V e-shopu Alue.cz jsou nové křišťály z Madagaskaru. - Aktuální výběr ZDE
Sledujte Zápisníček, kde vycházejí aktuální zprávičky. Nejnovější příspěvek: 16.12.

Mám mimosmyslové dary, o kterých moc nemluvím

20. listopadu 2018 v 0:54 | Alue K. Loskotová |  Dopisy čtenářů
Milí čtenáři, přišel mi krásný e-mail popisující zajímavé duchovní dary, které má možná mnoho z nás co se zde takto internetově potkáváme, ale málo se o tom mluví. Pokud byste i vy chtěli přispět svojí zkušeností a podělit se s ostatními čtenáři o své zážitky a vjemy, napište mi na redakce@aluska.org také. Moc ráda příště zveřejním zrovna váš článek.


Zdravím Tě, Aluško :)
Před nějakou dobou jsi na svůj web umístila článek o dívce, která dokáže dopředu vycítit, když někdo umírá. Mělas v něm zajímavý dovětek, ve kterém jsi nabídla lidem aby ti napsali zda mají i oni podobné "podivné" schopnosti, o kterých třeba nechtějí se svým okolím moc mluvit. Protože se ve finále může zjistit, že je takových vnímavých lidiček víc než se na první pohled zdá a to může pomoci i ostatním, aby si tohoto daru spíš vážili, než se za něj styděli či z něj měli strach. Tvá výzva se mi moc líbila, takže tady jsou nějaké mé zážitky :)


Když jsem byla malá a chodila jsem s rodiči či se školkou na výlety do lesa, často jsem vnímala, že se u stromů pohybují bytosti. Nikdy jsem je neviděla úplně zřetelně, spíš v jakoby v dálce na samé hranici viditelnosti a ještě se schovávaly za kmeny či kořeny. Ale byly tam, věděla jsem o nich. Jak jsem rostla, přestala jsem je vnímat a dokonce i zapomněla na to, že jsem je vídávala, jak nás pozorují. Když jsem ale před cca třemi lety byla na výletě na Bukové hoře, viděla jsem je zas. Takže se tato schopnost neztratila, jen asi musím být v místech kde je klid, hodně stromů a být uvolněná.





Jako malá jsem se i pravidelně budívala uprostřed noci a cítila, že si ke mně na postel někdo přisedá. Někdo, kdo nebyl vidět. Nikdy mi nic neudělal, prostě si jenom sednul. Ale asi si umíš představit jak jsem z toho byla vyděšená.
Navíc to bylo na samé hranici bdění, tělo bylo defacto v tranzu a já se nemohla pohnout. Hodně dlouho jsem se bála usínat. I tohle ale postupem času odeznělo. Nikdy jsem nezjistila, co byl tento noční návštěvník zač, ani proč za mnou pořád chodil. Je možné, že za mnou chodí dodnes, jen o tom nevím. Trochu psycho, když nad tím tak přemýšlím.

Každopádně co se nočních návštěvníků týče, v dospělosti se mi kolikrát stalo, že na mě něco zaútočilo. Jakože vážně. Budila jsem se, nemohla jsem se hýbat a jen cítila, jak mě něco zlého "přiškrcuje". Čím víc jsem s tím bojovala, tím to bylo horší. Tenkrát jsem pořádně nevěděla o energetických ochranách, takže jsem čas od času počítala s tím, že se něco takového může stát. A dobře mi z toho fakt nebylo. Přivolávala jsem andílky na pomoc (hlavně "mou" strážnou bytost, která se mi i několikrát ukázala ve snu), což po chvilce vždycky zabralo.
Obrat nastal v jeden večer, kdy jsem šla hodně unavená spát. A v noci se znovu ukázal tenhle útočící strašák. A já, jak jsem byla utahaná a nevyspalá, jsem na něj v myšlenkách zařvala něco v tom smyslu, že než aby mě pořád takhle otravoval, mohl by dělat něco užitečného :D
Aluško, od té doby mám klid! :D Vůbec nechápu, jak je to možné. Nejspíš asi zabralo to, že strašák viděl, že se ho nebojím (v tu chvíli jsem na něj byla vážně naštvaná, na nějaký strach nezbyl prostor). Víckrát se neřád neukázal. Ale i tak jsem si pro jistotu pořídila křišťál a Tvůj energetický krystal (když jsem vyšťavená, spím s nimi, aby se náhodou útoky neopakovaly).



Často slýchám myšlenky druhých. Bez legrace. Nevím, jak lépe to přiblížit. Nejvíc se to týká mých blízkých, občas ale i úplně cizích lidí. S přítelem jsme na sebe vyladění tolik, že jeden za druhého dokončujeme věty, nebo ve stejnou chvíli uděláme stejné gesto či ksichtík. Je to vážně sranda, hlavně ve společnosti. To na nás ostatní koukají a nevěří svým očím a uším :D
Je to určitě i tím, že spolu trávíme velké množství času. Zároveň ale musím podotknout, že už v momentě našeho seznámení jsem prostě vnitřně věděla, že přítel je mimořádný člověk a že k sobě máme velmi, velmi blízko. Což se mi čtvrtým rokem neustále potvrzuje :) Díky němu jsem začala věřit na spřízněné duše (jakkoli uhozeně to zní). Myslím, že se známe už z "minula". Protože když mě poprvé vzal k sobě do baráčku, projel mnou neuvěřitelně silný pocit a v hlavě jsem měla jedinou myšlenku - konečně jsem zpátky doma.

Koutkem oka často vídám světýlka (mnohem menší, než jsou orby, jsou to takové barevné kuličky, často žluté nebo stříbrné). Těžko říct, zda jsou to víly, skřítkové či něco jiného. Vždycky problesknou a zmizí. Vidím i jiskřičky ve vzduchu, což bude nejspíš energie nulového bodu. Ty jsou nejlépe viditelné proti obloze.


A přemýšlím, zda to tu závěrem zmiňovat, ale před rokem jsem intuitivně věděla, že je něco špatně s miminkem, které čekala má kamarádka. Nakonec musela jít na potrat. Psala jsem Ti o tom i email, protože to byla věc, kterou jsem si hrozně vyčítala a hlavně jsem vůbec nechápala, odkud se má předtucha vzala a měla jsem strach, že jsem to snad způsobila já. Díky Tobě jsem si uvědomila, že jsem s tím nemohla vůbec nic udělat a že to opravdu není má vina.

Čili toto jsou mé "podivné" schopnosti. Ve zkratce, protože bych si asi vzpomněla na víc věcí, které se mi pravidelně stávají. Napadají mě ještě třeba častá deja vu, sny o věcech, které se stanou apod. Ale to už by byl opravdu extrémně dlouhý email :D Když si to zpětně pročítám, říkám si, že z pohledu většinové společnosti je to asi vážně zvláštní a není se co divit, že o těchto věcech s lidmi kolem sebe nemluvím. Kdyby se mi to nedělo, asi bych taky nevěřila, že je něco takového možné. Pokud budeš chtít některé z mých zkušeností použít třeba do souhrnného článku, jsem pro. Takto vnímavých lidí je určitě hodně a není správné, že se díky svým schopnostem cítí(me) jako "ti divní".

Měj se krásně :)
S pozdravem a přáním hezkého dne
Katka


 


Komentáře

1 Ježovka Ježovka | 20. listopadu 2018 v 3:24 | Reagovat

"Jako malá jsem se i pravidelně budívala uprostřed noci a cítila, že si ke mně na postel někdo přisedá. Někdo, kdo nebyl vidět." ! Ještě, že ke mně už se nevrací nebo ho spíš teda asi nevnímám.

"Koutkem oka často vídám světýlka (mnohem menší, než jsou orby, jsou to takové barevné kuličky, často žluté nebo stříbrné). Těžko říct, zda jsou to víly, skřítkové či něco jiného. Vždycky problesknou a zmizí. Vidím i jiskřičky ve vzduchu, což bude nejspíš energie nulového bodu. Ty jsou nejlépe viditelné proti obloze." Á, to moc dobře znám:)

Pamatuju si, jak jsem jako malá dostala nádhernou knížku o přírodních bytostech(už bohužel nevím název) od Stevena Spielberga/možná to píšu blbě/a začala věřit, že existují - dospělí ze mě měli srandu a vyvraceli mi to, ale já se nedala, bylo mi jasný, že jsou moc zaseklí v jejich dospělém světě. Domácí i přírodní skřítci, víly, elfové, bylo mi to blízké a cítila jsem, že je v tom někde něco víc, že určitě jsou tam venku a i u nás doma, v květinách. A ač jsem je neviděla ani tehdy, tohle bylo naše první seznámení, doslova se mi nabídli:) Ještě před tím jsem dostala i jinou podobnou knížku, ta byla zase o magii a magickém světě, byla u toho i hůlka a mě bavilo vymýšlet si zaklínadla, byla to fajn hra. Pak jsem objevila mamčin starý tarot(mimochodem měl na vrchu krásné sluníčko:)a Akta x a už to jelo... Chci tím říct, že si až teď díky tomuhle uvědomuju, že sice očima nyní nevidím, ale fyzicky se mi "tyhle věci" nabízely velmi výrazně po celé mé dospívání a já naštěstí šla intuitivně a věřila. A největší šrumec začal, když jsem objevila tebe, což bylo díky jednomu podivnému filmu o trolech, který mi nedal spát. Bylo to jako narazit čumákem do zdi, úplně si pamatuju jak jsem u tebe četla něco o vílách a úplně se rozklepala, protože jsem hned vnitřně věděla, že tohle je správné, pravda a zapadá mi to mozaiky. Nějak nebyl prostor pro pochybnosti, mně to prostě seděli a i přes kritiku okolí a kamarádky, které říkaly věci jako "no to je teda pěkná kravina" jsem chodila ven, povídat si s vílami a dévou:) Na tomhle prostě rezonuju, to je ono. Snažila jsem se tehdy přesvědčit i kamarádku, což byla a je křesťanka; "A vy křesťani věříte na anděly strážné, že?" "Jo." "Tak proč by nemohla existovat i víla? Je to taky energie." "To je prostě blbost, my tomuhle nevěříme." "Aha..." Co už, prostě v tom názorovém systému zůstala zaseklá, je to její volba. Pamatuju si, jak jsem vždy po škole přišla domů a zatímco ostatní pařili LOLko, já "pařila" Alušku.org :-D zpětně my to přijde pěkný, jak jsem to spontánně hrozně chtěla, bavilo mě to.

Stejnou vzpomínku mám z hodiny fyziky. Učitel vyprávěl něco hrozně nezáživného a já potají mhouřila oči na nedalekou květinu a neustále dokola oslovovala její vílu a prosila jí, ať se mi ukáže. Kdyby tak věděl, co tam dělám :D

"Zároveň ale musím podotknout, že už v momentě našeho seznámení jsem prostě vnitřně věděla, že přítel je mimořádný člověk a že k sobě máme velmi, velmi blízko. Což se mi čtvrtým rokem neustále potvrzuje :) Díky němu jsem začala věřit na spřízněné duše (jakkoli uhozeně to zní). Myslím, že se známe už z "minula". Protože když mě poprvé vzal k sobě do baráčku, projel mnou neuvěřitelně silný pocit a v hlavě jsem měla jedinou myšlenku - konečně jsem zpátky doma." ! No konečně někdo vystihl, jak se cítím. Stávalo se i že jsme byli na podobných místech ve skoro stejnou dobu a dělali ve skoro stejnou dobu skoro stejné věci a měli podobné myšlenky a nápady, i když jsme se ještě vůbec neznali! Jako bychom ale už i v tu dobu byli mimosmyslově spojení(a to myslím sakra vážně. Když jsem ho pak víc poznávala, stávala se mi taková malá - avšak dost silná - dejavu,  prostě pocit jako kdybych to dělala už taky, taky mě to už napadlo nebo tam vyloženě třeba i byla s ním). Pak jsme byli jako "hej, ty jsi tam byl/a taky?! CO?! To jsme se minuli jen o tři dny!" nebo "Hej, to já v tu dobu pracoval na něčem podobném! A tohle mám doma taky!“ Jak je toto možné? :D Chápu, že podobní lidé dělají podobné věci a tak, ale toto už je trochu moc. S ním se můžu chovat přirozeně - tak, jak opravdu chci a mám, nemusím si na nic hrát, prostě jsem ve své kůži. I naše rodiny mezi sebou mají podobnosti, že se to nedá přehlédnout. A to jsem si jako malá myslela, že nemám velkou rodinu:) Duševně to teda rozhodně není pravda. Ohledně tohohle znám i zajímavou knížku, jmenuje se Osudové vztahy.

Ten článe je skvělý. Udělalo mi to radost. Tahle intuitivní "vnuknutí a prozření odnikud" jsou mi prostě blízká. Mimochodem mám i jednu zajímavou kamarádku, která se o tyhle věci sice nejspíš nějak víc nezajímá (ale odkaz na tvé stránky jsem jí kdysi dala, tak co já vím:) ale měla už i zvláštní sen o nás dvou, který se pak stal. Hned mi ho tehdy psala a já nemohla uvěřit, protože v něm bylo něco, co ona ani neví a netušila to o mně a v tom snu to prostě bylo. Jasně to ukazovalo, že jde o osud.

2 hanka hanka | 20. listopadu 2018 v 10:22 | Reagovat

To je zajímavé, děkuji za zkušenost! Co mě napadá k tomu pěkného je, že když pracuju s lidma individuálně, vídám kolem nich jiskřičky. Barevné, růžové, zlaté. Je to fakt krása:) oni to určitě netuší.
Vjemy občas nějaké mívám, akorát je to součástí mého dne že to nevnímám jako něco speciálního, a nikomu o tom neříkám ne proto že bych měla strach z reakce ale protože vím že to lidi prostě nevnímají a nemám jak jim to vysvětlit.

3 Elly Stardust Elly Stardust | 20. listopadu 2018 v 13:18 | Reagovat

Já třeba nějak cítím zvířata. Když řídím, pokaždé vím výrazně dopředu, že bude přebíhat srna přes silnici, mnohem dřív, než ji reálně uvidím. A když se procházím v lese, prostě vím, když tam jsou, i když nikdo žádné zvíře nevidí.

Taky občas "vím, jak věci dopadnou", když se v určitou chvíli rozhodnu pro jednu z možností. Zajímavé je, že ani to mě často nepřesvědčí, abych si tu cestu vybrala. Prostě jsem asi tvrdohlavá...

4 Ježovka Ježovka | 20. listopadu 2018 v 19:11 | Reagovat

[3]: "Taky občas "vím, jak věci dopadnou", když se v určitou chvíli rozhodnu pro jednu z možností." Jo, to znám. Třeba takhle řeknu "zítra přijedou prarodiče", je to trochu jako změněný stav vědomí, nemyslím to jako lež, prostě to tak je... a druhý den přijedou :D Zpětně si to pak nikdy neumím moc vysvětlit. Jak když vám někdo na chvilku přepne čudlík.

5 Andy Andy | 20. listopadu 2018 v 20:13 | Reagovat

[3]: jééé :D
to vidět dopředu bych taky chtěla

6 Gallifrey Gallifrey | E-mail | 20. listopadu 2018 v 20:24 | Reagovat

Tie zážitky z noci nie sú nič výnimočné ani mimozmyslové. Odborne sa to nazýva spánková paralýza. Ľudia sú pritom paralyzovaní a trpia halucináciami, že im niečo chce ublížiť. Ja sama ich mávam niekoľkokrát do mesiaca a nikdy ma ani nenapadlo to považovať za niečo mimozmyslové. Svetielka a iskričky viditeľné hlavne proti oblohe sú odumreté časti sklovca. Má to každý, len niektorí ľudia si to viac uvedomujú. Týmto nechcem tvrdiť, že neexistujú veci mimo našich zmyslov. Som pevne presvedčená, že áno. Len tieto dva príklady boli veľmi zle zvolené.

7 Elly Stardust Elly Stardust | 21. listopadu 2018 v 11:25 | Reagovat

[5]: Ono to není zrovna nic moc, zvlášť ve chvíli, kdy se rozhodneš něco z nějakého důvodu neudělat, přestože díky týhle vlastnosti dopředu víš, čeho se ve skutečnosti vzdáváš...

8 Ježovka Ježovka | Web | 21. listopadu 2018 v 19:28 | Reagovat

[6]: https://www.aao.org/eye-health/tips-prevention/moving-spots-in-blue-sky

https://en.wikipedia.org/wiki/Blue_field_entoptic_phenomenon

"Blue field entoptic phenomenon" nebo "Scheerer phenomenon" aneb tzv. "fenomén modrého pole".

http://www.epochtimes.cz/2015013022649/Co-jsou-ty-male-prusvitne-tecky-ktere-vidime-poletovat-ve-vzduchu.html

https://www.youtube.com/watch?v=FkUwogWzSwk

Tzv. Jiskřičky proti obloze tedy údajně dle vědeckého vysvětlení způsobují bílé a červené krvinky. Černý ocásek jsem za tím nikdy neviděla. Ovšem se o tom také tvrdí, že mozek to za čas má začít ignorovat a má to začít mizet, což se mi neděje, spíš naopak.

Ale moc ráda se na to venku koukám, ať už je to cokoliv. Osobně ale mám tendence přiklánět se stále spíše k tomu co říká Aluška, že jde o energii nulového bodu. Mám s tím totiž už docela hezké a zajímavé zkušenosti, byla jsem se takhle projít a sledovala to, velmi soustředěně. Jiskřičky se míhaly ten den opravdu rychle, výrazně. Zaměřila jsem se na ně a v mysli je poprosila, ať se začnou pohybovat pomaleji a ať se více ukážou. Opravdu začaly být pomalejší a já mohla jasně sledovat, jak vypadají. Nevypadalo to 2D ale 3D, normálně byly rozmístěné ve vzduchu a člověk mezi ně mohl dát ruku, mám na to hezké vzpomínky, fakt to vypadá jako energie.

9 romča romča | E-mail | 22. listopadu 2018 v 15:08 | Reagovat

[6]: Neber to osobne ale vysvetleniam "odborníkov" neverím. Inak je zaujímavé že tvoj komentár je šiesty v poradí

10 Andy Andy | 22. listopadu 2018 v 23:53 | Reagovat

[7]: z toho co si napsala to chápu tak, že ti je to spíš na obtíž, a taky si psala, že si tvrdohlavá - na just něco neuděláš, protože víš jak to dopadne. takže ty asi prostě ráda překvapení ;) a nebo se ti to děje proto, že bys to měla risknout a zkusit to? takže když se rozhodneš něco neudělat, tak je ti líto, že se vzdáváš toho kam by te to zavedlo? ... ale když se pro něco rozhodneš a víš, že tě to nekam zavede, tak to taky vlastně neuděláš, protože tě to nepřesvědčí ... či co, to vůbec nedává smysl ...

já bych to brala, říkám to proto, že mě by se to zrovna hodilo, pač se plácám v bahně furt dokola :D aspon bych vedela kam jít a kam se vydat

11 Nirvana (alias Ježovka) Nirvana (alias Ježovka) | 26. listopadu 2018 v 0:40 | Reagovat

[10]: "na just něco neuděláš, protože víš jak to dopadne. takže ty asi prostě ráda překvapení" ... Tak lidi, co mají rádi překvápka, mají můj upřímný obdiv. JAK JÁ BYCH POTŘEBOVALA NYNÍ SCHOPNOST VIDĚT DOPŘEDU! Už takovou dobu. Kéž bych se tak mohla podívat, jak dopadne něco, co v sobě pořád řeším. Ač teda jedna moje kamarádka mi tuhle napsala, že se jí zdál takový sen, který mluvil o celé situaci/ona v tom figuruje taky/ - jakože v něm bylo to, co se možná stane. A to ani neví, že něco takového řeším 8-O Tak si říkám, že ten sen nepošlou mně, já bych byla šťastná a vděčná... Já o to celou dobu prosím a pak se taková věc zdá někomu, kdo skoro ani neví o co se jedná :D A vzhledem k tomu, že si celý sen pamatovala a měla tendenci mi ho říct, musí to mít nějaké důvody. Kdokoliv si tenhle komentář přečtete mi prosím držte palce, ještě mám hodně práce. Za pár měsíců se uvidí 😶 Už se na to připravuju tři roky a celou dobu to je jen v mé hlavě, v té nehmotné rovině a můžu jen doufat, že se to někdy převede do reality. Ale přeci když něco člověku nejde z hlavy... musí to mít své důvody. Ale kdybych šla blbě, tak vidím celu dobu jiná čísla než 17ctky, 54řky, 33jky a 21čky. přeci! ale že je to sakra dlouhá cesta a rodina mě má za blázna - já už sebe často taky(což možná právě ukazuje, že jdu správně. tak jako co, na žití "normální konzumního života" mám přece dost času, proč nezkusit i jiný věci).

"Čím cennější věc chceš, tím cennější věc musíš pustit a více energie vydat."

12 Andy Andy | 27. listopadu 2018 v 14:35 | Reagovat

[11]: tak držím palce ... i když vůbec nevím o co jde :D .. heheh.

13 Ali Ali | 27. listopadu 2018 v 19:19 | Reagovat

[11]: Držím palce! :-)

14 Ježovka Ježovka | 28. listopadu 2018 v 5:23 | Reagovat

[12]: ó děkuju moc! :D je to hrozně složitá věc a kdybych to měla vysvětlit, bylo by to na 3 A4řky - a bohužel to nemůžu plácnout na net, aby si to pak mohl přečíst kterýkoliv člověk který sem přijde:/

Pokud na něčem teď pracuješ taky nebo tak, taky přeju hodně štěstí :-) třeba i jen obecně do života.

Nový komentář

Vezměte na vědomí, že diskuse je moderována. Než se nový komentář začne zobrazovat, musí jej nejdříve schválit autor blogu.

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama