápala, proč potkáváme některé další lidi, no, vzájemně jsme se přitáhli a tak se i vzájemně vidíme! a každý prožíváme svou originální mini realitu.

To mi taky připomíná, jak jsem jako mladší pořád viděla koutkem oka nějaké postavy, to se naštěstí už taky víceméně neděje, stejně, jako přestalo jasnoslyšení(to bohužel)... smutné, o kolik schopností člověk často přijde během dospívání. Nebo se mi taky stalo, jednou při cestě městským parkem, že jsem viděla nějaký druh zemní energie, nejspíš nějací skřítci či tak - bylo to kulaté a mělo to křidélka, byli tam tři a vznášeli se vedle sebe. teď mi to přijde jako sen, ale vím, že se to fakt stalo. a přesně jako bych byla v ten moment ve změněném stavu vědomí - jdu, kouknu, vidím cosi opravdu podivného ale řeknu si jen "jé, to je hezký a zajímavý" a jdu dál jako kdybych to viděla snad každý den. místo abych se to pokusila oslovit nebo na to sáhnout, prostě jdu dál. co to! nerozumím. ani nerozumím, proč se mi ukázali, nijak jsem se o to neprosila, bylo to taky jako chvilkové podivné okénko jiné reality. pamatuji si jen hnědé kuličky s křidélky, cosi zemního. zajímavé, že mě to ten den vůbec nezneklidňovalo nebo něco, jen jsem se pokoušela je vidět znovu, když jsem šla zpět(ale bohužel, už nikdy se to znovu neukázalo). Podobně jsem jednou jako hódně malá viděla OBROVSKOU(nerealisticky obrovskou) berušku v trávě, tak mě to vyděsilo, že jsem se běžela hned schovat k mámě a od té doby se berušek bojím a mám z nich ne moc příjemný pocit. co to bylo, to už vůbec netuším! 🤔 každopádně pak už tam nebyla a nikdo mi to nevěřil, třeba jsem měla jen nějaký halušky.

článek - nebo spíš především tvůj zážitek - neskutečně zajímavý. Jsem si jistá, že máš dalších zajímavých zážitků a věcí zažitých spousty, ale ne všechno se dá plácnout na net:) Představa zlatého vzduchu je krásná. hmm. a přitom se ta realita zdá tak reálná(co je to vůbec "reálný", toť otázka. něco, na co si můžu sáhnout, ochutnat to, cítit to? tse! stačí shlédnout Matrix a budete o tomhle celém hodně pochybovat).

Mimochodem, když už jsme u změněných stavů vědomí, taky se mi někdo stává, že např. naprosto v klidu sedím a cuk! jako když s vámi - spíš vaší duší - někdo cukne, jakoby se vcukne zpět do reality či těla. je to dost nepříjemné, trochu jako hodně kraťoučké točení hlavy, ten pocit. je to opravdu mikro stav, ale je. jako to, že se pravidelně vždy podívám na hodiny když je 17,33, 44 a 54! jako teď! jaj, fakt máme každý nahraný svoji vlastní mini realitu ve které se mají dít určité věci.

4 Simona Simona | 2. listopadu 2018 v 7:49 | Reagovat

Krásny článok :-) začitok ma strašne pobavil, pretože so špuntami zažívam to samé. Dávam si ich, keď v noci susedia robia hluk, dupú a podobne (nenávidím, keď musím počuť cez zeď, ako cudzí ľudia žijú!). Lenže v spánku si tie špunty aj tak vyberám, lebo ich neznesiem, a presne ako píšeš, raz sú v posteli, raz sa s nimi zobudím v dlaniach, alebo sú pekne odložené na nočnom stolíku :-D Snáď sa niekedy dožijem kľudu :-( a to nemyslím ten večný :-D

5 martin martin martin martin | 2. listopadu 2018 v 8:55 | Reagovat

Jojo, mě už se to taky stalo, když jsem se jednou náhle probudil, zvedl jsem se a kulil oči na všechny strany, bylo to super O_O

6 Ayeri Ayeri | 2. listopadu 2018 v 10:03 | Reagovat

Jé to je super, to bych taky chtěla vidět :) Přijde mi to, jako kdyby tě to hodilo do úplně jiný dimenze reality :) zatím jsem viděla ve tmě jen světýlka a záblesky, případně ještě tmavší obláčky, ale něco takhle velkýho nikdy, asi to prostě zaspím i přes vítr, protože to mi takový problémy nedělá. Neusnu, když je třeba bouřka, nebo někdo mluví, ale vítr nevadí, naštěstí, protože špunty by pro mě byly peklo, vadí mi v uších i sluchátka.

7 romča romča | E-mail | 2. listopadu 2018 v 12:54 | Reagovat

[3]: Stáva sa mi toho veľa čo neviem popísať slovami.. A to o čom píšeš v poslednom odstavci sa mi stáva v poslednej dobe celkom často, fakt to neni príjemné, je to ako keby som prudko precitla zo sna..

8 :) :) | 2. listopadu 2018 v 13:03 | Reagovat

Spunty ja nesnasim a nemuzu presne z techto duvodu, navic at si je tam dam jakkoliv tak porad vse slysim 😂 ale chtela jsem se zeptat jestli jsi na to sahla, nebo proc ne? To by bylo asi prvni co bych chtela udelat, co by me napadlo 😃a je zajimavy ze predtim vzdy jakoby predchazela ta rana ☺

9 ⚜️ aston 405 ⚜️ aston 405 | E-mail | Web | 2. listopadu 2018 v 13:05 | Reagovat

Jů, to musel být skvělý zážitek :)

10 lenka f lenka f | E-mail | 2. listopadu 2018 v 18:51 | Reagovat

To je krásný zážitek. Zaujalo mě to.  Třeba se ti zvedly vibrace. A je zajímavý, že se to stalo v tak rušnou noc ne když byl klid. Mě napadá, že se ti mohlo rozšířit té noci vědomí a tak jsi byla schopna otevřít kanál do vysoké dimenze, pryč z tohohle světa iluze. Po zhasnutí světla říkáš, že se tvoje vědomí zase zúžilo a utlumilo a z něčeho skutečného a opravdového jsi se vrátila zpět do této iluze zase se zastřeným vnímáním. Třeba ty otevírající se dveře se světlem byly náznaky, že se v tobě něco pomalu aktivuje až se to jedné rušné noci stalo a ty jsi to byla schopna zažít.

11 Renata Renata | 2. listopadu 2018 v 18:53 | Reagovat

tak ja som v tu noc tiez zle spala aj dcera a vnimala, bolo to skor driemanie ako spanie, ale vnimala som so zatvorenymi ocami nejake zablesky, aj som nato zabudla rano, ale potom mi dcera vravela to iste ze sa blyskalo, pritom obloha bola jasna a neprsalo, ani burka nebola. inak ten vietor mi nepripadal vobec prirozdeny, trval asi 24 hodin a vkuse bez pauzy.

12 kalia kalia | 3. listopadu 2018 v 0:17 | Reagovat

Tomu říkám energie Zdroje (a Bovisy takhle taky vypadají, akorát rychle letí). Jednu dobu jsem vnímala, že zatímco žiju tady, tak zároveň žiju i v dimenzi zlatého světla. Taky jsem měla období, kdy jsem moc nechodila v noci spát, protože jak byl klid (lidi spali), tak jsem kolem sebe vnímala zlaté světlo (přesně jak popisuješ, je to jako zlatý zhmotnělý vzduch, jenom u mě nebyl nehybný, zdálo se mi, že se přirozeně trochu pohybuje), někdy to zlaté světlo vyzařovalo skrze mě. Takhle intenzivně jsem ho ale nikdy neviděla, to jedině ve snu. A zajímavé je, že nedávno jednu noc, když foukal vítr, jsem vnímala zlaté světlo (ale jenom trochu).

Když člověk běžně vnímá v noci světlo, tak se může stát, že se i přes den "odpojí" a může být v dimenzi, kde např. není chemtrails (to se mi stalo, i když je pravda, že já chemtrails moc nesledovala). Je běžné, že se něco, co je jinak součástí reality ostatních lidí, "odpojí" = nevnímáš to proto, že to ve tvojí realitě doopravdy není. Proto jsem bývala ráda sama, protože čím míň lidí (napojených na egregory) kolem sebe mám, tím se mi žije lépe (a tím více hezkých věcí vnímám).

[2]: já zase zažila zajímavý/dobrý stav navečer 28. října (ale nebylo to nic se světlem, spíš čistá a jasná mysl, ale trvalo to nějakou chvíli a pak se to zkazilo)

13 Tauri Tauri | 4. listopadu 2018 v 22:03 | Reagovat

Ježovka:
Co ty vlastně kutíš po nocích? Všímám si, že tu píšeš snad pokaždý už k ránu, kdy ostatní chrápou a ty tu píšeš slohy :D
Já takhle chodit spát, tak chodim jak zombík :D

14 kalia kalia | 5. listopadu 2018 v 11:59 | Reagovat

[13]: v noci, když všichni lidi spí, je klid a člověk může být bdělý bez problémů více než ve dne. Ale stačí přes den dělat něco náročnějšího a hned padnu večer do postele a usnu, takže už neponocuju (vím, že otázka nebyla na mě, ale já jsem to taky dlouho praktikovala a ta noční energie se mi líbila).

15 Tauri Tauri | 6. listopadu 2018 v 15:41 | Reagovat

[14]:
Mě se chodí večer i po procházkách líp a líp se přemýšlí. Ale i tak, jak jdu spát později, tak to není uplně ok. Jak jdu spát dřív, tak jsem i ráno čilejší.
Hlavně jsem v zaměstnání, kde jsou lidi poněkud neprobuzené a už to nedávám..tak se nedivim, že je méně rušno až večer, když lidi řeší totální kraviny, kdy mají miliardy myšlenek za den, která kloudně ani jedna není k něčemu...To máš jako wifi..lidi na to nadávají, jak je to škodliví, ale na myšlenky cizích lidí se nějak zapomíná a nedá se soustředit, protože je tu plno bordelu.
Můžu za sebe říct, že když člověk letí letadlem, už ta hnusná energie materialismu je cítit, jak začíná Evropa..nad Afrikou je to na pohodu.

16 Ježovka Ježovka | 7. listopadu 2018 v 16:57 | Reagovat

[13]: Mám to štěstí mít, alespoň zatím, flexibilní práci :D Takže si udělám svoje přes den - nebo spíš k večeru - a v noci se zabořím do toho co mě baví, do čehož se počítá i čtení Alušky(a psaní slohovek :D ). Jsem sova, jsem schopná jít spát v šest ráno, vstát ve čtyři odpo. a tak pořád dokola :D V noci jsou, jak už psala kalia, takové příjemné klidné energie. díky tmě se člověk zklidní, zharmonizuje se a to je pro mě nejvhodnější na tvoření čehokoliv(včera v noci to zrovna byly květákové placky), obzvlášť uměleckého:) celkově noc je můj oblíbený čas.

Nový komentář

Vezměte na vědomí, že diskuse je moderována. Než se nový komentář začne zobrazovat, musí jej nejdříve schválit autor blogu.

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama